Kdy se přesně začalo oslovovat-Soudruhu

Což je pitomost, protože komunisté se tak oslavovali odjakživa ..

Nechápu, proč se vyjadřuje někdo, kdo o věci nic neví, když je dost jiných, kteří vědí ..

Komunisti se tak sice vyjadřovali "odjakživa" (tedy od té doby, co se "založili"), ale dotaz zněl, kdy se to začalo používat ve škole, jako oslovení učitele.

A to bylo poté, co v roce 1948 komunisti převzali moc ve státě a začali ho řídit.

...pamětník?

Po roce 1948 i komunistický režim v Československu převzal sovětský zvyk oslovování "soudruhu" a "soudružko" nejen mezi komunisty, ale i ve veškerém úředním a pracovním styku. Mezi komunisty a odboráři bylo všeobecně provázeno tykáním.

Suzy, připomněla jste mi, jak mě ve 4 letech učili ve školce oslovovat "paní učitelko" místo soudružky. Párkrát jsem se ještě spletla. Moje jediná vzpomínka na socialismus u nás, nic jiného mi neutkvělo.

Nevím jak kde a proč, ale po roce 1968 jsme oslovovali učitelský sbor pane, paní a když jsem šel na SOU, tak v proslovu k mládeži řekl ředitel: Žádám vás o oslovování učitelů paní a pane profesore a mistra odborného výcviku "pane mistře"! Bylo to v okrese Opava, v pohraničním ve městě ve Slezku... a oslovit lékaře "soudruhu" bylo nemožné!.

Soudruhu, soudružko se oslovovali členové KSČ nejpozději po válce, možná i dříve, ale ve spojení s učitelem, učitelkou se soudruh, soudružka skutečně začalo používat až někdy v 1. polovině 50. let minulého století.

I já Vám přeji moc hezké dny jarulinek. Já si to pamatuji proto, že se totiž jednalo o jednu paní učitelku která nebyla moc hodná. Moji rodiče se tenkrát rozvedli a vychovávala mne babička. Ale chodil za mnou občas do školky tatínek a občas mi přinesl cukrovou píšťalku. Ale jednou se mne před tou paní učitelkou ptal koho mám raději, jestli jeho, nebo babičku. No a já se mu chtěla zavděčit za tu píšťalku a tak jsem řekla že mám raději jeho. Byla jsem celá šťastná za tu píšťalku, jenomže sotva odešel, ani jsem si nestačila rozbalit, tak ta ženská mi tu píšťalku vzala a dala nějakému jinému dítěti, protože prý si ji nezasloužím, když nemám ráda babičku která mne vychovává. Cítila jsem to jako strašnou křivdu a nikdy jsem to nezapomněla. Dokonce jsem nezapomněla ani její jméno. Byla to paní Beranová. A ta mne ráda neměla, nevím proč. A já ji také ne, ale já věděla proč. A když pak přišlo to jiné oslovování a já se spletla, tak ona mne vždycky potrestala. Jiné děti netrestala. Ta ženská byla asi strašně hloupá, když nepochopila dětskou duši.

A jelikož jsem se narodila v roce 1948, tak to muselo být asi pět let poté. Protože si dobře pamatuji tuhle epizodu s tou paní Beranovou. A do školky jsem už chodila a napřed jsme říkali všem učitelkám "paní". Možná to nebylo ve všech krajích ve stejnou dobu, ale to bych se divila. Bylo to nařízení které přišlo zhora. Takže to bylo asi celoplošné. Jinak je mi to dneska také už úplně jedno.

suzymon: Vy jste teda stará jak moje manželka.Ještě napište,že jste listopad.Pardon - mladá.

Nepamatuju kdy se s tímto začalo,ale když jsem ještě v roce 1986 působil na železničním učilišti,tak pozdrav soudruh učitel,čest práci apod. byl normální.Ale ono se to tak nějak nedodržovalo všude a u všech.

V té době se neoslovoval nestraník strany KSČ slovem soudruh ale pane/paní.

Mnd, jsem panna. Až do smrti. 5 září a v neděli odpoledne. Tudíž šťastné dítě. A zrovna včera jsem si vzpomněla, že budu slavit zase narozeniny a vůbec jsem nevěděla kolik mi letos bude let. Tak jsem si to na kalkulačce spočítala, 69 to bude. Před chvílí jsme tomu s kamarádkou smály, protože mi dneska utekl pes a já lítala jako pošuk kolem Labe, pak jsem ubíhala s píchlým kolem k opraváři a nakonec jsem se dvě hodiny plazila na záhonech a plela plevel. Ona je o dvanáct let mladší a jsme na tom s vitalitou úplně stejně. A v roce 1986 jsem už tady nežila. Tak to už nevím. Vlastně si nepamatuji jak to potom bylo dál. Asi se to tak úzkostlivě nedodržovalo potom. To jenom v těch začátcích a určitě ve školách. To si teda pamatuji i z dob pozdějších. Byl to soudruh učitel, profesor a tak dál.

