Předpoklady pro studium

to jsou až otázky k nějaké práci. Ale odpovím jednoduše, mám 3 děti a všichni se nějak pokoušeli o vš, někdo úspěšně někdo méně. Samotná píle a snaha a trpělivost a ctižádostivost může stačit pouze na Zš. Na střední škole už potřebuje k tomu i vyšší IQ a hlavně logiku. Nevystačí si si pílí, to by musel mít den 48 hod. Na vš k tomu všemu potřebuje ještě skvělou paměť, rychlost a umět se orientovat, neustále být v kontaktu s ostatními spolužáky, samotnému to jde velmi těžko. Každé mé dítě je jiné, má jiné předpoklady, takže rodina, zázemí v tom nehraje podle mě žádnou roli.

To nejsou otázky k práci, ale týká se to mé osoby, protože přemýšlím sám o sobě, jaký jsem byl, čím jsem, jaká mám omezení.

Já osobně asi nemám žádné zázračné IQ, na základní škole jsem byl takový průměr a později se to i zhoršilo, na střední jsem byl na oboru který jsem zvolil slabý, navíc mě to nebavilo. Později jsem si dálkově dodělal maturitu. Asi jsem v něčem musel více na sobě pracovat, ale zvládl jsem to, vím že maturita před 10 lety nebylo nic těžkého, a škola kterou jsem dělal tak obtížná nebyla, v minulosti bych měl učební obor, a byl bych rád.

Co se týče vysoké školy, tak tam už jsem neuspěl, na tu už asi nemám ani IQ, vůbec studijní předpoklady. Je to i o rychlosti jak píšete, schopnosti se orientovat.

Asi jsem chtěl sám sobě dokázat, že umím překonávat překážky, ale vše má své hranice.

Ještě bych chtěl napsat, že záleží na typu školy, myslím, že součastné střední školy-maturitní obory jsou mnohem otevřenější většímu počtu lidí, než kdy byly, je to dobře, každý má dostat šanci. Co se týče vysokých škol, tam už je to jinak, i když není škola jako škola, ani obor.

Podle mě se trápíte věcmi, které za to nestojí. Na druhou stranu je pravda, že člověk si občas potřebuje sám pro sebe něco vyřešit.

Inteligence je jeden z faktorů, ale zdaleka ne jediný. Občas mohou být snaha a motivace důležitější než vysoké IQ. Právo studovat má každý, kdo má zájem – proč by ne? Talent k té či oné činnosti se podle mne pozná i podle toho, že to člověka baví (jsou výjimky, ale zdá se, že ve většině případů to tak je).

Mimochodem, mě vždy považovali za nadprůměrně nadanou žákyni (zda to byla pravda, nebudu soudit), ale nikdy, opravdu nikdy jsem neměla na vysvědčení samé jedničky. Dokonce v první třídě jsme byli pouze dva, kdo na pololetí dostal velkou dvojku. Ani nevíte, jak dlouho mě toto štvalo. Později jsem také měla vždy nějaké dvojky.

Do školy jsem se nikdy neučila, ani se jinak nepřipravovala (úkoly jsem často dělávala ráno na zastávce). Určitým způsobem se tento laxní přístup kompenzoval tím, že jsem celé dni ležela v knihách (klasická a různá odborná literatura). Odtud jsem čerpala v podstatě veškeré znalosti a zpravidla jsem toho proto věděla o dost více než moji spolužáci (a občas i více než učitelé, kteří pochopitelně neměli tolik času do sebe "hustit" vědomosti). Vždy jsem měla hodně zájmů, většinou odborných, a vzdělávala jsem se v podstatě zásadně "ve vlastní režii" (pouze to, co mne zajímalo a z vlastních zdrojů). Ne vždy se to tedy setkávalo s pochopením. Na střední škole jsem tento přístup "vylepšila" o to, že jsem přešla na "sešit obecný", kam jsem psala zápisy ze všech předmětů, ve kterých vyučující neprováděli kontrolu sešitů (pokud jsem je vůbec psala). Celkově se ale mi tento způsob studia osvědčil až na vysoké, kde nikdo zápisy v sešitech nekontroloval, ani se nezajímal o naše studijní materiály. Vyskytl se ovšem jiný problém, který mne doslova decimoval – obrovské množství různých seminárních prací (za každý semestr desítky stránek). Příjemné to nebylo asi nikomu, ale všimla jsem si, že moji spolužáci to většinou snášejí přece jen o něco lépe než já. Mě to neskutečně stresovalo (bohužel jsem neuvěřitelný nervák), a i když moje práce vyučující chválili, stálo mne to neúměrně mnoho duševních sil. Nakonec jsem to všechno zvládla a do značné míry si na to i zvykla, ale psaní dlouhých odborných prací snáším hodně špatně i dnes. To byl také důvod, proč jsem nakonec zavrhla veškeré myšlenky na doktorské studium, i když se tomu někteří divili. Nikdy bych totiž nenapsala disertační práci (a to vím naprosto bezpečně). Je to zkrátka nad moje síly. No a vidíte – spousta lidí studuje na doktorském, chodí do zaměstnání, mají rodiny. Můžu je jedině obdivovat.

Mě ta nemožnost/ neschopnost získat doktorát docela zranila – dokonce jsem to i obrečela a dlouho se s tím nemohla smířit, protože mým snem vždy bylo učit na VŠ. Můj obor mě velice baví a vždy jsem se mu chtěla věnovat na vědecké úrovni. Ale opravdu bych to nedala a mimo jiné mi došlo i to, že bych nezvládala ani tu samotnou akademickou činnost, která vlastně také spočívá mj. v různém neustálém psaní.

Co se týče té zasněnosti – neměl jste třeba poruchu pozornosti (ADD)? Ono to většinou mizí někdy v dospívání, ale školní děti (a jejich učitele!) to dovede pěkně potrápit. Na známky to má, bohužel, také vliv.

Jinak každá dovednost na vysoké úrovni stojí určitou námahu, zpravidla docela velkou. Ale když Vás to baví a vidíte výsledky, ani si to neuvědomujete. Samozřejmě je potřeba také jistá (alespoň částečná) cílevědomost a to může být někdy kámen úrazu.

V tomto máte nepochybně pravdu, že to co člověka baví a v čem je schopen se realizovat, tak v tom má i většinou člověk talent. V povědomí to tak cítí, a vnitřní hlas ho k tomu vede. Ale někdy existují i touhy po něčem, kde člověk třebai může mít určitý skrytý talent, ale cesta k dané činnosti je velmi trnitá, a musí toho mnoho překonat. U někoho to jde lehce, u jiného těžce. Ale většinou talentovanému jde činnost přirozeně, ale než se stane mistrem, je to dřina, spíše má schopnost být inovátorem. Něco jiného je ale, když se pokouší o něco, co mu nikdy nepůjde, a přitom by to chtěl, to může být nějaký psychologický problém, a je to třeba vyřešit. Nebo si myslím, že jsem v něčem dobrý, a přitom to až takový zázrak není.

Já jsem známky nikdy neřešil, navíc v době, kdy jsem byl na základní škole bylo tvrdé známkování, navíc je absolutně nezajímala individualita žáka. Byl to systém, který měl podle mě vychovat tvrdé lidi, pro tvrdý systém a společnost, o tom bych tady mohl psát. Můj talent je asi někde jinde a navíc jsem byl dost nepozorný, zasněný, a zakrátko už jsem se vůbec nesoustředil a koho to zajímalo? Navíc dívky mají vždy lepší výsledky, jsou přirozeně snaživější a zodpovědnější, a je to logické.

Já jsem se také nikdy moc neučil, později už vůbec, až když jsem studoval dálkově, to už jsem musel, a byl jsem motivovaný, a šlo to.

také mám tendenci podléhat stresu, když se na mě navalí více činností, a možná bych s tím měl také problém při studiu, ale záleží co člověk studuje. Možná že ještě přehodnotíte tu možnost získat doktorát, protože co se jeví nemožné se možným stát může, navíc když vás druzí viděli jako schopnou, tak ji nepochybně budete.

Otázka by byla jestli by mi tenkrát něco někdo diagnostikoval, dnes asi ano.

Já jsem dokonce jednu dobu chodil i do "studijní třídy", potom jsem byl zase přeřazen. A pak jsem vypnul úplně, škola mě už vůbec nebavila, a projevilo se to i na střední škole. To co já možná definuji jako zasněnost, hloubavost má jiný původ. Prostě mě zajímala hudba, v hodinách jsem si kreslil, matematika mě nezajímala vůbec, ale třeba chemii jsem miloval, jsem divná kombinace, a to se ve škole rádo nevidí. pro mě se prostě nehodilo školní vzdělávání, proto jsem byl daleko úspěšnější na dálkovém studiu. Známky nebyly žádné zázračné, ale musím uznat, že jsem měl v první a druhé třídě tvrdou učitelku, a také jsem chodil do školy snad v tom "nejdvrdším" městě v české republice, si tušíte kde to je? Ale chlap nebá být slaboch, bohužel, vnímavé dítě to vidí jinak, chce být jiné než okolí. Znal jsem opravdu nenadané (po stránce učení) děcka, a všechna byla z problematických rodin, a ani na to se nebralo ohled. Dnes je to jinak, a přitom příbývá (nebo respektive si více diagnostikuje) různých mentálních poruch.

