Varování - nelijte příliš horký ocet do WC

Jak píše jedna z pisatelek níže, tak pravdou asi je, že problém byl v roztažnosti materiálu vlivem přílišného tepla (skoro vařící vody), ale zatímco třeba zmiňovaný hrneček se asi v tomto případě tepelně roztahuje tak nějak symetricky do stran jako celek, který na nic tvrdě nenaráží, tak v tomto případě (upevněné záchodové mísy) mohlo sehrát roli, že teplo působilo pouze na vnitřní porcelán, zatímco třeba ten vnější porcelán (obzvláště kolem šroubů kotvících záchod k podlaze) mohl zůstat chladnější (méně teplem roztažený) a sehrát tak roli jakési studenější "nárazníkové stěny", o kterou se "roztrhl" nahřátější porcelán roztahující se vlivem tepelného působení do stran; tomu by odpovídala i skutečnost, že rána (zvuk prasknutí) se ozvala až docela po chvíli, kdy už byl horký ocet se sodou v záchodu nalit. Takže skutečně mohlo dojít k tomu, že nějaký "vnitřnější" porcelán (tedy ta část porcelánu fyzicky bližší zdroji tepelné síly) se vlivem působení tepelné síly "trochu roztáhl" a takzvaně rozbil o okolní (pevně ukotvený) chladnější porcelán, který se tolik (anebo vůbec neroztáhl); otázkou zůstává, jestli by třeba v tu chvíli pomohlo, kdybych před onou čistící "operací" (tedy lití horké směsi octu, vody a jedlé sody) POVOLIL ŠROUBY kotvící (držící) záchod k podlaze. To nevím, a nevím, jestli bych to teď rád zkoušel - z důvodu nebezpečí prasknutí dalšího záchodu.

Většinou se podobné situace snažím řešit co nejjednodušší cestou a zároveń cestou co nejméně zatěžující další lidi a přírodu. Z tohoto hlediska vychází nejlépe použít 1) mechanicko sílu (mechanické čištění) a až poté případně 2) lehkou chemii snad v podobě vody, octu, jedlé sody, soli, citrónu či jaru atp. a až pak 3) "tvrdší" chemii v podobě různých ještě speciálnějších přípravků, která je ale většinou asi těžší a složitější vyrobit (to znamená že například více lidí musí ráno vstávat do práce, aby je vyrobili) a navíc jejich dopad na životní prostředí se dá předpokládat často větší než u jednodušších chemikálií (např. voda versus ocet, či následně ocet versus nějaký specializovaný čistící prostředek atd., předpokládám, že vodu je jednodušší vyrobit než ocet a má menší dopady na životní prostředí než ocet, a ocet je pro změnu asi snažší vyrobit než nějaký specializovanější více složkový přípravek, který má asi také větší dopad (působení) na životní prostředí). Nechci něco tzv. kázat, ale takto mi to prostě vychází - dává smysl, i když také né vždy se tím řídím, teď si třeba chci zkusit "odvyknout" používat na čištění varné konve i ten ocet a zkoušet použít jen mechanickou sílu v podobě micí houbičky, ale nevím, jak to půjde.

S nečistotou za obloukem mi v nynější době docela pomáhá obyčejný hadr (z režnější tkaniny), který namočím dolů do čisté vody vnitřku mísy a hadr narvu rukou co možná nejdále do vámi zmiňovaného oblouku, a pak hadrem točím, aby se zpevnil a stala se z něj taková provizorní "vrtule", která snad záchod pročišťuje lépe (ale chce to takto asi čistit poměrně často, aby se usazeniny nestačily vytvořit ve větší míře, to už pak asi nezbývá než hrubší fyzická a mechanická síla či nějaká ta lehčí či silnější chemie). Takže já teď zkouším čistý záchod ve vnitř čistit pomocí houbičky a hlavně zmiňovaného velkého hadru nasáklého vodou a stočeného do vrtule, která snad lépe udržuje vnitřek záchodu (porcelánovou rouru-cestu, či zmiňovaný oblouk) provozuschopný a průchodný - bez více usazenin než kolik by tam asi bylo bez jakéhokoliv dotyku mechanické a fyzické síly.

