Dnes už jsem dospělá, je mi 29 let a stydlivost nepřešla. Stydím se projít kolem lidí, musím v ruce držet telefon. Třeba včera jsem jela na pohovor a nebyla jsem schopná tam dojít. Nejenom že jsem zabloudila a nedošla na domluvené místo, já se styděla zeptat se lidí o pomoc. Taky třeba když jedu někam, kde to neznám tak si pořád hraji s telefonem a čekám na zastávce. Pak mi dojde, že jsem na špatné zastávce, ale už tam stojí nějakou tu chvílí a je mi trapně odejít, tak tam furt stojím. Až když všichni ti lidi, co tam stáli se mnou odejdou, odejdu i já. Prostě hrůza, jak už nevím co dál dělat.
Nemůžu si ani najít práci, jsem zničená. Bojím se, mám strach, strach z lidí. Nejraději bych byla jen zavřená doma, ale uvědomuji si, že takhle nemůžu žít. Nemůžu být zalezlá jako potkan, chci pracovat, chci být normální. Ale já mám pocit, že práci nikdy mít nebudu. Nejhorší je, že nikdo by mi nevěřil, lidé, co mě znají nebo moje vlastní máma vůbec netuší co prožívám. Před nimi jsem hrozně nad věcí, ale uvnitř sem zcela jiná. Plná pochyb o sobě a ta stydlivost mě ničí. Raději umřít než takhle dál žít.
1x
Tieto veci sa vekom a skúsenosťami zvyknú zmierniť, ale keďže sa tak zatiaľ nestalo, určite by som vyhľadala pomoc odborníka. Mám pocit, že Váš problém nie je len obyčajná hanblivosť, ale možno spadá niekam pod sociálnu fóbiu/úzkosť. Asi by ste mali navštíviť psychológa, ktorý by poradil, čo ďalej (len teda k nemu musíte naozaj aj prísť 
). Nejakú terapiu, postupné kroky na odbúravanie strachu. Na rozdiel od ľudí okolo Vás má psychológ či terapeut v náplni práce Vám veriť, že máte problém, a netváriť sa, že si to len predstavujete. Podľa toho, čo píšete, Vám naozaj zasahuje do života, takže by bolo dobré na ňom začať čím skôr pracovať, aby ste si ten život mohli aj normálne užívať.
Držím palce! 
1x
Já jsem s tímhle taky míval problém sice ne na tak extrémní ale mněl a můžu říct že nejdůležitější je si uvědomit že vás lidi mají z 98.56% v pochvě (1.44% jsou rodina a přátelé) jste jim prostě ukradená akorát další člověk kterého vidí, projdou kolem něj a za dalších 12 sekund už aní neví že existuješ.
Jinak co se týče toho stání na zastávce "bez možnosti odchodu" mně vždycky pomohlo si vytvořit nějaký důvod/výmluvu kterou bych řekl komukoli kdo by se ptal (ProTIP: nikdo se neptá a všem je to jedno, ale vždy mi to pomohlo) Například:
Stojím na zastávce, chci pryč a je trapné odejít. Hned několik možností jak si vytvořit výmluvu:
1. Když už koukám do mobilu -> jejda došla mi zpráva: kamarád se chce sejít v parku. < problém vyřešen, když se mně někdo bude ptat proč jdu pryč, jdu za kámošem - nic trapného
2. Nervozně postávám a kontroluji si jizdní řády a hodinky: "sakra zase spoždění, takhle to do práce nestihnu, radši půjdu pěšky" < problém vyřešen ta pitomá MHD má zase spoždění - nic trapného, jdu naštvaně pryč
Dá se vymyslet hromada způsobů a výmluv pro absolutně cokoliv ale to nejpodstatnější je že na konci je to stejně všem ukradené a nikoho to nezajímá
Asi na závěr: Víte co bych si myslel o někom kdo přišel na zastávku 5 minut stál a pak šel pryč? Nic, protože toho člověka neznám a pravděpodobně již nikdy neuvidím.
1x
Až na tu zastávku jsem měl taky dojem, jako *attiz*, že trpíš sociální fóbií.
No, co poradit? Na psychologa by to asi bylo, zvlášť při téhle intenzitě, na druhou stranu asi sama víš, co děláš špatně, jak bys to měla dělat správně a že tvé chování nemá faktické opodstatnění, tak mám dojem, že by ti psycholog moc nepomohl.
K překonání těchto stavů někdy pomohou situace, kdy není vyhnutí. Ty ti ale nepřeju.
Taky je opravdu důležité si uvědomit, že nikoho cizího vpodstatě vůbec nezajímáš. To ti už napsali jiní. Zkus se dívat kolem a uvidíš dost často, jak někdo odejde z fronty, ze zastávky, něco si chce koupit, ale na poslední chvíli si to ještě prohlédne a vrátí atd. A všimni si, že to opravdu nikdo neřeší. Takže příště si můžeš říct: "Ta paní taky odešla (udělala tohle), tak to udělám i já. A vám všem okolo je po tom prd."
A nebo to můžeš zkusit lámat. "Teď tam vejdu a i když se budu strašně stydět a cítit trapně, necouvnu, neuteču, stoupnu si tam do fronty, svojí vsugerovanou hanbou se sice budu propadat, ale vydržím. A budu tam stát až do konce, dokud na mne nevyjde řada, pak si nakoupím, zaplatím a půjdu normálně pomalu pryč a budu vítězkou."
