Nejste přihlášen/a.
Ahoj, pro seminární práci sbírám součansé vtipné historky z vesnic/maloměst. Mohli by jste se prosím podělit? Děkuji
Jednoho lednového dne příjdu domů od autobusu a na schodech před vchodem do baráku leží zmrzlý kus vepřové kýty v popsaném obalu, kostka mraženého špenátu, deska rybího filé... Zírám na to, kde se to tu vzalo? Tohle přece není naše! Vtom zpoza rohu přibíhá náš pes, chlupatý Ferda a v hubě sáček mraženého hrášku. Jakmile mne spatřil, znejistěl. Určitě věděl, že tohle se nemá, ale chtěl nám zároveń udělat radost... No vraceli jsme to s omluvou. Pár chalup od nás totiž paní využila mrazivého dne a čistila mražák. Dala si to na tu chvíli na lavičku na terase. Normálně je to vysoko, ale po hromadě shrnutého sněhu z terasy to dal i náš nevelký pes. Ostatně stopy ho prozradily.
To ještě jezdily parní lokomotivy a táhly vagonky s dřevěnýma lavicema. Jeli jsme s maminkou podle Berounky na Rakovník. Tam jsou tunely. Máti seděla a četla. Vedle ní ještě nějaká paní pletla svetr. My stáli s bráchou na chodbičce a koukali ze staženýho okýnka ven. Vedle nás mladík, co měl u nohy velkýho psa s vyplazeným jazykem. Napadlo nás tehdy, prepubertály, že až bude tunel, tak v tý tmě skočíme na mamku, jakože ten pes a hned odskočíme zpět a budeme předstírat, jako že nic, že se pořád koukáme z okýnka na jiskry. Jako starší jsem se nachystala ke skoku. Tunel. Teď. Tma jak v pytli. Hupla jsem mamce po krku, drápama vpřed, hrozivě jsem zavrčela a lízla ji. Ucítila jsem pod rukou pleteninu a jehlice a ozval se hysterický výkřik. Netrefila jsem se! Vyjeli jsme na světlo. Paní chytl amok, řvala, že ji pes napadl. My hleděli svorně od okýnka jako překvapeně, co že se děje? Mladík se bránil, že se pes nehnul, že ho pořád držel. Brácha tomu dal korunu: " Asi blbě jste ho držel, když ten pes do mne drcnul. Já jsem cítil jeho srst ..."
Dlouho jsme tuhle neuvěřitelnou lumpárnu s bráchou tajili.
Dcerka přinesla domů malého angorského křečka. To jsme ještě bydleli u dědy s babičkou. Děda rozhodl, že tohle do bytu nesmí. Ať si dá terárko někam za dveře. Dcerka neposlechla. Terárko sice nakonec za dveřma bylo, ale křečka si tajně vzala v kapse do pokojíčku. Chvíli si s ním hrála, pak ho pustila na podlahu. Křeček běhal, šmejdil,... až zmizel v díře, jak jsou pedály u pijána. Zalezl a ticho. Dcerka vyděšená přišla za mnou, že mi něco chce říct. No, mám ji zabít? Tak jsem šla na pomoc. Napadlo mne vylákat ho na sušenku. Ale nic, asi tam usnul. On je spíš noční tvor, tak počkáme, až bude tma. Hlavně, ať se nic nedozví děda! A dobrou noc. Nebyla dobrá. Po půlnoci se ozvaly tóny. Křeček vevnitř ožil. Pam, pam, pam..pam, pam. Za chvíli ve vyšší tónině . A pak trilek a zas dolů pam, pam, pam. Tekly nám slzy smíchy. Ještě, že má děda pokoj na druhé straně. Shora jsem tam strkala tyčku, ale on před tím prchal zpět do útrob a koncert pokračoval.. Až druhý den křeček sám vylezl. To byly nervy.
Teta pokaždé, když měla nějaké zbytky, tak je brala s sebou do města, protože cestou u jednoho domku měli velmi staří lidé u boudy věčně hladového vlčáka. Sáček se žrádlem pokaždé hodila přes plot. Tehdy byly jen papírové pytlíky, žádný mikroten. Tentokrát na to nějak zapomněla. Sáček s kostma jí zůstal v tašce, a tak že ho hodí psovi, až půjde zpátky. Bylo před vánocema. Teta koupila mimo jiné paraořechy. V papírovém sáčku takové ty tvrdé hranaté ořechy v hnědé skořápce. No levné to nebylo. Ale když jsou ty Vánoce. U domečku v zasněžené zahrádce už čekal vlčák. Tetu poznal. Ta hrábla do tašky a obloukem hodila psovi velký sáček s kostma. Prsk! A po dopadu z něho vyletěly na ušlapaný sníh desítky a desítky paraořechů. Nemělo cenu volat. Ti staří lidé nikdy nereagovali. Tak měl pes Vánoce, ale nepotěšily ho.
