Bylo za minulého režimu těžké sehnat kolo?

My jsme s koly neměli problém, existovaly prodejny "Kola a šicí stroje", kde stála kola jedno vedle druhého, jen si vybrat. Stejně tak náhradní díly. Byl jsem "raubíř", kola jsem stále opravoval (rozbité přehazovačky, prasklé dráty, rozpadlé středy a pod.) S náhradními díly nebyl problém.

Na video se dívat nebudu, ale potvrdím, že koupit pořádné jízdní kolo byl problém. Kdo opravdu chtěl, tak přes známé a nějaké úplatky kolo získal. Komu stačilo těžké kolo značky Ukrajina vyrobené v SSSR, ten získal kolo snadno. Pamatuji si posměšný slogan z té doby: Kdo chce poznat, co je dřina, koupí kolo Ukrajina.

Před rokem 1989 se mnoho věcí nekupovalo, ale shánělo. A neobešlo se to bez známých a mnohdy ani bez úplatků nebo častěji nejrůznějších protislužeb. Co se týká bicyklu, pamatuju se, že jsem ho sháněl týdny a objížděl kvůli tomu prodejny v širokém okolí, včetně krajských měst. Nakonec jsem stejně musel vzít zavděk zmíněnou smutně proslulou "ukrajinou".

Současná generace pojem "nedostatkové zboží" nezná. My, co jsme před důchodem, si ho pamatujeme velmi dobře.

Jak které. Ukrajina byla skladem (Chceš-li poznat pot a dřinu, kup si kolo Ukrajinu...). Občas se dala sehnat skládačka, zprvu polské, později i české provenience. Favorit, to bylo kolo z říše snů. Totálně nedostupné. Na konci 80. let se stala dostupnější variantou cestovního silničního kola Liberta. Stal jsem se jejím majitelem. Opadávala z ní barva a kola mi zrezly, ale stala se základem mojí první silničky. Velikost rámu 56 pro člověka 190 cm vysokého, no - nic moc. Na začátku 90. let už se dalo sehnat téměř cokoliv, jen některé díly byly nad poměry drahé. Třeba rám kola (Favorit F1) za 3000 Kč, no nekup to, když je to tvoje měsíční výplata v hrubém. Tolik situace z českého pohraničí z 80. a počátku 90. let.

Kolo nebyl problém ale značka kola ano, Ukrajina byla vždy ale sehnat ESKU nebo FAVORIT to už bylo na delší dobu, nicméně dalo se, jelikož manžel Favorit a ESKU dostal dnes jsou na půdě jako rarita. Já měla ESKU třííččtvrtku, po mě sestra a kde je dnes nevím.

Na video jsem nekoukla, ale problém to byl u kola, jako u spousty věcí. Shánělo se přes známé a za všimné. Pamatuji se, jak jsme např. sháněli jehly do šicího stroje přes známé po celé republice. Takže šicí stroj sice byl, ale sehnat náhradní jehly, když se zlomily..

Když přišla do obchodu kola, barevné televize i jiné zboží, vedoucí rozhodl, jaký počet zboží se odloží pro rodinné příslušníky, známé a na zbytek se čekalo ve frontě. Nikdo nevěděl, na koho se dostane, ale čekalo se.

Patřím k těm dříve narozeným je mi 50 a pamatuji si jak dlouho rodiče scháněli obyčejné kolo abych mohla drandit.Na značky prvních kol si nepamatuji ale někdy kolem roku 1984 jsem dostala vysněného pionýra s berany pro kluky,jiné jsem za nic na světě nechtěla ...wau to byla radost obrovská dodnes si pamatuji jak jsem na něj byla pyšná a záviděli mi ho hlavně kluci když jsem si to svištěla s beranami nahoru po naší vesnici

Bylo to velice těžké. Sehnala jsem si v roce 1970 Esku, přes známou paní z průmyslového zboží. Sloužila mi dobře.