0x
Proč se nesvěříte mámě? Přece si tohoto problému nevšímala jen když Vám bylo 5 a 6, ne? Jaké to bylo, když jste chodila do školy? Učitelé si toho nevšimli? Nemůžete si sehnat nějakou práci pomocí známých/rodiny? Zkuste si dávat úkoly a ty postupně plnit - třeba odejít z té zastávky. Napočítejte si třeba do tří a jděte, nebo i utíkejte. Uvědomte si, že většinu těch lidí s největší pravděpodobností už neuvidíte, nebude si je pamatovat a oni Vás.
0x
Já mám něco podobného. Hlavně teda co se týče spontánního mluvení. Na co jsem přišla a hodně mi poslední dobou pomáhá je říct si, že mám právo na to působit divně. Prostě si řeknu- jo, jsi stydlivější, to se stane, vždyť je mi v podstatě jedno, co si o mě ostatní myslí. Zkrátka si dopřeju trochu klidu, přestanu ostatní poslouchat a řešit, mozek se zklidní a já najednou jsem dokonce schopná být spontánní a mluvit. Jde asi prostě o to být na sebe hodnější a odpustit si.
Jiná věc je, jestli nemáte nějakou poruchu, což se klidně může stát. Psychologem nic nezkazíte- jenom získáte!
0x
Ad zastávka. Na zastávce se dá stát a odejít, jako se to stalo mně, z různých příčin.
Myslel jsem, že pojede autobus, ale zrovna dneska nejezdí. Musím tedy pryč.
Myslel jsem, že autobus pojede, ale nepřijel. Hm... dneska má opravdu jet. Přijel po 20 minutách zpoždění. Což je třeba zpoždění, které mi nevyhovuje a proto jsem odešel na jiný spoj nebo na pěškobus.
Chápu tě. I tu zastávku. Dá se s tím pracovat, ale chce to trénovat, trénovat, trénovat. Nebo toho psychologa.
Myslím, že až budeš ještě o pár let starší, tak se to zlepší. Ale nechláchol se tím. Jednej už dnes!
0x
Chce to komunikovat. Zkuste oslovovat lidi. Nemám problém navázat hovor třeba ve vlaku, nebo s děckem, když čeká s mamkou ve frontě u kasy. Chce to mluvit a mluvit, chce to cvik.
Nebyla jsem ale vždycky taková. Vzpomínám. Koncem 60. let byly velice módní výrazné oční linky. Vzpomínáte? namátkou třeba Y. Přenosilová. Já vyšla ze základky a s ostatními děvčaty jsme po tom šílely. Ovšem v té době bylo výrazné malování tabu. Aspoň co se rodičů týká. Nesměla jsem a hotovo, přes to vlak nejel.
Jednou jsem byla ve městě, coby patnáctiletá. zašla jsem do drogerie a neměla moc peněz. Tak jsem si chtěla koupit pro začátek aspoň ten štěteček na oční linky. Prodavačce jsem nesměle zabrblala: Chtěla bych štěteček NA LINKY. Asi ji nenapadlo, co takové kuře shání. Odešla a za chvíli se vrátila s bytelným štětcem na linky, tedy na ty malířské, co se rýsovaly pod strop! Zůstala jsem vyvaleně koukat, pak jsem se prudce otočila a beze slova vysvětlení zdrhla z krámu.
Dneska bych se rozchechtala a paní prodavačku vyvedla z omylu, že tohle není zboží, které chci.
Chce to prostě komunikovat, otrkávat se. Uviodíte, že si na lidi zvyknete. Jaga.
0x
Strachy se řeší postupně podle akutnosti. Nejdříve ten největší. Vznikají i jako reakce na nějaké trauma. Strach se taky myšlením na strach trénuje a upevňuje.
Když by mne máma poslala samotnou v 5 letech na nákup, byla jsem plachá, vystrašená a extrémně citlivá. Měla bych už z tohohle velké trauma. Přitom věřím, že jiní to dobře zvládnou. Byla bych pak úplně vyděšená, to nemá máma dělat. Jen, pokud to dítě psychicky zvládá, je zralé. Vůbec neřešte druhé. Buďte lepší, než Vy sama včera.
Stud moc neřeším, přijde mi to vtipné, jen ho odsunu. Dobře, promluvím teď hned, na stydění se teď nemám čas, stydět se můžu pak, na to pak bude čas. Jdu hned bez přemýšlení nad studem udělat to, co nutně potřebuju.
Obrovský strach z lidí u mě nastartoval útok při šikanu. Je ideální vědět, kdy a proč strach vznikl, pak se s ním dobře pracuje. Strach člověka chrání, nejde vypnout strach, ale změnit hrozbu, před kterou strach chrání. Poznat strach, ten ukáže situaci, na kterou reaguje. Nestačí říct: Mám strach. Proč? Ublíží mi, proč? A proč? Strachy jsou vzájemně provázané a je tedy nutné co nejlépe pochopit, na co přesně strach (i stud) reaguje. Stydíte se protože máte strach, že Vás někdo odsoudí, protože nejste tak dobrá jako druzí? Pro stud je potřeba snížit své nároky na sebe. Asi jste vůči sobě příliš přísná. Co se přesně stane, když uděláte to, co kvůli studu nedokážete? Tam bude odpověď, z čeho máte strach. Změňte tyhle své děsivé představy na hezké a klidné. Jde o denní snění, ostatní lidé v obchodě budou v klidu. Nic děsivého se nestane. Cítím pevný klid, ten mi vždy pomůže, nebo pomůže víra (nejdu tam přeci sama, je se mnou Bůh, samota neexistuje). Nebo si lze představit, že jde za Vámi do obchodu kamarádka a Vy jen jdete první.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.