Na podzim jsem oslavila sedmdesátiny a pozoruji u sebe určité opotřebení materiálu.
Tedy na veškekrou činnost potřebuji více času, než tomu bylo tř. před pěti roky. Pak ještě mi vypadávají z paměti jména, je mi útěchou, že děda je na tom stejně, ač je o rok mladší, takže lovíme v paměti společně. Musela jsem se vzdát pěší turistiky kvůli kolenu a tak jsem zvolila přesun na kole. To koleno byl úraz a operace, takže to věku nevyčítám. Dá se říci, že tento věk mi přinesl více klidu, neboť vnoučata odrostla, nesprintuji s nima na kroužky, dávno nehlídám, když marodí. Zase se méně vidíme a tak nevím, zda je to přínos, ráda jsem se jim věnovala. Vlastně ubyla i starost o nemocné rodiče, ale protože zde již nejsou, nelze to brát jako výhodu, spíše lituji, že nemohou sledovat, jak si jejich pravnoučata vedou. Poslední roky jsem měla více času na své koníčky, mnohem víc, než když jsem ještě byla v pracovním procesu. Když to tak shrnu, je to všechno přirozený koloběh života. 
A jak to máte Vy?
6x
Taky mám plno rozdělané práce, plno plánů. Když ono mne všechno baví a všechno zajímá...A až teď je trochu času, jen té energie nějak ubývá. Už neumyju všecha okna naráz. Tak si mezi tím něco tvořím. Naštěstí sem nikdo nezavítá, aby mne nachytal s nedobarvenýma odrostama, jak něco šroubuju, aniž bych měla umytý nádobí...Teď jsem si objednala knížky a nové boty na turistiku - doplněk k endoprotézám a trekovým holím.. Zas nebudu stíhat čumíc do stránek nebo trajdajíc kolmo či pěšmo krajinou...Hodně toho hrnu před sebou jako buldozer. Něco si holt nechám až do druhého života. Hlavní je nehnít a nebrat prášky! Ono stačí, jak se přibírá. V životě jsem nenabrala za půl roku 5 kilo! Ještě, že to mohu svádět na coronu..
Zase plánuju tradiční tahy republikou. V druhém týdnu května bych měla být i v Berouně. Právě čekám na tu knížku od V. Cílka o Křivoklátsku...
6x
Za 14 dní mi bude 66 let, dědovi bude v květnu 70. A když tak přemýšlím o životě, nežije se nám špatně.
V mládí byly problémy: 1/ s dětmi - věnovat se jim, vysvětlovat a učit se s nimi, pak puberta, která nebyla taky nic moc. Dneska jsou oba dospělí, mají své rodiny a jsou prima. Člověk opravdu dokáže dospět, když chce.
2/ se zaměstnáním - postupně 2 firmy, kde jsem pracovala, zkrachovaly. Tak zase hledat. A čím měl člověk vyšší věk, tím to bylo obtížnější.
3/ s financemi. Nevydělávali jsme žádné horentní sumy, manžel navíc v té době holdoval alkoholu, peníze se ztrácely. A to doslova. Nebyla to pěkná doba a nerada vzpomínám.
Nyní máme svůj důchod. Když slyším občas mladé si stěžovat, že nevyjdou se 25 - 30 tisíci, říkám si - měli byste zkusit to, co máme my. 12 -13 tisíc. A viděli byste, že vyjít se dá, jen musí člověk stát nohama na zemi. A nechtít nemožné.
Vážím si toho, že jsme pořád dva, už 45 let. Žije se přece jen líp, než když člověk zůstane sám. To musí být opravdu těžké. Jinak rodiče už oba nemáme, vnoučata jsou velká, některá dospělá a tak máme na starosti jen sami sebe. I manžel se po léčbě vzpamatoval a tak nás už alkoholismus netíží.
Ještě tak, kdyby se vrátily zdravé zuby, ostrý zrak, vymizely bolesti zad, vypadly kameny ze žlučníku i ledviny, bylo by to všechno fajn. Ještě, že aspoň nohy mi slouží, i když jedno koleno je "železné".
A taky mi chybí ke štěstí, aby ta mrcha už konečně zdechla. Myslím tím covid. Ale toho se asi hned tak nedočkáme. Kdoví, jestli někdy ano? Jaga.
5x
Mně věk vzal štíhlou figuru, ale myslím si, že čas zdobení mám za sebou a netrápím se. Přinesl mi velmi příjemnou vyrovnanost s děním kolem mě. Volného času ještě moc nemám, vnouček má 4 roky a maminka 81, manžel je zvyklý na full servis, a k tomu mám práci, kterou miluju a není mi na obtíž. V podstatě jsem mnohem šťastnější než v mládí, kdy se pořád něco hrozně řešilo. Hlavně když nebude hůř a neodejde mi nějak fatálně zdraví.