Uběhly roky a někdy okolo roku 1985 jsme sháněli kola pro děti. Opět přes známého, jeli jsme pro ně hodně km. Obě kola byly Favority. Kluk měl vínovou závodku, dcera modré dámské. Barvu nebylo možno vybrat. Děvče by raději mělo červené kolo, ale to už v té době by byla opravdu malichernost.

Stejný problém byl s televizí. Kolem roku 1985 jsme chtěli vyměnit černobílého Bajkala za barevnou TV. Manžel pracoval v autoservisu, tak dokázal leccos sehnat. Asi půl roku se nic nedělo. Pak najednou telefon, byla sobota po obědě. A přijeďte si pro televizi ještě DNESKA do 17 hodin. 40 km daleko. A vemte s sebou peníze. TV stála 15 tisíc. Tolik peněz jsme doma neměli, bankomaty nebyly, co teď? Půjčili nám sousedovi. Večer jsme ji přivezli, byla to TESLA, zapojili a blaženě sledovali obraz. Dávali právě Večerníček a my si vychutnávali Macha a Šebestovou v barvě. Jaga.

Tak by mě zajímalo, jaký byl skutečný stav věcí. Z toho co jsem se tady a nejen tady zatím dozvěděl, to vypadá, že socialistické zásobování fungovalo dle zásady, že všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si jaksi rovnější. Moje zážitky jsou jak přes kopírák stejné s těmi z videa. Skladem jen ta Ukrajina, vše ostatní bylo věcí shánění (čekání, opakovaných návštěv, shánění informací, známostí). Dokonce i ta příhoda s nedostupnými ventilky (liska5). Ty se kradly, stejně jako stěrače u aut. Zjevně ale záleželo na tom, kde člověk bydlel. My z pohraničí jsme zkrátka měli peška. Moje žena (stejný ročník) mě ale šokovala sdělením, že si na kolo našetřila a pak ho jednoduše šly s mámou koupit. Pravda, nebyl to Favorit, ale jakási hrůza domácí provenience (Eska, Velamos, Liberta?) s páteřovým rámem. Těžké to bylo jako mrcha, ale mělo to tří nebo snad čtyřkolečko, zkrátka se na tom dalo jezdit i jinde než u Kolína. Středočeský kraj, druhá polovina osmdesátých let. A tak jsem docela nakloněn tomu věřit, že existovala nějaká místa, kde se občas nechal sehnat i ten Favorit. Vždyť horník, to byl nadčlověk a i u nás se u příležitosti oslav Dne horníků daly sehnat věci, které na pultech normálních obchodů člověk celý rok nezahlédl. Pravda, člověk si musel přivstat a svobodně se rozhodnou, do které fronty se má postavit, půl hodiny po otevření už měli taky, ehm, nic.

Objevuje se zde v diskusi pár ojedinělých vzpomínek, že se v minulém režimu dalo kvalitní kolo koupit snadno. Snad je to pravda. Zřejmě jsou to vzpomníky lidí z Hlučínska. Nezažila jsem to osobně, ale měla jsem v 70. letech spolužačku z toho kraje. Vyprávěla o obchodech plných nedostatkového zboží. Konkrétně o záclonách, které se tehdy také problematicky sháněly.

Důvody by se musely hledat v historii. České a německé obyvatelstvo, muži odvelení k wehrmachtu padli ve válce, vdovám vyplácelo Německo pozůstalostní rentu. V bonech. Bylo žádoucí, aby bylo bony za co utratit.

To já jsem dostal Libertu se třemi převody a berany.Ale myslím,že všeobecně nebyl problém sehnat kolo.Jen šlo o to jaké.Favorit a Eska to se čekalo.

Kola řekl bych, běžně byla, ale já měl Faforita galuskáče a to si opravdu nevybavuji, že bych někde v obchodech viděl.

Od cca poloviny 80. let slo pro deti a mladez relativne snadno sehnat Velamos BMX a RMX.

Zatraceně těžké. Od roku 1986 pro mě naši sháněli speciální bikrosový kolo BMX 20. Po celý republice. Rok. Pak otec uplatil vedoucího průmyslového zboží v sousedním městě a čekali jsme další půlrok. Pak konečně bylo...

