Hezký podvečer,
kvůli dlouhodobé nemoci musím mít klidový režim, což v překladu znamená ležet na lůžku. Není to samozřejmě nic moc, navíc na mně trochu lezou splíny, nějak to zkrátka není dobré a prognózy jsou celkem na houby. Ale tím vás nechci zatěžovat, jen nemám s kým prohodit slovo a už jsem se tady poptávala po dobrých knihách, tak teď mě napadlo, že mi vždycky dělaly dobře i vzpomínky jiných lidí, ráda je poslouchám. Třeba byste se o ně rádi podělili nejenom se mnou, ale i ostatními. Můžeme třeba začít sněhem, když nás tak hezky (konečně) zasypal. Máte nějaké vzpomínky s ním spojené? Idylické i třeba takové, kdy jste se naštvali (neodklizený chodník, zapadnutí s autem apod.), ale po letech na to rádi vzpomínáte? Já jich mám víc, sníh mám totiž moc ráda.
Nevím, kterou začít, třeba tím, že když mi bylo asi tak 8 let, tatínek nás brával v zimě do lesa na dlouhé procházky. Měli jsme v batohu termosku s teplým citrónovým čajem a svačinu. Jednou jsme takhle šli hodně daleko a dostali jsme se na křižovatku cest (jestli se to u lesa dá říct), kde byla postavená farma na nutrie. Všude byl sníh a tam najednou nádherná zvířata. Prohlíželi jsme si je zpoza plotu velice uctivě, ale najednou se otevřely dveře a majitel nás pozval dál. Mohli jsme si je prohlédnout zblízka, jen jsme tam s bráškou nesměli strkat prsty. 
Táta s panem majitelem přišli na to, že mají společného koníčka, letecké modelářství a tak jsme tam pak už docházeli cíleně.
Jindy, opět na procházce s tátou, jsme se šli projít okolo řeky. Bráška vyváděl psí kusy a jak tam tak běhal, pod sněhem byl kousek trčícího kabelu, o který zakopl a natáhnul se jak široký, tak dlouhý do sněhu. Ještě ho nestačilo moc napadnout, ale bylo ho dost na to, aby zakryl všechno, co mělo být vidět. Bratříček se vyválel v relativně čerstvém "lidinci", takže jsme se vraceli a táhnul se za námi pěkně nechutný odér. Brácha měl od výkalu kolena, bundu i šálu. Je jasné, že maminka z nás měla pramalou radost. 
A do třetice všeho dobrého. Jako už postarší pán měl táta zvyk, který musel všechny sousedy těžce štvát. V noci špatně spal a tak chodíval venčit psa na zahrádku uprostřed noci. Náš pes si sněhu rád užíval, válel se v něm, vyhazoval ho do výšky, přeskakoval závěje. Ale taky přitom vydatně poštěkával (asi radostí). Do toho se ozývalo hulákání našeho táty: "Ferdo, hergot, mlč! Tak sakra, bude to?! Co jsem povídal?!" a tak dokola. Trvalo to vždy nejméně hodinu. Nikdo si na něj naštěstí nestěžoval. Ale my jsme byli pravidelně nevyspaní.
0x
Dobře píšete, lehce, dobře se to čte, nic kostrbatého.
Pište povídky, vymyšlené, můžete posílat do různých časopisů, nebo do internetových stránek pro ženy apod..
Jednou jsme byli s ROH na týdenním pobytu v Desné nebo Deštná?
Sněhu tam bylo na dva metry. Já jsem stoupla mimo cestu a probořila se až po krk a dna nebylo. Ta hrůza, že se propadnu někam do propasti, řvala jsem jak protržená. Někdo mi popadl za ruce a vytáhl mě. Strach byl opravdu veliký.
0x
Žiji v úrodném Polabí /dneska už to není nic platné, stejně je všude jen olejka a kukuřice/. Sněhu tady obvykle mnoho nebývá. Ale vzpomínám na nepříjemný příběh, který se mi v zimě stal asi před 30 lety.
Byl 2. svátek vánoční a silně mrzlo. Beze sněhu, jen naholo. O Vánocích se pořád jenom jedlo, jak to už bývá. A tak jsem po obědě vytáhla naši 13 letou dceru, že si spolu půjdeme zabruslit. Šly jsme asi 2 km, tam je v oboře velký rybník uprostřed s ostrůvkem.
Ticho, klid, nikde ani živáčka. Všichni se asi ještě cpali cukrovím. Ale to nám nevadilo. Nazuly jsme si obě brusle a pustily se po ledě. Byl hladký, dobře se jezdilo. Nikde nepraskal, takže jsme se ani nemusely být.
Jedu dokola kolem toho ostrůvku, najednou křach - a jsem ve vodě. Jen hlava mi koukala. Kolem mně veliká díra. Na dno jsem nedosáhla. Dcera naštěstí bruslila kus ode mne. Zkoušela jsem se rukama vytáhnout na led, nešlo to, praskal, jakmile jsem ho uchopila. Nikde nikdo a tak nezbylo, než obětovat dceru. Řekla jsem jí, ať si lehne na led, rozloží váhu co nejvíc a opatrně se přibližuje k okraji. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že bychom ve vodě mohly skončit obě. Ale povedlo se - podala mi ruku, já se vysoukala ven a tam byl led asi už silnější.
Co teď? Teklo ze mě jako z hastrmana, brusle dolů a rozběhly jsme se k domovu. Když jsem přiběhla, bundu jsem měla tvrdou jako prkno. Vše jsem rozvěsila v koupelně a ubohému manželovi napovídala, že to mám navlhlé, jak jsem hodně padala. Kdyby věděl! Nechtěla jsem mu přiznat, co mě v mém dospělém věku potkalo. Smál by se mi a současně by se i zlobil.
Nebylo mi nic. Prádlo uschlo, nebyla jsem potrestána rýmou ani chřipkou. Teprve večer v posteli jsem se rozklepala vzpomínkou, co se všechno mohlo stát.
Příhoda se neutajila. Za rybníkem po cestě se procházel jeden kamarád s rodinou, které jsme neviděly. Byli sice hodně daleko, ale přesto mě poznal. To bylo potom řečí. Ale na pomoc nepřišel. 
Jaga.
Dodnes občas s dcerou vzpomínáme, co nás tehdy potkalo za nechtěné dobrodružství. Kdybych šla bruslit sama, asi bych sem už dneska nepsala.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.