Už někdy v roce 2013/2014 se mi stalo to, že se mi začala líbit jedna holka. Absolutně mi nešlo o vzhled, když si na to zkouším vzpomenout, ale prostě se mi začala líbit její povaha a chování. Jak šla léta, 6. 7. 8. třída atd. tak jsem ji například o přestávkách tajně pozoroval, a nějak jsem zjistil analýzou a pozorováním, že vlastně ty vlastnosti a chování, se významně nezměnily, a jak šel čas, tak jsem se jen utvrdil v tom, že to nebyla ani dětská láska, ani chvilková slabost, protože to přetrvávalo, k tomu se ještě dostanu. Ale třeba jsem zjistil pozorováním, že je introvert stejně jako já a že ji asi slušně dokážu číst jakoby její povahu. Ale nikdy se mi během základky, 5. 6. 7. 8. 9. nestalo, že by to zalíbení ustalo, prostě bylo silné a kontinuální. Léta teda plynula, ale nic se nedělo z mé strany, ani z její. To jsem se například snažil kompenzovat tím, že jsem se snažil poctivě každé Velikonoce chodit k paneláku, kde bydlí. Ale když jsem zazvonil, tak se nikdo neozval. Ale jednou jsem měl myslím v 8. třídě namále, protože když myslím jí měla češtinářka zkoušet, tak mi nečekaně nabídla, jestli to nechci vzít místo ní. Neudělal jsem to kvůli respektu od třídy, ani nějaké rivalitě, ani získání známky, ani uspokojení svého ega, ale prostě proto, že mi na ní záleželo, chtěl jsem jí pomoct. Problém byl v tom, když se učitelka spíš řečnicky zeptala, jestli jsem to udělal jako kamarád anebo možná z nějakého jiného důvodu. To jsem měl výhodu, že jsem introvert, protože jsem byl schopen nasadit neutrální výraz ve tváři a potlačit svoje emoce, ale bylo to o fous. Ale pak přišla další komplikace, měli jsme poté němčinu, a když jsem si tam šel sednout, tak se mě tehdy její kamarádka zeptala, přičemž ta holka byla vedle ní, jestli se mi ta holka líbí. Musel jsem opět použít svoji introvertnost a neutrálně říct ne, protože jsem prostě nebyl schopen jí říct "Co je ti do toho?" a naopak kdybych řekl ano, tak pak nevím jaké by byli důsledky, prostě jsem měl obavy a strach. Léta teda šla dál, a pořád nic a nic. Nevím proč, ale prostě jsem kvůli asi rivalitě, přičemž ta holka byla taky premiantkou třídy stejně jako já, a snaze podat nejlepší výsledky prostě zažil syndrom vyhoření, přispělo ale také to, že mě škola absolutně přestala bavit. Hřebíček do rakve to bohužel udělalo to, že mi v prosinci 2017 umřela babička. To u mě způsobilo depresi a vznikla u mě obsedantně-kompulzivní porucha. Zpětně si myslím, že kvůli neschopnosti tu holku oslovit a potlačovaným emocím se ta deprese a OKP u mě objevila, a to nemohlo souviset s nedostatkem pohybu, protože jsem aktivně hrál velmi intenzivně stolní tenis. I přes tohle všechno jsem měl vůči té holce pořád zalíbení, následující měsíce pak byli velmi pesimistické, naděje pak byla pro mě právě současná průmyslovka, kam jsem se dostal. V březnu 2018 jsem začal brát prášky Serotonin, které mi měli chemicky doplnit látku v mozku, které jsem měl nedostatek. Pak přišla závěrečná rozlučka, kde jsme se tam neoficiálně rozloučili, nejhorší asi bylo, že to bylo fajn, ale neměl jsem potřebu nějak brečet, asi kvůli těm potlačovaným emocím No ale opět jsem nic neudělal. Pak teda začal prvák na průmyslovce, tam byl problém, že mi moc nešlo programování, takže jsem tu holku, když jsme jezdili v autobuse, začal ignorovat a snažil jsem se na ni nemyslet, což mi hodně pomohlo ale pomohla tomu právě také distanční výuka. Teď nemám se školou problém. Mimochodem ta deprese mi skončila nástupem na střední, s následky po syndromu vyhoření jsem se musel vyrovnávat ty 2 roky, ale už je to fajn. V květnu tohoto roku jsem se s psychiatrem domluvil, že ty prášky zkusíme vysadit, a zatím nemám pocit, že by se ty špatné myšlenky vracely. Ale k věci konečně. Během karantény na podzim, v říjnu, se mi nečekaně to zalíbení zase vrátilo, silnější než kdy předtím, takže jsem se rozhodl ji poprvé za těch 8 let s ní navázat komunikaci. Byl jsem mile překvapen, protože jsme si začali povídat i o věcech, které jsme o sobě nevěděli. A bylo to strašně fajn. Například jsem kvůli ní začal šlapat na rotopedu a také cvičit. Ale pak to šlo do hajzlu, v prosinci mi nečekaně napsala, že už si nechce psát, a tak jsem to pochopil, že by chtěla osobně komunikovat, tak jsem slíbil, že se ozvu, až se budeme moci vrátit do školy. A když jsem se nedávno ozval, tak mi napsala, že nechce si se mnou ani psát, ani mluvit naživo. V tom momentě jsem se hodně naštval, ne proto, že to ukončila, ale proto, že mi neřekla důvod. Chápal bych, kdyby to ukončila někdy na začátku, ale my jsme si během těch říjen - prosinec psali aspoň jednou denně každý den, někdy k večeru. A neřekl bych, že bychom se dozvěděli o sobě málo.
