Porod za totality, zkušenost

No, ono dnešní nekompromisní kritici minulého režimu rádi a často zapomínají na to, že hodně takových těch běžných věcí se dělalo na základě poznatků tehdejší doby, tj. tehdy se mělo zato že jisté postupy jsou prostě "to nejlepší" a proto se postupovalo dle toho např. dodržování návštěv kvůli klidu pacientů, otec mimo porod apod..., dnešní doba vzhledem zase k dalším novým poznatkům postupy v mnohém změnila dle zase svého "nejlepšího vědomí a svědomí" to je prostě vývoj bez ohledu na to jestli tu byl socialismus nebo kapitalismus měnilo a mění se to u nás mění a měnilo se to i na západě, všechno nelze přičíst na účet "režimu"...to se týká celkového pokroku v oblasti vědy a techniky a rádo se to zneužívá, vytváří se mylný obraz o jakési "zaostalosti" a živí se to především u mladších generací které nemohou pochopit že za komunistů nebyly PC, mobily apod., ale to v sedumdesátých letech nebylo nikde ani na západě to až v osumdesátých letech se tyto technologie začaly rozvíjet tak že se dostávaly více "mezi lidi" (že ano dříve byly sálové počítače, internet se také neužíval jako nějaká "veřejná síť" apod.) A co se týká porodu, jako muž bych netoužil po tom tam být, co bych na tom asi tak viděl? a ještě se tam pletl perzonálu do práce, leda že by "mocí mermo" ona chtěla...snad co je možná lepší v dnešní době je v jistých věcech větší možnost výběru (jak co proběhne s účastí bez apod.) ale tehdy to nepřipouštěli kvůli tomu že měli zato že dělají prostě "to nejlepší"...Takže dneska když se určité věci srovnávají tak musí vždy srovnávat v horizontu těch let, ne že se srovnává "dnešek, který je technicky a technologicky zase trochu jinde s dobou před třiceti čtyřiceti lety a z toho se pak vyvodí závěry které si má mladší generace vzít k srdci, to je naprosto zcestné...

Rodila jsem 2x za totality. Jednou jsem měla dítě u sebe, jednou ne, bylo nás 12 na pokoji. Mít dítě na tzv. roomingu- děs. Bylo nás tam 4 , každé dítě brečelo jindy, spali napřeskáčku, když jedno zabralo, druhé ho vzbudilo, my nespali vůbec. nesměli jsme odejít všechny s pokoje, stále jsme se domlouvali, kdy kdo jde do sprchy nebo na WC, aby jsme si děti navzájem ohlídali. Takže dnešní porodybych ani nechtěla, otce na sále také ne. Takže bych byla za to, aby si maminka mohla po porodu v klidu oddychnout. Pouze mě chyběli podrobnější informace o dítěti, něco řekli a pak už nesdělili vývoj problému a já se zbytečně nervovala. Sice předtotalitní porody nebyly v komfortu, ale porodili jsme všechny a děti zdárně vyrostly, tak to asi nebylo tak zlé. Myslím, že dnešní dívenky jsou trochu rozmazlené.

Nemůžu napsat k tématu víc,jen to co jsem se doslechla...jediný zápor na který matka vzpomíná bylo,že nebyly pleny,ale hadry na podlahu jako pleny.Jako předsedkyně strany zařídila během dne,že pleny do porodnice dorazily (aspon nějaké pozitivum,že dělal vysoké funkce kde kdo)já vidím jako zápor,že byla/nebyla rodičovská (nevím jak jste to měly) ale rodiče vidí pozitivum to,že nás šoupli do jestli,já si to nemyslím

...a já můžu jen závidět.Mám rodit cca za měsíc a už ted se děsím jak mě budou nutit dítě od první minuty,nedejbože jej budou chtít ještě špinavé položit na mě,budu za exota že nechci aby mě okukoval manžel u porodu atd...v tomhle nesjem moderní,ve stavu bolesti a bezbranosti nechci aby mě někdo viděl,natož manžel pro kterého chci i nadále zůstat atraktivní.Bude mi fuk kolik maminek bude na pokoji,jen at mě moc"neotrauje"personál a vypnu si telefon,abych zabránila nájezdu příbuzných.

Moje zážitky jsou z roku 1973 a 1977. Asi jsem mela štestí, vše proběhlo bez šoků. V r. 1973 pro mne v sobotu dopoledne přijela sanitka, hekárnu a klistýr jsem vynechala, doktor i sestra přívětivého chování, v poledne byla dcera na světě. Za chvilku mi ukázali onu mžourající "vánočku" s načesaným černým kohoutem a posléze mi ještě na sál přinesli oběd. Otcové chodili bud pod okno, nebo jsme se viděli na chodbě za prosklenými dveřmi. V r. 77 mne dovezl manžel ve 22 hod. po filmu,tam mne klistýr neminul, ale hekárnu jsem opet vynechala, syn se narodil tesne po půlnoci. Manžel pak mohl ze známosti se na mě podívat ještě na sále. Že jsem nemela děti stále u sebe mi ani nevadilo, je fakt, že nás bylo na pokoji 8.Jenom paní vedle mne mela problém s kojením, díte se nemohlo chytit a tak se u ní střídaly sestry, více nebo méně příjemné, jak kdy. Neměla jsem tenkrát z pobytu v porodnici žádné trauma, naštěstí.

