Jsem udavač? Karma apod

Tomuto věřím, ale říkám tomu jinak. Nevím, proč bych to měla nazývat zrovna karmou - pro mě je to jednoduše Boží spravedlnost. Ale jinak to nikomu neberu. Ano, v tento jev věřím, ale musí ty skutky být záměrné (čili ne že se něco stane např. nechtěně).

-

Jinak tzv. "vyšší morálka" hlásá, že člověk nemá dělat zlé věci ne proto, že se mu za ně dostane odplaty, ale jednoduše proto, že jsou zlé a může jimi někoho zarmoutit, těžce poškodit.

Sám teď píšete, že karma znamená hromadění zlých nebo dobrých skutků. Ale člověk, který se řídí principem vyšší mravnosti, vůbec v těchto kategoriích nemusí uvažovat. Jemu o žádné hromadění toho či onoho nejde (ani o to, co z toho pro něho vyplývá) - jde mu jen o blaho těch, se kterými má co do činění. Důsledek může být stejný, ovšem motivace přece jen jiná.

Pro křesťanství je určují právě princip vyšší mravnosti, přičemž orientace je v prvé řadě na Boha (nezarmoutit Boha), potom na bližní (nesmíme jim škodit). Křesťan, který dělá dobré věci proto, aby se dostal do nebe (nebo nedělá zlé proto, aby se dostal do pekla), není dobrým křesťanem.

*aby se nedostal

Ildika, pořád mi vrtá v hlavě, jak to je: Co se bohu více líbí? Ten, kdo v něho nevěří, ale žije spravedlivě, pomáhá lidem, díky němu je svět lepší. Nebo ten, kdo v boha věří, ale lidem a světu škodí, čehož lituje, vyzpovídá se a příjme Tělo páně. Neříkejte ale, že správný křetan, věřící, žije správně, jinak je to nevěřící.

babkazov

Ačkoli se na to neptáte mně, pokusím se odpovědět.

Člověk který koná bezpodmínečně dobro ačkoli nevěří ("nezná Boha") automaticky tím disponuje své vědomí na vyšší úroveň kde se dříve či později k onomu "přesažnému" (transcendentálnímu) tedy "Bohu" dostane ačkoli protože je "nevěřící" si třebas ani neuvědomí že svůj vztah k Bohu vlastně již jistým způsobem "realizuje" neboť ten není nějakým "dědečkem plujícím nahoře na obláčku" ale především i "božským prvkem" který je v každém z nás /latentně/ (všeprostupnost, všudypřítomnost) jen s tím že je-li člověk nevěřící pak si to takto vlastně ani plně "neuvědomí"(alespoň z počátku, protože "nemá terminologii" která by mu to popsala jako "Bůh" apod.) Jinými slovy člověk "dobrý" dobro konající "čistý" se ve výsledku dopracuje "uschopní" k Bohu.

U lidí kteří jak pravíte "škodí" ale jsou "věřící" tedy mají jakési "povědomí" jde o to, že se ještě "nedisponovali" plně k tomu aby mohli dosáhnout Boha. "Vyzpovídá se přijme tělo páně"(v této "vaší" souvislosti) značí že tito lidé jsou ještě "na cestě" jež budou-li ji brát "vážně" je také nakonec "uschopní" čímž ale ruku v ruce zároveň "projdou proměnou" která bude mít zpětně vliv i na přehodnocení svého chování jednání k ostatním. Pokud ovšem své povědomí o Bohu berou pouze "formálně" ("ne vážně") pokrok na cestě neučiní a jsou na tom jako ti, kteří žijí bez Boha a páchají totéž.