I velmi inteligentní lidé mají své problémy, asi jste tím případem, ale možná se do toho přeci jen jednou pustíte. Akademická činnost je asi náročná, a vůbec vědecká činnost, to není jen o inteligenci a znalostech, ale odolnosti vůči frustraci z případného neúspěchu, ale to dnes hrozí snad všude.

Je pravda, že já se čast předčasně vzdal, a přitom dokážu být i velmi vytrvalý, jak kde, jak kdy.

Nevím, které je to "nejtvrdší město" v Čr... U nás žádné studijní třídy nebyly, ale já jsem chodila do maloměstské školy (i když byla docela velká, protože do ní spadali žáci ze všech okolních obcí). Ve velkých městech je to možná jinak. Je pravda, se dříve se různé poruchy příliš nezkoumaly, maximálně dyslexie. Já jsem začala chodit do školy přibližně v polovině 90. let a měla jsem velký problém s tím, že se mi hrozně třásly ruce (nejen) při psaní. Kvůli tomu jsem až někdy do 7. třídy psala "hůř než kocour". Paní učitelky pro to vesměs neměly příliš velké pochopení a hlavně zpočátku jsem kvůli tomu mívala pravidelně dvojku z češtiny, i když jsem látku zvládala na jedničku. A pokud máte zájem o hudbu, proč nezkusit vystudovat nějakou školu s tímto zaměřením? Známá ji v pohodě zvládala při práci (učitelka v lidušce); prý je tam důležitá hl. ta praktická část, teorie není až tak mnoho a dálkově to není problém. Já jsem také vždy měla různé umělecké zájmy, hl. tedy výtvarné, ale i hudební. Profesionálně z toho nedělám nic, i když přemýšlím, že bych se v tom měla trochu pocvičit a věnovat se hlouběji alespoň tomu výtvarnému umění (zajímá mě hl. ikonopisectví a palech, hlavně to první mi vyhovuje i z filosoficko-náboženského hlediska).

Tím městem je Ostrava. Ten kdo ji nezná, a neznal ještě před listopadem 1989, to ani nemůže pochopit, ale to by bylo na samostatnou kapitolu.

Maloměsta, to je zcela jiná mentalita lidí a tedy i jiný charakter škol, velkoměsta, to je směs mnohdy zcela vykořeněných lidí, a tímto městem je a předevěím byla Ostrava, tak to alespoň cítím já. Prostě je rozdíl, mezi obyvatelem Čech, Moravy a Slezska (kde řadím už Ostravu, nebo alespoň její části a hlavně okolní vesnice). A učitelé zde byli tvrdí a to už na základní škole, ale měl jsem jednou na jednom gymnáziu rozhovor s jednou profesorkou a ta se velmoi podivovala, některým praktikám, kterém jsem na základní škole viděl, ne přímo zažil. Ale téměř každé dítě časem ztvrdlo a přizpůsobilo se.

Já si zase pamatuji, jak jsem byl pomalý při diktátech, jaké chyby jsem dělal, i ty desetiminutovky z matematiky jsem měl raději, ikdyž jen o něco, potom už mi to bylo jedno. Zkoušení u tabule-tréma, i když jsem uměl. Já jsem často improvizoval, a to mi zůstalo dones, i při maturitě. Jinak já jsem byl spíše slabší žák, ani ne podle výsledků, alespoň zpočátku to tak nevypadalo, takový dvojkař, nějaká trojka. Na konci základní školy už jsem měl toho dost a na střední jsem už úplně vypnul, obor mě nezajímal, výsledky podle toho vypadaly, takže maturitu jsem si dodělal později a dálkově, to vlastní tempo mi vyhovovalo více. Učitelka mě varovala, abych nešel na maturitní technický obor, ale mě to bylo jedno, stejně jsem to nakonec neudělal a odešel. Byl mi doporučován nematuritní učební obor, asi měli pravdu. Potom jsem si udělal dálkově gymnázium, nebyla to těžká škola, a při snaze to šlo.

Myslím, že uměleckou školu, nebo školu s podobným zaměřením už nepotřebuji, protože jsem individualista, a po této stránce by mi moc ten systém nevyhovoval. I když jsem se učil na dost hudebních nástrojů, tak z toho vždy sešlo, nejdéle jsem dělal zpěv. Psaní a kreslení by též bylo skvělé. Jenže malovat, to vyžaduje techniku, to bude trvat, já mám mnoho nápadů, podnětů mysli, ale dát to na "plátno", to by už bylo něco jiného.

Umění, to je těžká záležitost, pro mnohé i nestravitelná, a nejsou tam jen krásné věci, ale i ty temnější.

Když jste se ptala, jestli mi nebylo něco diagnostikováno, možná že dnes, by mi asi nedoporučili studovat maturitní obor, už vůbec ne gymnázium. Ale někdy je to lepší nevědět a být v iluzi, snažit se překonat sám sebe.

Já jsem si na střední zkoušel dělat IQ test (publikace) a bylo to nic moc. Takže co se týče IQ, tak asi moc nadán nejsem. Tak možná že jsem se zbytečně zaobíral věcmi, kterými jsem se nemusel, např univerzita atd. V umělecké činnosti na tom tak nezáleží. Možná jsem měl volit umělecké řemeslo, ale byl jsem tvrdohlavé dítě. Musím to změnit.

Zvláštní, kolik sem na poradnu chodí Ostraváků. Je pravda, že je to velké město, ale podle mě třeba Brňáků zde tolik není (i když nevím). Já jsem vyrostla na moravsko-rakouském (a částečně už i slovenském) pomezí, v malé obci.

Co se týče toho ostatního – občas se stane, že někdo úplně nezapadá do různých tabulek apod. Nevím, jak moc je to časté, ale stává se to. Já jsem též měla podobné problémy; moje okolí mě vždy považovalo za hodně velkou podivínku (a myslím, že stále považuje, pouze mi to už dávají méně najevo). Vždycky tam něco "drhlo" a těžko říct co. Spolužáci mě celou základku neskutečně šikanovali (a vlastně nejen spolužáci, ale úplně celá škola) bez nějakého zjevného důvodu. Na střední škole to bylo lepší, ale úplně dobré to bylo až na vysoké (kde už lidé vesměs nemají problém s tím, že se někdo odlišuje). A v čem byl problém? Podle mě tam největší roli hraje povaha, ještě podporovaná specifickým zázemím v rodině. I když třeba moje sestra chodila na stejnou ZŠ jako já, v podstatě zároveň se mnou a v kolektivu byla velmi oblíbená, navíc byla premiantka (samé jedničky). Já jsem toho vždy věděla více, ale ona měla zase vždy lepší známky a byla mnohem oblíbenější až zbožňovaná. Myslím, že u ní tam hraje roli i to, že se umí dobře a rychle přizpůsobit různým okolnostem. Já jsem si vždycky připadala jak z jiného světa a mému okolí to připadalo ještě více. Řekla bych ale, že nemá cenu se v tom "vrtat". Jednou tady jsme a musíme toho nějak užitečně využít. Co se týče IQ - podle mě je mnohem důležitější moudrost než samotná vysoká inteligence. Moudrost je obdivuhodná vlastnost a zdá se, že jestliže k ní nějaká inteligence vede, pak je to inteligence sociální, která se v IQ testech neměřívá.

Máte pravdu v tom, že umění je problematická záležitost; dokonce může být i svým způsobem nebezpečné. Já to hlavně pozoruju u výtvarného umění, kdy spousta lidí, kteří se v něm pohybují, vidí jako smysl všeho pouhé dosažení krásy. Respektive oni to považují za velký cíl a jsou schopni tomu obětovat snad vše. Podle mě je v tom určitá zvrhlost, kterou člověk nejvíce pocítí, když s ní přijde do styku. Krása je prostředek/ cesta, nikoliv cíl. Mně to vadilo už jako malé holce, když mě rodiče tak trochu nutili chodit do lidušky na kreslení. Chodila jsem tam, ale přesně toto mi vždycky vadilo, aniž bych to tehdy uměla pojmenovat. Na druhou stranu, uměním můžeme někomu i udělat radost, takže vždy záleží, jak s ním zacházíme. Nemusí to být ani kdoví jak velké, náročné umění. Já třeba dělávám do kostela perníkový betlém (loni jsem dělala tento). Děti z něho mají radost a potom si na něm i pochutnají, což je pro mě dostatеčná kompnezace za snahu. Perník není ideální materiál pro přesně tvoření a v podstatě nikdy to nevychází tak, jak bych si to představovala. No ale co.

