Nejste přihlášen/a.
Bylo za minulého režimu těžké sehnat kolo? Narazil jsem na YT na tohle video:
Dost jsem na to zíral. Já jsem na začátku 80. let měl pionýra, potom esku, kolo měli rodiče i prarodiče a známí. Ve škole se také dělaly výlety na kolech a nepamatuju, že by někdo ze spolužáků kolo neměl. Chápu, že třeba sehnat favorita nebylo jednoduché, ale kola prostě byla. Podobně mě v tom videu zaujalo, jak tam prodavači jednají se zákazníky. Taky pamatuju příjemné a méně příjemné prodavače, ale že by některý třeba s mými rodiči mluvil takovýmhle způsobem, to si teda fakt nevzpomínám.
Vím, že to je jen příběh, ale takovéhle prezentování doby před rokem 1989 generacím, které to nepamatují, mi nepřijde zrovna správné.
My jsme s koly neměli problém, existovaly prodejny "Kola a šicí stroje", kde stála kola jedno vedle druhého, jen si vybrat. Stejně tak náhradní díly. Byl jsem "raubíř", kola jsem stále opravoval (rozbité přehazovačky, prasklé dráty, rozpadlé středy a pod.) S náhradními díly nebyl problém.
Tak tu prodejnu bych v té době rád viděl, kde stálo jedno kolo vedle druhého Takovou lež splodí jen a jen bolševik
Ale jo, u nás teké byla, jen z těch Ukrajin si člověk moc nevybral. Ale objektivně, i nějaká ta skládačka a Eska mezi nima byla, s Favoritem to už bylo horší.
To pavlos, píšete hloupé žvásty vy. Favorit úplně běžně nebyl, přišlo vždy jen pár kusů a to ještě jen cesťáky. Galuskáče mi rodiče koupili přez známého z centrálního skladu, v obchodě jsem ho nikdy neviděl, což neznamená, že se občas nemohl někde objevit.
Fugassi,Váš otec musel mít hooodně dobré kontakty. Já stavěl trialové kolo s dědou podle plánku z ABC,to bylo v roce 82+-. Ta Vaše Jiskra se objevila někdy kolem 86 a myslím,že jen jako soutěžní speciál,volně v prodeji nebyla,ne?
Na video se dívat nebudu, ale potvrdím, že koupit pořádné jízdní kolo byl problém. Kdo opravdu chtěl, tak přes známé a nějaké úplatky kolo získal. Komu stačilo těžké kolo značky Ukrajina vyrobené v SSSR, ten získal kolo snadno. Pamatuji si posměšný slogan z té doby: Kdo chce poznat, co je dřina, koupí kolo Ukrajina.
,,Ukrajinu,, znám přímo konkrétně a osobně.
Do práce přijel starší chlapík a při dojezdu k vrátnici málem spadl pod tramvaj.Tak to kolo prodal chlastajícímu tlustému starochovi před důchodem. Ten když si uvědomil co provedl, a že by na něj nebyl schopen ani nasednout, tak ho zase za tři stovky prodal mě. Bylo mi 25 let a do práce skoro po rovině. Používal jsem ho asi čtvrt roku a pak jsme se odstěhovali jinam a tam to bylo pořád kamkoliv s kopce. Takže návraty do krpálu. Nešlo ho vůbec používat. Tak jsem dal v místě inzerát a hned se mi ozval chlapík velmi urostlý a masívní. A že mu pod ním žádné kolo nevydrží. Měl ho zase za ty tři kila a byl nad míru spokojen, protože on se přepravoval jen po rovině. Vážil jsem ho a mělo 24 kilo.
Před rokem 1989 se mnoho věcí nekupovalo, ale shánělo. A neobešlo se to bez známých a mnohdy ani bez úplatků nebo častěji nejrůznějších protislužeb. Co se týká bicyklu, pamatuju se, že jsem ho sháněl týdny a objížděl kvůli tomu prodejny v širokém okolí, včetně krajských měst. Nakonec jsem stejně musel vzít zavděk zmíněnou smutně proslulou "ukrajinou".
Současná generace pojem "nedostatkové zboží" nezná. My, co jsme před důchodem, si ho pamatujeme velmi dobře.