Na náš pozemek vnikla sousedova slepice. Chytla jsem polínko a flákla to po ní, že ji zaženu. Ale já ji trefila! Poslala jsem pro ni syna. Když mi ji podával, byla jen omráčená a z hrdla mezi peřím se jí sypalo zrní. A sakra, já jí prosekla vole. No hlavně, že není mrtvá. Poslala jsem synka do baráku pro jehlu a nit. Měla jsem zrovna navlečenou tmavě zelenou. Vzala jsem slepici venku na lavičce mezi kolena a poctivě jsem jí zašila roztržené vole, jako děckám tepláky. Už se smrákalo, slepici jsem zanesla do vysoké trávy na hranici pozemků. A ráno jsem se šla s obavami podívat, jestli žije. Nebyla tam. Klidně se pásla s ostatními v hejnu... Škoda, že jsem neviděla, jak sousedi zírali, když tu slepici za pár měsíců zabili a oškubali na polívku.
Kamarád měl hospodu. Cestou z práce se tam stavěl jeden štamgast. Tašku s nákupem opřel o nohu stolu, Navrchu měl vajíčka, deset vajec v pouzdru. Jak spatřil herní automat, zapomněl, že má jít s nákupem domů. Kámoši mu připomínali, že doma čekaj na nákup, ale on u té blikající mašiny nevnímal. Hospodský mu opatrně vybral dvě vajíčka z toho plastového pouzdra, uvařil je a nenápadně vrátil zpět... Druhý den přišel štamgast a chtěl potvrdit alibi, že byl v hospodě. Stará prý mu nevěří, protože měl v nákupu vařená vejce. A kdoví, kde se coural, že jo!
V osmdesátých letech jsme pronajímali pár pokojů východním Němcům. Podhorská vesnice, zahrada, dvorek, kurník, králíkárna, chlívek. Na obzoru sjezdovky. Přijela rodinka a šli se ubytovat. Zrovna připadl čerstvý sníh, tak jsem pustila ven kozu, ať si pocourá ve sněhu a umeje si tak nohy a vemínko. Smrákalo se, když dcerka odvedla kozu do chléva a my s Němcema seděli v teple u vínka. Ráno se chystali na lyže. Od jejich auta slyšíme nadšené výkřiky. Zaklepali na nás s čokoládou v ruce, že nám jdou poděkovat, jak jsme jim umyli auto. Koukáme na sebe, co jako? Nikdo jsme přece večer venku nebyl, natož abychom někomu čistili kapotu. Koukám na tu vyleštěnou SPZku a je mi to jasné: Koza! Auto bylo po dlouhé cestě šedivé od soli. No jasně, olízala ho naše Žofka, a poctivě. Má slané ráda.
Na firemním večírku jsme kolegyni "odebrali" telefon a u pár čísel jí změnili jména. V pondělí nám vyprávěla, že když jí o víkendu volal Hitler, manželé Stodolovi (v tu dobu souzení sérioví vrazi) a Michael Jackson, byla dost vyděšená...
A ještě přihodím jednu
V jednom moravském kempu jsme obývali chatku. Pilo se a najednou jsme zjistili, že z pod polystyrenové desky na stropě vylézají vosy. Šli jsme na recepci, kde byl chlapík snad ještě ožralejší, než jsme byli my a požádali ho o sprej na hubení hmyzu. Chlapík vzal první sprej s obrázkem stromu a podal nám ho, my se vrátili do chaty a začali zuřivě stříkat. Až po pár zásazích jsme zjistili, že to co nám dal, není sprej k hubení hmyzu, ale barva na značkování stromů určených k poražení. Možná tu chatku s růžovým stropem a stěnama pronajímají v Napajedlech dodnes...
Ten svět je fakt malej
Já tam mám taky příhodu. Stěny z dřevotřísky a papundeklu a my, rekreantky ROH, jsme tam tloukly na chrápajícího botou a ta zůstala podpatkem v té příčce. Bály jsme se, že se na tu díru příjde, tak jsme z ubrousků a pasty na zuby vytvořily hmotu na zaplnění té díry. Tam to musí vypadat...
