Jak zvládáte stres?

Asi je třeba napřed zjistit příčiny stresu. A také stanovit, jestli se jedná skutečně o stres, nebo jen o špatnou náladu, která je momentální. Dneska se tohle slovo hodně používá, ale není vždy na místě. Opravdový stres, je velká psychická zátěž a málokdo to dokáže překonat bez pomoci lékařské. Mám kolem sebe lidi, kteří jsou "ve stresu" skoro nonstop. Každá blbost jim přijde stresová a přitom to je jenom podráždění, nebo špatné počasí, nebo něco nevyšlo podle jejich představ a hup, už jsou ve stresu. Kdybych měla měla například já podléhat všem nepředvídatelným situacím, které mne potkávají den co den, tak se tady bezmocně natáhnu, zírám do stropu, odmítám jíst a pít a budu čekat na spásnou smrt. Jenomže to se mi zrovna moc nechce, protože jsem na stará kolena zjistila, jak je ten život krásný a že už ho před sebou zase tolik nemám, abych s ním špatně hospodařila a utápěla se ve stresových situacích. Kašlu na stresy a na blbé zprávy. Snažím se nepřipouštět si k tělu protivné lidi a i když se tomu vždycky vyhnout nedá, neberu si to k srdci. Začnu se na to dívat s humorem a klidně se začnu smát tam, kde jiní šílí vzteky. Je třeba si vytvořit takovou ochrannou bariéru a za ní nic a nikoho nepustit. Ale uznávám, že tohle chce spousty času a hodně životních zkušeností. Zrovna včera, když jsem si přečetla, že zemřel Miloš Forman, bylo mi to strašně líto, protože jsem ho znala. Když natáčel "Černého Petra", dělo se to v Kolíně a já byla u toho. On byl v té době mladý, já ještě mladší, ale zase ne o tolik, abych si neuvědomila, že když to půjde dobře, tak mám před sebou maximálně 15-18 let života. A co to je 15 let? To uběhne jako voda. Párkrát se vyspím a je to tady. On to člověk vnímá úplně jinak, když je mu 30 let. To má každý pocit, že je nesmrtelný a chce se kvůli každé blbosti "zasebevraždit". Ale pak, kdy že se blíží na druhou stranu břehu a začínají kolem něj "odcházet" jeho vrstevníci, tak si uvědomí, jak málo času mu na tomto světě ještě zbývá, protože si to už dokáže spočítat přímo na prstech. A to patřím k těm, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že smrtí to všechno nekončí. Nojo, jenže já nevím jak to pak bude pokračovat a jestli si to dokáži uvědomit. Nevím, jestli se mi uleví, nebo jestli nebudu chtít mermomocí zase zpátky, abych spoustu věcí udělala jinak a napravila to. Jenomže ono to pak asi nebude tak snadné. Takže snadnější vzít rozum do hrsti teď, v tuto chvíli a nepodléhat každému neúspěchu, každé prkotině, každému špatnému počasí, nebo nevlídnému pohledu.

Dneska jsem potkala na náměstí dívku, asi kolem dvaceti let jí bylo. Byla moc hezká v obličeji, štíhlá a upravená. Ale pohybovala se o berlích a chyběla jí celá noha, až pod zadek. Na těch berlích šla hodně nejistě, bylo vidět, že je to pro ni nové. Zřejmě automobilová nehoda. Ale ona žila. A žít bude dál. A má před sebou tu největší část života a až do smrti už musí žít s jednou nohou a o berlích. V ten moment jsem si uvědomila, jak jsem šťastná. Já mám obě nohy. I když mne občas bolí, ale mám je. Na tu dívku nikdy nezapomenu. Měla jsem vztek na syna, protože jsme se nepohodli a vrtalo mi to v hlavě, ale po setkání s dívkou, jsem ten hloupý problém se synem, hodila úplně za hlavu. Se synem mám problémy neustále. Nerozumíme si a hodně mne to mrzí a tíží. Ale to dnešní "Setkání s dívkou", mi otevřelo úplně jiný horizont vnímání. Nikdy se s ní nesetkám osobně, ale už na ni nikdy nezapomenu. A až dojde zase mezi mnou a mým synem ke konfliktu, vzpomenu si na tu dívku a vím, že už se já zachovám jinak. Synovi to vyprávět nebudu, protože ten je ve věku, kdy by to asi nepochopil. Ale mně ta dívka určitě zasáhla do života a ona o tom neví a nikdy se to nedoví...

Žiju ve stresu už dlouho, fyzioterapeut mi poradil usínat s autogenním trénikem, což mi pomohlo se líp vyspat, taky jsem navštěvovala saunu, je dobré zjistit co stres způsobuje, a pokud to lze zbavit se toho vlivu. A jak se říká-když nejde o život jde o h...až zjistím jak se nenervovat, dám vědět

držím palce

Mě kolikrát přijde k smíchu co je dnes považováno za stres.Já pracoval v obchodním řetězci na dvě směny(vedení chce 10 věcí najednou,nic se nestíhá,kolikrát protivní zákazníci).Přijdu domů a tam jsem měl tátu v posledním stádiu rakoviny(šílené bolesti,nářek,v noci kolikrát vstávat-nakonec mě ani nepoznával).Když jsem byl v práci tak u něho byla má máma,ale pro ní to bylo taky náročné jelikož jí bylo 76.Zařizoval jsem zdravotní sestry co k nám jezdily a veškerou komunikaci s nemocnicí(léky,inekce apod.).Do toho se ještě starat o starý barák.Jako "rádoby" útěk jsem měl bývalou přítelkyni která to ale bohuže nechápala.Neustále vyčítala a vydírala že dávám přednost domovu a tomu se o rodiče starat(brala to jako nespravedlnost vůči sobě a tak i odmítala zamnou chodit).Toto trvalo 10 měsíců.Šťastný konec to nemělo,ale člověka to neskutečně obrní.Říkám si že to nejhorší mám za sebou.