Jak které. Ukrajina byla skladem (Chceš-li poznat pot a dřinu, kup si kolo Ukrajinu...). Občas se dala sehnat skládačka, zprvu polské, později i české provenience. Favorit, to bylo kolo z říše snů. Totálně nedostupné. Na konci 80. let se stala dostupnější variantou cestovního silničního kola Liberta. Stal jsem se jejím majitelem. Opadávala z ní barva a kola mi zrezly, ale stala se základem mojí první silničky. Velikost rámu 56 pro člověka 190 cm vysokého, no - nic moc. Na začátku 90. let už se dalo sehnat téměř cokoliv, jen některé díly byly nad poměry drahé. Třeba rám kola (Favorit F1) za 3000 Kč, no nekup to, když je to tvoje měsíční výplata v hrubém. Tolik situace z českého pohraničí z 80. a počátku 90. let.
7 DIVŮ KAPITALISMU:
Nikdo nemá jistou práci.
I když nemá každý práci, všichni pracují.
I když všichni pracují, plán se neplní na 100%.
I když se plán neplní na 100%, všude všechno je.
I když všude všechno je, každý nemá všechno.
I když nemá každý všechno, kradou ti, co mají všechno.
I když kradou ti, co mají všechno, nikoho nikdy nechytili a všude něco chybí.
Jj, horníci také dostávali poukazy na Skodu Favorit, na den horníků a energetiků "fasovali" automatické pračky, barevné televizory a jiné fajnovosti. To bylo všeobecně známo. Ostatní museli volit jiné metody, jak se k takovému zboží dostat Např. na Škodu 120 se stálo 2 dny a 2 noci venku před prodejnou - jinak bez šance. Havířov, Karviná, Orlová - to byl tehdy jiný level, to nemůžete srovnávat.
Patřím k těm dříve narozeným je mi 50 a pamatuji si jak dlouho rodiče scháněli obyčejné kolo abych mohla drandit.Na značky prvních kol si nepamatuji ale někdy kolem roku 1984 jsem dostala vysněného pionýra s berany pro kluky,jiné jsem za nic na světě nechtěla ...wau to byla radost obrovská dodnes si pamatuji jak jsem na něj byla pyšná a záviděli mi ho hlavně kluci když jsem si to svištěla s beranami nahoru po naší vesnici
Bylo to velice těžké. Sehnala jsem si v roce 1970 Esku, přes známou paní z průmyslového zboží. Sloužila mi dobře.
Uběhly roky a někdy okolo roku 1985 jsme sháněli kola pro děti. Opět přes známého, jeli jsme pro ně hodně km. Obě kola byly Favority. Kluk měl vínovou závodku, dcera modré dámské. Barvu nebylo možno vybrat. Děvče by raději mělo červené kolo, ale to už v té době by byla opravdu malichernost.
Stejný problém byl s televizí. Kolem roku 1985 jsme chtěli vyměnit černobílého Bajkala za barevnou TV. Manžel pracoval v autoservisu, tak dokázal leccos sehnat. Asi půl roku se nic nedělo. Pak najednou telefon, byla sobota po obědě. A přijeďte si pro televizi ještě DNESKA do 17 hodin. 40 km daleko. A vemte s sebou peníze. TV stála 15 tisíc. Tolik peněz jsme doma neměli, bankomaty nebyly, co teď? Půjčili nám sousedovi. Večer jsme ji přivezli, byla to TESLA, zapojili a blaženě sledovali obraz. Dávali právě Večerníček a my si vychutnávali Macha a Šebestovou v barvě. Jaga.
... a mzda 1.300 korun pro SŠ vzdělání a ta lepší 1.900 - 2.300. Celkový nájem na severu Čech okolo 500 korun korun bez inkasa..
Severní Morava
1988 - Čistého 3000-3500kč (dělník ve výrobě) nájem s inkasem (3+1) - 450kč.
Vlak 5kč týdenní jízdenka
Autobus to samé 5kč -"-
Budeme se přetahovat?
ra252 Normální lidé v ČR (naštěstí jejich většina) bydlí ve svém. Vaše nostalgická vzpomínka nikoho nedojme.
lamo - to vykládejte dnešní mladým. Že mají bydlet v bytě za nějakých 7 milionů. Že je to normální ..