Rozhodně ne!

Video jsem neviděla, ale jsem ročník 1948 a pamatuji se, že třeba městské kolo Liberta nebylo snadné sehnat. Na prodejnu přišly třeba 3 kusy a už byly zamluvené dopředu. A zamluvené, znamenalo podplacená prodavačka.

Nikdo nemohl sehnat kolo? Jak je to možné? Vždyt podle nejlepší odpovědi v obchodě "kola a šicí stroje" jich bylo...jen si vybrat. Bohužel tu dobu také pamatuji a musím souhlasit s většinou.

Moje zkušenost...bydleli jsme v Chebu, kde byla Eska, ale sehnat jejich kolo bez velké protekce možné nebylo, otec mi skládačku koupil po roce snažení. A jak si pamatuji, ještě na začátku osmdesátých let koupit pořádné kolo nebyla žádná sranda a drahé bylo jak pes. Ne nadarmo se říkalo: "Chceš-li poznat co je dřina, kup si kolo Ukrajina".

Pamatujete jak se v počátku 90 let otevřely sklady nacpané až po strop střechu , přičemž běžnému spotřebiteli "spadla brada"? A to byl zásadní problém který začali řešit teprve až v osumdesátých letech, spíše k jejich "konci", tedy "pozdě"...Zkrátka vývoz, pozdě si však uvědomili, že základ na kterém se dá stavět je napřed "spokojený domácí spotřebitel"... O hodně věcech se člověk ani nedozvěděl, ba někdy ani nevěděl že se u nás vyrábí, až například nalezl zboží určené na vývoz v "běžném obchodě" z malinkého prostého důvodu - "kazová várka"...

V 60. letech to těžké nebylo, měli jsme všichni doma favorita, každý jiné barvy. Naše kvalitní kola. Silniční s beranama a ručním přesmykem na rámu. Horaly a treky u nás neexistovaly. Později to problém byl. To jsme sháněli přes známosti. Konkrétně v polovině 80.let. Samozřejmě, že české, z Rokycan. Pak byly ještě skládačky SOBI a Ukrajiny. Takové ty plečky těžké. To až v 90. letech sem přišlo hodně různých kol.

Asi se věci, o které byl zájem sháněly dost těžko. Jak a kde ho táta v r.1971 sehnal nevím. Byla to Eska 26 ´´ a stála bez dynama a světla 999 Kčs. Favorit 28´´ vyšel na 1500 v plné palbě. Dokonce mi ho ve svých 50 letech vlastnoručně dovezl k babičce asi 40 km daleko. A to na nějakém kole neseděl 30 let. A šlapal to osobně. Později ho v Liberci ukradli a napodruhé se už nenašlo.

Další kolo se už sehnalo podstatně lépe a levněji. Jeden starý pán z kontroly jakosti na něm dojel do práce a málem při sesedání spadl pod tramvaj. A tak ho od něj vzal jiný starý chlápek o živé váze asi 140 kg. Trochu se opivnil a zjistil, že to kolo nemůže vůbec použít. Tak jsem ho zase od něj překoupil za 300 Kčs. Do práce jsem jezdil skoro po rovině a tak to šlo ušlapat. Když jsme se přestěhovali na nové působiště, tak to bylo vždy z kopce a tak se muselo dost tlačit. To kolo jsem vážil a mělo 24 kg. Tak jsem podal inzerát a jeden statný chlápek z roviny, kolem Jizery, si ho koupil zase za ty 3 kila. Jak potom skončilo už nevím.

Stála jsem celou noc frontu na Favorita pro syna. To bylo radosti,když ho dostal. Teď si můžete koupit co chcete, ale ta ohromná radost už není. Ale už bych to zpátky nechtěla.

Okolo roku 1985 jsem sehnal Esku s přehazovačkou (ty bez koupit šly) přes vedoucí Zeleniny, které jsem vozil zboží, ta zase znala toho z Kovomatu – úplatek 100 Kčs, což byla téměř desetina ceny kola.

Otázka je položena příliš široce, aby na ní byla jednoduchá odpověď.

