Vzpomínky na události

Pamatuji si dobře 2 události:

1/ 12. dubna 1961 - J. A. Gagarin. Ještě jsem nechodila do školy a byla jsem si hrát o 2 domy dál u kamarádky Jarušky. Měli tam puštěnou televizi. Takovou ohromnou bednu s maličkou obrazovkou. A tam lidé černobíle jásali a objímali Gagarina. Moc mě to zaujalo a začala jsem prosit rodiče, ať také televizi koupí. Nebylo to hned, ale časem koupili. Takže za ni vděčím panu Gagarinovi.

2/ 21. srpna 1968. To mi bylo 13 let, po prázdninách jsem měla jít do osmičky. Vstávala jsem ráno, v kuchyni pláč. Rodiče nebyli v práci. Mamka s babičkou se objímaly a brečely, že nás prý přepadli Rusáci. A hned se staraly, aby byly doma nějaké zásoby. Daly mi tašky, peníze a poslaly mě do obchodu v naší vsi. Obchod byl plný lidí, ale zboží už žádné. Prodalo se všechno. Mamka mě proto poslala na kole do sousední vsi, tam byl taky obchod. Bylo to asi 2 km od nás, ovšem hlavní silnice Praha - Pardubice. Nic bezpečného. Ale dojela jsem tam bez nehody, měli dokonce ještě nějakou mouku i cukr, tak jsem nakoupila, co šlo a vracela se domů. Tanky nikde nebyly. Doma jsem byla pochválena, že jsem něco dovezla.

Z 21. 8. 68 si pamatuji ještě jednu věc, soukromou, budete se mi smát. Ten den ráno jsem si poprvé v životě oblékla podprsenku. Mamka mi ji předchozí večer ušila. Byla růžová s bílými puntíky, vyztužená molitanem. Byla jsem možná poslední ze spolužaček, kdo ji ještě neměl. Měla jsem z ní proto hroznou radost. Pamatuji si to dodnes. Málokdo asi dostal svou první podprdu právě 21. 8. 1968. Jaga.

Pamatuji se na událost u nás v roce 1968. Chystala jsem se ráno do školy a mamka vypadala dost vyděšeně, hlásila mi, že nás obsadily ruské tanky.

Tak třeba rok 1968 mě dost zasáhl, a to i když jsem byla ještě dítě. Viděli jsme ty projíždějící obrovské burácející tanky, Také si pamatuji, jak jsem měla představy když jsem usínala, že třeba v noci budou sirény a my budeme utíkat do krytu. Neuvěřitelný dětský strach. Potom jak jsme s rodiči sledovali přistání na měsíci. Ale také mám v paměti i nesvětové události, třeba když kamarádce v 10 letech umřel tatínek, tehdy jsem poprvé viděla pohřeb a začala prvně přemýšlet o smrti. Nebo když jsem za své první vydělané peníze jela konečně k vysněnému moři. Bylo mi 20 a já brečela. že tam také mohu jet.

Jak jsme se neučili, když vyletěl Gagarin a poslouchali z krystalky to pípání a přerývaný hlas z kosmu.

Nádhernej 1.máj 1968, kde jsme na náměstí házeli do sudu prsteny a řetízky na národní poklad.

Probuzení krátce po usnutí, šok a pláč 21.8.1968 a cesta proti tankům z Č.Budějic do Chomutova.

Když vyletěl Vlad.Remek, zrovna jsem rodila a doktoři nikde. Byli u televize!

Když bouchl Černobyl, to jsme šli brzo na to prvomájovou hřebenovku přes Jeseníky. Zatajili nám, že je to právě tam nebezpečné. Postupně jsme se z Rakouského radia dozvídali pravdu.

Nagáno, jak mi skočila radostí uklizečka do náručí v tělocvičně...

Dvojčata mi hlásil kolega na schodech. To byla hrůza to opakovaně sledovat a vžívat se do obětí.

Padly tu zmínky o Černobylu - v ten moment jsme byli ve vzduchu, skákali jsme kousek od ukrajinsko - běloruských hranic, elektrárna co by atomem dohodil... o co šlo nám řekli o dost později, jen nás narychlo stáhli do republiky. Dále pád dvojčat - volala mi "kamarádka",že se ve státech něco stalo, absolutně jsem nechápal, proč mi to říká, o co jde? A pamatuji si plyšák, byl jsem v práci, u armády a měl jsem strašný vítr z toho, že nás zvednou a pošlou do ulic, nevěděl jsem, co bych s těma děckama, co měli být vojáci, dělal... Asi by naházeli samopaly do kanálů a utekli k maminkám.

Ja si pamatuju, jak Гаврило Принцип sejmul ty dva lidi, ale Lojka v tom mel take lvi podil.