@juraja A dneska mzda 28 000 Kč čistého a nájemné 0,00 Kč. A navíc je za ty peníze co koupit. Každá doba má své.
28 000 Kč čistého, to jo ale průměrná mzda.
Soused snědl kuře ale dobře jsme se najedli oba, že?
Prosím ve kterém městě je nájem 0,00kč rád se tam přestěhuju
@juraja A co je na tom divného, když výrobní dělník (podle vás) bral v roce 1988 až 3 500 Kčs čistého, když průměrná mzda dle ČSÚ byla v ČR 3 097 Kčs/měsíc hrubého? Že by se kuřata přepočítávala jinak?
Tak by mě zajímalo, jaký byl skutečný stav věcí. Z toho co jsem se tady a nejen tady zatím dozvěděl, to vypadá, že socialistické zásobování fungovalo dle zásady, že všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si jaksi rovnější. Moje zážitky jsou jak přes kopírák stejné s těmi z videa. Skladem jen ta Ukrajina, vše ostatní bylo věcí shánění (čekání, opakovaných návštěv, shánění informací, známostí). Dokonce i ta příhoda s nedostupnými ventilky (liska5). Ty se kradly, stejně jako stěrače u aut. Zjevně ale záleželo na tom, kde člověk bydlel. My z pohraničí jsme zkrátka měli peška. Moje žena (stejný ročník) mě ale šokovala sdělením, že si na kolo našetřila a pak ho jednoduše šly s mámou koupit. Pravda, nebyl to Favorit, ale jakási hrůza domácí provenience (Eska, Velamos, Liberta?) s páteřovým rámem. Těžké to bylo jako mrcha, ale mělo to tří nebo snad čtyřkolečko, zkrátka se na tom dalo jezdit i jinde než u Kolína. Středočeský kraj, druhá polovina osmdesátých let. A tak jsem docela nakloněn tomu věřit, že existovala nějaká místa, kde se občas nechal sehnat i ten Favorit. Vždyť horník, to byl nadčlověk a i u nás se u příležitosti oslav Dne horníků daly sehnat věci, které na pultech normálních obchodů člověk celý rok nezahlédl. Pravda, člověk si musel přivstat a svobodně se rozhodnou, do které fronty se má postavit, půl hodiny po otevření už měli taky, ehm, nic.
Objevuje se zde v diskusi pár ojedinělých vzpomínek, že se v minulém režimu dalo kvalitní kolo koupit snadno. Snad je to pravda. Zřejmě jsou to vzpomníky lidí z Hlučínska. Nezažila jsem to osobně, ale měla jsem v 70. letech spolužačku z toho kraje. Vyprávěla o obchodech plných nedostatkového zboží. Konkrétně o záclonách, které se tehdy také problematicky sháněly.
Důvody by se musely hledat v historii. České a německé obyvatelstvo, muži odvelení k wehrmachtu padli ve válce, vdovám vyplácelo Německo pozůstalostní rentu. V bonech. Bylo žádoucí, aby bylo bony za co utratit.
Mohu se zeptat, čím je (bylo) Hlučínsko odlišné od zbytku Sudet? Pocházím rovněž ze Sudet, nějaká ta neodsunutá vdova po vojákovi Wehrmachtu by se u nás jistě taky našla (koneckonců nějakou rentu v bonech snad pobírala i moje babička), ale na přebytky v obchodech, ať šlo o kola nebo třeba jen maso a exotické ovoce, se fakt nepamatuju. To koneckonců potvrzuje @jenyk, který je ze stejného kraje. Mimochodem, jak se utrácely bony v běžné obchodní síti? Podle mě je bylo nutné utratit v Tuzexu nebo v nejhorším prodat...
Amper: Napsala jsem to, co jsem od důvěryhodného zdroje slyšela. Bohaté německé vdovy a plné obchody. A co uvedu teď, budou jen úvahy. Nechci tvrdit, že mám stoprocentní pravdu. Je to jen jeden příspěvek v obsáhlé diskusi. Hlučínsko vždy bylo trochu jiné, nebylo součástí ČSR od roku 1918. Během války považovali Němci tamější obyvatele za Němce, po válce nedošlo k hromadným odsunům, protože bylo rozhodnuto, že se jedná o Čechy (Slezany?) Neodsunutých vdov a jejich potomků proto bylo v tomto kraji výrazně více než v jiných částech Sudet. A snad proto tam byla zmiňovaná renta více vidět, proto zrovna tam šlo více zboží.