Já Ostravu už od dětství nějak moc rád nemám, teď už ji přímo nesnáším, a je to těmi lidmi. Řím více nad tím přemýšlím, kdo všechno tady žil a žije, tím je to horší, ale o tom teď nebudu psát. Pokud tady chodí Ostraváci, tak asi mají potřebu, jsou tady lidé, kterým to prostředí také nevyhovuje. Celá tato země je velký kontrast, a mohu vám říci, že Ostravák velmi kontrastuje se zbytkem země, i etnicitou, zde se střetávají vlivy slezské, polské, slovenské, maďarské, české, ale i německé atd.

Tak s přizpůsobováním jsem měl také problémy, šikana, to u mě přímo nebylo, nenechal bych si to líbit, navíc jsem byl později docela divoký, ale je pravda, že otravovaný někým starším, to byl asi každý, i já.

Tak já jsem premiant nebyl ani náhodou, ale časem jsem byl docela flegmatický. Známky jsem měl různé, lepší i horší. Něco mi nešlo vůbec. Byl jsem spíše slabší žák, ale snaživý. To co mě bavilo, to mě i šlo. A byl jsem i dost pomalý, ale jak v čem. U mě je všechno nějak děleno, nic není vyrovnané. K tomu IQ, já si neztěžuji, k tomu co dělám mi stačí má inteligence, ale je pravda, že už na základní škole i na střední škole jsem si všímal děcek, kterýcm šlo vše přirozeně, oni nemuseli dřít, ani matematiku, ani jazyky, tak to já musel, a byl jsem rád, že jsem to později na střední tak jak jsem to dal. Ale snažil jsem se. Ale asi máte pravdu, někdy na to neplatí tabulky, takže se nesmí podceňovat ti, kteří se jeví, jako méně talentovaní.

Pro mě je umění věc intuice, ale i rozum tam musí hrát roli, je třeba mít určité znalosti, Když přijde vnuknutí, to nestihne člověk zachytit, zapomene, a musí si to zpětně vybavit. Mě zajímají kontrasty, dualita, dosti těžké motivy, vím že to není pro každého, ale mě to inspiruje, zatím myšlenkově. Krásu, tu nalézám ve vážné hudbě, hlavně italští skladatele, ale i Rusko, Francie, i na ši skladatelé-Smetana, Dvořák. Tak v tomto jsem také mezi svými kamarády byl za exota, protože jsem posloucha vážnou hudbu, zpíval jsem.

Ten betlém je hezký, máte cit i trpělivost.

Já jsem co se týče umění šíleně náročný, jsem téměř konzervativní, mám rád realismus, tedy realistickou kresbu malbu, ale i surrealismus, ale to se vám určitě nelíbí, umění může být temné, stavy rozpolcenosti, ale je lepší to dát ze sebe takto, než to dusit v sobě.

Jinak k tomu perníku, tady je jeden problém, že tím že krásně voní, pokoušelo by mě to sníst ho, a tím bych tu tvorbu zničlil, i pernikáři a cukráři mají mnohdy tvůrčího ducha, možná jsme měl raději dělat nějaké řemeslo, asi by mě to více uspokojilo. Já uměleckou tvorbu řadím k řemeslům, ale je to i něco více, člověk tam ventiluje emoce, ale může i druhé inspirovat, ať pozitivně, tak i negativně.

Psala jste se, že vaše sestra byla premiantka, i vy jste měla dobré výsledky. Má podle vás vliv velikost IQ na známky? Neboli existuje korelace mezi velikostí IQ a studijními předpoklady a úspěchy?

Dejme tomu, že premianti jsou nadprůměrně inteligentní, to je zřejmě jasné, ale občas může i ten zdánlivě nenadaný být obdařen vysokým IQ. Ale potom je tady skupina, která má veliké problémy ve škole, sám jsem to na druhých viděl, a podivoval jsme se, proč se k nim tak někteří učitelé chovali. Vždyť ani za to nemohli, a mnohdy byli i z problematických rodin.

V Ostravě jsem nikdy nebyla (pouze jsem jí, myslím, jednou projížděla), takže porovnat nemohu. Ty různé etnické vlivy jsou asi obecně typické pro pohraničí, kde se měnilo obyvatelstvo, stejně jako pro místa, kde se rozvíjel nějaký průmysl a stěhovali se tam lidé z různých oblastí. U nás tady jsou některé obce od původu české a lidé tam žijí stále stejní, jinde žili Němci, popř. Charváti a na jejich místo přišel někdo jiný. Většinou volyňští/ rumunští Češi nebo také Ukrajinci, Bělorusové, Rumuni, Maďaři apod. Naše rodina je též z volyňských Čechů a myslím, že to je taková věc, kterou si lidé v sobě nesou po několik pokolení (ať už se to týká jazyka, nebo některých zvyků). Já jsem už také mimo svoje rodné prostředí párkrát "narazila".

Co se týče prospěchu ve škole – tak to je málokdy vyrovnané. I lidé, co mají ze všeho jedničky, mívají některé předměty oblíbenější (tj. většinou ty, které jim jdou přece jen o něco lépe). Bývají i úplné extrémy: já mám jednoho známého, o kterém se dá říct, že je matematický génius (provádí i různé experimenty v této oblasti, které jdou úplně za rámec mého chápání a chápání většiny lidí). Ve všech ostatních bodech je to s ním ale velmi špatné, a to bohužel až natolik, že se o něm okolí domnívá, že lehce mentálně retardovaný... Popravdě, já jsem zpočátku též měla jisté tendence si to o něm myslet, na druhou stranu se u něho projevují některé věci, které se u skutečně mentálně postižených nevyskytují – např. živý badatelský zájem o okolní svět a důsledně metodický přístup ke zkoumání různých jevů. Sice závěry, které činí, jsou velice na pováženou, no ale ten přístup je sám o sobě ryze vědecký. Toho si ovšem lidé hned nevšimou, když takového člověka znají jen povrchně. Jinak on bohužel spoustu věcí vůbec nechápe, i těch zcela jednoduchých – ať už se to týká odborných záležitostí z jiné oblasti, nebo něčeho praktického. Téměř veškerá jeho inteligence padla na matematiku. Ve škole měl šílené známky (z matematiky ale vždy za 1!) a v podstatě je divné, že se mu podařilo nepropadat – učitelé s ním prý měli soucit. Takových lidí asi mnoho nebude, no ale přece jen jsou.

Inteligence má určitě vliv na známky, ale kromě ní je tu ještě píle a zdá se, že u některých žáků/ studentů i jakési osobní kouzlo – to nemusí fungovat na všechy vyučující, ale některé to ovlivňuje ve velké míře (a spíše se to projevuje třeba na VŠ, než na základní škole).

Já mám také ráda vážnou hudbu, hlavně tu z období romantismu. a také lidovou. Ráda a často zpívám a hraju na flétnu, ale spíš tak pro sebe, když si potřebuju pročistit hlavu. To je na to nejlepší. Co se týče výtvarného umění, za vrchol toho západního považuju impresionismus a také se mi líbí byzantské umění. Umění může být temné, ale také je potřeba myslet na ty, kteří to dílo budou vnímat – aby je to nějak negativně neovlivnilo. Vím, že to není právě populární názor, ale podle mě má umělec (stejně jako třeba spisovatel, což je vlastně také druh umělce) morální odpovědnost za recipienty svých děl a pokud vytvoří něco, o čem ví, že by to mohlo někomu ublížit, měl by si to uchovat pouze pro vlastní potřebu. Mě takto dost nepříznivě ovlivnila mnohá díla klasické literatury, hlavně ta sentimentální a romantistická; dlouho jsem se potom jejich negativního vlivu zbavovala (ale je pravda, že já jsem od malička četla strašně moc a klasickou literaturu prakticky bez výběru – co mi přišlo pod ruku).

V umění se snoubí umělecký cit a fantazie s řemeslnou dovedností, takže to určitě má blízko i k řemeslům a některá řemesla jsou dost tvůrčí, to máte pravdu. Jinak s tím perníkem – člověk, který s ním pracuje, už si ho užil do sytosti a nějaká touha to všechno sníst asi není moc častá. To je jediná věc, která mě tak trošku mrzí (ale jen trošku) – perníky jsem měla nejraději, když jsem s nimi neměla moc co do činění, a to už je dost let zpátky.

Pokud jde o mě, tak jsem směs různých etnik (Maďaři, Slováci, Češi, Poláci, snad i Rumuni, a kdoví čeho všeho, ale to je právě ta Ostrava). Všiml jsem si právě vaší zvláštní přezdívky či jména, takže jsem si myslel, že asi k tomu máte nějaký zvláštní vztah, i ta vaše ikona. Takže volynští Češi. Já si v sobě nesu totální vykořeněnost, protože vlastně nepatřím nikde, ale typově jsem více východ, než západ, a to i geneticky, Čěši, to je směs i s Germány-Němci, případně kelty. Takže i z tohoto něco málo budu mít, ale více převažuje to, co jsem napsal výše.

