Jak snášíte život dítěte v jiné zemi?

Osobně v této situaci nejsem, ale před časem vycestoval do světa syn mojí kamarádky, zdálo se, že se tam i ožení, kamarádka byla na mrtvici, téměř na pokraji nervového zhroucení. Situace se obrátila a syna mají zpět. Pak máme příbuzné, mají jednoho syna a zapustil v USA kořeny, již je to několik roků, daří se mu tam a návrat neplánuje. Ukazují nám fotky, filmy, ale jsou smutní. Postavili baráček, ale vnoučata jim tam běhat nebudou. Také to řeší po Skypu, ale není to ono.

Korino, naše dcera žije v Belgii 25 let, ale děti nemá, stejně je smutno. Jsme hodně často na Skype a každý rok jsou u nás na dovolené. Syn bydlí kousek od nás, mají dvě děti a ty vídáme denně, takže alespoň tak...

Mít děti v USA natolik úspěšné, že mi můžou bez problémů zaplatit několikrát cestu? Tak to by byl můj sen. Doufám, že se něčeho takového taky dožiju.

Korino, mám za mořem dva sourozence, a máma se nikdy nesmířila s tím, že utekli. Ještě po dvaceti letech po jejich odchodu mi řekla, že se bojí, že odejdu taky, že tady zůstane sama. I když jsem o tom nikdy neuvažoval. Vždycky jsem tvrdil, že patřím sem. Asi to tak mámy mají.

Chápu, jak smutné je takové odloučení od vlastního dítěte, přesto, že jsem to sama nezažila. Ale co naděláme, je to jejich životní cesta a my nemůžeme žádného člověka vlastnit i když je to naše dítě, které sem přišlo zkrze nás. Ale ono se to smadno mluví, když človek v té situaci není. Rada na to není žádná.

Korino vlastní zkušenost nemám, dcera a vnučky jsou vzdálené 2 zastávky MHD ale i tato vzdálenost je pro mě nepřekonatelná, musí přijít ony a nebo musím spoléhat na manžela až mě odveze. Sousedka má dceru "jen" v Německu, dá se říct, že je to za bukem a smutní, že vnoučat si neužije, vždy byl problém, že děti neuměly dobře Česky sice se domluvily ale asi to bylo jiné když vnouče přijede jen 2x do roka na týden. Nechtěla bych aby holky bydlely na druhém konci republiky a světa už vůbec ne, vidím je 3x za týden, denně si voláme, jezdíme na výlety...Nedivím se, že je vám smutno ale jak říkáte, jejich volba a jejich život.

Také jsem podobnou situaci zažila. Dcera se odstěhovala do Skotska, když třetímu dítěti byl cca jeden rok. Zeták tam dostal práci, tak zajistil školu, školku, domeček, auto a rodina se stěhovala. Byl to pro mne šok. Dodnes to vidím, jak sedím v jejich vyklizené kuchyni, držím na klíně tu nejmenší a čekám, až nás naloží. Z příbuzenstva jeli všichni, co mají auta a vezli jsme kufry na letiště. Naštěstí tam byli pouze dva roky. Větší děti se alespon naučily jazyk, dcera s malou byla doma, tak jsme neustále byly spolu na Skypu, naposílala mi desítky fotek. Na svátky a na prázdniny byly tady. Přeji Vám hezký den.

Korino, i když mám ke svým pěti vnoučatům "jen" tři hodiny jízdy vlakem, také mě občas přepadne smutek. A přiznám se, že někdy žárlím na druhé babičky, které mají možnost si prožívat všechno pěkné i smutnější jaksi z první ruky. Bezprostředně chválit školní úspěchy i pofoukat odřená kolínka.

Myslím, že jste svůj příspěvek psala v takové slabší chvilce. Je krátce po Vánocích, možná jste i počátkem ledna měli větší rodinnou sešlost při přležitosti nějakých narozenin... To se pak stesk násobí.

Dosavadní odpovědi nejsou nepřející a závistivé. Uvědomte si, že jste dceru dobře vychovala. Tak dobře, že se uchytila ve vzdálené zemi. Zřejmě tam prosperuje. I když nás, mámy, občas ten smutek přepadne, berme jako fakt, že naše děti už žijí vlastní život. A jen na okraj ještě připomenu, že se zde na poradně občas objeví žádost rodičů, jak vypudit vlastního nezdárného potomka z domu. I takový je život. Vy máte dceru sice daleko, ale "povedenou". Co víc si přát?

Korino, byli tam tak krátce, protože to tak bylo předem sjednáné, nyní on pro ně stále pracuje, ale z domova, tak dvakrát do roka tam letí na týden. Tenkrát jsme tam byli s manželem u nich dva týdny, ve škole i ve školce je to tam zcela jiné, takový domácký, vřelý vztah učitelek k dětem, když se loučili a vraceli se do Česka, brečeli všichni, učitelky, ředitelka, některé tamní děti, naše děti a dcera, ta to vůbec nečekala a byla pak "uřvaná" ze všech nejvíc.

Přechod zvládly děti dobře, nějaký čas chodily na doučování z češtiny k jedné hodné učitelce, důchodkyni. Bylo paradox, když nejstarší vnučka zde měla napsat sloh, hodila si ho na papír anglicky a pak ho přeložila do češtiny. Hezký den vám přeji.