Kdo měl bony, nemusel je všelijak pokoutně prodávat. Legální cesta ke korunám československým vedla třeba přes nákup automobilu v Tuzexu a pak jeho prodej za Kčs.
Sama bych si někdy ráda přečetla nějaké vzpomínky pamětníků. Ale ono je to asi docela složité téma. Pár informací se však na internetu najde. Třeba zde.
@bimbam: Díky za odkaz i uvedení věcí do souvislostí. Pocházím ze smíšené sudetské rodiny, která se souhrou mnoha okolností dočkala konce války celá a nebyla odsunuta. Vzhledem k dědově (ne)dobrovolné službě v řadách německé armády to byl malý (spíš větší) zázrak. Jistá analogie s obyvateli Hlučínska tu je. Ale jak správně píšete, je to příběh jedné osamocené rodiny, nikoliv celé skupiny obyvatelstva. Mnoho informací nemám, poněvadž z pochopitelných důvodů byla u nás témata jako válka a zbraně tabu, tak si čas od času dávám střípky informací do souvislostí.
Když se tu vzpomíná na Wehrmacht - starší spolupracovník od nás ze Sudet byl (jako půlka obyvatelstva) ze smíšeného manželství. A tak ho odvedli jako ušáka do Wehrmachtu. Na štěstí až ke konci války a do Francie. Vyprávěl nám šílené příběhy, poslední, jak šli do zajetí. Skočili na amerikého vojáčka, odzbrojili, dva ho drželi a třetí rukama nohama vysvětlovat, že se vzdávají. Když se vrátil do ČSR, šel na rok a půl do basy za ten Wehrmacht a potom na dva roky základní vojenské služby. Takže mu ty roky chyběly do penze. Jenže mu začal chodit jakýsi důchod z Německa. A celé vedení fabriky si ho začalo oprašovat, aby si mohli taky pořídit něco toho kapitalistického pozlátka.
No, zato dnes můžete kolo nechat stát kdekoli, že? Proč myslíte, že na kole dohromady nikdo nejezdí? Protože je nepoužitelné kvůli nemožnosti zaparkovat bez nebezpečí, že do pěti minut zmizí.
Mimochodem - mě kolo před filcákem ukradli dvakrát. A pokaždé policajti, musel jsem si ho jít vyzvednout a vyslechnout kázání.
Po filcáku nám v baráku vykradli kolárnu, škoda 250 000. Mříž na dveřích, kola vázaná řetězy. Ukradli i ty řetězy.
Pro ty, kdo nechápou rozdíl: Tenkrát vám ukradli kolo a konec. Mohli jste mít našetřeno, mohli jste mít pojistku, nic platné, chodili jste pěšky. Kola prostě nebyla. Dneska vám kolo ukradnou a máte jen materiální škodu. Kol je všude plno. Navíc máte možnost si pořídit takovou plečku, že ukrást ji nikomu nebude stát za tu námahu.
Nevím, proč by kdo tenkrát musel chodit pěšky. Nějaké kolo se koupit dalo vždycky. Pravda - nějaké.
A mimochodem, na kolech se jezdilo mnohem víc, než dnes. Do práce například. A zaměstnavatel měl povinnost umožnit kola bezpečně parkovat.
No tak jo, nějaké kolo jste sehnali vždycky. Pravda. Tátovi ukradli Favorita. Chvíli chodil pěšky, pak sehnal skládačku. Po rovině na kole, do kopce pěšky. A třeba v deseti letech bych tu Ukrajinu těžko utáh. Napadá mě, kolik těch Ukrajin asi měli skladem. Podle mýho jen tu jednu zelenou zaprášenou. Byla tam, co jsem chodil na základku. Nikdy nikdo ji nekoupil, nikdy nikdo ji neutřel...
Moje zkušenost...bydleli jsme v Chebu, kde byla Eska, ale sehnat jejich kolo bez velké protekce možné nebylo, otec mi skládačku koupil po roce snažení. A jak si pamatuji, ještě na začátku osmdesátých let koupit pořádné kolo nebyla žádná sranda a drahé bylo jak pes. Ne nadarmo se říkalo: "Chceš-li poznat co je dřina, kup si kolo Ukrajina".
