Nezájem o okolí?

Otázku budu sledovat, jsem zvědavá, jestli se do diskuze zapojí i nejmladší generace.

Mám vzpomínku na jeden z povánočních dnů roku 2015. Strávila jsem asi dvě hodiny ve vlaku vedle páru mladých cizinců. Národnost jsem podle minima slov, která si navájem řekli, neodhadla. Asi hovořili nějakým germánským jazykem, snad severským. Tehdy bylo mimořádné teplo. A mimořádně krásný slunečný den. Jak jsme tak jeli mezi zalesněnými stráněmi a podél řeky tekoucí v lukách, napadala mě slova hymny. Hlavné to o "zemském ráji". Ti dva celou dobu koukali do svých mobilů. Docela mě to rozčilovalo, protože co pěknějšího si mohl cizinec přát uvidět na vlastní oči? Sama jsem se dost nacestovala a sledování krajiny vždy patřilo k důležitým cestovatelským zážitkům. Přemýšlela jsem, proč se vůbec vydali kamsi daleko od domova. Protože seděli u okna a já se z okna dívala ven, nemohla jsem si nevšimnout, že si zřejmě psali i SMS. Místo slov, místo držení se za ruku a pohlazení si psai SMS.

Celé to na mě tehdy zapůsobilo velmi emotivně. Už zmíněná krása přírody, rozhořčení, že ji ti druzí nechtějí vidět, ale i vlastní otázky, jestli už jsem opravdu tak stará, že mladým nerozumím. Že nechápu, proč je život s mobilem v ruce zřejmě zcela plnohodnotný.

Myslíte, že pro pohyb ve "veřejném prostoru" je podmínkou všímat si okolí víc, než je nutné pro bezpečnost vlastní i cizí? Proč by jedinec nemohl stát o neobtěžování - a dát to najevo třeba těmi sluchátky je jednodušší i přijatelnější, než nahlas pokřikovat "vlezte mi na záda"

"proč tento jev můžeme vidět stále častěji "?

Těch důvodů je několik. Namátkou mě napadá třeba i střídání generací - a tím i ztráta historické paměti. Kdyby v roce 1946 nebo 47 byla ve většině domácností televize a někdo by si dovolil mluvit o dějinách druhé světové války tím způsobem, jako se to běžně děje dnes, tak je možné, že ty redaktory a filmaře lidi do 24 hodin zlynčují nebo do měsíce odsoudí a zavřou... Dnes mladí pokyvují hlavama : "...ano víme, Stalin tyran, sověti nás okupovali, Hitler chtěl Evropu zachránit před bolševismem, američané svým statečným bombardováním Plzně a Prahy velmi přispěli k našemu osvobození..." atd... Překrucování dějin dokonáno jest, a trvalo to jen pár dekád... Podobné je to i s morálkou. Srovnejte si, jaký měli respekt učitelé od starověku až po osmdesátá léta 20.st. Dnes jsou pomalu rádi, že je žáci nezbijou, že se občas dostanou ke slovu a že aspoň někteří si ještě dělají domácí úkoly... Za posledních dvacet, třicet let se atmosféra ve společnosti změnila víc, než předtím za celá staletí.

Já myslím, že to jsou všechno jevy, které svědčí o blížícím se konci dějin. Je možné, že předtím si užijem úplný zánik a rozklad několika evropských států, buď pod tlakem migrantů nebo v důsledku války ( do které nás NATO potřebuje dostrkat ), nebo kvůli dalšímu zhoršení ekologickýchj podmínek. Ale i kdyby se to místy nějak dočasně utřepalo, zklidnilo, tak to celkové nasměřování je pořád stejné. A už není síla, která by to zastavila. Nebo, že by "volný trh"...? Nebo "demokracie"...?

Pokud se jedná o ty filmy, tak hodně zajímavé bylo sci-fi : "Jsou mezi námi". I když je z roku 1988, tak ta nosná myšlenka je nadčasová... Množství lidí jejichž otupělost je tak závažná, že už opravdu připomínají chodící mrtvoly. Skrytý vliv a podprahové informace úmyslně přimíchané do všeho, co nás obklopuje. A tento tlak ještě značně posilovaný technikou ( ve filmu např. supervysílač televizní společnosti ). Člověk, který říká pravdu je považován za blázna... Prostě nic nového... Mentální kód většinové populace zaručuje sebezničení. Zachránit je možné pouze jednotlivce. Ve filmu použitím speciálních brýli a později rozbitím vysílače... V realitě obrácením ke Kristu. Zní to bláznivě? Možná...