Ta otázka jak to bere naše západní společnost není položena tak, zda-li Bůh přijme nebo nepřijme na základě toho či onoho jako spíše tak, že Bůh přijme každého ovšem za předpokladu že dotyčný je schopný přijmout ho, svým životem skutky přesvědčením (je to ale provázané) Přirovnal bych to k situaci dvou "milenců," pokud miluje pouze jeden z dvojice pak neexistuje síla která by toho druhého přiměla pocítit jeho lásku pakliže on sám ji k tomu druhému "necítí" neuschopní se ji cítit. Vztah se zákonitě rozpadne ačkoli to ale neznamená že by ten co nemiluje není schopen milovat byl tím co miluje "zavržen", ten je naopak schopen přijmout toho milovaného kdykoliv jakmile se ten co nemiluje k tomu "uschopní". V této souvislosti bych chtěl ale podotknout že nejsem v žádném případě zastáncem "věčného zatracení" jak praví současné křesťanství byť se to hlásá v souladu s výše psaným "tedy že si za to člověk může sám" tedy že se člověk "sám zatracuje". (nevěřím že by tomu ale tak bylo na věky)

Otázka je to těžší na vysvětlení a je tam řada "niancí" jež by ale mohly vydat na malou knihu, alespoň tedy tolik ze svého pohledu co já sám jsem schopen nějakým způsobem "pochopit", ale jistě nemám "patent" na pravdu jako ostatně asi málokdo. (ten kdo si myslí že ho má se většinou nejvíce mýlí)

Ještě k tomu "věčnému peklu" v současném křesťanství. Někdy se uvádí, vztah člověka k Bohu jako vztah dítěte ke svému milujícímu rodiči. Pokud je tomu tak, že by věčné zatracení (věčně bez možnosti nápravy) opravdu existovalo pak by to bylo asi tak jako když rodič své milované dítě na základě jeho "zlobivosti" vycházející z nevědomosti nechal klidně spadnout do hluboké propasti ačkoli by mohl zasáhnout a ačkoli ví že ponecháli tak dítě pak se dozajista "zabije". Udělal by to milující rodič? Udělal by to milující Bůh? I když si za to vlastně "dítě" "člověk" (na základě nevědomosti) může sám?.

Jak je to psáno v listu sv. apoštola Jakuba (list Jakubův, 2 kap., 15-20 odst.)?

Co když bratr nebo sestra nebudou mít co jíst anebo co na sebe? Když jim řeknete: "Jděte v pokoji, ať je vám teplo a dobře se najezte," ale nedáte jim, co potřebují k životu, k čemu to bude? Právě tak víra bez skutků, víra sama o sobě, je mrtvá. Někdo na to řekne: "Jeden má víru, druhý zase skutky." Nuže, ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích. Ty věříš, že je jediný Bůh? Dobře děláš. Tomu ale věří i démoni – a třesou se! Kdy už pochopíš, ty blázne, že víra bez skutků je jalová?

Pokud někdo věří v existenci Boha, ale neřídí se tím, co si Bůh přeje (nesnaží se dělat dobro), nedá se o něm říct, že je věřící. Víra v (pouhou) existenci Boha není tou vírou, o kterou nám jde. Nehledě na to, že spasitelným principem je láska, nikoliv víra. Víra je ke spáse také nutná, ale uvěřit v Boha člověk může v jediném okamžiku, pokud věří v dobro. Tam ten krůček je nepatrný, řeklo by se, že žádný. Pokud v nutnost dobra nevěří a neřídí se takovými principy, víra v existenci Boha mu nepomůže.

-

Jestliže by to nějaký křesťan dělal tak, jak popisujete (já nikoho takového neznám; křesťané jsou lidé hříšní zrovna jako všichni ostatní, ale pro tento přístup by musel být člověk zcela ojediněle otrlý), nic mu to nepomůže. Naopak se dopouští něčeho jako rouhání. Protože odpuštění hříchů při zpovědi je podmíněno odhodláním je neopakovat (i když se to nemusí povést, ale to odhodlání je nutné).

Bohu jsou nejmilejší ti, kdo s ním mají blízký vztah a pro lásku k němu konají dobro. Ale ti, kteří ho neznají (nebo nemůžou uvěřit), a přece dobro konají na základě svého svědomí, s ním svým způsobem mají blízký vztah také. Viz podobenství o milosrdném Samaritánovi (Samaritáni byli u Židů pokládáni za pohany).

Do pekla se člověk s největší pravděpodobností uvrhuje sám, protože z pýchy nechce přiznat svou vinu (respektive odmítá dobro). Člověk má svobodnou vůli a ani Bůh ho nemůže (protože nechce!) přinutit, aby se nacházel v jeho (Boží) blízkosti.