Pamatujete jak se v počátku 90 let otevřely sklady nacpané až po strop střechu , přičemž běžnému spotřebiteli "spadla brada"? A to byl zásadní problém který začali řešit teprve až v osumdesátých letech, spíše k jejich "konci", tedy "pozdě"...Zkrátka vývoz, pozdě si však uvědomili, že základ na kterém se dá stavět je napřed "spokojený domácí spotřebitel"... O hodně věcech se člověk ani nedozvěděl, ba někdy ani nevěděl že se u nás vyrábí, až například nalezl zboží určené na vývoz v "běžném obchodě" z malinkého prostého důvodu - "kazová várka"...
V 60. letech to těžké nebylo, měli jsme všichni doma favorita, každý jiné barvy. Naše kvalitní kola. Silniční s beranama a ručním přesmykem na rámu. Horaly a treky u nás neexistovaly. Později to problém byl. To jsme sháněli přes známosti. Konkrétně v polovině 80.let. Samozřejmě, že české, z Rokycan. Pak byly ještě skládačky SOBI a Ukrajiny. Takové ty plečky těžké. To až v 90. letech sem přišlo hodně různých kol.
Asi se věci, o které byl zájem sháněly dost těžko. Jak a kde ho táta v r.1971 sehnal nevím. Byla to Eska 26 ´´ a stála bez dynama a světla 999 Kčs. Favorit 28´´ vyšel na 1500 v plné palbě. Dokonce mi ho ve svých 50 letech vlastnoručně dovezl k babičce asi 40 km daleko. A to na nějakém kole neseděl 30 let. A šlapal to osobně. Později ho v Liberci ukradli a napodruhé se už nenašlo.
Další kolo se už sehnalo podstatně lépe a levněji. Jeden starý pán z kontroly jakosti na něm dojel do práce a málem při sesedání spadl pod tramvaj. A tak ho od něj vzal jiný starý chlápek o živé váze asi 140 kg. Trochu se opivnil a zjistil, že to kolo nemůže vůbec použít. Tak jsem ho zase od něj překoupil za 300 Kčs. Do práce jsem jezdil skoro po rovině a tak to šlo ušlapat. Když jsme se přestěhovali na nové působiště, tak to bylo vždy z kopce a tak se muselo dost tlačit. To kolo jsem vážil a mělo 24 kg. Tak jsem podal inzerát a jeden statný chlápek z roviny, kolem Jizery, si ho koupil zase za ty 3 kila. Jak potom skončilo už nevím.
Hoši nekecám. Tyhle věci si z nějakého důvodu pořád pamatuji. Ještě, Eska měla jednotác a vzadu 3 převody. Ten Favouš měl dvoutác a vzadu 5x. A jezdil na něm sousedovic kluk, který byl menší a měl problém dosáhnout na pedály. I když měl sedlo úplně dole. A taky užší berany.
Stála jsem celou noc frontu na Favorita pro syna. To bylo radosti,když ho dostal. Teď si můžete koupit co chcete, ale ta ohromná radost už není. Ale už bych to zpátky nechtěla.
Máte pravdu. Tato doba nepřináší žádnou radost z toho, že něco dostanete koupit. Chcete kolo, koupíte ho, chcete TV, koupíte ji, stejně jako pračku, chcete auto a zase nuda, chcete na Bali, a jste tam, dokonce ani stěrače nemusíte demontovat při odchodu od auta - nikdo je neukrade - jsou v každém marketu. Akorát to video z TESLY Stropkov, co stálo 8 měsíčních platů = 20 000 Kčs, to ani dneska neseženete. Je to celé na prdlačku.
Tak k těm stěračům. Mě je teda taky nikdo zatím nikdy neukradl, ale zase mi je oba vyměnil za jiné horší. Dost jsem se divil, když jsem je v servisu sundával, co to tam mám nasazený.
A v zimě mi někdo vymontoval celé topení z pod zadní sedačky u Š 100. Zjistil jsem to tak, že jsem nalíval vodu do chladiče a pořád jí bylo málo. A měla stačit. A ona vytékala pod auto a tekla dopředu. Ten prevít tu sedačku vrátil zase spátky na svý místo a tak nebylo poznat, že dosšlo k odcizení. Velmi vtipné.
