4x
Také teď o tom životě za války hodně přemýšlím. Mezi knihami po tchánovi jsem našla trilogii Marie Pujmanové: Lidé na křižovatce, Hra s ohněm a Život proti smrti. Chtěla jsem to donést do knihobudky, četla jsem to kdysi na střední škole. Ale než to tam dám, rozhodla jsem se to ještě jednou přečíst.
Není to veselé čtení. Gestapo zabilo právníka Gamzu i jeho dceru Helenku, lékařku. Vdova Gamzová se stará o vnuka Míťu, který po Helence zůstal. K tomu 90 letá prababička, ležící, nemyslící, neustále znečištěná, zlá. Z ústavu ji vrátili domů, budova byla zabrána pro raněné Němce. Nebylo mýdlo, pleny, prášek na praní, nic. Gamzová se potýká, jak se dá.
Co mě ale překvapilo: přestože nebylo jídlo, ani peníze, paní Gamzová si přesto drží už léta služebnou Barborku. Do práce nechodí a nechodila. Majetek neměli. Tak by mě zajímalo, z čeho v této těžké době platili služebnou. Když se žilo doslova z ruky do huby. Jaga.
No... chraň Bůh, že bych chtěl nějak zlehčovat existenční problémy lidí za války, ale nevím, jestli zrovna dílo soudružky Pujmanové je příkladným dílem pravdivě vykreslujícím dobu protektorátu. Dlouholetá redaktorka Rudého práva, která se neštítila podepsat prohlášení souhlasící s popravou Milady Horákové, agilní cestovatelka do Sovětského svazu, zapálená komunistka...
Moji prarodiče prožili druhou světovou válku na Plzeňsku. Děda tou dobou pracoval ve Škodovce, babička v továrně na barvy. Na dobu protektorátu nikdy nevzpomínali nějak extra zle, stěžovali si nicméně na nedostatek některých surovin (pro brambory děda jezdil na kole na statek vzdálený asi 10 kilometrů). Vzpomínali, jak chodili za války na tancovačky, do kina i do divadla, děda hrál házenou, jezdili na sportovní utkání a turnaje. Je pravda, že mi to nikdy úplně nezapadalo do školního výkladu dějepisu, ze kterého měl člověk pocit, že od roku 1939 se až do konce války člověk od rána do večera klepal strachy, jestli ho na ulici nezavraždí krvežížniví esesáci, nebo ho nepřejede tank. Jak říkám, nechci dobu protektorátu zlehčovat, ale ten běžný život běžných lidí byl podle mých prarodičů snesitelnější, než to, co následovalo v padesátých letech ze strany komunistů ...
Jezevče, nesrovnávej! Mně během Heydrichiády popravili dědečka / 53/, jeho manželku se 3 dětmi a babičkou vyhodili z bytu a veškerý majetek jim zabavili. Zůstali bez prostředků. Byl stavebním radou a architektem města Čes. Budějovice, za sebou velké vodní stavby, vážená osobnost. A ani se se svými dětmi nestihl rozloučit. Takhle popravili střelou do hlavy stovky schopných a vzdělaných chlapů, co by taky ráději hráli házenou.
Jezevče, to všechno, co píšete o Pujmanové, je pravda, byla kovaná komunistka. Ale já jsem si ty 3 knihy prostě chtěla ještě jednou přečíst, než je dám pryč. Třeba její oslavné věty na Stalina pouštím z hlavy. Ale třeba vyhlazení Lidic, či další život lidických žen v koncentráku popisuje tak mistrovsky a sugestivně, že jde až mráz po zádech. A na tohle by lidé neměli nikdy zapomenout, co naši předkové prožili, i když je to už 75 let pryč.
Člověk není špatný, podle toho, co čte. Přečíst se nechá všechno. Důležité je, jak tomu porozuměl a co si z toho dokáže vybrat, jaký názor si udělat. Jaga.
Trapné! A tvoje odpověď tázajícímu, asi pomohla jak !? A kdo tohle ohodnotil? 2x? Vem si příklad od Babyjagy. Dobrá snaha se cení.
ra252.
Zcela vazne. Kdy jsi chodil do skoly?
Protoze za me, coz je cca 25-30 let se s dejepisem koncilo nekde u pozaru Narodniho divadla.
Novodobe dejiny se prakticky nevyucovali a pokud se clovek nezajimal nebo nemel vyrecne rodice a prarodice, tak prakticky nemel moznost cokoliv poradneho o prvni polovine 20. stoleti vedet.
Ale mozna to byla jen nase skola.
Ale ani tak by se neprobirali takove detaily ze vsedniho zivota, na jake se tazatel pta. Nebo copak se v dejepise vyucuje, jak se platily slozenky nebo co se delalo, kdyz byl nalet?