Dobrý večer, čím víc o tom přemýšlím, tím víc se přikláním k otázce, jestli skutečný hlavní problém nebyl spíše v tom, že záchod byl velmi pevně upevněn k podlaze prostřednictvím takových těch klasických dvou šroubů, které dole obvykle záchod drží upoutaný k podlaze. Jako druhá možnost se nabízí, že v tom místě si byly blízko dvě různé "porcelánové stěny" masivu toalety a že se jedna stěna začala zahřívat (a tím roztahovat) rychleji než stěna sousední, a proto došlo k prasknutí (jakoby se jedna stěna vinou rozpínání rozbila, roztříštila o sousední stěnu, která se nerozpínala, a byla tedy tvrdou zábranou, překážkou v rozpínání se té "první" stěny). Jako první varianta se ale skutečně nabízí, že k prasknutí mohlo dojít nemožností porcelánu se rozpínat v důsledku pevného ukotvení záchodu šrouby k podlazu.

Protože i tenký porcelánový hrneček vydrží dlouhodobý "pobyt" tekutiny o téměř teplotě varu (a s tím spojenou velkou akumulaci tepla), a to pod mechanickou zátěží způsobovanou zvedáním naplněného hrnečku, jeho přenášením atp.).

Takže buď k tomu prasknutí došlo vinou nárazu jedné porcelánové stěny (té více zahřívané vinou nalití skoro vařící tekutiny směsi octa, vody a jedlé sody) mísy do druhé, sousední. (viz ono rozpínání porcelánu vlivem tepelného působení). Anebo v důsledku pevného ukotvení šroubů, a tedy jakéhosi sevření šrouby, což mohlo zabraňovat porcelánu v rozpínání, a tedy přivodit prasknutí.

Dobrý večer, čím víc o tom přemýšlím, tím víc se přikláním k otázce, jestli skutečný hlavní problém nebyl spíše v tom, že záchod byl velmi pevně upevněn k podlaze prostřednictvím takových těch klasických dvou šroubů, které dole obvykle záchod drží upoutaný k podlaze. Jako druhá možnost se nabízí, že v tom místě si byly blízko dvě různé "porcelánové stěny" masivu toalety a že se jedna stěna začala zahřívat (a tím roztahovat) rychleji než stěna sousední, a proto došlo k prasknutí (jakoby se jedna stěna vinou rozpínání rozbila, roztříštila o sousední stěnu, která se nerozpínala, a byla tedy tvrdou zábranou, překážkou v rozpínání se té "první" stěny). Jako první varianta se ale skutečně nabízí, že k prasknutí mohlo dojít nemožností porcelánu se rozpínat v důsledku pevného ukotvení záchodu šrouby k podlazu.

Protože i tenký porcelánový hrneček vydrží dlouhodobý "pobyt" tekutiny o téměř teplotě varu (a s tím spojenou velkou akumulaci tepla), a to pod mechanickou zátěží způsobovanou zvedáním naplněného hrnečku, jeho přenášením atp.).

Takže buď k tomu prasknutí došlo 1) vinou nárazu jedné porcelánové stěny (té více zahřívané vinou nalití skoro vařící tekutiny směsi octa, vody a jedlé sody) mísy do druhé, sousední. (viz ono rozpínání porcelánu vlivem tepelného působení). Anebo 2) v důsledku pevného ukotvení šroubů, a tedy jakéhosi sevření šrouby, což mohlo zabraňovat porcelánu v rozpínání, a tedy přivodit prasknutí. Anebo mě teď napadla ještě třetí varianta, která se ale v našem případě asi udát nemohla, ale přesto ji zmíním, a to 3) náraz teplem se rozpínající spodní stěny (té neviditelné části, té která obvykle není vidět, protože ze záchodu, toho stojícího na podlaze, jsou obvykle vidět jen tři vnější stěny-hrany, a to levá, pravá a zadní) toalety do PODLAHY (i když dno záchodové mísy je asi většinou o poměrně dost výše než vnější hrany, na kterých záchod stojí, ale přesto je asi nutné dát na to pozor, aby vnější část "nádoby" dna samotné toaletní mísy nenarazila vinou tepelného rozpínání do podlahy, a tím se nerozbila).

