Rozpad vztahu

Já mám jasno - rodinu bych neopustila. Výjimka by byla nějaké psychické postižení s agresivním chováním, kde by mi hrozilo fyzické nebezpečí, a vůbec nějaké psychické choroby a závislosti jako automaty, kdy by mě potomek okrádal apod. Taky si umím představit, že bych potomka na některé dny nebo části dnů svěřila do nějaké ústavní péče, abych měla čas pro sebe. Ale že bych ho nechala někomu na krku a vypařila se a dělala, jako že neexistuje, to si představit neumím.

My máme postiženého syna, už je mu 31 let, zdravé dceři je 33. S manželem jsme 34 let a on má takovou životní filizofii, že člověk má všechno přijmout a nemá před ničím utíkat.Teď už jsme za vodou, ale když byly děcka malý, tak jak já říkám, byli jsme jediní lidi na světě, kteří z životního minima spravovali barák. Já jsem vyrůstala jen s matkou, ta byla dost nemocná a s dětmi mi moc nepomohla a manželova matka nestála ani o šikovnou vnučku, natož o kluka, s kterým je dvakrát tolik práce. No, takže žádná podpora, ale manžel všechno vydržel a moc mu děkuji. Jo a taky jsem jednou slyšela dobrou hlášku - muži neopouštějí svoje postižené děti, ale jejich matky.

Ano, takového člověka odsuzuji. Jen slaboch utíká od problémů.

Spíš než odsouzení lidí, kteří opustí rodinu, bych se zaměřila na obdiv k těm, kteří překonávají překážky nastražené nestandardní situací.

Ale když už je otázka tak jasně položená: záleží na tom, zda-li byl ten člověk srab, který utekl, aby se nemusel starat, aby nepřišel o kousek svého pohodlí; a nebo zda se rozpadl vztah jako takový, neustála to ta vazba mezi partnery, přičemž mnohdy na tom může mít ten druhý partner podíl. Není to úplně to samé, ale... minulý týden mi umřelo kotě. Malá, nemocná, starostí s ní bylo plno, v poslední době to bylo hlavně dost emocionální, protože se stav pomalu zhoršoval a já řešila, kdy je čas jí pomoct odejít. Těch asi 9 dní od její smrti mám mnohem víc času a energie na to, abych se věnovala druhé, zdravé kočce. Dřív pro měl byla nepochopitelný blázen, nerozuměla jsem jí, ale bylo to hodně způsobené tím, že jsem jí nemohla věnovat čas a hlavně pozornost. Teď je náš vztah jiný, nacházím k ní cestu takže vidím, jak může nemoc a postižení ovlivnit vztahy, dokonce i mezi lidmi a zvířaty.

To je velmi zjednodušená otázka.

Já bych si přála, aby k tomu vůbec nedošlo.

A případně bych se ptala. Celé rodiny a příbuzenstva, zdravotní péče, sociální pomoci. Kde se stala chyba. Byla nabídnuta celé rodině dostatečná péče, jak psychologická, finanční, kompenzační, vysvětlující, ulehčující.

Jak správně píše jeden přispěvovatel, je potřeba podat pomocnou ruku, dokud je dítě-děti malé. Protože jak postižené dítě dorůstá, tak se ta péče stává běžnou součástí dne a člověk si zvyká. Ale opět, musí dostat pomoc od státu, rehabilitaci atd.

Narozením postiženého dítěte může v otci vyrůst pocit, že jako muž, nositel genů selhal. Anebo selhala žena, jako budoucí matka zdravého pokolení. Není žádoucí s ní plodit další, postižené dítě. Proto odchází. Mateřský pud má vyšší úroveň, než mužská ješitnost /ego, pýcha?/

A je zde i jiný příklad - kdy muž se bude starat, ale žena se bude manželovi /otci postiženého dítěte/ mstít. Mstít za to, že se jim narodilo nemocné dítě. A trestá ho, viní třeba i sebe, ale ubližuje mužovi. Když muž odchází, tak se staví do pozice trpitelky. Hleďte, mám postižené dítě a manžel, případně jeho rodina, se na mě vykašlali.

Těch variant může být více. Psychologové a specialisti by mohli vyprávět.

Takže kdo je bez viny, ať hodí kamenem.

Pár let zpět - sousedi přes 4 domy. 3 děti, z toho dvě nevyléčitelně nemocné. Kluk byl ochotný, hodný, pracovitý - postavil dům, chodil do práce, děti miloval... jen ta bréca na něj pořád křičela... No a našla si milence, utekla i s dětma od manžela, nechala se rozvést. On prodal dům, vyplatil jí peníze, nastěhoval se do paneláku poblíž jejich podnájmu, aby mohl opět na zavolání přijet a opatrovat své děti. Nelíbilo se jí to, nařídila mu odstěhování s výhružkou zákazu setkávání s dětmi - odjel tedy "v zájmu rodiny" pár set km - na druhou stranu republiky. Ona jako rozvedená prý nyní nezaměstnaná s příspěvky na děti, on jí platí přes desítku měsíčně.

Do hlavy nevidíš.

Vřelý souhlas s Janm. Dota, tohle je hodně blbá otázka. Je dost dobře možné, že se zajímáte o naše názory, ale ani vám nenapadlo podržet dveře někomu, kdo nese takové dítě. To ani nemluvím o to, že byste nabídla pomoc. A pomohla. Toho si ani nevšimnete!

Taktak. Dokud si v takové rodině neodžijeme rok, dva, tak nemůže soudit.

V průběhu života jsem se setkala s několika rodinami s postiženým dítětem. Někdy se jednalo o velké a nápadné postižení, jindy to nebylo příliš viditelné, ale i tak pro rodiče těžké. Vzpomínám a vzpomínám, ale nevybavuje se mi případ, že by se rodina rozpadla. V jednom případě se manželům po čase plánovitě narodilo další dítě. Mám to z druhé ruky, ale údajně "se nechtěli zbláznit a chtěli si prožívat i normální radosti se zdravým děťátkem".