To proste musi byt clovek pametnik nebo to mit od pametniku naposlouchane, pripadne nactene. Tezko ale ze skolniho dejepisu.
Takže BIS nechce přepisovat dějepis, protože stejně žádný není, ale chce přepisovat vzpomínky těm pár pamětníkům?
Hodně jsem později o tom četl, i vzpomínky pamětníků v okolí, některých i z rodin mých spolužáků, takže snad se v tom orientuju docela dobře.
Ale ve škole jsme opravdu mimo povinného skandování na základce Ať žije sovětská armáda a povídání o šeřících na tanku, končili i později na gymplu příčinami vzniku první světové. V tom má RA pravdu. Jakoby se báli komentovat dějiny, které se týkají i současníků.
Je faktem, že například já osobně bych v roli učitele rozhodně osmdesátá léta těžko vysvětloval žákům stejně jako například asi zrovna pan RA. A protože se nikdo nechce dohadovat s rodiči, tento trend chápu.
0x
Byly velké rozdíly - jako dnes - podle toho, zda někdo byl či nebyl s okupanty zadobře. Protektorátní vláda byla poplatná Berlínu (tak jako dnes Bruselu). Obecně ale v Protektorátu selanka nevládla. Za zmínku stojí tzv. totální nasazení do válečného průmyslu, v Reichu nebo v Protektorátu. Například můj děda, povoláním brusič, bytem v Praze, byl nasazen ve vlašimské zbrojovce Sellier & Bellot. Potraviny byly na lístky. Výhodou byla možnost dostat jídlo z vesnice. Jinak zbýval černý trh s vysokými cenami. Lidi se báli práskačů, což byla u Čechů oblíbená kratochvíle, které se prý divilo i gestapo. Proto měli např. parašutisté z Anglie problémy najít pomoc. Hrozil za to trest smrti celé rodině. Poslouchal se ilegálně londýnský rozhlas. V jeho vysílání zaznívaly šifrované zprávy pro domácí odboj. Obyčejní lidé se snažili přežít díky nenápadnosti.
Podívejte se např. na dokument Legenda Kazik z cyklu Neznámi hrdinové (na ulozto).
0x
U nás se o válce mnoho nemluvilo. I tak jsem ta léta něco pochytil. Děda s babičkou v Praze žili relativně normálním životem, pokud se něco jako normální život tehdy vyskytovalo. Děda, coby státní zaměstnanec, musel prokázat, že je nežidovského původu, jídlo bylo na lístky a bylo ho málo a kdo měl příbuzné na venkově, měl alespoň nějaký zdroj "na přilepšenou". Problém byl, že v té době se ještě dělalo i v sobotu, hlavním dopravním prostředkem byl vlak a tak akční rádius pro výpravu za potravinami byl značně omezený. Čemuž vévodí historka, jak si děda pořídil druhé identické brýle a vyrazil na cestu, zatímco jeho brýle v práci pracovaly za něj - položené na stole a postrkované kolegou (teď tu Franta byl, nemůže bejt daleko, má tu brejle). V nájemním bytě na Vinohradech zkrátka pěstovat zeleninu a chovat králíky dost dobře nešlo. Asi se dalo ledacos koupit bokem, ale za horentní sumy. Takže bylo potřeba vydělat peníze navíc. K tomu další historka: Děda se čtyřmi dalšími kamarády začal malovat obrazy a prodávat to "umění" německým důstojníkům. Nikdo z těch pěti zas tak moc malovat neuměl, ale tomu šly stromy, ten uměl domy, další zase koně. Fungovali jako manufaktura... O stopadesát kilometrů dál, na území Sudet dostává druhý děda, jako politicky aktivní, ale na špatné straně, na vybranou - basa nebo armáda. Tedy zařvat v díře nebo padnout jako hrdina ve službách Velkoněmecké říše. Takže zas taková legrace to nebyla, mnoho a mnoho lidí řešilo mnohem horší věci, než je nedostatek zeleniny a masa a jak zaplatit nájem. Mnozí přišli o všechno. I o to nejcennější.
0x
Pár set tisíc spoluobčanů bylo vyhubeno v rámci rasového čištění. Většinou hladem a nemocemi při fyzické dřině, něco kyanovodíkem. Češi měli přijít na řadu později. Z nich byli preventivně a pro výstrahu likvidováni jen někteří. Vysoké školy byly zavřené, na rozhlasovém přijímači visela cedulka, že poslech zahraničního rozhlasu se trestá smrtí i s celou rodinou. A z toho přijímače hlásili jména popravených ..
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.