Co je to zpověď?

Jsem už sice stařík, ale ta první odpověď je více než archaická a církev se k ní už ani takto nehlásí.

Církev hovoří o svátosti pokání a svátosti smíření.

V zásadě jde o to, že všichni, ať věříme či nevěříme, neseme v sobě pocit, že jsme se v denním životě nezachovali tak jak bychom se zachovat měli a že dříve či později nastoupí pocit viny, třeba i neurčité a následně pocit, že bychom se s tím měli vyrovnat. Jak vyrovnat? Tím, že se usmíříme především s tím, komu jsme přímo či nepřímo ublížili a v obecných morálních věcech či chcete-li tajemstvích, že se s tím svěříme někomu, kdo je nad věcí (viz Havlíček, Král lávra ...).

Ta možná už 6 000 let platná pravidla chování jsou obsažena v jednoduché normě: Desatero Božích přikázání. Jak jednoduché, žádné stovky paragrafů nad nimiž se dnes armády advokátů přou přou a zase přou a soudy si nad tím myjí ruce...

To zmíněné Desatero je závazné jak pro judaismus, tak pro všechny křesťanské církve a co si budeme povídat, celá naše evropsko-atlantická civilizace stojí na něm nejen morálkou ... i když se ale nechala zahltit již zmíněnou záplavou práva.

Takže závěrem jen stručně: Smíření můžeme dosáhnout jenom zde, za vlastního života. Pak už je na veškerou lítost pozdě a nikdo neví, zda to, o čem víme, že existuje jako svědomí, bude pokračovat nehmotným způsobem a vlastně se nekonečně trápit (peklo = stav duše) - ovšem už bez možnosti smířit se.

Věřící tedy nechodí se zpovídat, ale rozhovorem s knězem (s použitím Desatera) se vyrovnat s tím, co jsme nevykonali a vykonat měli, čím jsme se fakticky provinili a na základě toho získat svátost smíření.

Kněz je vázán absolutním zpovědním tajemstvím, které nesmí vyzradit ani nadřízeným církevním autoritám.

Páni duchovní mi snad odpustí tento laický výklad, a kdo má jinak zájem o tuto problematiku, jistě si najde jak na internetu tak mezi lidmi a duchovními podstatně lepší vysvětlení.

Děda z Brna vám to vysvětlil úplně přesně. Kapku mi to nedá a chci odpovědět na slovo zpověď pohledem nevěrce. :D Svědomí, to je takový tichounký hlásek, který nám říká za A) to se nedělá! B) někdo se dívá! Takže ikdyž neznáte desatero a sedm smrtelných hříchů, přesně musíte vědět, že jste udělal něco špatně. A také pořád máte pocit, že odněkud příjde trest, že si to odskáčete, odpykáte. Jakmile do řeknete knězi v tichém a tajemném soukromí zpovědnice, vyhodíte to ze své duše a za trest dostanete příkázáno, co máte udělat. Např. několikrát odříkat modlidby. Anebo, své hříchy pošeptejte třeba do vrby nebo do peřiny, zpytujte svědomí, uznejte otevřeně, co jste udělal špatně a sám si také uložte trest. Zaplaťte za to, co jste udělal zlého. A příště to nedělejte! Je potřeba si nic nenalhávat, nijak se neospravedlňovat, nehledat důvody a polehčující okolnosti. Je potřeba uznat svou vinu. Zkuste to, je to velice očistné a osvobozující. A nemusíte do kostela.