Pokud jde o vašeho známého, tak je spíše vzácný případ člověka s vyhraněným talentem, i schopností se v oboru uplatnit, pokud to dělá. Někdo dostanu kupu nadání, někdo něco, ale velmi výrazně, škola však na to není stavěna, chce rozvíjet všeobecně, ale může poškodit jednotlivce. Měl štěstí, možná že v minulosti by to měl horší, ale pokud měl výraznou schopnost, tak by byli hlupáci, kdyby mu škodili. Ale já se vůbec divím, proč to hloupé známkování, zvláště těch, kteří ani nechtějí jít dál, tak proč je trápit, dnes už to tak mnohdy není, ale v minulosti děcka trpěla.

Já jsem operní nadšenec, dokonce jsem to chtěl dělat, nevyšlo to, potom už jsem to nezkoušel. Od Mozarta po Pucciniho, to je můj výběr, hlavně ta Itálie. Zpíval jsem Schumanna, ale přiznám se, že raději mám hudbu italskou než německou. Ale Händel byl genius, nádherné oratorium Messiah. Také jsem v dětství začal lidovkami, potom jsem vymýšlel různé nástroje. Nejvíce obdivuji varhany. To je stroj, celý orchestr, dokážou být vznešené, smutné, ale i děsivé, zále ží na hudbě.

Tušil jsem že mi to napíšete ohledně negativního ovlinění temnějším žánrem umění. Tak to je pravda, a myslím, že už jsem tím byl ovlivněn jako dítě, protože pohádky ze 70 let, to nebyl Zdeněk Troška. To byly temější motivy. O filmech ani nemluvě, já psal o surrealismus, a ten je dost drsný. Máte pravdu, že to asi negativně ovlivňuje, ale umělci jsou neposlušní, a člověk vnímá podprahově, a to oni chtějí. Ale s tím se nedá nic dělat. Prostě kdo nechce, neměl by se koukat, ale v době internetu, je to problém. Ale jak jsem napsal, já ti dualitu potřebuji, jsou to kontrasty, něčemu se z toho učíme, lidé nejsou stejní, tak jim to může pomoci, ale nevnucovat to někomu kdo nechce. A já jsem se v dětství bál rád.

Já jsem čtenář Poa a Stevensona, ale Poe už pro dnešní lidi není děsivý, ačkoliv je tam i temnota, motivy smrti, i určitá brutalita, je to ale symbolismus, a trochu romantismus i realismus, jeho je složité zařadit.

Když jste psala o křesťanství, tak určitě dobře znáte veškeré křesťanské motivy, a také nejsou mnohdy zrovna pozitivní, naopak, jsou chmurné. Ale mě to fascinuje.

Já souhlasím, že inteligence má vliv na známky, teď si zpětně uvědomuji, že jsem patřil spíše do té horší půlky, ale byl jsem snaživý, později ale snaha šla pryč, známky se zhoršily, a na střední už jsem se nechytal, až potom jsem si dodělal maturitu. Je zajímavé, že existují lidé, kteří jsou mnohem chytřejší než já, a maturitu nemají, nebo dokonce vůbec nedokončili školu. Já jsem byl motivovaný, a tak jsem nahradil ty menší schopnosti k určitým předmětům. Měl jsem problémy s matematikou a cizími jazyky, kdysi jsem nebyl moc dobrý v diktátech. Ale maturitu dnes zvládne i člověk s IQ, kolem 90, prostě jde o píli.

Já jsem se vlastně nikdy o inteligenci nezajímal, ale na střední škole, mě jeden spolužák mluvil něco o IQ, testech, ani jsem v té době nevěděl co to je. V knihkupectví jsem si zakoupil jednu publikaci nějakého německého psychologa a test jsem si udělal. Výsledek nedopadl moc dobře, slabší průměr.

Později jsem zkoušel testy na internetu, tam to byly různé výsledky, ale ty testy nejsou přesné, to je známo. Zajímalo by mě, kolik bych dosáhl v těch profesionálních. Možná se s tím někdy setkám, protože se se to používá v lecjakém výběru ohledně pracovních pozic.

Ale jak jste psala, nejde jen o IQ, ale o sociální inteligenci, moudrost, v tom máte pravdu, jen se to moc neoceňuje.

Mě osobně by ty IQ testy také zajímaly.Né že by to něco znamenalo-spíš jen tak pro zábavu.Kdysi jsem byl na IQ testech ještě na škole(bylo to dobrovolné) a tenkrát jsem měl 135.Docela by mě zajímalo jak za tu dobu člověk zblbnul.Já vždycky býval spíš průměrný žák.Ikdyž je tedy pravda že jsem se nikdy neměl potřebu učit.Zase na druhou stranu jsem jen elektrikář.Vyučen tedy jsem,ale nikdy jsem to povolání nedělal a ani mě nebavilo.V deváté třídě říkala má třídní rodičům že by mě dostala na nějakou uměleckou školu v Praze(prý jsem hezky maloval),ale otci se to nelíbilo a tvrdil že bych se tím neuživil.No dopadlo to tak,že dělám vedoucího Penny a maluju si pro radost.

S tím nemuset se učit:Učit jsem se na ZŠ samozřejmě musel kvůli rodičům.To bylo tak do páté.Od té doby jsem se neučil...natož na učňáku.Měl jsem většinou dvojky max trojky.

Ještě doplním že dnes je úplně nejdůležitější mít známé a nebo peníze.Většinou to takhle dnes funguje.Nejednou jsem toho byl svědkem.Jak v profesním životě tak i co se jednalo umění v našem místním muzeu.

Já ty testy beru jen jako něco člověkem vytvořené, i ten termín IQ, je jen výmysl, ale samozřejmě co není výmysl, je jak různě lidé na ně reagují, a to už s určitou inteligencí má co dočinění. Já jsem ale tady nepsal ani tak o IQ testech, ale spíše o vztahu mezi IQ (tedy schopností v nich uspět-skóre) a výsledky a ve škole, a někdy to dohromady nejde.

To znamená, jste dosáhl takové hodnoty, tak jste ten příklad o kterém jsem už psal, že jsou i lidé s učebním oborem, a mají vysoké IQ.

Ale já jsem se také na základní škole v podstatě neučil, ale něco mi ani moc nešlo, tak ty výsledky tak i vypadaly.

Oficiální hodnotu také u sebe neznám, je to jen číslo, pro mě to stejně nic znamenat nebude, nic to nezmění. Já jsem si jednou dělal jen podle publikace, a potom na internetu, otázka je, o kolik se to bude v reálu lišit.

Já nevím, jestli je vysoké IQ zárukou úspěchu, vypadá, že ne. Dokonce ani není moc důležité k mnoha lidským profesím, a v umění už vůbec ne, tam je to možná i na škodu, tam je třeba imaginace, šikovné ruce jak v čem, kreativita.

Já jsem se moc učit nechtěl, něco mi šlo rychleji, něco méně rychle, v něčem se má inteligence asi projevovala více, v něčem slaběji. Ano, kvůli rodičům děláme vše, a je to chyba, protože bychom to měli dělat pro sebe. Ne, říkám to otevřeně, školu jsem rád neměl, a to zmnoha důvodů, ona vlastně vůbec nerozvíjela u mě, to co jsem chtěl já. prostě to byla přípravka pro jejich trh. na známkách mi moc nezáleželo, i když jsem samozřejmě neměl moc radost, když to nedopadlo dobře, a naopak, když to zase bylo dobré, tak radost byla, ale později jsem byl flegmatik.

Aůe takhle to fungovalo ve společnosti odjakživa, peníze, znamenají moc, a k té moci jsou důležití lidé, to ví každý vládce, politik, podnikatel. Bohužel, v umělecké branži, to platí úplně stejně, nejde jen o taletn, jde o ty konexe. To se nezmění, a mnoho lidí to zabilo, prostě to neunesou, já sám mám problémy s tím, že to nemohu změnit. Svět, je chaos, to není řád, ten lidský.

Pokud je člověk spokojen, a to i sím, že je třeba byť amatér, tak je šťasten. Nejhorší je si myslet, že je člověk výjimečný, a přitom to tak není, a úplně nejhorší je mít kolem sebe nechápavé lidi. Ale to už by bylo na jiné téma.

