Dobrý den, neměla jsem moc šťastné dětství - můj otec nešel pro ránu daleko a ubližoval i mé matce (jak psychicky, tak fyzicky). Dost pil. Ale nechodil nikam do hospody - pil doma. V práci zastával poměrně vysokou pozici, před cizími lidmi byl vždy milý a zábavný. Mamka si nikdy nepostěžovala, nikdy jsem neviděla, že by brečela nebo byla rozčílená nebo byla šťastná. Asi proto jsem k ni neměla a nemám žádný důvětný vztah. Mám ji ráda, ale nikdy jsem se jí nijak nesvěřovala. Otec měl ale i svoji lepší stránku - když onemocněli jeho rodiče, zůstal doma z práce a moc hezky se o ně starat. Muselo to být asi ke konci opravdu těžké, protože jeho matka zůstala úplně ležet a v hlavě se jí to pletlo, ale opravdu se o ni až do konce staral se vším všudy. Když, ale jeho rodiče umřeli jeho pití se zhoršilo. Často jsem mu domlouvala - pil, kouřil a do toho měl těžkou cukrovku. Říkala jsem mu, že si ničí zdraví. Říkala jsem: "Podívej se, jaké jsou z toho hrozný nemoci." Mamka vše trpělivě snášela. Několikrát se stalo, že byl opilý a třeba uprostřed noci mi zavolal a strašně mi vynadal - kolikrát i sprostě. Jezdila jsem k rodičům čím dál méně a spíš jen kvůli mamce, aby viděla svá vnoučata. Byla to opravdu jen taková zdvořilostní návštěva. Během ní s námi otec nekomunikoval, jen jsme se pozdravili. Většinou byl opilý. Letos v létě, když jsme se u nich zastavili, mě dokonce fyzicky napadnul a to před očima mých dětí. Křičel na mě, že jsem zrůda a že mě nechce v životě vidět. Mamka to omlouvala se slovy, že je nervózní a proto pije, že ho čeká vyšetření v nemocnici. Od té doby jsem s ním nemluvila. Děti jsou z toho zážitku vyděšené ještě teď. Až teď jsem se od mamky dozvěděla, že vyšetření ukázalo, že má rakovinu plic a je to moc zlé. Co mám dělat? Trápím se. Bojím, že odejde a že se neudobříme. Vím, že byl na mě zlý, ale je to můj otec. Mám udělat 1.krok já? Ale co když ho tím rozčílím a jemu se přitíží? Co když jsem něco jako čarodějnice a tu nemoc jsem mu přivolala? Léčí se a už nepije.Říkám si, kdybych tam tenkrát nepřijela, tak by se to nestalo ...
.
2x
Už to, že jste napsala tento dotaz, je dokladem, že jste citlivá a velmi zodpovědná. Vy se vlastně neptáte, vy víte, že stejně nakonec pojedete. A je to tak dobře. Asi byste si to nesla po celý život, že jste ten poslední vstřícný krok vůči otci neudělala, přestože vám tak ublížil. Chápu, bude to chtít z vaši strany hodně síly, ale za ten klid a vyrovnání, které vám to přinese, to stojí. Tady totiž nejde ani tak o otce, ale o vaše výčitky. Alkoholismus je nemoc a váš otec je vážně nemocný, berte to takhle. A nemoc jste na něj nijak nepřivolala, pozval ji k sobě svým způsobem života sám.
2x
Nic si nevyčítejte, stalo by se to, i kdybyste tam tehdy nepřijela.
Jestli otec nepije, je větší pravděpodobnost, že Vaše cesta i pokus o rozhovor s ním bude mít smysl.
Říká se, že mluvit s opilým znamená mluvit s nepřítomným. A je na tom hodně pravdy.
I to jednání Vašeho otce při poslední návštěvě bylo pravděpodobně do značné míry ovlivněno alkoholem (nejednal on sám, jednal za něj alkohol). Neomlouvám jej, měl se k Vám (obzvláště opřed dětmi) chovat jinak. Jen Vám nabízím zamyšlení a jiný úhel pohledu.
1x
Jak jsme každý jiný. Já zažila alkoholika, agresívního alkoholika. Jsem přesvědčená, že to tak chce. Kdyby to nechtěl, změní to. Vyhnal dceru, vyhnal vnuky, o čem je řeč?! Kdyby mu to nevyhovovalo, změnil by to. Omluvil se, pozval. Maminky je mi líto, ale i tady platí: Chce to tak, má to tak!
Dcero, máš svou rodinu, udělej pro ni všechno, co je v tvých silách a nikdy nikomu nedovol, aby s tebou jednal jako s hadrem, s odpadem. I kdyby měl 10 rakovin!
doplněno 01.01.18 09:59:
Víte co mi přijde hodně divné? Jak společnost, lidé, tedy my všichni, vnímáme mladé narkomany. A jak staré opilce. Jakoby ožrala zasloužil jakési pochopení, omluvy. Není to divné? Jaký je mezi nimi rozdíl? 
