Jak jste se vyhrabali ze dna?

Tam, kde má jeden dno druhý ještě stačí - pro každého z nich tedy bude "hnacím motorem" něco jiného. Ale dobré je na dně to, že níž už to nejde

Píšu, vzpomínám a slzy mi tečou do klávesnice. Na začátku byla veliká láska, svatba, 2 děti, vše v pohodě. Postupně přebíral vládu alkohol. Moc, až na dno. V 50 letech po mnoha problémech v práci propuštění. Svízelné a neúspěšné hledání nové práce. Vzhledem k tomu, že se to nedařilo, se pití stupňovalo. Přinucení k ambulantní léčbě. Nebyla k ničemu. V den kontroly se nenapil, odpoledne už to bylo zase v čudu. Chtěla jsem se odstěhovat, nebylo kam. Sedal opilý za volant. Bála jsem se, aby neudělal někoho nešťastným. Zároveň jsem si přála, aby byl v cestě nějaký tlustý strom. A byl rázem všemu trápení konec. Možná to zní tvrdě, ale opravdu se takto nedalo žít. Byla jsem na dně už i já.

Pak ho nekompromisní lékařka odeslala do HB na detox. Nebylo možno couvnout. Těch 10 dní ve společnosti bláznů bylo prý to nejhorší v životě. Pak ho odvezli do Želivi /dneska už to zde není/, kde prožil skoro půl roku. Byl jedním z mála pacientů, který 1/ neměl dluhy a 2/ rodina ho neodepsala. Jezdila jsem za ním s jeho maminkou, občas i už dospělé děti. A všichni jsme ho povzbuzovali, že to dá, určitě.

Dal. Propustili ho v červenci 2007. Od té doby se nenapil. Je z něj prima táta a hodný manžel. O léčbě často a bez zábran vypráví, nestydí se za to, čím prošel. Protože to k něčemu bylo. Má své zájmy, koníčky, dá se s ním o všem poradit, což dříve nešlo.

Abychom žili na stará kolena spokojeně, asi jsme tím ohněm museli oba projít. Jsem za to nesmírně vděčná. Kdybych byla věřící, asi bych se denně modlila za to, že se dokázal vrátit zpátky do života. Jaga.

Nevím, jestli vám poradím tak, jak je jasné, ale základ je naučit se žít skromně a nehrát tu hru dnešní společnosti, že člověk potřebuje spoustu kravin. Kvůli tomu přijde spousta lidí do dluhů, že si hrají na něco, co nejsou, někteří chudáci skončí špatně jen z tohoto důvodu. Kdysi se říkalo, že kdo šetří, má za tři, dnes je to pomalu sprosté.

Ne, že bych se úplně hrabal ze dna, ale samozřejmě jsou chvilky, kdy se daří líp a kdy hůř. A řeknu ti jedno. NEJVĚTŠÍ ŽIVOTNÍ MOUDRO obsahuje písnička "Dělání, dělání..."
Prostě práce je nejlepší lék na cokoliv (vyjma situace, kdy ti pes nakaženej vzteklinou ukouše obě ruce i obě nohy). Ale to asi nebude tvůj problém, že?!

Přesně tak, práce - fyzická, manuální, na zahradě, v dílně, něco tvořit, dojít do kina, do divadla, sednout s kamarádem-kamarádkou, podniknout výlety, pokec v kavárně, cukrárně, udělat velký grunt, umýt okna, vyklidit skříně, přebrat věci atd..

Vypsat se z toho. Papír, tužka psát a psát, svoje pocity.

Vyhrabala, ale hodně těžko se to vysvětluje. Jednoho dne jsem došla k pevnému rozhodnutí, že již neštastná nebudu a že udělám cokoliv. To rozhodnutí musí být opravdu velmi silné a nebudeš mi to možná věřit, od té chvíle mi chodila do života všelijaká pomoc, nové situace a noví lidé. Ale neseděla jsem v obýváku a nečekala na zázraky. Stále jsem někam chodila, něčeho se zúčastnovala, cokoliv mne napadlo, cokoliv bylo v mém okolí.

Někdo radí jít pomáhat tam, kde jsou na tom lidé hůř. Vozit nemohoucího, pečovat o někoho po úraze, navštěvovat postiženého a pomáhat mu... nebo aspoň venčit opuštěné pejsky při nějakém útulku.

Jiný radí sbalit se a vydat se pryč z místa, kde Ti to připomíná Tvou bolest, vyrazit na cestu na pouť s minimálními výdaji. Pokud jsou peníze, tak cestu někam do velehor, kde jsou lidské trampoty nicotné, proti obřím velikánům...

Mně pomohla brigáda v oboru, který mne baví. Najednou plno práce, noví lidé, jiné starosti, nové cíle...Vlastně koníček, a ještě za peníze.