Při čištěním něčím tepelně agresivním (a to asi může být i nějaká kyselina) bych tedy doporučoval provést alespoň následující preventivní kroky: 1) vypustit horní nádrž s čistou splachovací vodou (to je ta vrchní nádoba, v které je obvykle cca 10 litrů čisté vody na splachování) - to aby byl celý záchod LEHČÍ, 2) povolit spodní šrouby (zpravidla jsou to asi dva šrouby) držící záchod k podlaze, a pro jistotu ještě 3) malinko podložit vnější (nosné) hrany záchodu, a to jen za účelem čištění, aby spodek samotné záchytné nádoby toalety (tedy té části, kam padají exkrementy) neměl možnost narážet do podlahy anebo si alespoň okem ověřit že se tam nachází dostatečná prostorová rezerva (že jsou prostě ty nosné vnější hrany záchodu vyšší a sahající znatelně níže než dno záchodové mísy, které se nachází vždy asi tak nějak vestředu mísy a v normálním stavu není vidět, protože vidět jsou pouze ty vnější nosné hrany záchodu, tedy vlastně jeho velké porcelánové "nohy"), takže pozor, aby tam byl dostatek místa na případné tepelné pnutí, rozpínání se materiálu.

Ještě mě napadlo připojit varování, že při jakémkoliv mechanickém pohybu se záchodem dát pozor na zadní odpadovou rouru a její napojení na odpadní trubky, aby zde (v místě spojení) nedošlo k nějakému prasknutí či jinému poškození.

Pokud má člověk zadní odpadní rouru záchodu napojenou na odpadní trubku pomocí flexi spojky (to znamená takové té široké flexi hadice - takzvaného varhánkovatého "husího krku"), tak to asi příliš řešit nemusí (i když i zde je asi dobré být napozoru - opatrný), obzvláště opatrný se ale asi vyplatí být, když je zadní záchodová odpadní roura napojená do odpadní trubky NAPEVNO, to znamená vsunutím zadní záchodové odpadní porcelánové roury do odpadní trubky a zaizolováním nějakým tmelem (u starých záchodů často bývá takzvané "medvědí hovno", odborně to má název tuším "butynylplast" nebo tak nějak), takže resumé: dát při fyzické manipulaci se záchodem pozor na to, že je tam zadní napojení odpadní záchodové porcelánové roury na odpadní trubku, takže být opatrný, aby se to nezlomilo nebo nějak jinak nepoškodilo.

Když jsem dělal větší čístící práce na záchodě, tak jsem si raději celý záchod vyndal ven na chodbu na připravené lino a vše bylo hned dostupnější a pro práci asi i mnohem bezpečnější. V tomto případě asi postupovat tak, že nejprve uzavřít kohout přivádějící čistou vodu do splachovací nádržky, poté "naposledy" spláchnout, aby voda ze splachovací nádržky odtekla, a nádržka tak byla lehčí, a se záchodem se dalo snadněji manipulovat, následně odstranit zbytkovou vodu z vnitřku záchodu (takovou tu čistou vodu, co je dole v záchodě pořád a zabraňuje mimo jiné pronikání pachu z kanalizace do záchodu), odstranit tedy tu zbytkovou vodu z vnitřku záchodu, a to například pomocí molitanové nasákavé houbičky či hadru do předem připraveného kýble (to aby při další manipulaci se záchodem člověku nikde příliš nestříkala voda), následně (ale dalo by se to možná udělat i o několik kroků dříve) odpojit hadičku přivádějící vodu do splachovací nádržky, odšroubovat spodní (asi dva šrouby) držící (kotvící) záchod k podlaze a záchod pomalu (a opatrně) vysunout z napojení na odpadní trubku či odpojit od záchodu flexi odpadní spojku (takovou tu širokou flexi hadici - tzv. "husí krk", pokud toto napojení doma máte), a následně záchod odendat na předem připravené pracovní místo (např. na lino, igelit atp. či si jej kvůli lepší přístupnosti postavit dokonce na cihly či něco podobného, aby byla lépe viditelná a přístupná ta čištěná místa).