Měla jsem porody v letech 1977 a 1979. Oba přirozenou cestou, ale zvláště ten první byl dost náročný, mimčo vážilo 4,30 kg. A nešlo to. Injekci jsem nedostala žádnou, prostě jsem se o to musela zasloužit jen a jen sama.

Na pokoji nás bylo 6, mimina přivážely sestry jen na kojení. Nevadilo mi to, byla jsem zesláblá, ztratila jsem dost krve, při vstávání z postele jsem jim 2 x omdlela a tak jsem aspoň nabírala síly. Pokud by bylo na pokoji 6 miminek, nebyl by nikdy klid. O to radostněji jsme ten uzlík popadly při opouštění porodnice.

Vadilo mi nastřižení. Bolelo to a nemohla jsem ani posedět u jídla. Ale asi to muselo být. Také klystýr nebylo nic milého.

V žádném případě bych nechtěla se tam svíjet v krvi a potu a aby tam přitom byl přítomen manžel či jiní příbuzní. Je dobře, že tehdy manželé nemohli být u porodů.

Jinak byl klid, dalo se spát, nechodily tam žádné laktační poradkyně, či jiné dnes módní profese, prostě lékaři a sestry. A snad proto, že ty sestry byly na porodnici, byly všechny příjemné, takové maminkovské.

Při druhém porodu jsme na sále byly celkem 3 rodičky. Jedna z maminek tlačila, nějak dokonale se jí nepovedlo se po tom klystýru vyprázdnit a ...malér byl na světě. Jen jsem slyšela sestru, jak hystericky řve: ona nám to tady všechno posé..! Ta paní to určitě neudělala schválně.

Vadilo mi jediné. Pokoj jsme měly ve 3. patře, návštěvy postávaly dole na cestě. Nemohla jsem s nimi pohovořit, děcko jim ukázat. Protože to bylo poprvé v prosinci, podruhé v listopadu, nešlo ani otevřít okno, abychom se slyšeli. Musely jsme jen zamávat a to bylo všechno. To v roce 2000, když rodila dcera, setkalli jsme se s ní v návštěvní místnosti a ona si přivezla i takovou skleněnou maličkou postýlku s miminkem, abychom viděli. To mi tehdy chybělo. Ale zase to bylo lepší z hlediska možné infekce. Ten týden v porodnici se dal vydržet a doma jsme se pak potěšili všichni. Jaga.

Porod v roce 1983. Ano, vadilo mi, že nemám dítě u sebe. Vadilo mi, že je nás asi 8 na pokoji, s manželem že se mohu bavit mezi dveřmi s ostatními maminkami a tatínky (takže jedny otevřené dveře, z jedné strany 15 maminek, z druhé 15 tatínků). Přišlo mi to jako by to dítě snad ani nebylo moje, když mi ho přivezli jen na pár minut při kojení. Určitě se mi líbí více dnešní praxe. Jo a toho manžela u porodu bych taky brala...

Spíše se dříve spousta věcí neřešila, co by se mohlo stát a tak. Já jsem rodila syna 1986 a jelikož v té době běžel v televizi poprvé film Souboj o poklad Yankee Zefyru nebo tak nějak, tak doktoři i sestry na to koukali a ta, co mně musela odrodit, tak byla naštvaná, že jí kus filmu uteče.

1973,1976,1978. Krajské město. Otcové mohli být jedině pod oknem, žádné kytky ani návštěvy. Pilné sestřičky pořád vytíraly a stíraly oprýskané rámy kovových postelí. Ocedulkované dětičky roznášely ke kojení, jako vánočky. Která si nevěděla rady, na zazvonění přivolala sestru a ta pomohla. Na stolku várnice se sladkým čajem a vedle krabice s vložkama z papírové vaty v síťce. Když jste chytla jednu, tak jste na té niti vytáhla dalších pět. Osm ženských na pokoji a nejvíc od 19 do 25, tak nebyla nouze o humor, i když se člověk moc nevyspal. Fronty v erárních modrých županech před sprchou už od svítání, abychom na vizitu byly ukázkové. Pouhé dvě sprchy na celé oddělení, to jsem tehdy vnímala, jako jediné mínus. Denně dopolední cvičení na lůžku podle rozhlasu, abychom zpevnily bříška. Na chodbě odpoledne srazy ke školení, jak na hygienu po porodu, jak kojit, přebalovat, i jak dítě koupat s ukázkou na panence vč. vaničky. Pobyt průměrně týden, aspoň já. Císař byl fakt vyjímkou.

Při propouštění jsem viděla poprvé miminko celé nahé. Paní doktorka s ním různě manipulovala a přitom povídala, jak se jí jeví jeho aktuální stav, co sledovat, čím co ošetřovat, kam kdy zajit na kontrolu /kyčle/. Dala mi jeho očkovací průkaz s plánem dalších očkování.

Dceřina kamarádka rodila před pár lety v Belgii, kde dlouhodobě žije. V porodnici byla jen jednu noc, Možná, kdyby si připlatila, tak bude déle. Volala k nám do Čech celá zoufalá, že je už doma, ale dítě nepije, že ona asi neumí kojit, že ji nikdo nepoučil.