Úsměvné příhody a trapasy z pohřbů

Na pohřeb se nedostavil objednaný řečník. Zavolali narychlo jiného, a ten se zeptal: Koho pohříváme? Babičku. Jo, to zvládnu. A začal: Naše milá babička... pečovala o vnoučky... atd. S překvapením zjišťoval, že účastníci pohřbu netruchlí ale spíše se usmívají. Když skončil, ptal se pořadatelů, co to bylo za divné pohřební publikum? No víte, došlo k Vašemu drobnému omylu. Pohřbívali jsme pana Josefa Babičku.

Pohřeb a na karu se tchán téměř 80ti letý zeptal jedné tetiny "Fanouše jsi nechala doma?" Fanouš byl ten kdo měl pohřeb a ta tetka byla vdova.

Není to přímo historka, ale jeden z mých oblíbených vtipů:

Když jsem byl malý, nenáviděl jsem účast na svatbách. Tetičky a babičky chodily ke mně, štípaly mne do tváře, smály se a říkaly: "Ty budeš další".
Přestaly s tím, když jsem jim na pohřbech začal dělat to samé.

Jednou jsem se účastnil pohřbu kluka, který se zabil na motorce. V rámci obřadu zazněla písnička "Spomal" od slovenské Pehy, kde se doslova zpívá "Spomaľ máš privysokú rýchlosť, vnímam ju len šiestym zmyslom, mám závrat, náhlim sa po tvojom boku a mám už dosť zbytočných pokút..."
Tak to mi přišlo takový docela brutální...

Není to úplně z pohřbu, ale stalo se to přímo mě.

Byl jsem u dlouholetých zákazníků, kdy tentokrát byl doma pouze manžel. Dělal jsem si místo kolem TV a tam stála nějaká docela vratká nádoba a v ní nějaký bordel či co. Zápasil jsem tam s ní a málem jsem jí vysypal za televizi, když jsem jí posouval sem tam. V duchu jsem si říkal, že tohle může napadnout jenom ženskou, postavit si na stolek takto vratkou nádobu a ještě do ní nasypat nějaký bordel. Po chvilce přišel zákazník, zděsil se a rychle nádobu odnesl. Když se po chvilce vrátil, tak mi řekl, že mu zemřela žena. V tu chvilku mi došlo... Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát, když jsem si uvědomil, co jsem tam s její urnou a popelem dělal a že jsem byl jen kousek od toho, že jí měl vysypanou za stolkem.

Oni obchodovali s uměním, takže se nejednalo o klasickou urnu. Tu poznám hned a spousta lidí jí doma. Možná ,že ta nádoba ani nebyla nikdy vytvořena jako urna. Třeba jí měla jeho manželka ráda, tak jí pak do ní vysypal. To jsem se neptal...

1. Jednomu z mých příbuzných zemřela brzy po svatbě mladičká žena. Řečník si zřejmě nevšiml, o koho jde a spustil obligátní řeč, jako by se jednalo o starou paní. Byla vám vnoučatům oporou, chodili jste k ní pro rady, nikdy nesložila své upracované ruce v klín, ale vždy pomohla, jen abyste se vy děti měly lépe.

2. A ještě jeden trapas. Děda táhnoucí vnuka doběhl těsně před začátkem pohřbu. Hned za nimi zavřeli dveře. Během obřadu postupně zjišťovali, že nejsou na pohřbu té osoby, se kterou se přišli rozloučit. Tak to tam v tichosti vydrželi, a když vylezli, hned se zařadili do dalšího, toho svého, konvoje. Ty poznámky, že teď už by to mělo vyjít, snad trochu zlehčily vážnost situace.