0x
To je hrozné jednání, co popisujete. Jak zde radí, zkuste zavolat, ale jestli budete odmítnuta, nechodte tam. Víte, vy se trápíte a vnímáte to jako váš problém, ale on je to jeho problém, že vás odmítá, to si hlavně uvědomte. Ale jedna věc by byla dobrá, abyste dokázala, je potřeba mu odpustit. Tím by se celá ta záležitost očistila, ale pro vás to bude hodně hodně těžké to dokázat, ale bylo by to dobře. Pokuste se o to.
0x
Se mnou otec nikdy hezky nemluvil. Jen na mě řval a nadával sprostě, kritizoval a to nepil alkohol. Koukal na mě nenávistně. Nebo vůbec nekomunikoval. Přála jsem si jen to, aby od nás odešel. Bolelo mě z něj břicho a bylo mi v jeho přítomnosti nedobře. Je zlý a vždy byl. Přitom před cizím lidmi si hrál na hodnýho. Dodnes se nebavíme. Pokud se k Vám nechoval hezky, nemáte si co vyčítat.
doplněno 01.01.18 11:20:
Nechápu, jak se máma mohla do něčeho takovýho zamilovat a vzít si to za manžela. To není člověk, ale čistý zlo, bez duše a citů.
Dobrý den, píši jak to dopadlo.
Sbírala jsem odvahu asi 3 týdny. Otec věděl, že jeho čas tady se krátí. Domnívala jsem se, že přece jenom udělá 1. krok on. Ale měl tvrdou hlavu (píši měl). Měl velké problémy s dýcháním, odvezla ho rychlá do nem. Následující den jsem se odhodlala a vyrazila do nemocnice. Moc jsem se bála - dlouho jsem ho neviděla a bála jsem se, v jakém bude stavu a také jsem se bála, že mě vyhodí. Když jsem vstoupila do nemocničního pokoje, už ode dveří jsem viděla jak natahuje ruku a podává mi ji se slovy, že na mě čeká, že se mi omlouvá. Dělalo mu problém mluvit, proto jsem mu řekla, že už o tom nebudeme mluvit a zapomeneme na to. Asi hodinu jsme si povídali - tedy spíš já jsem povídala jemu, on jen poslouchal. Nemluvili jsme o minulosti, ale o normálních běžných věcech - jaké měly děti vysvědčení, co jsem vařila ... Pomohla jsem mu, aby se mohl najíst a rozloučili jsme se. Když jsem přijela domů, zvonil mi mobil - otec po mém odjezdu z nemocnice zemřel.
Upřímnou soustrast. Je krásné, že jste na otce nezanevřela, a jakkoli to pro vás vůbec nebylo jednoduché, udělala jste vstřícný krok, přestože to z vaší strany asi nebylo poprvé. Bylo to ale naposled. A dopadlo to krásně. Nejlépe, jak mohou poznamenané vztahy mezi dětmi a rodiči dopadnout. A nikdo to už nezmění, je to napořád a vy z toho problematického vztahu s otcem vycházíte jako ten, kdo svojí dobrotou, laskavostí a lidskostí zaslouží obdiv.
0x
Upřímnou soustrast.
Odpusťte mu, uleví se Vám.
(Já jsem odpustit otci ještě nedokázala, třeba k tomu někdy dojde.)
Dobrý den, ono to má ještě pokračování - zjistila jsem, že cca před 3-mi měsíci daroval otec dům mému bratrovi. Dům byl psaný pouze na otce, který jej podědil po svých rodičích. Je pravda, že otec dával přednost alkoholu před péčí o barák, takže barák je v poměrně zaostalém a neudržovaném stavu.
Myslela jsem, že dům půjde do dědictví a že se svého podílu vzdám ve prospěch mamky ...
Mně o tomto kroku nikdo neřekl - ani mamka, ani brácha. Říkám si, jak moc mě musel otec nenávidět. Taky se nemůžu vzpamatovat z toho, že mi o tom neřekl bratr. Bratr teď tvrdí, že otec všechno připravil sám, všechno si zařídil a tak to chtěl. Čistě hypoteticky, kdyby ten dům chtěl otec darovat mně - s ohledem na mamku a bratra bych to nechtěla. Ale to je právě ten rozdíl mezi mnou a bráchou. Brácha mu vždycky ve všem ustoupil, radši vyklidil pole. I když byl otec zlý na mamku, vždy jsem to byla já, kdo se jí zastal a taky si to pak pořádně odnesla. Mamka byla vychována v tom, že muž má vždycky pravdu a žena musí doma poslouchat.
Chápejte, nejde mi o majetek, ale mám pocit zrady.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.