Nechci tě ranit více než jsi bolavý, ale to tvé povídání je o tom, jak ses ty sám nastavil, sám v sobě. Chceš pomoc, chceš se na někoho spolehnout, někomu věřit a vlastně hledáš berličky a opory. Nic nepíšeš o tom, jak mobilizuješ své vnitřní síly, jak se stavíš na vlastní nohy a bojuješ s nepřízní osudu. Víš, ono se to má tak, že každý z nás musíme žít svůj život, za který jsme zodpovědni sami. Všechno, celý svět se mění, přátelé, manželé, milenci, odcházejí a přicházejí. Zůstává pouze každý z nás, sám. Ale je tady rodina, takže sám nejsi nikdy. Jak to je a jak to bude, je pouze na tobě!

Hledáš pomocnou paži? Najdeš ji na svém pravém rameni. Nechci šťouchat do ležícího, ale musíš vědět, že každý z nás má co dělat se svým životem a nikdo, kromě rodiny, ti může pomoci jen chviličku, pak už má na starosti svůj život. Ale musí cítit, že to má smysl.Nikdo nemá ani čas, ani sílu, ani vědomosti, jak ti stále pomáhat. Musíš sám! Vítej mezi dospělými.

Dobrý den,stres zvládám velmi špatně. Co mi trochu pomáhá jsou procházky přírodou s mým psem. Je třeba najít si aktivitu,u které se odreagujete,jinak Vás stres pohltí.

Neopřipouštím si ho k tělu,Prostě na věci vyvolávající stres ...

@bol - Mam často pocit odporu a nechuti vuči svemu okoli, zklamani, ze se nemuzu na nikoho spolehnout, nikdo mne nemá rád bez vyhrad a kazdý jen neco potrebuje, bez citove náklonnosti a ochoty pomoci bezuplatne
To není stres - to je negativní nastavení.

Dokonce by se s tím dali o něco dělat - pokud si ho tedy nepěstujete. Jsou lidé, kteří se v této pozici přes všechno "skuhrání" cítí bezpečně, protože na "jejich slovy vždycky dojde". Bodejť by nedošlo - jak se do lesa volá... a každá ozvěna jim jen potvrdí jejich názor na okolní svět.

@bol - ten pocit bezmoci a vzteku protivnika me delá dobre
Špatná zpráva je, že pokud s tím něco nezačnete dělat, bude se to stupňovat - ta touha "zašlapat do země". Otázka je, jak pružné máte mantinely.

Stres pociťuji jako bezmoc a musím něco dělat, aby to bylo únosné. Takže válčím prací. Syn kdysi někde v Malajsii chytl nějaké tropické svinstvo do očí, do Austrálie doletěl a už neviděl. Jste bezmocná, sháníte o takových nemocech informace a nočními telefonáty s nějakým konzulátem řešíte. Mobily nebyly, internet u nás taky ne. Musela jsem něco dělat, jinak bych se zbláznila: mýt okna, rýt zahradu, pořád něco dělat do padnutí. Vyprávěl mi otec mladého muže, který na Kubě padl do zajetí, že se ženou denně jezdili na běžkách non stop do tmy, jen aby z hlavy vyhnali myšlenku, že kluk jim v tom vězení zhnije. Možná si na tu kauzu Bubeník vzpomínáte.

Také zaháním stres prací. Pokud můžu, píšu si seznamy věcí, které můžu dělat, abych si stres ulehčila (pokud to jde) a nebo si napíšu seznam aktivit, které mi pomůžou myslet na něco jiného... Pokud si vlastní aktivitou můžu stres ulehčit, tak se vždycky snažím... všimla jsem si, že mi vážně pomáhá mít systém, seznam a řídit se jím

@bol - ono plati na hruby pytel hruba zaplata, jinak človek zbytečne psychicky trpi... Každý to s tebou nemyslí nejlépe.
Skoro bych řekla, že vy za "hruby pytel" už předem pokládáte všechny kolem sebe - a když se vám nelíbí, co říkají, sám sobě si potvrdíte, že máte pravdu. Jenže takhle se z toho kruhu nedostanete - zdá se mi ale, že ani nechcete.

Dám si pauzu.

Dám si Kitkat.

Dobrý večer-noc.

Pročítám tady vaše úvahy o stresu a lék jsem nenašel.Je to už devět měsíců, co mi umřela žena. Zkouším vše, možné i nemožné, abych se s té beznaděje dostal, marně.Jde to všude se mnou. Sám usínám,sám si vařím kávu,jedu na zájezd a jsem mezi lidmi sám, starám se o zahrádku, při nejlepší vůli pořád cítím pocit zbytečnosti, s radostmi se nemá člověk komu pochlubit, se zprávami nemá kam jít.Ozvala se mi kamarádka s učení, padesát let mezi tím uplynulo, potkal ji stejný osud, jen o dva měsíce dříve, tam se upíná moje naděje. Snad společně nějak tu bídu otupíme a život bude zase snesitelný.

Mečík.

V naší rodině máme nějak zakořeněno, že dobře odbouráváme stres. Taky široko daleko nikdo neměl rakovinu /ťuk, ťuk / i když nevím, má - li to přímou souvislost.

Ovšem jednou dvakrát ročně mám depresi, že mě vůbec nic nebaví, ale za pár hodin to přejde, nebo se z toho vyspím.