Milá "babkazov", uvedla jste dva extrémy a já hledám odpověď v Bibli.

Efezským 2:8,9 čteme: "Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás - je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil..." Jasná odpověď, záchrana skrze víru, ne ze skutků. Ale pokud člověk věří, dělá skutky víry, ale skutky bez víry jsou pro záchranu málo. Kdo koná skutky dobra pro svou slávu, pro své dobré jméno a ne pro slávu Boží, je to nic.

Pro druhého je zapsáno v Bibli, Lukáš 18:10-14 " "Dva lidé vystoupili do chrámu, aby se pomodlili: jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚ Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, spravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát týdně a dávám desátky ze všeho, co získávám.‘Avšak celník, který stál opodál, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚ Bože, projev milost mně hříšnému.‘Pravím vám, že ten sestoupil do svého domu ospravedlněn spíše než onen farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude pokořen, kdo se však pokořuje, bude povýšen."

Každý má svobodnou vůli a do té nám Bůh nezasahuje. Jsou jen dvě cesty, s Bohem a bez Boha, každý si volíme svobodně a dobrovolně s plnými následky našeho rozhodnutí. Naše myšlení není Boží myšlení, naše spravedlnost není Boží spravedlnost. V dnešní době internetu se dá najít spousta zkušeností lidí, kteří zažili dotyk Boží, nebo nějakou osobní zkušenost s Bohem, s Kristem, s Duchem svatým. Tito lidé sdělili své zkušenosti, které zažili v dnešní době a podávají o Bohu svědectví. Každý má svobodnou vůli si Bibli číst a získat informace, číst zkušenosti lidí a bude bez výmluvy. Každý si volí svoji budoucnost, buď s Bohem nebo bez Boha, žádná zlatá střední cesta neexistuje. Ježíš říká: "já jsem ta cesta, pravda i život...a nikdo nepřichází k Bohu, než skrze mne..." Takže dokud je čas, dokud se dá Bůh najít, tak ho hledejme... nyní lze využít čas milosti, po smrti bude již jen Boží spravedlnost...

pt, už nemám bod, dala bych vám ho s velkou radostí.

Ildika

To je sice pravda, a princip "bezpodmínečnosti" tedy jak píšete "nekonám dobro proto abych získal kladnou reakci" je důležitý a i na východě dobře známý a to z toho důvodu aby se člověk mohl od působků reakcí za své činy "oprostit" tedy "nebyl jimi vázán"(a tím zpětně nevytvářel akce pro další reakce= začarovaný kruh) , protože i kladné výsledky jsou výsledky které mohou zpětně "poutat". Takže přirozeně by to mělo být tak že člověk nekoná dobro za tím účelem aby dobro sklízel tedy nekoná dobro za účelem "zisku", nebo jinými slovy koná dobro pro dobro samé jak i píšete ne aby za to něco dostal.. Nic to ale nemění na tom, že zákonitost akce a reakce je prostě všude, a jedinou cestou jak se z něj vyvázat na té duchovní rovině je nelpět na reakcích. (což se dá realizovat tedy i tak že lpíte na Bohu) Zákon karmy na tomto světě existuje ať mu kdo věří nebo nevěří, bez této obecně platné zákonitosti by si člověk ani nezavázal tkaničky u bot a přesto jsou tací kteří praví "není karmy" (zákona akce a reakce)

Karma v praxi nefunguje.. nemá -li člověk svědomí, které by ho pak trápilo, tak se mu mnohdy špatné skutky nikdy nevrátí a naopak dobré skutky také ne. Opravdový dobrák může žít celý život v neštěstí, vrah dětí může žít spokojeně a šťastně. Akce - reakce tedy funguje, ale jestli bude reakce adekvátní k akci už platit nemusí..