No, já bych řekla, že Češi jsou především Slované. Když se podíváte třeba na folklor jiných slovanských národů, uvidíte, že toho společného je tam více než dost (respektive opravdu hodně). Ani geneticky to s těmi Germány nebude nijak výrazné – Rakousko a východní části Německa (tj. oblasti, odkud k nám přicházeli kolonizátoři) byly původně osídleny negermánskými národy, které byly v průběhu středověku kulturně poněmčeny. Jinak já nemám nic proti žádným národům. Vykořeněnost může souviset s různými věcmi... já si také odjakživa připadám, že sem nepatřím. Na druhou stranu, podobně se cítím třeba i mezi Rusy nebo Ukrajinci, není to o nic lepší. Jednou jsem na internetu vyplňovala nějaký dotazník (myslím pro OSN), který se týkal obecného pohledu na svět (rodina, náboženství, politika a fungování společnosti aj.). Vyšlo mi, že moje názory se z 95% shodují s názory průměrného obyvatele Gruzie. Je to sice trochu divné, ale zase tak moc mě to nepřekvapilo, protože jsem dost konzervativní člověk + nevím, zda to na to má vliv, ale mezi mými předky bylo hodně Židů a já si jaksi nejlépe rozumím s obyvateli východního Středomoří a také třeba s Armény. Když jsem byla na letní škole v Rusku, považovali mě mnozí za Arménku, a určitě to nebylo jen kvůli vzhledu.

Ten problém Východ x Západ je jak známo, tak trochu způsoben i západním přísně racionálním osvícenstvím... A bohužel, i když je osvícenství v některých ohledech už překonané, vidíme, že stejně se patřičný způsob myšlení vtlouká dětem do hlavy už od základní školy... Člověk se až samostatně, v dospělém věku, může rozhodnout, jestli mu bude podléhat nebo ne. Ve východní Evropě bylo tedy osvícenství také (i když třeba na východním Balkáně zřejmě ne, to nevím), ale protože se tam tomu už tehdy bránili o dost více, řekla bych, že je to tak nepoznamenalo... Já jsem dříve bývala na osvícenství hodně nabroušená (hlavně když jsem si přečetla nádherné výklady scholastické matematiky a srovnala to s tím suchopárem, který do nás hustili ve škole), ale některé klady určitě nelze upřít ani jemu (osvícenství).

Na mém avataru není ikona: je to upravený výřez z palechového obrázku Sněhurky (z ruské pohádky). Ale palech vlastně z ikonopisného umění vychází, takže je tam rozdíl v podstatě jen v žánru (a ten na tom maličkém výřezu není samozřejmě poznat). Tj. poznal jste to dobře.

Ten můj známý je na tom bohužel natolik špatně, že je téměř nezaměstnavatelný a nesamostatný. Myslím, že někde vykládá zboží, ale i tam má značné problémy. Řekla bych, že trpí nějakou formou autismu, jako mnoho lidí, kteří mají takto silně vyhraněné nadání (projevují se u něho i některé jiné příznaky). Je to ale jen má domněnka, na žádném vyšetření nikdy nebyl.

Když Vás zajímá umění, nechtěl byste třeba učit nějaký takový obor (např. ten zpěv)? Já mám tak trošku dojem, že se už dlouho trápíte něčím co bylo/ mohlo by být, přitom každý máme na světě nějaké povolání, kde můžeme být maximálně užiteční (naplno využít svůj potenciál) a nikdo jiný nás v tom nemůže nahradit. Nemusí to být vždy jen pracovní povolání, ale to to může být také. Mně je umění také blízké, ale děsí mě svět umělců, jak už jsem psala. Vidím to tak, že se mnozí nechávají hnát vášněmi a dochází to až do stavu, kdy těmto vášní nejsou schopni odolovat (navíc to často považují za klad ). Ve skutečnosti je to z duchovního hlediska velice nebezpečné. Vím to bohužel i podle sebe, jelikož jsem se z podobných stavů těžko dostávala. Já jsem také velmi emocionálně založena a mám tu zkušenost, že je sice velmi dobré jednat "srdcem", ale to srdce musí být vychované, jinak takové jednání působí mnoho bolesti všem. Co se týče duality v umění, tak to snad nemusí být přímo špatné. Třeba sv. Augustin, když psal o estetice, byl přesvědčen, že ošklivost je nutná k tomu, aby vynikla krása (ovšem stejně tak považoval za nutné zlo, aby vyniklo dobro...). Augustin byl dualista už i kvůli prostředí, v němž se dlouho pohyboval, a dlouho se toho zbavoval. Já osobně dualismu moc "neholduju" (náboženskému absolutně ne), ale za nezbytnou součást života i umění považuju katarzi. A katarze vlastně nemůže vzniknou bez něčeho "méně příjemného", takže i to ošklivé/ hrozné má v životě své místo – jenomže to nesmí vést k dekadenci, která člověka stahuje na dno, místo aby ho povznesla nahoru, ale právě k oné katarzi. V křesťanství je také mnoho bolestivého, spousta utrpení, ovšem vždy je za tím vším velká naděje.To utrpení má také v křesťanství jednoznačně očišťující/ katarzní vliv.

Podle mě se právě moudrost oceňuje hodně, protože moudří lidé bývají u ostatních dosti v oblibě. Navíc jsou v životě v rámci možností šťastní, jelikož se netrápí nepodstatnými věmi.

Tak perníky a cukrářské výrobky samozřejmě nemají dlouhého trvání, otázka ale je, zda to není spíš výhodou... Když si vezmete, že různé trvalé umělecké předměty jsou často předmětem závisti a hádek (cenné obrazy, sochy), tak to méně trvalé umění je v tomto ohledu jaksi mnohem menší hrozbou. A třeba hudební dílo přece také není v přímém slova smyslu trvalé, navíc ho ani nelze sloučit do jednoho bodu a třeba odnést. I ten, kdo ho poslouchá, ho má především v hlavě, v paměti. Je prostě nemateriální. Já to tedy vidím jako jednoznačnou výhodu. Perníky a dorty sice materiální jsou, ale alespoň ne nadlouho.

S tím poněmčováním máte pravdu, ideální je znát svoji genealogii (škoda, že ty záznamy po pár stovkách let končí, někdy i dříve, samozřejmě, že genealogie má své výhody a nevýhody) a potom jsou zde ještě genetické studie, ale i antropologické a lingvistické. Ačkoliv jsem introvert, tak mě lidé zajímají co se týče vzhledu, ta pestrost, jsem za to rád, narozdíl od některých lidí. Jsou určité znaky jednotlivých etnik, ale ne vždy to lze tak jednoznačně poznat. Co se týče Čechů, píše se že je to směs, ale někdo má blíže ke Slovanům, někdo Germánům, někdo Keltům, někdo Ugrofinům atd.

Vykořeněnost si já uvědomuji u sebe především proto, že jsem až moc velká směs, ale psal jsem vám, žiju v podstatě blízko hranic-Ostrava, a ty vlivy tady byly různé, je to Slezsko, za prací tady přicházeli ta etnika o kterých jsem psal. Ale nejsou tady podle mě moc sympatičtí lidé, vy jste tady určitě nikdy nebyla, Ostrava je opravdu zvláštní město, drsnéi co se týče lidí, ale hlavně to bylo drsné, škola byla drsnější, děcka rovněž i osudy těch rodin byly mnohdy ne moc pěkné, ale kdo nezažil nepochopí, chtělo by to napsat. V Ostravě hodně lidí zničil alkohol, drsná práca, prostředí. Těd se tady objevují lidé, kteří, se tady ani nenarodili, když slyším jejich jazyk, ale co se týče mě, tak já to hodlám jednou pro vždy opustit, protože už mě to tady nebaví.

Když popisujete své předky, podobu a vlastně i svou mentalitu, tak to může být možná jedna z příčin, proč jak jste psala vás ve škole šikanovali, prostě vicítili možná vaší jinakost, ale spíše bych řekl, že to byla vaše inteligence, hloubavost, vzdělanost. Já nemohu říci, ke kterým národům bych měl blíže, určitě východ, západ je "chladný"co se týče mentality, jen Italové jsou výjimka. Máte též zajimavé předky. V člověku se může probudit touha někde patřit, bariéra je jazyk, ja bych těch jazyků musel umět hodně. Já už v této zemi vnímám rozdíl mezi jednotlivými kraji, potom je zde osobnost každého jednotlivce. Ale jsou tu i kulturní vzorce, tak já mám rozhodně tu východní povahu, emoce, žádný chladný rozum.

Na osvícenstí můžeme mít různé názory, něco dalo, něco zničilo. Mě se moc nelíbí ty změny, které se ve světě dějí, ta snaha všechno předělávat na západní způsob myšlení, ten konzum, tak toto je práce Britů a Francouzů, tak to cítím, nevím jak vy? Tabu se bortí, ale k ideálům antiky se nevracíme. Spíše na povrchnost převažuje, a vidíme to i vtom dnešním umění. Zlobí mě nízká úroveň filmy, žádné dialogy.