Vezmu to, tedy, po částech:

Těsně po tzv. vítězném únoru a vzniku lidově demokratické republiky byl přídělový systém, koruna československá silně devalvována inflací, a arciť československé hospodářství na tom nebylo - v porovnání např. s Německem - silně zdevastováno válkou (protože na území Protektorátu prakticky válka vůbec nebyla, a na území Slovenského štátu nebylo až tak moc co zničit, poněvadž ovce se shovaly do hory a nic moc víc tam nebylo), tak pořád byla situace taková, že v letech 1939 - 1945 prakticky nikdo nesáhl na silnice, cesty, vlivem válečného úsilí (Velko)Německé Říše vázla elektrisace, plynofikace. Stav železniční infrastruktury byl, krom tedy toho, že nějaká ta nádraží byla rozbombardována a tratě poškozeny, tou či onou, armádou, v tristním stavu v příčině minimální (rozuměj, nezbytně nutné, aby se zachovala propustnost tratí) údržby ze strany BMB ČMD. Aby mohl, znárodněný, průmysl začít produkovat alespoň tu kapacitu, kterou byl schopen v tom stavu, v jakém byl, tak musela být obnovena infrastruktura (silnice, železnice, elektrické vedení, vodovody, kanalisace ...), muselo se zajistit palivo a autobusy (a díly na ty autobusy, maziva etc.), aby se dostali pracující do práce, náklaďáky, aby bylo čím navážet materiál a odvážet produkty etc. To se, více či méně, dařilo, ve srovnání s okolními státy jsme si rozhodně nevedli špatně.

Do roku 1954 byla CSK mezinárodně obchodovatelnou měnou, koncem roku však RČS přestala být členem MMF a Světové banky. V praxi to znamenalo, že CSK nebylo lze směnit, kdekoli mimo východní blok, za jinou mezinárodně obchodovatelnou měnu, což pro znárodněný průmysl znamenalo potřebu prodat zboží za mezinárodně obchodovatelnou měnu, aby si za ní mohlo nakoupit to, co ve východní bloku bylo nedostatkové. Spousta zboží šla, proto, přednostně na export, a krom aut se to, samozřejmě, týkalo i jízdních kol, protože až do sedmdesátých let naše kola držela se západní konkurencí docela krok. To se týkalo i automobilového průmyslu, až někde po Š 100/110 (výjma Š 110R, ta byla konkurenceschopná i v té době).

U nás nebyl socialismus, lidově demokratická RČS a ČSSR byly socialistické, asi jako Texas. U nás byl státní kapitalismus. To znamená, že prakticky všecky výrobní závody, infrastruktura, podniky služeb (prakticky proto, protože byla družstva, výrobní i spotřební, a až do šedesátých let omezený sektor živnostenský) patřily státu, a stát plánoval výrobu (včetně "výroby" služeb) centralisovaně, a to vždy na určitý čas dopředu (u nás pět let). Takže se naplánovala výroba Artiklu, dejme tomu, jízdních kol. Byly nějaké závody na výrobu kol (třeba Eska Cheb atd.), ty měly nějakou kapacitu, do toho, samozřejmě, jiné součásti národního hospodářství musely dodávat polotovary, suroviny, ČSD a ČSAD zajistit dopravu pracujících do a ze závodu, a všecko s tím související, no a podle dostupné kapacity se naplánoval plán, kolik jízdních kol se vyrobí, a jakých, a kolik součástek se vyrobí, a jakých. Samozřejmě, jako ve všem, co se dělá od stolu, centrálně "od Jašiny do Aše", a o čem rozhodují i lidé, jejichž jedinou kvalifikací je správná rudá knížka a / nebo fotr, který za Hitlera zařval v koncentráku se správnou rudou knížkou v kapse, to mělo značné trhliny.