Jediné co by vysvětlovalo karmu je nějaký posmrtný život, ale ten nikdo dokázat nemůže.

ria

Vezmeme-li toto učení o karmě tak jak ho berou na východě, pak tam hrají roli i minulé životy které pak mohou mít za následek následný šťastný či nešťastný život, a i kdyby tomu tak nebylo (nebylo minulých životů) pak by se to vztahovalo i na jednání rodičů protože jejich "akcí" je reakce "dítě" a je-li akce špatná bude špatná i reakce. Navíc dobře je to rozpracováno např. v buddhismu, ne každý čin má stejnou váhu, dochází i k vzájemnému rušení nebo naopak posilování akcí a tím i reakcí, vzato do důsledku postižení všech akcí jež později nesou své plody je i v jednom životě tak složité že není vždy možné určit přesnou akci nějaké reakce. A dále ne každá akce přináší okamžitě svou reakci, když někomu něco uděláte neznamená to že se to okamžitě vrátí nebo projeví a že se to navíc projeví v očekávané formě. Například se můžete zadlužit a "vytloukat půjčku půjčkou" v tom případě nepřijde exekuce hned, avšak pokud se stane že to jednou "nevyrovnáte" sklidíte velmi hořké plody. Nedílnou součástí učení karmy na východě jsou minulé a budoucí životy ať již tomu věříte či nikoliv je jisto, že pojetí reinkarnace bylo známo i pradávným obyvatelům Evropy dávno před tím než přišlo židokřesťanství s tím že nic takového není. Např. Keltové s oblibou říkávali když se zadlužili: "Vrátím ti to v příštím životě" tento "vtípek" jasně dokládá povědomí jistých prastarých kultur.

S tímto souhlasím. Ovšem je tu jedna věc, které jste si jistě i sám všiml. Zákon akce a reakce je jedním z těch, které byly do tohoto světa vloženy už při stvoření. Ovšem náš svět je narušený přítomností zla a někteří jedinci se ke zlu obzvláštním způsobem vědomě přiklánějí (satanisté a lidé těmto směrům blízcí). Potom se jim jejich zlé chování může nějakou dobu (jak dlouho?) vyplácet, často na úkor těch, kteří konají dobro. Konce takových lidí bývají tragické, o tom žádná, ale myslím, že celkově je to jeden z důvodů, proč už jsem potkala pár lidí, kteří měli strach konat dobro, "aby se jim to nevymstilo". Pokud však člověk koná dobro pro dobro samé, i přes příkoří, tomuto strachu nepodlehne (což je jednou z výhod takového přístupu).

Rio, já bych řekla, že to funguje, ale ne na 100% (minimálně ne ve zjednodušeném chápání - tj. získání výhod zjevných na první pohled).

Ildika

Ano přeloženo do dnešní "křesťanštiny" není zákonitost akce a reakce něčím, co by bylo v rozporu s všemohoucností Boha jak se někdy míní, protože jak říkáte při stvoření zde byly dány jisté zákony (Bohem) které mají svou nezbytnou "automaticitu" jež není sice "nenarušitelná" (opět jsme u "vyšší moci") v zásadě ale pracuje tak jak má aby byl život na této planetě vůbec možný. Do daných zákonitostí pak patří i všechny ty "přírodní fyzikální" apod., pokud je člověk dobře zná a ovládá přinese mu to užitek v opačném případě ale neštěstí (např. jaderná energie řídící se taktéž "Božími zákony") nelze to ale vyložit tak že by Bůh dopustil to či ono, ne dal jisté zákony jejichž překročení má nevyhnutelné důsledky (na tomto hm. světě) Je to jako s námi, máme tělo jež je v podstatě "automatem" nemusíme řídit růst trávení dýchání apod., neboť jinak bychom nedělali asi nic jiného za jistých okolností lze do těchto procesů vůlí zasahovat nikoliv ale naprosto "přímo" zřejmě asi tak je to i se vztahem nejvyšší inteligence k tomuto světu, ta má sice možnost kdykoliv a kdekoliv zasáhnout ovšem tato "řešení" se stávají víceméně pouze v odůvodněných případech. (např. zázračné přežití smrt přinášejícího nebezpečí, zázračné vyléčení apod.)