Ten obrázek mi připomínal něco z východu, takže jsem tušil, že tam budete mít určitě nějakou vazbu.

ten váš známý vystudoval matematiku? Tak potom je to škoda, ale autismus je dnes nejvíce skloňované slovo, kdysi se to ve škole neřešilo, a přitom byli různé děti, já jsem též byl dost zvláštní, nepozorným, vrtěl jsem se, nudil se, byl jsem zasněný, kreslil jsem si, tak se nedivte, že jsem v té škole až tak skvělý nebyl. Je to jak na pořadu dne, já už slyšel o nejednom velmi chytrém člověku, který se živí třeba v zahraničí rukama, mají vysoké školy, ale raději odjeli, aby měli nějaký klid, větší šance, nebo se zbavili traumat. Matematiky a IT, jsou pro autisty někdy jediný pocit uspokojení, to jsou ti geniální autisté.

Tak ještě o mě. Máte pravdu, že jsem se možná trápil, ale dříve. Když mi něco ve škole nešlo, tak jsem na to dost citelně reagoval, ale nebyl jsem zase tak úplně nejhoší, později už úplný flegmatik. Co se týče toh oboru, tak studia na univerzitě už určitě ne, už jsem napsal, že na to fakt nemám. Ani u těch přijímaček nejsem úspěšný, a když to bude bez příjimaček, tak zase vyletím, protže bu´d budu stresovat, nebo mi něco nepůjde. Víte kolik faktorů tam hraje roli. Já jsem měl jít původně na řemeslo-učební obor, možná kdyby byl nějaký umělecký, tak by se tam něco spojilo. Takže teď myslím na řemeslo. pokud bych se někdy dostal k hudbě, či psaní, tak to už studovat nemusím, stačí někde soukromě docházet. Myslím že maturita je pro me už dost, já ani nebyl veden k nějakým výkonům. Možná je to i tím městem, kde žiju. A nejsem jediný, kdo tak dopadl, byla děcka, c ose učila hrát na různé nástroje, a čím myslíte že se živí, dělníci.

S těmi vášněmi máte pravdu, ony jsou v umění důležité, můžete být dobrého pěvce či pěvkyni, ale pokud tam nejsou emoce, je to jen technika, žádný prožitek. Co se týče těch silných obrazů, filmů, knih, tak to může hlavně velmi negativně působit na dítě, já se také v dětství bál, psal jse msice že rád, jinak bych se na to nedíval, ale někdy to trochu už ti řežiséři přeženou, takže raději ten troška. Já bych asi také děsil. Jemi jasné, že některé filmy Polanskeho nebo Herze jsou na hranici a Polansky resp. jeho žena na to doplatila, nejen ona. Ale cožpak phádky bratří Grimmů nejsou drsné, já vlastně viděl jen filmové verze, nebo jen převyprávěné, ale v originálu jsou prý drsné. takže jako dítě jsem tím ovlivněn. Píšete že vám je blízko východní Středomoří, tak jak na vás působí ta česká zádumčivá podzimní krajina? Vždyť ty temné příběhy se odehrávají často na podzim. Možná že proto se tady lidé moc nesmějí, ta temnota, narozdíl od Italíe, nebo těch mořských krajů a Asie.

Jsem skoro jako sv.Augustin, ale je to spíše tím, že mi tu skutečnou ošklivost u lidí moc nevidíme, spíše tu duševní ošklivost, potom se to převede na obrazy z pekla, anděly, démony. Přitom jsou to jen zvířecí rysy, ale lidé se toho báli. Podívejte se, čím se dnes děcka straší na Mikuláše. Je to otázka jestli se na svět dívám pohledem relativisty, nebo absolutisty, či idealisty. Pro relativistu asi nemá dualita smysl. Asi mě jednou bude čekat taková katarze.

Moudrost, spíše vzásná vlastnost, a spíše získaná až věkem. Ale i mladí takový být mohou.

Dobře jste to napsala ohledně těch trvalých uměleckých předmětů, ano, obrazy které malíř namaluje, to jsou vlastně jeho děti, a teď se jich musí zbavit, toto nemusí řešit ani skladatel, ani spisovatel.

Ještě jedna výhoda, perníky a dorty krásně voní, obrazy určitě ne, a hudba vůni nemá, ale vyvolává emoce.

V Ostravě jsem opravdu nebyla, neznám to tam vůbec . Párkrát jsem ale mluvila s lidmi z různých tradičně průmyslových oblastí a mám dojem, že si stěžovali na podobné věci... Rozvinuté průmyslové prostředí zřejmě často působilo vykořeněnost obyvatelstva, protože se do těch míst stěhovali lidé z různých oblastí a opuštěli tradiční způsob života, původní zvyky. U nás tady jsou také mnohé dědiny složené z přistěhovalců, ale protože je zde tradičně zemědělsko-vinařská oblast; i lidé, kteří se sem stěhovali, byli od původu sedláci. Některé negativní projevy přesídlenectví se tím možná zmírnily. Jinak mně to tady vyhovuje, i co se týče podnebí. To pochmurné podzimní počasí je, myslím, spíše typické pro horské a podhorské oblasti Čr (tak trochu to znám z Vysočiny); zdejší podpálavský kraj trápí spíše jiné problémy - úporné sucho, kdy se zde vše rozpálí doběla a všechny mraky se nám vyhýbají (zdaleka ne jen v létě). Jsou různé roky, samozřejmě, ale obecný charakter zdejšího podnebí je právě takový.

Záleží na tom, jak vymezit Východ či Západ... Východní Evropu lze také řadit k Západu, protože její kultura vychází z křesťanství a antiky, zrovna jako ta západoevropská. Za Východ bývá považována, protože byla součástí východořímské/ byzantské kultury. Často se uvádí, že hlavní rozdíl mezi dvěma polovinami římské říše spočíval mj. v řecké "statičnosti" a jejich zaměření na filosofii X římské "aktivitě" a právní zdatnosti. Ono se to tehdy promítlo i do křesťanství (dnešní západní katolictví X dnešní východní pravoslaví) a byl to zřejmě jeden ze zásadních důvodů -kromě politických-, proč došlo k Velkému schizmatu a tím pádem i úplnému oddělení kultury. To potom za sebou vleklo i jiné věci (a to možná máte na mysli): Východ zůstal augustinovsko-novoplatónský, s dualistickým odporem ke hmotě (dnes více méně podvědomým), zatímco Západ později přijal Aristotela (zejména skrze Tomáše Akvinského) a tím pádem i umírněnější přístup k této problematice, tj. že hmota není špatná, ale duchovno je vyšší. Také scholastika se svým propracovaným racionalismem se tím pádem rozvinula a projevila pouze na Západě; na evropském Východě tehdy všechno západní považovali za čiré zlo a scholastiku tam mnozí považují za zlo dodnes. Ve scholastice se sice obzvlášť rozvinulo budoucí evropské racionální a vědecké myšlení, ale scholastický racionalismus je silně odlišný od toho osvícenského! Osobně mám scholastiku ve velké oblibě, a to hl. pro její metafyziku a hlubokou spiritualitu. Osvícenský racionalismus byl do značné míry materialistický či směřující k materialismu (jelikož byl dovedený takřka do absurdity). Ještě materialističtější tedy byly anglické empirické

filosofické proudy, ovšem právě osvícenství ten materialismus zřejmě nejvíce "roztahalo" mezi prosté lidi. No ale je pravda, že ani osvícenství nelze tak "šmahem" odsoudit, minimálně je to jedna ze zkušeností pro lidstvo. Ještě k tomu západnímu "chladu" - já myslím, že není Západ jako Západ... katolický Západ (tj. země s katolickou kulturou) určitě chladný není (na rozdíl možná od protestantského Západu) , vždyť v lůně kat. církve vzniklo baroko, které mělo velmi bohatou duchovní kulturu, do značné míry vycházejí i z citu. Třeba pravoslavní často odsuzují katolickou "přehnanou emocionalitu", protože na křesťanském Východě je "cit" považován za záležitost velice nežádoucí, vedoucí k poblouznění. Vychází to z většího ovlivnění pravoslaví řeckou filosofií (např. stoicismem) a také ze zmíněného novoplatónského odporu ke hmotě, neboť cit je věcí pozemskou. Do jisté míry mají pravdu, na druhou stranu si myslím, že to až přehánějí. Jinak ono je také obecně důležité rozlišovat vášeň od citu... Vášeň, to je zdivočelý, nezkrocený cit, který může v člověku nepáchat docela "neplechu" (zmatek, vnitřní rozháranost apod.). Je to docela nebezpečné. City mají své nezastupitelné místo v lidské psychice, ale musejí být vychované, soustředěné (potom jsou i nejpoužitelnější, jelikož nejsou protichůdné, vzájemně se nepřebíjejí a spíše se navzájem posilují). Je to velká síla a byla by škoda se jí zbavovat potlačováním a ubíjením. Na druhou stranu, pokud nejsou vychovány, mohou člověka samy vnitřně ubít a zničit.

