Pro koho se nic nezměnilo?

Tak pro mne se skutečně nic nezměnilo, i když trochu jinak. Nechodím ven, protože jsem 24/7 připoutaná k oxygenerátoru, skoro nikdo sem nechodí, protože o nikoho nestojím, všechny nákupy realizuji už několik let online, důchod mi chodí na účet atd. Na ten důchod jsem si taky musela vydělat prací, teď jen sklízím plody. Já jsem spokojená a nevyléčitelnou nemoc mi snad nikdo nezávidí...

Já celkem rozumím.

Také jsem nejezdila na hory a lyže, protože zimu nemusím.

A v létě k moři jsme jezdili s rodinou s malými dětmi.

Nyní už to samotného nebaví.

Ale co chybí, to je kultura. Neříkejte, že jste občas nešla na nějaký koncert, divadlo, nebo si zatancovat na country, do hospody jednou za čas na večeři, nebo nějakou oslavu.

Také nejsem nikde každý týden, ale přece jenom, alespoň občas o víkendu zajet někam dál na procházku by šlo. Podívat se, jak teče řeka, do nedávna to šlo na houby, obejmout strom.

Člověk si musí najít alespoň malé maličkosti, které vytrhnou z obyčejného života.

Pozvat kamarádku na čaj, kafíčko, popovídat, i když je karanténa, tak to neznamená, že se budeme až tak bát.

Nechce se mi dívat na to video "život v pandemii", protože je mi tak nějak jedno, jak to prožívají cizí lidé, které ani neznám. Stačí mi, že vím, jak to prožívám já a mí blízcí. V mém životě se toho moc nezměnilo, protože už jsem ve věku, kdy netoužím po různých zábavách ve společnosti a jelikož jsem společenského života užila až dost, tak už dávno před pandemií jsem dávala přednost samotě. Přátelé, které jsem vídala před virem, ke mně chodí stále a stále ve stejné frekvenci a já chodím ven také pořád stejně, teda ne moc. Takže jediné co se u mne změnilo je to, že mám na puse tu roušku. A na tu jsem si už zvykla. Ale kdyby mi bylo mezi padesáti a šedesáti lety, tak bych to asi prožívala jinak a ta omezení bych určitě vnímala také jinak, protože až do pětašedesáti jsem žila dost společenským životem.

Vy máte aspoň ten svůj lán brambor, který Vás baví, jak jste psala jinde, ale mnozí nemají vůbec nic. A taky máte práci, to je hodně.

Jinak rovněž sedíme doma, manžel nemůže na nohy, já si občas na pár kilásků do přírody vyjdu. Ale ne často. Co se týče zimních sportů, ještě před pár lety jsem jako šedesátnice vesele brusila na našem rybníku. Teď po endoprotéze kolene se bojím, abych sebou nešvihla právě na to umělé koleno. Lyže ne a navíc tu máme polabskou rovinu.

Letní dovolená u moře bývala. Ale ze zdravotních důvodů - potlačit zase na nějaký čas lupénku. Moře mi moc pomáhalo. Vybírali jsme si Bulharsko, levné pobyty, nic extra. Ale stačilo nám to. Letos to nešlo, musela jsem to oželet. Přece se tam nebudu drát zuby nehty, když to nejde. Musí mít člověk trochu rozum.

Je dobře, že nechodíte večer ven a taky, že se bojíte znásilnění. Někteří ti kujóni jsou prevíti. Vy ovšem byste si měla dávat pozor i tehdy, když ohnutá vybíráte své brambory. A nemusí být ani večer. Dozadu nevidíte - a najednou je to tady! V tom případě se napřímit a praštit ho pořádně kbelíkem. Čím bude plnější, tím lepší úder.

Nevěšte hlavu, všechno se dá přece vyřešit. A není třeba smutnit. Jaga.

Zdravím

Na dovolenou nejezdím a pokud možno do zahraničí už vůbec ne, otravuje mně to, nejraději jsem doma příp. na zahrádce. Makat musím také, ovšem zase si říkám v rakvi si odpočinu dost . Co mi vadí je omezení příp. zavření obchodů (služeb) s jiným zbožím než potravinami, objednávat vše po netu nebo se domlouvat přes tel. a "nechat si nachystat " není vždy ideální. Pak mi u nás chybí hospůdky kde jsem občas mohl zajít na kus řeči a přijít na jiné myšlenky...

Chybí mi všechno, co je zakázané, kromě restaurací. U když bych si s chutí už dala dobrou večeři, kterou by uvařil někdo jiný než já. I když bydlím v přírodě, jsem tam denně, tak ten zakázaný zbytek mi moc chybí. nesnáším stereotyp. Jednou to skončí, tak jak skončila cholera, mor, atd. I když s velkými ztrátami.

Dnes jsme se byli pomáhat na stavění a zdobení vánočního stromu a prodejci svařáku prodávali svařák v kelímcích s přelepeným víčkem a druhá lepka byla na brčku. S tím, že si to asi máme vzít domů

Mně akorát vadí ty zavřené malé obchody. Ačkoliv vlastně teď ani nevím, že bych tam něco potřeboval. Jinak nic.

Tak mně to lockdownování skoro prospělo, hlavně

1. Co se týče nákupů potažmo peněz: Kolik věcí nemusí být, jsou zbytné nebo nahraditelné tím, co je a není luxus.

2. Zcestováno mám různých zemí dost, letadla jako pasažér miluju ale na obloze mi nechybí.

3. Zmizeli na chvíli turisté - cizinci . Bylo jich nadmíru a zvedají ceny všeho. Parky zase v poklidu, s dítky.

4. Poblinkaná nároží a rušno v hospodách rovněž zmizelo - poklid záviděníhodný.

5. Žádní takysvobodomyslní hulákači pouliční "pod vlivem" ke třetí ráno - poklid první republiky. Prostě když se setmí spí se, je to zdravé na mnohé. Výjimku měli psíci - potažmo pejskaři, taky že v pět ráno vycházeli.

6. Nikdo se na nikoho z nařízení nelepí, ty povinné rozestupy - kéž by vydržely.

Takže za mne: Kéž by to vydrželo. Možná malinký virus není tygr lidožravý ale má stejný apetit - to by si měl každý napsat na nástěnku až se stát nebude muset starat, jinak se bude umírat po léta dál, jenom v malém. A není to o očkování - spíš o životním stylu v takzvaném blahobytu.