Okolo roku 1985 jsem sehnal Esku s přehazovačkou (ty bez koupit šly) přes vedoucí Zeleniny, které jsem vozil zboží, ta zase znala toho z Kovomatu – úplatek 100 Kčs, což byla téměř desetina ceny kola.
Otázka je položena příliš široce, aby na ní byla jednoduchá odpověď.
Vezmu to, tedy, po částech:
Těsně po tzv. vítězném únoru a vzniku lidově demokratické republiky byl přídělový systém, koruna československá silně devalvována inflací, a arciť československé hospodářství na tom nebylo - v porovnání např. s Německem - silně zdevastováno válkou (protože na území Protektorátu prakticky válka vůbec nebyla, a na území Slovenského štátu nebylo až tak moc co zničit, poněvadž ovce se shovaly do hory a nic moc víc tam nebylo), tak pořád byla situace taková, že v letech 1939 - 1945 prakticky nikdo nesáhl na silnice, cesty, vlivem válečného úsilí (Velko)Německé Říše vázla elektrisace, plynofikace. Stav železniční infrastruktury byl, krom tedy toho, že nějaká ta nádraží byla rozbombardována a tratě poškozeny, tou či onou, armádou, v tristním stavu v příčině minimální (rozuměj, nezbytně nutné, aby se zachovala propustnost tratí) údržby ze strany BMB ČMD. Aby mohl, znárodněný, průmysl začít produkovat alespoň tu kapacitu, kterou byl schopen v tom stavu, v jakém byl, tak musela být obnovena infrastruktura (silnice, železnice, elektrické vedení, vodovody, kanalisace ...), muselo se zajistit palivo a autobusy (a díly na ty autobusy, maziva etc.), aby se dostali pracující do práce, náklaďáky, aby bylo čím navážet materiál a odvážet produkty etc. To se, více či méně, dařilo, ve srovnání s okolními státy jsme si rozhodně nevedli špatně.
Do roku 1954 byla CSK mezinárodně obchodovatelnou měnou, koncem roku však RČS přestala být členem MMF a Světové banky. V praxi to znamenalo, že CSK nebylo lze směnit, kdekoli mimo východní blok, za jinou mezinárodně obchodovatelnou měnu, což pro znárodněný průmysl znamenalo potřebu prodat zboží za mezinárodně obchodovatelnou měnu, aby si za ní mohlo nakoupit to, co ve východní bloku bylo nedostatkové. Spousta zboží šla, proto, přednostně na export, a krom aut se to, samozřejmě, týkalo i jízdních kol, protože až do sedmdesátých let naše kola držela se západní konkurencí docela krok. To se týkalo i automobilového průmyslu, až někde po Š 100/110 (výjma Š 110R, ta byla konkurenceschopná i v té době).
U nás nebyl socialismus, lidově demokratická RČS a ČSSR byly socialistické, asi jako Texas. U nás byl státní kapitalismus. To znamená, že prakticky všecky výrobní závody, infrastruktura, podniky služeb (prakticky proto, protože byla družstva, výrobní i spotřební, a až do šedesátých let omezený sektor živnostenský) patřily státu, a stát plánoval výrobu (včetně "výroby" služeb) centralisovaně, a to vždy na určitý čas dopředu (u nás pět let). Takže se naplánovala výroba Artiklu, dejme tomu, jízdních kol. Byly nějaké závody na výrobu kol (třeba Eska Cheb atd.), ty měly nějakou kapacitu, do toho, samozřejmě, jiné součásti národního hospodářství musely dodávat polotovary, suroviny, ČSD a ČSAD zajistit dopravu pracujících do a ze závodu, a všecko s tím související, no a podle dostupné kapacity se naplánoval plán, kolik jízdních kol se vyrobí, a jakých, a kolik součástek se vyrobí, a jakých. Samozřejmě, jako ve všem, co se dělá od stolu, centrálně "od Jašiny do Aše", a o čem rozhodují i lidé, jejichž jedinou kvalifikací je správná rudá knížka a / nebo fotr, který za Hitlera zařval v koncentráku se správnou rudou knížkou v kapse, to mělo značné trhliny.