Pro přirovnání je to jako by ses starala o svoji květinu, poctivě loajálně a nesobecky, a najednou by ti ta květina řekla: Naser si, nechci abys mě zaléval, vypadni ode mně. Následně jsem ji napsal, že jí dávám ultimátum, aby buďto se se mnou domluvila na termínu, kde se osobně setkáme, abych ji mohl říct svoje city k ní. Anebo když to neudělá, tak že jí to řeknu v autobuse, prostě si k ní sednu, ať se jí to líbí nebo ne. Na to odepsala, že je jí to všechno nepříjemné a že pokud si k ní sednu, tak to bude brát jako obtěžování. Tak jsem se rozhodl, že jí tu pravdu a city napíšu přes mail, protože kdybych to udělal jinak, tak bych se zachoval jako kretén. Ale předtím jsem ji napsal, že to co udělala bylo prostě zbabělé, ano řekl jsem jí to, protože jsem upřímný. A omlouvat se za to nebudu, protože to skutečně bylo zbabělé. Pak jsem teda slíbil, co jsem řekl. A ten mail ji s tou pravdou a city poslal, společně se zvukovou nahrávkou, aby věděla že, jsem to myslel vážně. Ještě předtím mi teda napsala, že mě nechce fyzicky vidět, ani slyšet, ani poslouchat nějaké moje vysvětlení, ani slyšet můj hlas. Že je jí to celý hodně nepříjemný. Poté co jsem splnil svůj slib, a napsal ji pravdu přes mail, který si asi přečetla, nevím, zatím neodepsala. Tak bylo potřeba nějak uvnitř ty emoce uvolnit, byly to jak emoce současné, tak minulé, tak potlačované, za všech těch 8 let, já jsem obecně klidný člověk a neztrácím hlavu, narozdíl od cholerika, který vybouchává denně. Ale introverti mají tu nevýhodu, že když se překročí emoční hranice u nich, tak ten výbuch je pak mnohem nebezpečnější a silnější než u extrovertů. Vzal jsem si tedy z domova svůj zelený světelný meč a šel jsem na vyhlídku v přírodě, tak jsem dal totální průchod svým emocím, a tím mečem jsem intenzivně mlátil do stromu, ten strom se nějak nepoškodil, ale meč byl totálně zničený. Pak jsem ty kusy vší silou vyhodil z vyhlídky a následně asi třikrát s pauzami pořádně vykřičel, přičemž to bylo tak silné, že šla slyšet ozvěna a po zbytek dne mi chraptěl hlas. Poté jsem se rozhodl s tou přerušit veškerý kontakt tak, že jsem smazal všechny konverzace s ní, ale nezablokoval, vystavené fotky v mém pokoji s naší třídou, pokud se na nich nacházela, jsem musel zničit. A pak jsem pochopil, že jediný způsob, jak se zbavit té bolesti, není nenávist vůči ní, ale naprostá apatie. Už jsem s tím začal, protože prostě se musím odmilovat. Upřímně nevím co jiného dělat, než být apatický. Mluvit s ní asi nepůjde, protože mě nechce vidět, slyšet, atd. Nevím, třeba by mě mohla fyzicky napadnout, kdybych se o něco pokusil. Prostě to že jsem si s ní začal psát, bylo to že jsem si myslel, že jsme si povahově podobní, protože ona je introvert já jsme introvert. Nevím jestli to třeba není tím, že jsem jedináček, ale ona má bratra. Anebo taky tím, že mám trošku (v menší míře) Aspergerův syndrom. Nesnažil jsem se ani nějak tlačit na pilu, ani nešlo mi o nějaké věci jako to, že chci toho druhého zneužít, ať už pro uspokojení svého ega, nebo nějaký posilnění sociálního statusu nebo sex, a pak, když už není užitečný, tak ho odkopnout, jak to třeba dělali známí ze školy.
Takže rozhodl jsem se správně? Je apatie a ignorování řešení pro tu bolest. Není lepší řešení?
2x
Když jsem to přečetla, chápu, že o Tebe nestála.