Ze starého (skoro čtyřicetiletého) panelákového záchodu jsem několikrát odsekával či odškrabával nanesené vrstvy usazenin (vodního kamene) pomocí šroubováku a menších násadek ke šroubováku, takových těch vyměňovatelných hrotů (viz ilustrační obrázky), ale dá se asi použít i nějaké staré želízko či ocelová tyčka zabroušená do tvaru špachtle či provizorního dláta a kladívkem či pouhou rukou přirážet tak (řekl bych maximálně svíraný úhel mezi "čepelí" šroubováku či hrotu a povrchem tak cca 40 stupňů), aby šroubovák odrážel nahromaděný vodní kámen, ale zároveň dobře "klouzal" po glazuře porcelánu (prostě aby měl pocitově možnost se při ráně sklouznout po porcelánu, to znamená nevrážet do porcelánu třeba v úhlu 90 stupňů - tedy ne přímo kolmo na porcelán, to by se asi opravdu mohlo něco odrazit či výrazně poničit), s podivem se Vám možná stane, že někdy se kus nahromaděného vodního kamene (usazenin) odloupne již po první, druhé či třetí ráně a pod ním bude skoro "panensky" čistý porcelán.

Usazeniny (vodní kámen) se dají do určité míry odesekávat či odškrabávat (pomocí právě zmiňovaných vyměňovatelných hrotů šroubováku či jiného provizorního "dláta", známý mi doporučoval dřevěnnou špachtli, ale ta se mi příliš neosvědčila - přišla mi slabá - ale třeba v případě hodně namočené či pod vodou či octem se přímo nacházející stěny může být dřevěnná špachtle - např. v podobě špachtle od nanuku (také viz ilustrační obrázek) také účinná.

Já jsem takto různě po domácku odsekával i odškrabával vodní kámen ze záchodu několikrát (a zpravidla nejvíce to asi odneslo určité opotřebení pracovních pomůcek - šroubováků a násadek a pak také ruce), ale téměř 40ti-letý záchod to vše vydržel dobře, s nad s výjimkou drobných škrábanců uvnitř v neviditelné části záchodu (ale když si máte vybrat mezi drobnými škrábanci, na kterých se sice možná bude rychleji usazovat nový vodní kámen, a několika milimetrovou či centimetrovou vrstvou vodního kamene, tak jsem si vybral raději jít na drobné škrábance na neviditelném místě záchodu než používat nějakou drastickou chemii, o které stejně nevím, jestli by dostatečně odstranila několika milimetrovou až místy několika centrimetrovou vrstvu usazenin vodního kamene, a to v celé délce (cestě) porcelánové odpadní cesty záchodu. Tak hodně štěstí a případně mrkněte dolů na obrázky, kde lze vidět, co jsem na čištění záchodu používal (ta ulomená hrana u jedné z násadek-hrotů vyměňovatelného šroubováku, ta už byla takto poničená předtím). Na čištění v horní části záchodu, konkrétně na čištění jakéhosi porcelánového "mostku", jímž při splachování proudí voda ze splachovací nádržky do mísy toalety, tak na čištění tohoto velmi špatně dostupného místa se mi po odmontování horní splachovací nádržky velmi osvědčil na fotografii snad viditelný menší, i když dlouhý (snad se tomu říká elektrikářský) šroubovák se šedou rukojetí, který se jediný krásně dostal pod použitelným úhlem až do samotného "mostku" za průběžného až vytrvalého poklepávání kladívkem. Zní to možná neuvěřitelně, ale všechny "tyto akce" ten obdivovaný skoro čtyřicetiletý panelákový záchod vydržel tak, že byl potom vždy funkční (a zpravidla i snad o poznání funkčnější než před opravou), ale osudná se mu bohužel (k mé lítosti vzhledem ke všem těm přežitým opravám) stala až ona zmiňovaná velmi horká směs octu, vody a jedlé sody nalitá do prázdné toaletní mísy záchodu pevně ukotveného k podlaze. To vedlo k prasknutí porcelánu a následné výměně záchodu.