Když sedíte a projížídíte tu samou trasu třeba několikrát týdně, tak se holt o okolí moc nezajímáte. Vy si povídáte s cizíma lidma sedícíma v autobuse?

V dnešní době lidé vyznávají sobecké hodnoty. Hlavně být úspěšný v kariéře,mít hodně peněz atp...Nezajímají se jeden o druhého. Před érou facebooku jsem měla kamarádky,se kterými jsem zašla na kafe,stačilo se domluvit a šlo se...teď mají všechny facebook(já si ho zrušila) a akorát tam vystavují své fotky,nenapadne je napsat,jak se máš...nenapadne je navrhnout setkání...ale do svých tabletů čučí pořád a sbírají lajky. A reálný kontakt?Prakticky už žádný. Je to smutné. Ale dnešní doba je taková. Záleží však jen na Vás,jestli budete na dnešní dobu nadávat,nebo půjdete jinou cestou. Já jsem se rozhodla jít jinou cestou. Mám pejska,chodím na procházky s ním,občas zapředu hovor s některým pejskařem. Nemám facebook,nemám internet v mobilu,mp3 přehrávač si pouštím jen někdy. Když je někdo daleko a nemůžu se s ním setkat osobně,ale chci o něm vědět,zavolám mu,je to mnohem osobnější,než psát nějaké statusy na facebook. To si raději připlatím za ten telefon.

No, před nedávnem jsem zahlédla film Ona (Her) s Joaquinem Phoenixem. V jednu chvíli se tam rozplácl na schodech do metra (ztratil spojení s "Ní") a kolem prudily davy lidí v živém hovoru s umělou inteligencí a on, sám samotinký opuštěný...zoufalý...off-line. Tak takhle nějak to občas vypadá už teď M.

Dříve měli lidé k sobě tak nějak blíž. Povídali si, když se potkali ve vlaku, v čekárně u doktora, rozhovoru se nikdo nevyhýbal.

Dnes je to samý zakuklenec, v kšiltovce, přes ní kapuci, prstem jezdí po "prkýnku" a když se ho na něco zeptáte, stihne vás nevraživý pohled, proč si dovolujete ho rušit.

Je to zvláštní, ale je to prostě taková doba. O dovolené jsme s dědou zašli na špici našeho poloostrova, slunce zapadalo za obzor, vlny se tříštily o kameny, byl to úchvatný pohled, až se dech tajil. Kolem nás sedělo na lavičkách plno mladých lidí, čučeli do "prkýnek" a ten nádherný západ jim nic neříkal. Tuhle činnost klidně mohli dělat i v hotelu na balkóně či na záchodě a nemuseli se trmácet až k moři.

Je to divná doba, ale myslím si, že je to prostě tak dáno. Dokonce jsem někde vyčetla, že lidem postupně zakrní nohy, protože je už nebudou k životu potřebovat. Jsem ráda, že se toho snad nedožiju.

Jinak - mobil kontroluji většinou jednou denně - večer. Jsem prostě z generace, která řekla "Přijdu v sedm večer" a telefon nám život nijak nelinkoval. Když se to nestihlo včas, byl na skříni prut. Přesto na to dětství ráda vzpomínám. Jaga.

no a co? - s pokrokem, nástupem nových technologií a nového myšlení ještě nikdo nikdy nic nenadělal ... furt ještě zbývá dost lidí, kteří si "povídají" i těch, kteří mají zájem o přírodu. Ono to vždycky nějak dopadne- musí !

len

- ono to tak nějak musí dopadnout už jen z toho jednoduchého důvodu, že jsou lidi přemnoženi - a jelikož : "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda jiného" - musí nutně dojít k tomu, že se lidi servou o životní prostor.

Oni se tedy rvali odjakživa, natož pak teď, kdy je jich mnohonásobně víc, tzv. civilizovaná společnost postupně degeneruje, tradiční hodnoty jsou odmítány a každý se žene jen za penězi.

A navíc jsou ve hře jaderné zbraně - a za čásek už bude lidem jejich použití připadat přijatelné, neboť si "zvyknou" - tak jako si zvykli na terorismus. A pokud někdo přežije, bude vznikat civilizace nová - možná - vlivem radiace - různě bůhvíjak zmutovaná. Už teď máme vlivem chemikálií všude kolem hodně zdravotních problémů, které dřívější generace neznaly ... - no, prostě na hov... !

Kdyby lidi neměli ty mobily a tablety, tak by zájem o okolí měli? Koukali by třeba do knížky, časopisů, do země, ven z okna a zájem by taky neměli. Ta sluchátka v uších není nic nového. Trvá to už docela dost let. Moje babička si na to stěžovala už před více jak 20 lety.