Perspektiva jako zivotni nutnost

Já jsem žila vždy s cílem, ale díky tomu, že se mi nic nesplnilo a to podotýkám, že jsem pro to dřela, jsem se rozhodla žít ze dne na den, neúpinat se na nic a od ničeho nic neočekávat, protože mě to samozřejmě dost zabolelo, když se mi to nevydařilo. Cíle neměly přehnané nároky, ale z nějakého důvodu to prostě nevyšlo a než mít zlomené , tak raději žít ze dne na den a ono to všechno nějak dopadne Holt jsem někde udělala chybu, jen nevím kde...

Pozor - pocit "ze nic extra je neceka" se zdaleka netýká jen "single duchodců". Možná byste byl překvapen, jak právě oni se dokážou těšit na a z každých maličkostí - i když, pravda, je ta perspektiva poněkud zkrácená

Naopak, podobné přístupy jsou (často) vidět u mnohem mladších osob - "Máme dítě/děti, bydlení, auto... a už jenom perspektivu dalších X let chození do otravné práce, abychom to všechno ufinancovali."

Jsem single důchodce a mám plány úměrné svým možnostem. Krátkodobé, ale nutné! To aby nebyla nuda, pocit marnosti nebo chaos. Časem jsem si našla brigádu na půl úvazku a žiji potřebami své firmy. V kalendáři mám naplánované zájezdy, výlety, cesty, návštěvy, akce, přednášky. No a na tohle se těším. Těším se na svatbu synovce, po ní na zahraniční zájezd, po ní na koncert do Prahy..A jelikož už nejsem tak rychlá, jako dřív a čas mi naopak letí rychleji, tak mám fakt co dělat. A dlouhodobý cíl? Snažit se co nejdéle zůstat nezávislá na pomoci jiných. Žít ze dne na den zvládnu jen chvíli. Každý je jiný. Já bych uhnila

Můj brácha celý život snil o plavbě na moři. Sice dělal kanoistiku, ale moře je moře. Až když mu vypadl z hnízda do světa poslední potomek, tak si splnil vysněný cíl. Nechal se najmout jako člen posádky s veškerými povinnostmi, co z toho plynou, na historickou jachtu a několik měsíců se plavil s partou stejných nadšenců Středozemním mořem a pobřežními vodami Atlantiku.