Co se týče myšlení - některé národy mají v sobě zjevně zakořeněnou značnou (až přehnanou) cílevědomost, touhu po úspěchu, před kterou jaksi ustupuje všechno. Může to být spojeno buď s materialismem, anebo ti dotyční vyznávají nějakou formu náboženství, kde se úspěch považuje za ctnost či božské požehnání. Na Západě tedy bývá tento přístup spojován s anglosaskou kulturou, mj. také s některými formami jejího protestantství (např. v části novoprotestantských církví byla přímo vytvořena tzv. teologie prosperity - to je ovšem jen "špička ledovce"; ty sklony tam jsou, zdá se, všeobecné). Na Východě ale zase podobným způsobem uvažují např. Japonci či Číňané, možná spíš ještě horším... Já myslím, že si člověk nevybere, ale konzum také nemám ráda, pochopitelně. Jinak antika je široký pojem, těch proudů tam bylo hodně a některé dle mého názoru nejsou právě hodny následování. Z těch ostatních se třeba dá vybrat něco použitelného, ale osobně dávám přednost křesťanské filosofii (a to spíš až té moderní).

Já jsem pochopila, že o studiích už zřejmě moc neuvažujete (i když studovat by měl člověk nějakým způsobem celý život); měla jsem na mysli, že byste někde mohl vyučovat hudbu - třeba na lidušce. Ale to byste také potřeboval alespoň konzervatoř. A ano, i mezi řemesly lze najít mnoho zajímavých, Já jsem proto nikdy nechtěla jít na gymnázium. Kdyby mi náhodou nevyšla vysoká škola, měla bych také problémy, jelikož jsem do značné míry nepraktický člověk a na některé věci si obtížně zvykám. Gymnázium by mě na praktický život nepřipravilo a ještě by tu nepraktičnost zřejmě zhoršilo. Nelituju toho, že jsem tam nešla; ani na VŠ jsem nikdy nepociťovala nevýhodu oproti absolventům gymnázií.

Ohledně problematiky Erben X Mácha – no tak to jsou opravdu dva dost různé literární zjevy, je, myslím, obtížné je nějak adekvátněji srovnávat. Mácha byl jediný pravý romantik české literatury; snad ještě Sabina, ale ten ho do značné míry napodoboval. Potom tedy byli okolo přelomu století ještě novoromantici, třeba Zeyer (toho jsem zbožňovala v dospívání, dnes už se mi to zdá trošku přehnané). Máchu mám ráda dodnes, protože je to literát na úrovni světových romatiků - Byrona, Lermontova, Slowackého apod. Erben sice tvořil v období romantismu, ale jinak to byl svým národopiseckým zaměřením spíš preromantik. Romantistická díla jsou nádherná, ale co jsem tak různě slyšela/četla, na lidi z té doby často působila tak trochu jako jed (sváděla je k sebevraždám a k neuspořádanému, blouznivému životu). Ono se to tedy projevovalo už třeba i v případě Goetha, který žil ještě dlouho před romantismem, ale v jeho díle proskakují určité romantistické rysy a tehdejší lidé na ně též reagovali právě takto.

Nějaký ten obor si nakonec vyberu, asi něco speciálního, kolik lidí dělá něco, a nesouvisí to s jejich původním vzdělání.

Já jsem asi trochu více zahleděný do sebe, veliký kritik společnosti, lidí, školy, politiky, vědya hlavně současného umění.

Vidím dekadenci, skutečnou dekadenci u divadla, filmu, hudby, Vůbec jsem neprošel klasickou pubertou, žádný pop, rock, mě zajímal nejdříve jazz, to někde ve 13 letech, a za dva roky potom už klasika, dnes si ještě dím filmovou hudbu, třeba Morricone-genius emocí, krásná italská hudba, Italii vůbec obdivuji, tam je krásné snad vše,ale teď je čekají problémy.

Nejvíce mě štve, že jsem dělal chyby v rozhodování. Nevím, jak to snáší ten váš známý-tu práci, pokud je matematik, tak je nevyužitý, možná ale, že našel smysl v něčem jiném.

Jinak já píši klidně, ale jsem dost divokým pokud mě něco vyprovokuje, tak ta má art terapie-hudba zabírá. Ale co by byl svět bez zkutečných umělců? Bez kritiků, dnes je společnost už jen technika, konzum, to převažuje, lidi bohužel podléhají jen tomu. Tak toto je to spojování národů, pře business, tak v tom moc smysl nevidím.

Na to ostatní Vám odpovím zítra, protože tam jsou zajímavé myšlenky a byla by škoda to jen tak upustit (ale je toho hodně a já jsem se dnes na internet skoro nedostala). Co se týče toho oboru: já mám zkušenost, že v průměru se k sobě nejlépe chovají lidé, pracující někde v přírodě (v zahradnictví, v lesnictví). Bývají méně vystresovaní než ti, kteří jsou celodenně "zavření" v budovách. Navíc se zahradnickým vzděláním se dají dobře uplatnit i umělecké vlohy – ve floristice apod. Já jsem také chodila na zahradnickou školu a mám ten obor moc ráda, i když jen jako koníček. Se zahradnickými provozy mám zkušenosti z praxí a vždycky se mi tam líbilo (nějaké problémy, samozřejmě, bývají všude, ale myslím, že na mnoha místech je to podstatně horší). To mě jen tak napadlo; samozřejmě, každý má nějaké jiné zájmy.

Co se týče toho mého známého – matematiku nestudoval a zřejmě by se na takovou školu nikdy nedostal... Má totiž bohužel zásadní problém s porozuměním jakéhokoli složitějšího psaného či mluveného projevu, což obecně vylučuje možnost VŠ studia + tam možná hrají určitou roli i zdravotní důvody (od narození má poměrně závažné problémy se zrakem, kvůli čemuž se prý vyhýbá čteních delších tištěných textů a na počítači má nastavené dost zvětšené písmo). Ona to v jeho případě bude kombinace různých vlivů, ale pro mě je právě příkladem člověka, který má velký, ovšem v podstatě nevyužitelný potenciál. Jinak on se přátelí s různými VŠ učiteli matematiky a ti jsou z něho vesměs naprosto "vedle", hlavně proto, že používá velmi neotřelé (ale zjevně úspěšné) postupy při řešení úloh. Kromě matematiky se je ale pokouší aplikovat i na praktický život, a tam to potom dopadá i katastrofálně. Okolí ho bohužel mj. i proto většinou vnímá jako mentálně nedostatečného podivína...

Máte určitě pravdu, te n vztah k přírodě, k půdě (mám to též ažč žiji ve městě, v dětství jsem měl úplně jednoduché požadavky na sebe, dokonce mě zajímalo zemědělství a ta technika ,traktory, kombajny, něco mi zůstalo z toho dnes, ale ta technika, to už přece jen tu zdánlivou idilu trochu narušial, kůň a traktor je asi rozdíl, ale já obdivoval i ty traktory, ještě dnes se na to podívám, když jsou žně), práce v lese, nebo jen procházka krajinou, to je velmi inspirativní. Zavřenost v budovách, i ten internet-virtuální svět má mnoho nevýhod, to víme. Ale vše má své limity, elektřina, to zanmená mít suroviny, lidé jsou zranitelnější více, než se zdá. Spíše ta civilizace, technická, má ti zranitelnost, i když vypadá, že je velmi silná. O lidech obecně, to bych mohl psát, mohl bych psát i o sobě.

Váš známý, je asi opravdu příkladem toho jednostranného a dosti výrazného nadání. Píšete, že má problémys porozuměním textu, pokud chápe text doslovně, tak se asi jená opravdu o dost silný autismus, ale nevím. Ve sféře IT a matematiky jsou tito lidé uplatnitelní, ale jen na základních pozicích, oni nemohou bý vůdci, a také to ani nechtějí. neumí. Uplatňoavt matematické poznatky v praxi lze, ale jen tam, kde se to hodí, matematika je možná královnou věd, ale ani ona nemá na vše. Nemůže člověk pomocí ní posat každý aspekt života. Matematika má svá omezení, to už bylo dávno oběveno, takže by mě zajímalo v čem váš známý má ten problém v aplikaci matematiky do praktického života. Matematika a emoce, city, to nejde dohromady.

Já mám také vztah k zemědělství, vyrostla jsem v takové rodině. Myslím, že práce v přírodě dokáže v člověku mnohé napravit – ne nadarmo bývají různí lidé z okraje společnosti (narkomani, prostitutky) přiváděni k řádnému životu právě pomocí podobných činností. Koneckonců, je to návrat ke kořenům, k původnímu prostředí člověka. Bez techniky se, bohužel, velkozemědělství neobejde. Zvířata mají své nároky – potřebují odpočinek (více než člověk, protože vlastně vykonávají těžší práci), často špatně snášejí horko či jinou nepřízeň počasí, bývají nemocná apod. Není to s nimi jen tak lehké, ale v méně přístupném terénu se stále využívají, protože tam by stroje neobstály.