Musel se uspokojit export, primárně export do imperialisticko kapitalistického tábora, a to - na naše poměry - v prvotřídní kvalitě (a jo, v 50. letech ta kvalita i někdy docela ještě byla). Pak se, samozřejmě, musela uspokojovat poptávka trhu vnitřního, ovšem protože ekonomika byla silně založena na těžkém průmyslu, tak prioritou bylo chrlit nákladní auta, těžké lokomotivy a mašiny pro těžký průmysl. A autobusy na přepravu pracujících, a podobný Artikel. Takže jízdních kol se dostal do volného obchodu omezený počet.
Ještě v 50. a 60. letech to nebyl až takový problém. V roce 1953 byla měnová reforma, po které skončil přídělový systém, ale v příčině poválečného stavu neměla ani střední třída peníze nazbyt na to, aby si každý člen rodiny mohl dovolit mít jízdní kolo. A to včetně tábora imperialisticko kapitalistického, životní standard byl někde úpně jinde. Jak se zlepšoval stav hospodářstí, zvyšovaly se mzdy, tak, samozřejmě, poptávka stoupala, a někdy v sedmdesátých letech už začala být poptávka po lépe vybavených kolech - s přehazovačkou, řekněme sportovního ražení, nosičem zavazadel atp. Tu se ČSSR nepodařilo zcela uspokojit nikdy.
Dokud šlo pouze o to, aby každý měl nějaké kolo, tak problém až tak nebyl. Ono, taky, klasické kolo, s jednopřevodem a protišlapnou brzdou, je servisně mnohem méně náročné, než taková eska s 2 x 5 převody, a na tenkých silničních pláštích. Kola jsme chrilili my, lidové Polsko, DDR a Sovětský Svaz. Sovětská kola se u nás nedařilo moc prodávat, i přes tu skutečnost, že byla levná. Kvalita dílenského zpracování byla nevalná, díly atypické (třeba pověstná Ukrajina měla v kolech válečková, namísto kuličkových, ložiska, která nebylo lze u nás ničím nahradit), jízdní vlastnosti otřesné. Polsko chrlilo spíše jednopřevodová kola, skládačky, dětská kola; ve východním bloku byla naše a DDR produkce pořád na špici. A s ohledem na rozevírající se ekonomické nůžky i na západě, jako exportní Artikel, levná, takže svého kupce si našla.
Favorit a Eska trpěly zastaralostí strojního vybavení, a z toho plynoucí horší kvalitou konečných výrobků, a z toho plynula horší exportovatelnost (vnitrostátní zákazník bral vše, to v té době problém nebyl). To se samozřejmě řešilo, ale tím molochem, pomalu, neefektivně, v dalším pětiletém plánu, a podle možností.
Nebyl internet, nebyly ani zásilkové katalogy, jako na západě, takže občan z Chebu měl stěží přehled o dostupnosti zboží v Košicích, a naopak. I když obyvatelstvo ČSSR bylo značně egalitářské, tak určité nůžky mezi regiony byly, arciť menší, než je tomu dnes, proto i odbyt určitých výrobků se lišil region od regionu. Zatímco - například - v Chebu mohla být vyprodána všecka kola (až na "Ukrajinu"), v Košicích mohla být dostupná zásoba i "lepších" kol. A naopak.
Značnou část ekonomiky ČSSR tvořila šedá zóna, takže kdo chtěl, dostal se i k "lepšímu" kolu. Jenom si pro něj musel zajet a / nebo poskytnout protislužbu a / nebo poskytnout obálku.
Podobné to bylo s díly. Centrálně plánované hospodářství chrlilo díly podle plánu, který moc nereflektoval tu skutečnost, že některé díly se opotřebovávají rychle, některé pomalu, a už vůbec nereflektoval třeba špatnou kvalitu, a z ní plynoucí reklamace a častější frekvenci výměny, některých dílů.
Celkově ten systém byl úplně jiný. Ale on byl v té době jiný i na západě, ve srovnání s dneškem. Akorát, v porovnání s dneškem, my jsme byli ještě větší mimoni. Každá doba má své, pro i proti, a kritisovat ekonomiku ČSSR se mi příliš nechce, protože byla určitým obrazem doby, a protože - po DDR - jsme byli nejvyspělejším státem RVHP.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.