Jsem normální?

Ano, je to normální a jsou to fantazie.

Bez fantazie člověk nemůže existovat, protože ho to posunuje dopředu. Obohacuje, a zároveň uklidňuje, je to taková psychická hygiena.

Bez fantazie by nevznikly knihy třeba od J. Verna, S. Lema, J. M. Trosky a tisíce dalších.

Sněte dál a pokud jsi mladý, tak věz, že člověk sní i v pozdějším věku, netřeba se trápit.

Ale pokusit se snít pozitivně, ne ubližovat sobě, nebo aby se ublížilo ostatním.

Vizualizuj si ale spíš něco reálnýho a to se ti i splní... Samozřejmě s heslem: pomoz si a Bůh ti pomůže, teda vedle vizualizace musíš i makat.

Viz tento člověk (hádám že pokud nemá miliardy tak stovky milionů určitě ) o tom v jedné části zasvěceně mluví, třeba o tom, jak se jeden český kluk ve 12 rozhodl vyhrát olympiádu a ten sport začal dělat až v 17.

Pokud ta vizualizace je reálná, placebo má 30%, tak ta vizualizace klidně 50% můj odhad..

Tohle je vhodné jen pro 1% z vás, on nějak koučuje Český olympijský tým nebo co, a má poměrně i výsledky

jinak druhá možnost je trénovat survival, jdi a přeźij bez ničeho jen s kudlou, tejden v lese a uvidíš, na co máš a na co ne, ale jde to natrénovat.

Co se děje ve Vašem životě, že se Vám těžko žije i sám se sebou samým?

Unik potřebuje hodně lidí, většinou hodně čtou, protože knihy jsou jiný svět a často i ten, ve kterém by lidé chtěli žít.

Možná se Vám staly věci, které si myslíte, že nedokážete unést, ale samozřejmě, že dokážete a proto i když hledáte samotu, klid od lidí a unik do světa fantazie, tak mi věřte, že není člověku dobře samotnému a že všechno jednou přejde a eventuelně i přebolí..

Moje rada je, naopak jít mezi lidi, sám jste jeden z nich a izolovat se od lidí znamená nepochopit, že je to život, ve kterém se stávají i věci, které nechceme, ale stanou se..

Takže se smířit i s ranami osudu a života. My lidé, nemáme moc na výběr, ale jedno ano - můžeme nasměrovat svůj vychýlený život tak, abychom už netoužili po pustých ostrovech...

Občas si říkám, že by bylo nejlepší nikoho nevidět, být úplně sama, ale rychle mě to přejde. Člověk je většinou tvor společenský, úplně sám dokáže být málokdo. Být sama na pustém ostrově, nezvládla bych. Nejhorší je, že jak mi přibývají roky, tak si uvědomuji, že často starý člověk je osamocený. Může mít rodinu , známé / ti mohou ubývat/, ale v podstatě je sám se svými myšlenkami, bolestmi, obavami. Něco jiného je dobrovolná samota, ta je prospěšná, aby si člověk mnoho věcí uvědomil, setřídil myšlenky, a pak se zase vrátil do společnosti. Jinak pokud člověk ztratí sny, představy, je o mnoho chudší. Jste bohatý a šťastný člověk.