Už nevím, jak dál

Úplně ti rozumím, já už 2hým rokem neslavím absolutně nic, proč taky, jaký to má smysl? Každý rok je to horší a horší, chybí mi něco, díky čemu bych měl důvod slavit, žít a prostě dělat cokoli. Jediné, co mi pomáhá, jsou koníčky (sport) a večerní procházky, kdy můžu v klidu přemýšlet o smyslu života, díky tomu si vždycky v hlavě všechno urovnám, alespoň na chvíli. Jinak rodina by ti měla být oporou, upřímně, je mi tě líto, ze strany otce to není vůči tobě fér, měl by se zachovat jako otec, kterému záleží na své dceři. Naopak moje rodina mě má moc ráda, ale díky tomu, že já jsem strašně negativní, bez jakékoli chuti k životu, tak jsem na ně hnusný (trápí mě, že se k nim nechovám pěkně, když oni ke mě ano, ale nejde to, prostě nemám náladu na nic a na nikoho). Někdy si připadám, že jsem se zde na tomto světe ocitl nedorozuměním, že tady nemám co dělat, připadám si, jako bych tady nepatřil a přál bych si, abych se ani nenarodil, ale stalo se, co se dá dělat. Myslím si, že jsme na tom celkem podobně, holt musíme zatnout zuby a zkusit se s tím životem nějak poprat, žít ho tak, aby nás bavil, ale není to jednoduché, bohužel. Držím ti palce, ať alespoň v tom Novém roce se ti začne konečně dařit!.

V obou případech (teri17 i pancola) dost smutné čtení, ale nenechte se svými momentálními pocity rozladit a znechutit. Jste mladí a to je velká výhoda. Každý člověk má ve svém životě období radostná i ta období radostná méně. Vy se teď momentáně nacházíte v tom druhém, ale co je na vašem psaní milé, že sami cítíte naději, že se to změní, že bude líp. To je dobře a fandím vám. Chápu, že vám nevyhovují některé projevy chování vašich vrstevníků, ale nenechte se znechutit pocity, že když jste jiní, jste zároveň špatní. Tak to není. Do nového roku vám přeji vedle zdraví více důvodů k radosti a ať se váš každodenní život co nejvíce přiblíží vašim představám. A také kus sebevědomí a hrdosti na to, že jste právě takoví, jací jste.

Zdravím. Aspoň stručně :

- Výměna kalendáře opravdu není důvod k jakékoli "oslavě" nebo ponocování. Vnímá to tak spousta dalších lidí, jen o nich není tolik slyšet.

- Je pravděpodobné, že "kamarádi" o které jste přišla žádnými kamarády nebyli. Radujte se proto z toho, že už s nimi nebudete v kontaktu a nebudou mít možnost Vám otevřeně ubližovat.

- Nepřehánějte to se sebeobviňováním. Něco málo jednotlivec svou snahou ovlivnit může, ale třeba změnit prohnilý systém soudnictví, mediálního lhaní, úpadek etiky ve zdravotnictví, tunelování státu, nezaměstnanost, byrokracie, korupce, atd. - to jsou sféry které vyžadují ( demokraticky neprosaditelnou ) systémovou změnu a člověk z toho může být právem smutný. Je proto nutné rozeznat, co je mou vinou a co už není, co mohu ovlivnit a co ne, ať se nevysilujete na předem prohrané frontě. Náladovost otce nezměníte a chaos s jakým nakládá s financemi Vám může být akorát cenným poučením. Snažte se i ze špatných okolností vytěžit aspoň nějaké poznání.

- Ohledně seznamování Vám vůbec nedoporučuju se v sedmnácti nějak nutit nebo stresovat. Věřte mi, že za dva, tři roky to už bude mít větší logiku. Teď jste pořád napůl dítě, které by si zpackanou známostí mohlo pořádně zkomplikovat život. Ohledně mít rád / nerad takovou jaká jsem... To je absurdní. Jestli se do Vás někdo zamiluje, tak to bude proto, že jste taková, jaká jste. Takže s tím si vůbec nelamte hlavu. A pokud jde o možnost seznámení jako takovou, tak jste momentálně tvor s největší šancí se velmi snadno seznámit. Ženám chodí i na blboučké, stručné inzeráty stovky mužských odpovědí. I kdyby jen 10% z nich byli čestní, rozumní chlapi, tak to máte pořád 10 až 15 mužů ze kterých si můžete v klidu vybírat a tři měsíce si s nimi třeba jen psát... ( Jo, mužské seznamování, děvenko, to je jiná káva... To už je lepší jít rovnou na ryby. Tam aspoň jednou za měsíc nějaká zabere. )

- Sportujte a buďte cudná. Ze svých praštěných spolužaček si příklad neberte.