To už je třicet let. Jednoho horkého letního dne jsem s dcerkou vezla autobusem kachnu s kachńaty. Autobus přes hory narvanej turistama. Dcerka s kachnou v tašce prošla až dozadu. Já měla káčátka v zakryté přepravce, kterou jsem strčila na pokyn řidiče pod přední sedadlo. Kvůli hroznému vedru jsem měla o ty maličké kachničky obavy. Řidič mne uklidnil, že brzo bude pauza v Karlově Studánce, tam že je blízko zastávky potok, že počká, abych je mohla vynést ven ochladit. Kónečně Karlovka.
Turisté opouštějí autobus všemi dveřmi. K výstupu předními se hrnou dvě suché obstarožní zavilé turistky. Vtom se na mne řidič otočil, takže i jejich směrem, a povídá pěkně nahlas : "Táák běžte si vyvětrat kačenky!" Turistkám tato věta vyrazila dech a uraženy spustily, co si to dovoluje!? Slyšelas ho Marie!? Prasák jeden! Budeme si stěžovat!...A když jsem kolem nich procházela s přepravkou zpátky od potoka, ještě stály před autobusem, opisovaly si SPZ autobusu a sdělovaly okolí, že to je on, ten úchylák, nó ten řidič. A že ho nechaj řídit autobus?
Kdysi ještě v době minulé v našem městě bývaly často výpadky tramvajové dopravy,nevím proč,ale každou chvíli jejezdily tramvaje,hlavně v ranních hodinách,kdy cestovalo nejvíce lidí do práce. Tramvaje ale byly nahrazeny autobusy,ale ten než přijel,hrotily se a přibývaly houfy lidí. Když přijel náš autobus,byl již plný,téměř naupaný až po střechu,já jsem se vešla ještě na schod a za mnou ještě přistoupil pán s břichem a za ním se ještě vecpaly další asi 4 lidi. A jelikož pán s břichel stál na nižším schůdku než já,měl obličej natěsnaný na mém břichu. Já jsem tehdy byla ještě mladá slečna,taková ještě ta uhihňaná a mně to přišlo hrozně komické,ta jeho poloha,tak jsem se začala z toho smát,až mě z toho hihňání poskakovalo břicho a tím pádem poskakoval i obličej toho pána na mém břiše. Vlastně to přišlo pak komické i lidem okolo co stáli za mnou i za tím pánem,protože on se pořád omlouval,jedna paní řvala smíchy-asi i tím jak jsme tam byli všichni natěsnáni jako sardiny-to se nemusel ani nikdo držet tyče a nespanul-tak proto nám to asi přišlo tak komické. No a nakonec ten obličej byl můj nový šéf,který toho dne nastupoval k nám do práce. Náš náčelník /to býval kdysi něco jako ředitel na dráze/ nám ho představoval po kancelářích.
Dostal přezdívku Břicho. /Bacha Břicho jde/.
Pán se při představování tvářil velice důstojně,ale namachrovaně, no jako šéf podřízených a do dneška nevím,jestli věděl,že jsem to byla já,které tak nedůstojně ležel v autobuse na břiše. Ale tato historka mi dodala takovou nějakou odvahu,že jsem se před tím šéfem cítila tak nějak sebevědomě,že jsem se ho nebála. Samozřejmě,že v naší kanceláři všichni historku znali.
Opravdu pro seminárku? Já, že máš takovou hrubku v samotné otázce, kterou ani na ZŠ netolerují. Mohli by jste- no fuj!
Takhle to piš: Já bych mohl, ty bys mohl,... my bychom mohli, vy byste mohli...
Co by sis dal k obědu? X Co by jsi si dal k obědu? Správně je to první.
Tak sorry, to měla být rada. Možná neomalená, ale zpátky už to nevezmu.