5x
Jsem kousek po čtyřicítce a nestěžuju si. V čem je to jiný, než ve dvaceti?
KLADY:
- netrpím finanční nouzí
- jsem asi trošku rozumnější
- nebojím se pohlavních nemocí
- mám spoustu zkušeností
- procestoval jsem kus světa
- jsem materiálně zajištěný
ZÁPORY :
- když se vyliju do mrtva, dostávám se z toho dva dny
- čím dál tím víc lidí mi vyká, byť to bytostně nenávidím
- při vstávání z postele občas zaslechnu zvuky jako když přelomíte svazek špejlí
- ve sportovním autě bych působil jak úchyl, ale až budu opravdu starej, zase si ho koupím
- rostu už jenom do šířky
- přistihl jsem se, že z některých pouťových atrakcí se mi chce blít, aniž bych na ně vlezl
- nevím, jestli bych ještě skočil bungee (dřív to nebyl problém)
Ale jsem spokojenej člověk a nezlomnej optimista...
to jsem byl ještě na houbách, takže o tom nevím nic. Žiji jen v přesvědčení, že za komančů nemohlo být lépe. Tudíž před rokem 1989 vidím jen Mordor.
Mně teda nic moc nechybělo, je fakt, že svoboda byla tvrdě zaplacená. A je jí až moc, vládne mamon,lidi nemají čas na děti. Tak, jak se dnes krade a ládne korupce, tak do toho měli komouši daleko. Podotýkám, že jsem ve straně nikdy nebyla.
Ajo, komouši dělali přesně to samé a bylo to ještě horší. Jediný rozdíl je v tom, že tenkrát to dělali tak, aby do toho nikdo neviděl. A toho, kdo by viděl, tak včas zlikvidovali.
A moje máti, která zemřela v r. 2014 ve svých 90 letech to vyhodnotila tak, že nejlíp bylo mezi válkami.
Pro mne byla nej- doba šedesátek před invazí sovětských vojsk /srpen 1968/.
Z poválečné doby byl krutý začátek 50. let a drsná pak normalizace zač.70. let. Jinak fajn. Teda pro řadového neangažovaného človíčka.
2x
Mám podobné pocity. Navíc zjišťuji, že mi připadá, že v devadesátých letech byl svět lepší. Za dva životy bych nestihl vše co mám v plánu - dodělat barák, dopsat knihu, naučit se programovat, postavit hrad, postavit bunkr na zahradě, našetřit a koupit staré americké auto (cca z roku 1965, takže žádná láce), apd apd. No a to je mi teprve 31. Tak snad až mi bude nad padesát bude času více.
2x
Potvrzuje se mi Gaussova křivka. Vnuci se nedávno narodili a už mne přerosti, jsou na gymplu, jezdí někam na treninky a nepotřebujou nás. Sousedka nedávno vyrážela na výlety a chlubila se kilometrama, že i po 80 leze v pohodě do vysoké vany a ...teď cupitá suchá a drobounká zavěšená do dcery a sotva zůstane samotná, nedokáže si ani odemknout.
Prostě na začátku to rychle vyletí, pak jsou dlouhá desetiletí po táhlém oblouku, načež následuje docela strmý sešup. Říkám si, kdy asi dospěju k té hraně, ke spádnici...?
Liško, tak to je, vidím staré lidi při síle, plné elánul, najednou přestanou vycházet a zanedlouho se dozvím, že již nejsou. Ale kdy se ocitneme na té hraně, na to nemyslete, ničemu to stejně nepomůže a jen bychom si takovými myšlenkami kazily přítomnost.
0x
Dobrý den. V klidu bych vyměnil nynější čas za věk například dvaceti let. Ale jen se striktní podmínkou že mám a vím to co teď a je tam se mnou moje polovička. Jinak ani omylem. Mládí, když člověk nic nemá, nic neumí, musí nedobrovolně bydlet s rodiči a je před ním všeobecně rozšířená představa nejméně čtyřiceti let zcela zbytečné práce od rána do večera jenom aby přežil z měsíce na měsíc, nestojí za nic. Každopádně dříve se říkávalo to co zmiňoval Matouš Pagáč: "Život je jako dýmka. Do dvaceti se nacpává, od dvaceti do padesáti se kouří...a pak už se jenom vyklepává popel." Buďme rádi že to už dnes neplatí
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.