Musel se uspokojit export, primárně export do imperialisticko kapitalistického tábora, a to - na naše poměry - v prvotřídní kvalitě (a jo, v 50. letech ta kvalita i někdy docela ještě byla). Pak se, samozřejmě, musela uspokojovat poptávka trhu vnitřního, ovšem protože ekonomika byla silně založena na těžkém průmyslu, tak prioritou bylo chrlit nákladní auta, těžké lokomotivy a mašiny pro těžký průmysl. A autobusy na přepravu pracujících, a podobný Artikel. Takže jízdních kol se dostal do volného obchodu omezený počet.

Ještě v 50. a 60. letech to nebyl až takový problém. V roce 1953 byla měnová reforma, po které skončil přídělový systém, ale v příčině poválečného stavu neměla ani střední třída peníze nazbyt na to, aby si každý člen rodiny mohl dovolit mít jízdní kolo. A to včetně tábora imperialisticko kapitalistického, životní standard byl někde úpně jinde. Jak se zlepšoval stav hospodářstí, zvyšovaly se mzdy, tak, samozřejmě, poptávka stoupala, a někdy v sedmdesátých letech už začala být poptávka po lépe vybavených kolech - s přehazovačkou, řekněme sportovního ražení, nosičem zavazadel atp. Tu se ČSSR nepodařilo zcela uspokojit nikdy.

Dokud šlo pouze o to, aby každý měl nějaké kolo, tak problém až tak nebyl. Ono, taky, klasické kolo, s jednopřevodem a protišlapnou brzdou, je servisně mnohem méně náročné, než taková eska s 2 x 5 převody, a na tenkých silničních pláštích. Kola jsme chrilili my, lidové Polsko, DDR a Sovětský Svaz. Sovětská kola se u nás nedařilo moc prodávat, i přes tu skutečnost, že byla levná. Kvalita dílenského zpracování byla nevalná, díly atypické (třeba pověstná Ukrajina měla v kolech válečková, namísto kuličkových, ložiska, která nebylo lze u nás ničím nahradit), jízdní vlastnosti otřesné. Polsko chrlilo spíše jednopřevodová kola, skládačky, dětská kola; ve východním bloku byla naše a DDR produkce pořád na špici. A s ohledem na rozevírající se ekonomické nůžky i na západě, jako exportní Artikel, levná, takže svého kupce si našla.

Favorit a Eska trpěly zastaralostí strojního vybavení, a z toho plynoucí horší kvalitou konečných výrobků, a z toho plynula horší exportovatelnost (vnitrostátní zákazník bral vše, to v té době problém nebyl). To se samozřejmě řešilo, ale tím molochem, pomalu, neefektivně, v dalším pětiletém plánu, a podle možností.

Nebyl internet, nebyly ani zásilkové katalogy, jako na západě, takže občan z Chebu měl stěží přehled o dostupnosti zboží v Košicích, a naopak. I když obyvatelstvo ČSSR bylo značně egalitářské, tak určité nůžky mezi regiony byly, arciť menší, než je tomu dnes, proto i odbyt určitých výrobků se lišil region od regionu. Zatímco - například - v Chebu mohla být vyprodána všecka kola (až na "Ukrajinu"), v Košicích mohla být dostupná zásoba i "lepších" kol. A naopak.

Značnou část ekonomiky ČSSR tvořila šedá zóna, takže kdo chtěl, dostal se i k "lepšímu" kolu. Jenom si pro něj musel zajet a / nebo poskytnout protislužbu a / nebo poskytnout obálku.

Podobné to bylo s díly. Centrálně plánované hospodářství chrlilo díly podle plánu, který moc nereflektoval tu skutečnost, že některé díly se opotřebovávají rychle, některé pomalu, a už vůbec nereflektoval třeba špatnou kvalitu, a z ní plynoucí reklamace a častější frekvenci výměny, některých dílů.

Celkově ten systém byl úplně jiný. Ale on byl v té době jiný i na západě, ve srovnání s dneškem. Akorát, v porovnání s dneškem, my jsme byli ještě větší mimoni. Každá doba má své, pro i proti, a kritisovat ekonomiku ČSSR se mi příliš nechce, protože byla určitým obrazem doby, a protože - po DDR - jsme byli nejvyspělejším státem RVHP.