Šlo napsat: vybral jsem si chytrou a zajímavou dívku, zpočátku jsme si rozumněli, ale po čase na mne zanevřela. Myslíte, že to bude tím, že se enormě zabývám sám sebou, pitvám své pocity veřejně, čímž narostou do psychiatrické diagnozy?
Není to tím, že se na ni dovedu navěšet a svou závislost jí dávám slabošsky najevo? Myslíte, že má oddanost ji dusí? A když není má láska opětována, myslíte, že se jí nelíbí, jak hysterčím? Asi jsem tím krajně nepřitažlivej, protože kluk má být pohodovej, pozornej, vtipnej a milej a má mít nějaké své hobby, pro které na něj dívka ráda počká u stadionu.
2x
Byl jsem na základní škole fascinován spolužačkou. Pak jsem měl nějaké (psychické) problémy a během léčby jsem ji ignoroval.
Později po vysazení léků jsem ji zkusil kontaktovat a psali jsme si.
Pak se něco pokazilo a ona mě vyzvala, ať už jí nevyhledávám. Následně jsem jí začal spamovat, dávat ultimáta a vyčítat jí její domnělé prohřešky.
Teď se se mnou nebaví a já si vsugeroval, že je to vlastně můj nápad. Zničil jsem všechny stopy po ní, včetně společných školních skupinových fotek, které už asi nenahradím, a celkově se chovám tak, že je namístě znovu obnovit léčbu.
Ano, udělal jste to dobře, a uděláte nejlépe, když se obrátíte znovu na odborníka, protože s vašimi stavy máte jen malou šanci na nalezení partnerky. Nezlobte se, ale takové chování opravdu není bráno jako normální.
0x
Tak jestli je to tak, že dívka, kzerá se vám líbila už jako malá holka a pak později jste k ní citil city, ale nevěděl jak jí to dát najevo. Ta holka si časem určitě utvářela své představy o případném partnerovi, ale vy jste do těch jejích představ asi moc nezapadal. Nenašla ve vás nic,co by se jí líbilo, nezamilovala se do vás, ale to se přece stává. Zjistila, že chce asi někoho jiného. Naznačla vám,že už se s vámi nechce nijak kontaktovat. Tak jí proto už nemůžete nijak nahánět, jak by bylo vám,kdyby to byl nějaký opačný podobný případ, taky by vás to štvalo. Stalo se a musíte jít o dům dál.
0x
Chce to nadhled a nepitvat to, tedy sebe, slečnu a všechny pocity.
Mám tedy stejný pocit, jako už tady se napsalo.
Jako žena to řeknu na tvrdo - neznám Vás, nechtěla bych přítele, natož vážnou známost a případný sňatek a společné děti s mužem, který se léčí na psychiatrii.
Chci muže zdravého, fyzicky i psychicky. Svět je tak složitý, že povětšinou mají přednost a úspěch zdravý lidé. I když se prosazuje, že nesmí být diskriminace, ale to je příroda, výběr.
ALe - Pokud bych se do nějaké takového člověka opravdu zamilovala, tak by mě nevadilo nic, ani tělesné postižení, ani psychické.
Tomu se říká zamilovanost, láska, splašené hormony.
U slečny tohle není. Nevybrala si Vás, netouží po Vás.
Seznamujte se s jinými dívkami, potřebujete trénink. Čím víc jich poznáte, tím to bude lépe, tím víc se naučíte, jak fungovat, jak reagovat.
Žijte přítomností a trošku budoucností, utápíte s v minulosti, a na to není nikdo zvědavý, natož aby Vás litoval.
Mám to také tak, ale já už mám nárok, jsem v důchodu a přemítám, co se stalo špatně a co dobře. A nakonec si sama vynadám, že tohle je zbytečné zamořování mozku, smažu to, něco se mi samozřejmě osvětlí, poučím se z toho, ale nyní jedu dál.
Víte kolik volných slečen? Jak máku. A dorůstají pořád nové a nové.
Jenom lituji, že jsem teprve nyní dospěla k názoru, tedy radě, kterou jsem Vám dala. Užívejte si života nyní v mládí, poznávejte co nejvíce děvčat. Jste mladí, krásní, žádoucí, využijte tedy toho. Zvýší se sebevědomí. Hledejte a vybírejte, ta chemikálie k této jedné první lásce časem odejde.
Ano buďte silný, nechce se to stýkat, vyhledávat, kontrolovat.
Zvládli jsme to my ostatní, zvládnete i Vy, opravdu nejste v tom sám, kdo tohle zažil.
Časem se seznámíte s možná lepším protějškem.
Nad některými reakcemi jsem se fakt zasmál.
Oprava jména na cutora.
Neznámý+číslo - jste hlupák.
Lidi četbou vašeho příspěvku a odpověďmi ztratili čas.
Zasluhujete doživotní zákaz přístupu na tento web.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.