Když člověk tady nacvaká příběhů, tak stejně zaujme jen tahle poznámka. Tak je to 1:1
Turistická trasa končí na sedle u chat. S partou směřující po hřebeni k horskému středisku jde hluchoněmý mladík. Říkaj mu Jarda. Dáme se s jeho přáteli do řeči. Kluk, který se dorozumívá jen hrdelními zvuky, naznačuje, že chce koupit pohlednice. Vedeme ho ke stánku a on si vybírá. Ukazuje na pohlednice za sklem a : " E, é..,é...ó..". Paní v kukani : "Welche, bitte?" Kluci z party ožili: " Tý voe,slyšels? Ona si myslí, je Jarda je Němec!" Paní pokračuje: "Und au3erdém?" On: "E,ó,o!". Ona zas: "Und au3erdém?" On: "U". Prodavačka starostlivě " Ja,já... Ist das alles?" Kluci se baví, ale paní se nenechává rozhodit a sází drobné na pultík: "Einundzwanzig,... zweiundzwanzig,..!.." Nakoupeno. Paní prodavačka se spokojeně usmívá, jak obsloužila německou výpravu, zatímco kluci od Brna se řežou smíchy.
Tábořili jsme v lesíku v Hamru na Jezeře. Měli jsme tam kořistní německý stan - maskáč s dřevěnou podsadou, kde bylo seno a na něm koberec. Tak jsme spali. Kamarád byl hrozný šprýmař a stále dělal všem tzv. kanadské žertíky. Jeho oblíbeným žertíkem bylo, že chrstnul vodu na kamaráda, který vykonával tělesnou potřebu na blízkém dřevěném suchém záchodku, který měl nade dveřmi větrací mezeru. Jednou jsem mu řekl, že jdu na záchod, ale protože bylo obsazeno, tak jsem šel dále do lesa. Když jsem se vrátil, tak jsem viděl ve stanu srolovaný koberec a z něho čouhaly boty. Když jsem ho rozbalil, tak mi kamarád řekl, že jak jsem odešel, tak nabral z kotlíku horkou vodu a chrstnul ji přes dveře do záchodku. Ozval se prý hrozný řev nějakého chlapa, který hrozil, že někoho zabije. Kamarád tedy dostal strašný strach a utekl do stanu, kde se zabalil do toho koberce
Tlampač v obci opakovaně varuje před sběrem kukuřice, neboť se v polích často vyskytují divočáci. Je krásné slunečné dopoledne. Jdeme s manželem na procházku podle kukuřičného pole nahoru do lesa. V kukuřici se něco zahýbalo. Jéžiš, jsou tady! Pojď pryč! Já dál nejdu! Manžel mé obavy nesdílí. Prosim tě pójď! Ti jsou teď v lese někde zalezlí a vylezou až k večeru. Ale přeci jen stojíme a posloucháme. V tý kukuřici jsou lidi! Já slyším hlasy. Manžel ukázal pst! Dávej bacha! A opatrně vklouzl mezi řady vysokých stvolů směrem, kde si někdo zřejmě plnil zavazadla kukuřicí. Až byl blíž, rychle zacloumal klasama a děsivě zachrochtal. Vtom se ozvaly výkřiky a polem dolů pádí k smrti vyděšená ženská s klukem. Ten ječí, že tam nechal tašku. Kašli na tašku a kličkuj! Tu igelitku jsme našli. Už byla plná. Přeci to tu nenecháme. A tak měli králíci po dva týdny každý večer zákusek.
♡ღೋ♡ Jak jsem honila kočičku♡ღೋ♡
Ještě včera jsem byla hodná a poslušná psí holka. Ale dnes jsem se už zase předváděla to proto že přijela Barunka.Grilovali si masíčko a bavili se a mě si nevšímali. Ale to se přece nedá v klidu jen koukat, to se musí žadonit, žebrat a otravovat, aby mi taky trochu dali.
Smilovala se nade mnou Barunka, panička ta nedá nic a jen hubuje, že budu tlustá. Ale daleko lépe se mi povedlo večer něco parádně zajímavého. Když jsme šli z procházky, tak jsem zahnala kočku do vedlejší chalupy pod vraty garáže dovnitř. A ne že bych ji tam jen zahnala, já tam za ní taky vlezla. Pod vraty byla malá škvíra byla tak akorát pro mě zrzavou jezevčici. No tak panička si lehla vedle brány na zem volala na mě a prosila, abych se vrátila. Ale já tu potvůrku kočičí vyhnala až někam na půdu, samosebou, že jsem po schodech ťapkala za ní, ale dolů po příkrých jsem nemohla nebo jsem se asi bála. Chalupa zavřená, majitelé sem jezdí jen jednou za čas. A co teď. Babo raď. Ta moje panička ta si poradila, zašla domů donesla krumpáček i lopatu a pod branou vykopala díru kterou se protáhla dovnitř. Po schodech si došla na půdu pro svého milého malého zrzavého a zlobivého pejska, snesla ho dolů a byla moc ráda když s ním zase vylezla ven. Potom pěkně po sobě uklidila a zahrabala díru .Tu škvíru založila kamením a dřevem, abych tam nedej bože zase nevlezla.
