Nejste přihlášen/a.
Trápit se nad skončenou láskou je stejné jako plakat nad krabicí rozlitého mléka.
Podívej se kolem sebe, co je všude kolem prima kluků. A Ty jsi zbytečně promarnila 5 let. Na co čekáš? Roky utečou a taky bys mohla zůstat sama.
Tak se bav a hledej, dokud jsi mladá, hezká a dokud o tebe mají chlapci zájem. Těžko za Tebou přijde někjaký sám. Musíš jim vyjít naproti. Jaga.
Ale když píšeš, že nechceš rady, dělej sama jak umíš. Proč tedy píšeš do poradny?
Trápit se pro někoho a myslet na něj, je trochu něco jiného. Pokud vám láska nestihla zevšednět a idealizujete si ho, tak se trápíte víc. Je v tom stesk a touha po pokračování. Ale skoro 5 let je až moc. Odhadla bych podle své zkušenosti tak jeden rok.
Naopak pokud usoudíte oba, že to po letech nemá dál smysl, tak se z toho snáz otřepete.
Hezký večer
Nevím zda je to "normální", ale u mně to také trvalo celkem dlouho, zhruba cca 7-10 let, než-li jsem si zhruba "odvykl" a než ustaly takovéty "záchvaty pocitu zmaru" apod., No ano, "láska láska zamilovanost atd., ono se to stále opěvovalo a ještě opěvuje, ale z druhé strany to opravdu není žádná legrace když to člověka "postihne" z té "druhé" "nenaplněné rubové " stránky, čili dokážu si živě představit co asi tak zažíváte a osobně jsem rád že to mám za sebou. A kdyby se mně někdo zeptal, tak ne, netoužím po tom, něco takového zažívat znovu, někdy je to celkem i peklo.
7-10 let? To je šílené! Ano, vzpomenu si, to jo, ale truchlit a trápit se tak dlouho, to není normální. Kolik šancí mezi tím uteče? Buďte víc realista.
Janm - Vím, co jste napsal, také jsem si to prožila. Na dno - "záchvaty pocitu zmaru", bylo mi, jako by mi někdo vyrval prostředek těla, jako ve filmu - smrt jí sluší, prázdno, pocit šílené beznaděje. Ano, jednostranná láska je něco příšerného, když víte, že se nikdy nenaplní.
Trošku pomáhá samohypnóza, nebo si to alespoň namlouvám.
Ale podruhé by to už člověk měl vědět a zvládnout, že to přebolí. Anebo zavčas to utnout a odstřihnout se. Sejde z očí, sejde z mysli..
Jste moc citlivá, každý to mám jinak. Nedá mi to a doplním příhodu, kterou měla kdysi matka se svoji kamarádkou. Je tomu už hodně let, ta kamarádka měla přítele, který tragicky zahynul. Moje mamka ji potkala za dva měsíce, vyjádřila jí soustrast a nevěděla, jak se k ní má chovat, když je taková chuderka a najednou se odkudsi vynořil mladík a ta kamarádka povídá - to je Pavel, my teď spolu chodíme a zvesela začala vykládat, kam se chystají na dovolenou. Mamka z toho měla tenkrát dost šok - po takové krátké době? Zajímavostí je, že ta dotyčná, která v mládí střídala chlapy jak ponožky, se ke stáří stala takovou chuderkou, o kterou se už po padesátce musely starat děti a nic se jí nemohlo říct, prostě předčasně zestárlá babuška a předtím to byla úplně jiná osoba.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.