Neumím mluvit s lidmi, nevím o čem

Dobrý den, je mi 14 a zhruba před koronou jsem si přestal rozumět s práteli(teď když jsem s nimi sám, tak mám stres a nevím moc o čem bych mluvil). Netuším proč, možná oni vyspěli a já zaostávám. Již od raného dětství jsem vždy měl hodně přátel, vždy centrem zábavy atd... Když odešel jeden kamarád na gymnázium, tak se to vše začalo pomalu hroutit. Začal jsem se bavit pořádně jen s jedním člověkem, se kterým jsem nejlepší kamarád do teď, jenže to už taky nějak pokulhává. Když jsem s přáteli ve více lidech, tak je to v pohodě... Dokážu je pobavit atd... Jenže pak když jdu s nějakým sám, tak to prostě nefunguje, zkrátka asi není o čem. Nevím čím to je, zda-li jsem introvert a začalo se to projevovat až teď nebo je to tím že hraju docela dost na počítači... Zkrátka když jsem s jedním kamarádem, tak vždycky znejistím, znervózním a prakticky mluvím blbosti. Nesnáším když v rozhovoru někdo mlčí. Momentálně si mám co říkat s rodinou, bratrancem, který mě dost často ponižuje, já jsem za to naštvaný, ale prostě on takový je. A se mnou se dá úplně jednoduše vytřít, neumím říct ne. Dále tak 2 kamarádi, s kterými bych zvládl si povídat sám. Ale i u nich si nejsem jistý :/ A během nouzového stavu, kdy se chodilo ven minimálně jsem téměř odřízl veškerý sociální život. Jen jsem si s pár kamarády psal. PŘÍ CHATOVÁNÍ JE TO V POHODĚ, ale to asi protože mám více času na to si promyslet co řeknu. Je to pro mě velký problém, sice je to asi tlakem okolí, ale radši bych propadal a měl kamarády. Jinak si dokážu bez nichi vystačit sám, ale někdy mám prostě chvíle, kdy jsem smutnej... Ještě že mám rodinu, které se vždy budu moct zpovědět ZATÍM. Bez kamarádů bych klidně vydržel, jenže prostě někdy se musím svěři. Na závěr tady mám jeden citát, který ve vás aspoň vyvolá nějaký pocit pomoci. "Člověk je tvor společenský. - Aristoteles

nashledanou, pf