To se mi povedla pěkná věc a panička teď ještě hubuje, že jsem opravdu divoženka divoká. Musel to být ale krásný pohled na tu mou paničku, jak se škrábe pod vraty do cizího domku a pak zase zpět. Ještě že ji nikdo neviděl to asi proto že bydlíme na konci světa.
Ale majitelé se budou divit, kdože jim to pod vrata naskládal takové dřeva a kamení. Asi jim to bude muset jít vysvětlit. Teď večer se tomu už sama směje a říká, že se se mnou nenudí a nechá se překvapit, co se mi zase někdy povede a jak ji zase zaměstnám.
Tak já "by jsem" se taky mohl podělit, i když jsem z města. Kdysi jsme se s gymnaziální třídou vydali na školní výlet do Doks u Máchova jezera (cca 5000 obyvatel, tedy maloměsto...?). Jedna z dozorujících učitelek měla bezva nápad uspořádat noční orientační závod. Tož jdu a jdu a vůbec mi není divné, že už hezkých pár desítek minut nikde žádný fábor. Když mi došlo, že jsem se asi ztratil, vracet se už nemělo cenu - nevěděl jsem kudy... tak jdu dál a dál, pokouším se volat o pomoc, říkaje si: "I kdyby to měl slyšet nevrlej hajnej a mířil na mě puškou, bude to pořád lepší než nic..."
Na hajného jsem skutečně narazil (ač jsem nevěděl, že to je on), ale jeho popis cesty mně moc nepomohl. Takže jsem opět vyrazil na cestu, po čase (připadal mi jak věčnost) uvidím další stavení. Musím chvíli lomcovat zámkem na vratech, aby si mě ty stíny uvnitř všimly... následuje ovšem totéž, co u hajného - popis cesty do Doks, což mi pranic nepomohlo.
Tak jdu nazdařbůh podél silnice, když vtom vedle mě zabrzdí auto. Zeptají se mě, kdo jsem, a když si potvrdí svou domněnku, řeknou ať si nasednu, že mě hledá policie. (Zpětně se dozvím, že důležitou indicii měli právě od hajného, který okamžitě poté, co jsem odešel, volal na policii, a z toho, co jsem mu řekl o gymnáziu a závodě, jim okamžitě bylo jasné, kdo u něj byl...)
Posud to moc vtipné není, obzvlášť dodáme-li, že učitelka plakala, když mě hledali - bodejť, měla strach, že se mi něco stalo, a já měl u hajného taky slzy na krajíčku. Jenže když mě policie přivezla, čekali ubrečeného chlapečka, jemuž nebude do řeči a bude hledět to jít zaspat. Ale kdepak - dorazil jsem vychlámaný jak sviňa a celé třídě jsem to do noci vyprávěl jako veselou historku... třídní učitel pak na třídní schůzce mamince děl: "Já myslel, že ho zabiju..."
Měli jsme před lety anduláka Pepíka. Byl velmi krotký, někdy až vlezlý a drzý. A žvanivý. Velmi lehce se učil slova i věty. Dobrý den! jsme ho naučili, ale většinu slov pochytil sám. A tak stále pokřikoval Pepku! Pepčíčku! Pocéém! Do vodičky! Do vodičky chodil velmi rád, koupal se v lidské dlani pod tenkým tekoucím pramínkem vody. Přes den si mohl létat po bytě. Každé ráno, když jsem přišla do kuchyně, dával hlasitě najevo, že chce z klece ven. Někdy jsem nebyla patřičně rychlá a odbývala jsem ho slovy Já tě vidím!
V tu dobu začínala synovi puberta a tvář měl plnou podebraných pupínků. Občas jsem se snažila mu je vymačkat. Syn to neměl rád. Jedno víkendové ráno syn ještě ležel v posteli a já se k němu blížila s kousky gázy v ruce a s Pepkem na rameni. Syn pochopil, co se chystá, a zafičel pod deku. A v tom Pepík spustil: Já tě vidím! Poceem! Šup, šup, šup! Z malé kosmetické chvilky už ten den nebylo nic .
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.