Slovo soudruh bylo běžně používáno po staletí ve významu jako druh, společník apod..

I Karel IV. když s Buškem z Velhartic české víno koštuje:

a napiv se, své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
..

Ottův slovník naučný praví: soudruh je oslovení, které znamená víc než druh.

Možné to je, ale bavíme se o Československu!

Vzorem oslovení soudruh v politickém kontextu je francouzský termín camarade (původně "člen komory"), který se ujal podle podobné praxe ve Velké francouzské revoluci mezi francouzskou levicí na konci 18. století.

citace z wikipedie :

Slovo je slovanského původu a znamenalo nejprve společník, druh ve společné věci. Význam slova se ale posunul v době komunistického režimu v Československu, kde byl nejen obvyklým oslovením mezi příslušníky komunistické strany, ale také povinným oslovením ve služebním styku, což novější jazykové slovníky označují za hlavní významy a původní nezmiňují.^[1][2]

Politické užití[editovat | editovat zdroj]

Vzorem oslovení soudruh v politickém kontextu je francouzský termín camarade (původně "člen komory"), který se ujal podle podobné praxe ve Velké francouzské revoluci mezi francouzskou levicí na konci 18. století.^[zdroj?] Oslovení soudruhu používali i členové prvorepublikové české sociální demokracie,^[3] odkud jej převzala i KSČ, když se z ní vyčlenila.

V Sovětském svazu znamenalo slovo товарищ (tovarišč) původně obchodní společník nebo spolucestující (od tovar, zboží), obecněji kamarád, kolega. Po Říjnové revoluci v roce 1917 si oslovení osvojili bolševici.^[zdroj?] V současném Rusku se již neužívá, až na výjimky, jako v relativně častém užití v armádě (např. ve spojení товарищ лейтенант – tovarišč lejtěnant, soudruhu (pane) poručíku).

V západoevropských zemích se většinou užívalo slov odvozených od téhož románského základu jako camarade, např. anglicky comrade nebo nizozemsky kameraad. Někde ale užití takových termínů nacistickým (například v písni Horst-Wessel-Lied) nebo fašistickým režimem zdiskreditovalo podobně odvozená slova^[zdroj?] a ta byla nahrazena (v němčině místo Kamerad užívali komunisté termín Genosse, v italštině místo camerata termín compagno.

Po roce 1948 i komunistický režim v Československu převzal sovětský zvyk oslovování "soudruhu" a "soudružko" nejen mezi komunisty, ale i ve veškerém úředním a pracovním styku. Mezi komunisty a odboráři bylo všeobecně provázeno tykáním

Já si pamatuju, kdy se končilo říkat soudružko. Ruštinu jsem měla jen jeden rok a hodina začínala "Zdrastvujtě rybjata a třída na to ve stoje: "Zdrastvůjtě taváryš učítělníca". Taváryš je soudružka. No sranda a básničky v ruštině byly taky legrační. Škoda, že jsem se neučila víc let, protože zrovna dneska na pohovoru se mě zeptal vedoucí, jak umím rusky. Tak už nestačí jen angličtina, němčina.

Já si pamatuju první rok, kdy jsme začínali říkat "paní učitelko" místo soudružko. A dělalo mi to problém, protože je to delší. Vždy mě někdo okřikl, že to říkám špatně a chci si to krátit soudružkou.

A já si vzpomínám, že jsme často ve škole potají říkali, " Soudruzi a soudružky, brzy dostanete do držky". Nevím, možná, že by nám to mohli dnes uznat jako 3. odboj.

No rusáci 70let ani jiné oslovení než товарищ neměli. Gorbačov pak až pro US prezidenty vymýšlel oslovení госродин.

Buďte v klidu, já ji měl 8let a ponechalo mě to bez následů. Teda rozumim a jsem schopen říct, že Я немножко говорю по-русски

tak jste to zvládli rozšifrovat i beze mne
Skutečně to mělo být Já němnožko gavarju pa russki - trošku mluvím rusky, tavárišč - soudruh a ten господин gaspadin - pan - popletl jsem p a místo ruského dal české ... takže po bolševicku sorryjako

Tondacu, přeložila jsem to. Ja nemnogo gavariť parusky. - Já nemluvím dobře rusky. Gorbačov řekl pasradin. Co to znamená?

To není p, ale g, takže gasradin. To už tuplem nerozumím.

Nikdo je to tak správně němňožko.

A nebylo to> gospodin <(prvni o se cte jako a)?

Ja němnožko gavarju pa rusky. Mluvím rusky jen trochu.

товарищ - tavárišč

госродин je pane. Jen nevím, jak se píše malé ruské p. České p = ruské r.

Ruskou klávesnici nainstalovanou nemám.

господин už jsem ho našel gaspadina jednoho...

