Měl bych dotaz s takovou dost citlivou záležitostí.
Poslední dobou mám takové černé představy jaké to bude ,až tady nebudou mojí rodiče.
Už se nejsou nejmladší.
Fotek mám relativně dost ale video vůbec žádné.
A slovem žádné myslím vůbec žádné. Ani beze mě ani se mnou.
Přemýšlím,že bych jen tak letmo na mobil nějaké klidně pár sekundové udělal a uložil ho někam úplně bokem na externí disk. Z fotek totiž není vidět celkově vizuální vystupování a hlavně lidský hlas.
Že bych už nikdy neslyšel hlas rodičů a celkově je aspon na videu neviděl "v pohybu" mě děsí.
Ale zase na druhou stranu,pokud to vezmu z té druhé stránky pohledu,tak až tu nebudou, tak vidět video s nimi by zase mohlo být spíše ještě více deprimující.
Co si o tom myslíte?
Vím že je to hloupý dotaz,ale potřeboval jsem ho s někým sdílet.
Děkuji za vaše názory
3x
Co k tomu říct.. Až tu nebudou tak už nic nenatočíš a pokud něco natočené bude tak to nemusíš pouštět nebo to můžeš kdykoliv vyhodit.
Jen pokud to chceš uchovat spolehlivě, tak je potřeba mít to uložené aspoň na třech nezávislých místech. Jeden externí disk je málo, tři disky v jednom pokoji který vyhoří taky..
Vzpomínky z narozenin, Vánoc, jak okopává zarádku atd. Pokud na to máš, tak můžeš natočit dokument o člověku jaký byl apod., vyprávění o dětství, životě atd... Stačí jen materiál, sestříhat do něčeho smyslupolného to pak jde kdykoliv..
3x
U otce se nestihlo nic. Někdo odejde nečekaně. Tam jsem vzpomínky skládala z fotek dodatečně.
Ale mamince jsem udělala album k devadesátinám.Takový dárek si přála. Byli jme v něm všichni a mohla si v tom listovat, když už nechodila.
Když maminka zemřela, vzala jsem to album na kar /pohřební hostinu/ a album kolovalo. Kdo chtěl prohlédl si. Vzdálení si dělali jasno ve vztazích... Video nebylo, a tam ani na video atmosféra ani podmínky nebyly. To bych asi nedávala ani teď, kdybych si to měla sama doma pustit. Ty fotky mi vyhovují víc...
2x
Klidně si něco nahrajte. Potom se buď můžete podívat nebo nemusíte. Ale postupem let uvidíte, že se na své rodiče rád podíváte. Nebude to už takové deprimující, bude to vzpomínka, taková ta krásná. Bude to pro vás takové hřejivé. Musí se to brát tak, že každý jednou odejdeme a budeme rádi, když na nás někdo zavzpomíná.
2x
Tak já jsem si kdysi nahrála narozeniny na takovou tu kazetu. Jenom hlasovou. S maminkou jsem tam spolu zpívaly české písničky a enkrát se mi to zdálo krásné. Tu kazetu mám dodnes, maminka už je 8 let mrtvá a já jsem si tu kazetu už nikdy nepustila a nepustím. Zrovna tak si neprohlížím fotky, kde jsme spolu. A že jich mám opravdu hodně. Ale nemohu se na ně dívat, protože mi to drásá srdce. A to s maminkou každý den "mluvím", ale poslouchat její hlas z té kazety, nebo ji vidět na fotografiích je pro mne nesnesitelné. Obdivuji lidi a závidím jim, že mohou koukat třeba na nějaká videa, kde jsou s někým koho milovali a kdo už není na tomto světě. Ale já to prostě nezvládám.
2x
Deprimující to bude pokud se na video, fotky budete dívat měsíc, dva, tři po smrti. Po roce to bude vzpomínka na kterou se při nějaké příležitosti, výroči rád podíváte. Matka mi odešla v lednu 3 dni před 99 rokem narození. Videa s ní mám mnoho ale otevřít se je zatím, píšu zatím, neodvážím. Vzpomínka je příliš živá. Vím, že za nějaký čas se na ně podívám rád a zavzpomínám bez smutku s vědomím jaká to byla skvělá maminka. Fotky mám běžně na zdi v rámečku. Video si natočte. Přijde čas kdy se na ně rád podíváte.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.