Hlad. Už jste měli někdy hlad, ale fakt hlad?

Dobrý den, běžný hlad je spíše chuť. Ale i hlad jsem zažil a když se překoná několik prvních hodin, tak potom už to jde. Ovšem, absolutní hlad, kdy se u konečníku vytvoří pavučina, tak ten jsem naštěstí nezažil . Zdravím!

Nejdéle jsem nejedla týden. Asi první dva dny to bylo spíš náročné na psychiku a co udělat s volným časem, který jindy strávím konzumací potravy. Žaludek se hlásil dost, ale většinou se stačilo napít a prázdný žaludek byl obalamucen. Tělo nijak nestrádalo, má dostatečné zásoby, ale jak už jsem řekla, spíš mozek to nechápal. Po třetím dnu to bylo jednodušší. Paradoxní bylo, že čím déle jsem nejedla, tím menší byl pocit nutkání si něco dát. Šestý sedmý den už jsem hlad vůbec neměla.

Myslím, že nikdo si neumí moc představit pocit, kdy tělo doopravdy hladoví. Když chce brát ze zásob a ony žádné nejsou. Tak bere z toho, co má a vlastně "požírá samo sebe". M.

Musím říct, že nikoliv. Nejdelší "půst" jsem měl týden, ale drželi mě na kapačce, pití bylo dost a v závěru vybalili i balík sucharů .

Kdysi jsem vydržela bez jídla 22 dnů. Jak píše Mona, třetí den byla krize, to jsem myslela, že to vzdám. Potom to bylo lepší a lepší a pocit hladu jsem neměla. Jen asi tomu mozku chybělo to sezení u jídla a přežvykování.

V rozporu s tím ale je, že když jsem někde na cestě a celý den nejím, tak potom druhý den kolem oběda bych sežrala všechno, co doma najdu . To mám hrozný hlad.

Ano.

Hlad je převlečená žízeň! A někdy je to opravdu kruté!

Mám o tom představu. Zažila jsem to, když jsem byla na operaci kýly a žaludku. Moc jsem nejedla 3 týdny, měsíc. Spíš jen tekuté proteiny jsem mohla. Ale ty mi nechutnaly. Jinak jsem slyšela od kolegy z práce, který měl operaci střev. Ten nejedl moc 2 měsíce. Měl zauzlení střev nebo jak se ta nemoc jmenuje.

nikdy, dokonce ani před a po kolonoskopii, když mě jednou vzali opožděně a nejedla jsem asi 24 hod. a nepila 12.

při půstu anebo když jsem si zapomněla svačinu, jenže půst je mnohem těžší. Jinak hlad mám neustále

Tak já tedy budu mluvit odlišně než všichni ostatní, po pár hodinách bez jídla je mi na zvracení a omdlívám. Nejhorší hlad jsem měla po porodech, poprvé když mi nedali najíst asi tři dny a pak jsem doslova sežrala nudle s mákem, které spolurodička odmítla. Tak báječné nudle s mákem jsem ještě nejedla. A po druhé vzpomínám na skvělou nemocniční žemlovku. Sežrala jsem jí i když byla s tvarohem, který nesnáším, za normálních okolností bych se jí nedotkla.

Dva, tři, čtyři dny bez jídla - třeba před nebo po lékařském zákroku, se dá zvládnout ještě relativně snadno. Mnohem horší je, podle mé zkušenosti, permanentní hlad, kdy člověk sice každý den něco k jídlu má, ale nikdy se nenají dostatečně - a trvá to měsíce.

Asi ve čtrnácti nebo patnácti jsem jedl jen dvakrát denně. Snídani, ve škole nic a pak asi ve dvě jsem se naobědval. Pak už jsem nejedl nic. Vyhubl jsem na kost. Podobné to bylo asi před pěti lety kdy jsem sice jedl, ale to bylo většinou k snídani chléb s máslem, k obědu instantní polévku a k ní chléb s máslem, k odpolední svačině banán a k večeři v půl páté jsem měl nějaké jídlo v podobě malé porce. Hlad jsem občas cítil a ke konci roku došlo i na bolesti břicha kdy mi lidé hrozili, že mám nejspíš vředy. Většina lidí si myslela, že mám rakovinu.