A abych taky odpověděl tazatelce, alespoň částečně, tak já začal chodit do školy v r. 1963 a už jsme oslovovali učitelku souško. Takže někdy před r. 1963.

Tondac a nikdo: Když jsem koukala do konverzace, tak se má říkat trochu rusky plócha, nebo němnogo. Němnožka tam napsaná není. Azbuku nemám nainstalovanou, proto česky píšu. Možná se to slovo moc už nepoužívá.

плохо - plócho by podle mých vzpomínek mělo znamenat špatně

немного - němnógo je trochu

немножко - němnóžko je trošičku

Záleží na tom, co nás naše товарищ учителница naučila, protože to často byly totální koniny.

Ale hlavně Я немножко говорю по-русски je citát z tuším 4.dílu Básníků, kde to na pohovoru říká Štěpán Šafránek.

Tondacu, když řeknu Rusovi němnožka, tak mi porozumí. A kdyby ne, tak řeknu, plocho nebo nemnogo a hned bude vědět. Už vidím jejich reakci. Oni jsou trpěliví.

Je možný, že plocho je špatně. Mám konnverzaci.

krasnyj je rudý. krásný život se řekne krasívaja žízň. красивая жизнь.

@ra: .

У меня нет красного живота, но большой живот.

Však on to ví a říká jim, že mají červené břicho.

adetouk:

Když tak tоварищ . Neku*rvěte cizí jazyk kterému nerozumíte.

Tohle krasnyj živót tavárišči co jste napsal je blábol.

mnd:Ale já jsem tím chtěl říct,že soudruzi mají jedno červené břicho ve společném socialistickm vlastnictví.

Gorbačov ho nevymýšlel, prostě to odjakživa znamenalo "pan". A Gorbačov to většinou říkal po ukrajinsky. Čili pánové - hospodá .

Jen to musel oprášit, protože páni byli po soudružsku na hřbitovech zakopáni a 70let tam nikdo jiné oslovení než soudruhu nepoužíval.

Ad nklc - Když jsem koukala do konverzace, tak se má říkat trochu rusky plócha, nebo němnogo. Němnožka tam napsaná není. Azbuku nemám nainstalovanou, proto česky píšu.
Nejobyčejnější slovník na Seznamu - не
/... , не
/... , не/...

Včetné té azbuky - ruská klávesnice k dispozici

Obvykle jsme byli vždy "papežštější než papež" - nevýhoda malých zemí...

Ale jinak - určitě to bylo krajově, tzv. "rudý sever" - bylo mi 20, řekla jsem paní XY paní, kterou jsem znala od 4 let. Někdo to slyšel, "napráskal " to kádrovákovi - a byla jsem další čtvrtletí bez prémií...

Jinak mne ale mrzí, že si tu někteří dělají dost nemístnou legraci z ruského jazyka - to myslím, není důvod. (I když chápu třeba averzi k tomu, co je lidem vnucováno, ale naši rodiče se za okupace museli učit německy a po válce němčinu mít rádi nemuseli, ale její znalost rozhodně nebyla k zahození) - zrovna tak ruština - jelikož nás ji učili od brzkého věku, i naše generace ji třeba ještě mnohdy využije. Mimochodem, znovu se učí... (My měli na základní škole perfektní učitelku, byla tu od roku 45, byla učitelkou a navíc učila i ruštinu - a byla i vynikající člověk.) Ideologie je jedna věc, lidskost je věc zcela jiná...

Začalo to po roce 48, ale - aspoň podle vyprávění pamětníků - se na tom tolik nebazírovalo, nenutilo se to - taky to bylo ještě v době, kdy jsme v názvu měli = demokratická=. Pak se začal Gottwald více bát a pořád víc a víc podléhal tomu, co rozhodli v KSSS...(Jedno přísloví praví: Poturčenec horší Turka) - takže následovala JZD a později vykonstruované procesy atd. atd. Přešla 50. léta, pak začalo "oteplování" - "socialismus s lidskou tváří " atd. atd... Po prověrkách (po roce 1970) vzkříšený na chvíli povolený Skaut zase pomalu "vyztrácený", znova pionýři, snaha, aby byli pionýři nejlépe 100%, znemožňování dětem "neposlušných" partajníků, kteří vystoupili-následně vyškrtnuti - se začalo ukazovat, "zač je toho loket" - když chtěli studovat, buď se vůbec nedostali, nebo na úplně odlišnou školu...Kolem roku 80 - 83 se začalo opět bazírovat na z dnešního pohledu dost směšném oslovování "soudruhu", někde dost nepříjemně - neboť členská základna začínala vymírat... Omlazování se dělo tak, že např. lékaři atd. byli tlačeni do vstupu... Únik byl možný přes SSM-mládežnickou organizaci, kde však to šlo pouze do cca 30 let, SČSP-svaz československo-sovětského přátelství, ap...