Kolik asi lidí má prenatální vzpomínky?

Kolik lidí má prenatální vzpomínky? Možná že snad každý, problém je pouze v tom, že je to většinou v té "neuvědomělé" "nevědomé" nebo "podvědomé" paměti, ke které běžně nemáme přístup, ten se většinou otevře za jistých okolností, krizová situace (před očima prolétne celý život) hypnóza apod.,

Skutečně prokázané prenatální vzpomínky nemá nikdo. Vědomý prenatální život existuje, mimina jsou v břiše vnímavá, mají spoustu impulsů a dokážou je svým způsobem vyhodnotit, ale vědomé vzpomínky si do života po narození nenesou. Všechny naše tzv. prenatální vzpomínky pramení z vyprávění, často spojené s pocitem déjà vu, tedy něčím, co v nás navozuje přesvědčení, že "tohle jsem zažil".

Velmi pravděpodobně nikdo.

Co si pamatujete?

Moje maminka si pamatovala některé události, které se staly, když s ní byla babička v posledním měsíci těhotenství. A opravdu si je pamatovala správně (např. to, že s ní upadla v autobuse). Během studií na VŠ jsem to řešila s jedním známým psychologem, který měl u nás přednášky (prof. Smékal), a ten mi potvrdil, že byť je to velmi vzácné, jsou podobné případy zafixované.

Ringo, já si třeba nepamatuji nic, co bylo před druhýma narozeninama. A už nějaký čas se mi ztrácejí i krátké vzpomínky ze součastnosti. Asi nejsou důležité.

Zdravím. Myslím, že mám taky. Poprvé jsem byla u moře v 11 letech. Přijeli jsme navečer, a hned jsme se šli vykoupat. Zapadalo slunce a bylo celé rudé s trochou žlutého světla. Když jsem si potopila hlavu, viděla jsem skrz vodu to rudé světlo s trochou žluté záře, a slyšela to šplouchání vody a vzdálený hlas a smích taťky, a cítila houpání a teplo a takovou volnost a klid a bezpečí. A uvědomila jsem si, že to přeci znám. Dobře znám, přestože v moři jsem poprvé. (Dodnes si to pamatuju). Když jsem to vyprávěla mamce, říkala, že si to asi pamatuju ještě z doby před narozením. Že se na mě taťka hodně těšil, a každý večer si povídal s břichem. A že po narození jsem se otáčela jen za jeho hlasem. A jako miminko mě musel koupat jen taťka, jinak jsem prý řvala jako ďas. A pamatuju si, že ještě ve 2 letech jsem od mamky ani babičky vykoupat nechtěla, s vodou a bezpečím jsem měla spojeného jen taťku. Tak si myslím, že to asi bude vzpomínka na prenatální dobu. . Ida

Zkus tohle:

dragomirecky.cz/...

Můžeš mi napsat na mail hermanvitezslav@email.cz, protože psát ti sem nechci - akorát by to vířilo vlnu spoustu komentářů lidí, kteří často odmítají mentální stavy, kterým nerozumí.

což, jak se dočteš na webu, je i značná část psychiatrie, psychologie, atp.

já po svém probuzení před 8mi lety a prožívání různých stavů začal prožívat i stavy mimo tuto inkarnaci, mentální stavy mužství a ženství, které mimo jiné vysvětlují i homosexualitu obecně (tj, že lidé jsou muži i ženy současně) a mohl bych pokračovat. Jde jenom o to, na jaké úrovni prožívání se nalézáš ty a co si ochoten ještě přijímat/slyšet a co sám popřeš, jakožto nereálné. V tomto směru pan Dragomirecký hovoří o aberacích, tj. určitých stavech reagování určitým způsobem - negativním - odmítáním, ovšem bez podloženého argumentu.

pochybuju,

ale co vim tak sem si jako malej jen tak pro srandu stavel bunkry a zabaloval se do periny jako do kukly(do tunelu), kdyz nad tim tak premyslim, tak to mozna byla podvedoma reakce na to zase zazit to jak sem byl v brichu...asi.