S tím konáním dobra že se to vymstí tomu tak skutečně někdy bývá ale je to zase proto, že opravdu málokdo si pamatuje co vše udělal předminulý den (dopodrobna) natož po celý dosavadní život neřku-li byl-li by život minulý. Jak už jsem pravil je tam faktor nejen věcný (co za co) ale i časový (kdy) jinými slovy je to celá síť faktorů které nelze ani v tomto životě plně najít (determinovat). Zlo ve světě je a jeho samozřejmě dost, pomohl bych si opět tím "východem" který pokládá za zlo především "nevědomost". Nevědomost je klíčové slovo, většinou když "nevíme" pácháme "zlo". Např. nám přijde někomu pomoci ale on naši pomoc nechce protože se to dotkne jeho ega, pomůžeme a za toto dobro sklidíme hořký plod výčitek apod. Čili pokud by člověk plně a vždy "věděl" znal všechny souvislosti (což asi není prakticky možné) s velkou pravděpodobností by zla rapidně ubylo možná i zmizelo. K tomu aby karma působila "čistě" a "okamžitě" tzn. udělám dobro dostanu dobro bychom museli začínat s naprosto "čistým štítem" jsou-li ale minulé životy pak to není možné a nejsou-li pak kolik jsme toho udělali "dosavad" dobrého a zlého? , nevíme, nikdy nevíme "přesně" ale pouze přesná znalost všechn okolností je klíčem "rozklíčováním" všech "následků" blahých i neblahých. Jelikož ale nevíme, tak pak zřejmě chybně usuzujeme že zákon akce a reakce nefunguje anebo jen někdy apod.

Vezměte si lékařství, znali-li by lékaři vždy přesnou příčinu nemoci dozajista by vždy vyléčili protože by na to vynašli velmi rychle lék (biochemici apod.) jenže protože toto zkrátka "není možné vždy" pak vždy tu budou nemoci "neléčitelné".

Jenže co když člověk zlý je zlý k druhým a myslí si, že je to OK? Myslí si, že tak to má být. Tím pádem neví, jestli se dostane do pekla nebo nebe. A nechápe ani to, že někomu ublížil? A je mu to vlastně jedno. Ano vrátí se mu to, ale i ta druhá ublížená strana má úkol - odpustit. To taky není jednoduché. Někdo se z vypočítavosti chová nějak dobře. Ale každý tak neuvažuje. Ale většinou se člověk chová dobře, protože je to v něm. Jako to napsal dobře janm. Bohužel ale i zlými skutky si druhého člověka zaváže ten zlý. Nejen dobrými. Existuje na to taky nějaké duchovní cvičení, aby se člověk odpoutal od toho zlého člověka nebo od člověka který vás nenávidí, nesnáší. Zbavil se té šňůry, pouta, která ho svazují a berou mu sílu, energiii, zdraví.

Koukám, že ria to napsala podobně. Souhlasím s ní. Někteří nemají svědomí. Např. vrahové v rodině. Pozabíjí celou rodinu a nakonec lituje jen sebe. Nikoliv skututku, který spáchal. Takže jaké má svědomí?

Když je někdo zlý a nechápe to, může to být způsobeno více faktory. Buď má sníženou inteligenci, nebo má psychickou nemoc, anebo si vlastním přičiněním umlčel svědomí. V první dvou případech není to zlo jeho vinou, nemůže za to a nebude za to ani odpovědný. Pokud si umlčel svědomí, vinu pochopitelně má a dost velkou, protože umlčet svědomí není snadné (musel vynaložit dost sil). Občas i zdravý člověk může udělat něco zlého, aniž by si to uvědomil a aniž by manipuloval se svým svědomím - potom to také není jeho vina.

Ildika, pokus o žert: Víte co je svědomí? Svědomí je ten tichounký hlásek v nás, který říká: "Bacha, někdo se dívá!"

Janm, Ildika i pt, jsem velmi vděčná za to co jste napsali. Mám takovou chvilku, kdy vidím a slyším a v hlavě zůstane. Všimli jste si někdy, že vám někdo něco říká, vy slyšíte, ale nic z toho nezůstane. Pak příjde chvíle, kdy někdo něco řekne a ono to má smysl a v hlavě zůstane. Ať jsou to blbostě, maličkosti až po velké vysvětlení, které v člověku něco, jakoby rozsvítí. Najednou něco zůstane jakoby vcelku s něčím, co dosud bylo nesmyslem. V diskuzích nejsem dobá, zas až tak nedovedu volit slova, ale tohle, co jste napsali, to mi smysl dává a já nemám potřebu oponovat. Děkuji vám.