Být abstinentem v ČR je téměř trestné

Neobhajujte se, nevysvětlujte. Jen opakujte "nepiju". Hodně otravné typy můžete odrazit tím, že berete (blíže neupřesněné) léky, které se s alkoholem nesnášejí - drsnější verze je "docházím do protialkoholní poradny"

Záleží na tom s kým jste, já také nepiji alkohol a nikomu to nevadí (i když uznávám, že jste určitě v rozmanitější společnosti než já). V cizině z Vás asi měli jako z cizinky větší respekt.

Tak nevysvětlujte , já sem na tom stejně. Nyní když odmítnu a někdo se mně zeptá proč tak řeknu že mi to nechutná a to většinou postačí a dále se odmítám na toto téma bavit. Taky s přibívájícím věkem mi přijde že to lidi řeší míň a většinou jim to stačí říct takhle.

Jedna osobní zkušenost z (vyprodané) knihy Breviář abstinující alkoholičky / Jarmila Týnková:

Asi tři měsíce po léčbě přišel na návštěvu kamarád s lahví vína. Že prý tu moji léčbu oslavíme. Koukala jsem na něho jak spadlá z višně. Vůbec jsem nechápala, že na světě může být někdo, kdo neví, že alkoholik se nikdy nevyléčí a že se už nikdy nesmí napít. Pozorováním a časem jsem zjistila, že takových lidí je bohužel hodně. Co jsem se tedy opravdu musela naučit, bylo odmítat. U lidí, kteří mě znali, to nebyl problém, ačkoliv i manžel měl jednou takové řeči, jako že by mu nevadilo, kdybych vypila skleničku před ním, že jen nechce, abych chlastala. S ním jsem si to naštěstí vysvětlila rychle.
Po nástupu do nového zaměstnání jsem byla nabita dobrými radami z léčebny, abych svou závislost odhalila hned na začátku. Naštěstí jsem poslechla svoji psychiatričku a neudělala to. Jak jsem se později dozvěděla, když jsem se šéfovi po třech letech k závislosti přiznala, nevzal by mě. (Člověk se musí cítit dost silný na takovou pravdu, která může mít na svědomí podezření. Na druhou stranu pokud to neřeknete, vystavujete se strachu, že se to někdo dozví a roznese to dřív, než to přiznáte sami, což také není nic příjemného). To ale také znamenalo při různých oslavách použít k odmítnutí výmluvy. Naštěstí jsem dojížděla, takže to, že jsem autem, byla výmluva dost spolehlivá. Jindy jsem se vymluvila na antibiotika, anebo se tvářila, že jsem nabídku k napití přeslechla. Pravdou je, že u těchto výmluv jsem se občas setkala s tím, že mě lidé dál přemlouvali. "Po jedné skleničce nenadýcháš. Přece mi na zdraví nepřipiješ tonikem. Jen si cucni, to těm práškům nevadí..." Lidé jsou zvyklí pít, a kdo nepije, je možná zpočátku trochu divnej. Vydržet však stojí za to. Je několik dalších způsobů odmítnutí. Mně se nejvíc osvědčilo - samozřejmě po uplynutí třech let abstinence, kdy jsem s konečnou platností pochopila, že jsem alkoholička - říkat pravdu. Říká se tomu královské odmítnutí a je to odmítnutí jednou provždy. Každému narovinu řeknu, že jsem abstinující alkoholička. Nikdy se mi nestalo, že by mi to nějak ublížilo, právě naopak. Rozumní lidi mi fandí a já nemusím hledat výmluvy. Jen jednou se mi stalo, že mi bývalá kolegyně nabízela šampus s tím, že jedna sklenička mi neublíží. Vyrazila mi dech. Pracovala totiž celý život v psychiatrické léčebně. Naštěstí nikdy na oddělení závislostí.
Když píši tyto řádky, blíží se čtrnácté výročí mé abstinence. Vím, že nemám a nikdy nebudu mít vyhráno, ale také vím, že je to jen na mě. Do první skleničky je to moje vůle. Už dávno to nemám tak, že nesmím pít. Můžu, ale nechci. Dokážu se bavit naprosto přirozeně i bez napití. Souvisí to se sebevědomím. Je mi jedno, co má soused vedle mě zrovna ve skleničce. Stejně tak jako nemusím vodu a džus. Každý máme prostě rádi něco jiného. Jsem konečně svobodná a podobné věci momentálně neřeším.

Nevím ale nemám tyto problémy.Běžně jsme dokázali i při řádném výkonu v prací vypít několik lahví rumu.Nevyhýbal jsem se mu,A když jsem se před 2 roky rozhodl přestat alkohol konzumovat-nemusel jsem nikomu nic vysvětlovat.Vůbec je nenapadlo mne nutit se slovy vždyť jsi ještě před ... klidně stáhnul půl lahve rumu. Nic takového, max jen Ty vážně nepiješ?

Nevím jak Vy, ale já každému sdělím, "v tomto století jsem nepil kořalku a jsem na to hrdý". Víc nedodávám.

Horší je, že když mi někdo přinese flašku, jak jí vyměnit za řízek.

Jsme na tom stejně, vlastně podobně.

Manžel zvládl léčení a od roku 2007 abstinuje. Já bych pro sebe občas proti jedné sklence vína nebyla, ale protože ho nechci pokoušet, abstinuji taky. Žijeme si v poklidu. Na Silvestra jsme si vybírali asi z 5 druhů džusů - jahodový, hruškový, meruňkový, pomerančový, jablečný...A smáli jsme se, že to nesmíme míchat, aby nám pak nebylo špatně.

Na Nový rok si pokaždé připravím vycházku, tak do 15 km. Kdybych měla za sebou prohýřenou noc, určitě by se mi pěkně nešlo.

Dost mi vadí chlast při vaření a pečení. V kdejakém receptu je alkohol. Našla jsem pěkný recept na paštiku - byl v tom panák koňaku. Guláše či buřty se dělají na pivu. Ke kdejakému masu se přidává víno. A cukroví? Kromě klasického lineckého, pracek a rohlíčků je snad ten rum všude. Vynechávám ho, ale je fakt, že bez něj to není ono, pěkně to provoní. Jenže manžel zase nemůže. Dokonce jsem nedávno viděla od nějakého mišelinského mistra kuchaře návod na koprovou omáčku, ve které bylo víno. Svatá prostoto!

Vadilo mi, když zpočátku po léčbě mu vnucovali kamarádi alkohol. Musíš si se mnou dát...

Naštěstí se manžel o svém bývalém problému neostýchá mluvit, vysvětlí bez kliček, jak to je a kamarádi s tím časem přestali.

Na závěr přidám vtip pro ty, kteří alkoholu neholdují:

Naštvaný chlapík vrazí do hospody, sedne si a objedná minerálku. Když mu ji vrchní donese, vypije ji na ex a hned objedná další. To se opakuje ještě třikrát, až vrchní nevydrží a zeptá se: "To máte takovou žízeň?"

"Nemám, ale hrozně jsem se pohádal se ženou a tak teď piju na vztek."

"A proč zrovna minerálku?"

"A co mám teda dělat, když jsem abstinent?"

Otázka zní, jaké zahraničí chcete srovnávat? Sám jsem toho nacoural po světě poměrně dost a tak nemám pocit, že by třeba Poláci Byli nějak ostýchaví vůči alkoholu, stejně jako Slováci, Němci - o Rusech snad raději nemluvě. Stejně tak Italové běžně dají vínko k večeři a ještě klidněji sednou za volant.

Krom toho si myslím, že už z toho máte nějakou obsesi - nebo se vyskytujete v zajímavé společnosti. Já nejsem nějaký alkoholik, ale třeba ke guláši si dám pivo, občas s manželkou vínko. Ale protože trávím spoustu času za volantem, neexistuje, že bych v tom čase pil. Nikdy jsem s tím neměl žádný problém - prostě stačí říct ne.

myslim, ze to lidem v cesku vadi vic, protoze tady maji spis radi uprimnost nez v zahranici. A opily clovek je uprimny, kdyz chces poznat jaky ten clovek je tak se s nim napijes/dostanes ho do nenormalni situace...protoze kdyz je clovek v normalnim stavu tak muze lehce mlzit.. Lidi co nepiji tak nejspis neco skryvaji a jsou neuprimni. Tohle je myslim ten duvod

A kdyz mluvim o zahranici tak myslim kokretne Nemcoury.

Znám lidi kteří nepijí a doma chlastaj jak duha.

Ano, znám to, mám to úplně stejně. Nepiji a nikdy jsem alkohol nepila. Na každé oslavě a události mi to lidé vnucují. Chce to pevnou vůli a zásadovost, umět říct rázně NE. Pocházím z malé vesnice, kde je každý 2. alkoholik, alkohol tu teče proudem vždy a všude. Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím nabouraná manželství, děti, které jsou vedeny ke konzumaci alkoholu od 12. let a všem to přijde naprosto normální, hovadské chování některých spoluobčanů pod vlivem... To vše způsobilo, že jsem od puberty abstinent.