Co se týče onoho známého – on sice není právě citově založený, ale necitlivý není; je to velmi laskavý a mírný člověk, i když hodně "po svém". Spíše je tam problém, že jeho emoční inteligence se rovná prakticky nule, a proto v mezidských vztazích absolutně tápe a vykládá si je po svém. V podstatě je v tomto ohledu jako hodně malé dítě. Nevhodná aplikace matematiky do běžného života se u něho projevuje třeba v tom, že nechápe, že lidé nefungují podle statistik. Vzhledem k tomu, že se špatně orientuje ve fungování okolního světa, hledá podobné informace ve statistikách, popř. si podle nich vytváří i různé grafy a znějakého důvodu si bývá jist, že přesně takto to musí vycházet. Projevuje se tedy i jinak, ale nevím přesně, jak bych to popsala – toto je takové nejzjevnější.

Teď si uvědomuju, že znám ještě jednoho velmi nadaného matematika – spolužáka ze střední školy. Ten se ve škole učil velmi dobře, ale jinak to s ním bylo naneštěstí též špatné... Určitě znáte herce Luďka Sobotu a filmové postavy, které představoval. Ten spolužák se choval naprosto stejně: pokud šlo něco poplést a pokazit, zaručeně to tak udělal. Každý má někdy špatný den, něco se nedaří apod., v jeho případě to ale bylo důsledné pravidlo, proto byl bohužel oblíbeným terčem vtipů části spolužáků. Já jsem s ním vycházela dobře, také mi ale vždy vrtalo hlavou, čím je toto způsobeno. Autista zcela jistě nebyl, byl hodně citově založený až poněkud labilní. Lidé občas mívají zvláštní a obtížně zařaditelné problémy; toto je, myslím, zrovna jeden z příkladů.

Jelikož jsem člověk velkoměsta, o to více to pociťuji, jak chybí tady člověku te "návrat" k přírodě. Ale to bude asi jedna z mých změn v životě. Vymanit se odsud. Právě ten okraj, který popisujete narůstá, a bude narůstat, já jsem si vlastně ani nepředstavoval. že problémy teprve přijdou. Zdánlivá otupělost předlistopadového roku byla nahrazena nadějí, nenaplnila se však, a to pro mnoho lidí. A myslím že teď se chystají další problémy. Sama můžet vidět v jakém stavu je východní Evropa (Ukrajina, Rusko), a ti lidé tam žijící jsou odrazem tohoto stavu. Západní Evropa má své problémy, které tak asi ani nenazývá, ale je to odraz právě onoho liberalismu a osvícenství, je rub a líc. Mám obavu, ž tato země si nebee ze západu to dobré, spíše to mírně řečeno sporné. Česká spoolečnost, ta podivná směs lidí není zdaleka tak homogenní jak někteří lidé píší. A myslím že všechny ty problémy, které tady popisujeme jsou odrazem té dnešní doby, ta velkoměsta, ta vykořeněnost, a nakonec mé problémy, i třeba to co pisujete u vaich známých. Je to uzavření se ve svém světě matematických jistot, pravidel, bohužel matematika není ani vhodný návod pro život, ten je velmi nelineární, a vůbec nematematický, protože je právě hodně o emocích, citech, protikladech, tady fakt matematika nemá co dělat. Ale to ukrití ve svých světech je dnes tak typické, vemte si počítačové hry a virtuální svět vůbev. Hry na hrdiny, ale bez vlastní fantazie. i ta umělecká sféra může být pro mnohé útěkem, ale alespoň tvořivým, tak to svět počítačových her, je absplutně pravým opakem tvořivosti. Psala jste ten okraj společnosti, narkomani, tak to je ten nejhorší útěk, jaký může být, ale těch druhů dnešníchg narkomanů je více a více. Máme zde i konzumenty reklam, snaha vytvořit nového člověka, ale tak jednoduché to pro ně nebude. Lidé skutečně nefingují podle statistik, je jen určitá míra pravděpodobnosti, že se ten, nebo ten bude chovat tak, nebo tak. Ten pojem autista je dnes velmi hodně používaný, až moderní, ale je úplně jedno, ja kse tomu všemu odborně říká, jedním slovem by jsme to nazvali zvláštní, odlišný atd.

No, já bych ve velkoměstě bydlet nemohla; připadala bych si tam ztracená. Navíc když jsem třeba na SŠ bydlela v Brně na internátě, vždy jsem měla pocit, že tam není kam jít, není tam pořádně co dělat. Ještě že byla blízko knihovna, ale to také není všechno... Vím, že toto často říkají městští lidé o venkově, ale třeba já se podobně cítím ve městě. Pro mě "někam jít" znamená vyjít si někam do přírody a třeba hodiny bloudit (když mám čas), aniž bych kohokoliv potkala. Když čas nemám, tak třeba jen na chvilku, ovšem důležitá je tam ta samota. Mám ráda lidi, ale bez samoty a přírodního ticha se prostě neobejdu.

Co se týče vykořeněnosti – máte pravdu, že východní Evropa (konkrétně Rusko) je na tom v tomto ohledu velmi špatně. Na Ukrajině je to o dost lepší, i když také záleží na oblasti. V Rusku je to katastrofa a nejhorší na tom je, že většina tamních lidí si to ani neuvědomuje. Původní, tradiční kultura je do značné míry zničena a na jejím místě se nachází to umělé, co bylo vytvořeno za SSSR. Je to způsobeno mj. i obrovskými přesuny obyvatelstva v minulosti. Já osobně vidím problém i v tom, že v současném Rusku vystupuje komunistická strana jako nositelka tradičních hodnot. Náboženské strany tam jsou zakázány kvůli islámu a jiné konzervativní tam nejsou – takže jedině komunisti. Samozřejmě, nebylo zničeno úplně všechno (např. ruské užité umění – chochloma apod. – je právem poměrně vyhlášené), ale člověk, který tam přijede odjinud, tu zpustošelost cítí dost zřetelně.

Jinak mám dojem (na základě vyprávění mnoha známých i některých vlastních zkušeností), že dost špatné je to třeba i v Makedonii; řekla bych, že o dost horší než v tom Rusku. Tradiční kultura je tam navek zachovalá, ale jen navenek. Např. oproti české společnosti (a to, jak víme, není žádný etalon!) je tam mizivá úcta ke starým lidem, i v rámci rodiny. Staří lidé bývají pravidelným terčem posměchu a nepožívají velké vážnosti. Nevím, jak tam taková věc mohla vzniknout, ale každá světová kultura, která má nějakou budoucnost, si cení svých předků. V opačném případě je něco hodně špatně, protože toto je takový základ, na kterém všechno stojí.

Já zde žiji, a čím dál více si připadám, še sem vůbec nepatřím, navíc se absolutně s nikým nejsem schopen identifikovat, a asi ani nechci. Velkoměsto znamená to veliké míry anonymitu, ale ve vašem nejbližším okolí tomu tak není. Já vnímám i ty změny, které nastyly po roce 1989. Lidé jsou ve své podstatě stále stejní, ale podléhají novým trendům, manipulaci atd. Chtějí více, cítí se více svobodní, pro mě absolutní svoboda neexistuje, a zřejmě by to byl i fatální konec, část duše člověka může sice protestovat, být až anarchistická, lae to racionální jádro ví, že tomu tak být nemůže, určitý řád a struktura drží stabilitu a to nejenom lidské společnosti. Jde jen o to jak by měla ta společnost být uspořádána, tady se lidé liší, a není to špatně. Odsud se i odvýjí můj vztah k druhým. Píšete že byste nemohla žít v takovém velkoměstě. Mohu vám napsat, že Ostrava dá člověku takovou lekci, že buď ho toho zcela stazí na zem, nebo ho to posílí, já chci z tohoto vyjít jako vítěz. Nic tady nebylo jednoduché, i ta škola zde byla tvrdší než jinde, tvrdší lidé. Praha, ta už dávno asi není tím co kdysi byla, a bohužel to lepší z ní zmizelo, a objevilo se to horší, kriminalita tam bude nepochybně větší, než v Ostravě, ono o tu Ostravu moc lidé zájem nemají, a já se nedivím, ona měla punc "Ocelového města", "Černého srdce republiky", ale co s tím vším bylo spojeno:Alkohol, patologie rodin, zničené životní prostředí, a ten vzduch, to se příliš nezlepšilo. A lidé, tak úsměvu tady asi moc nenajdete, divokost dosti velká. Jiní by to co píšu popírali, ale já se na to dívám historicky, a myslím že je to tou vykořeněností, prostě mnoho lidí zde nezapadlo, nebo šaptně zapadlo, tady si se stýkají různá etnika, různé kultury, a dělá to svoje, většina to neřeší, já ano. Nevím jak je na tom Brono, či okolí Brna, to je už Morava. Ostrava, to je Slezsko, i tou skladbou obyvatel, i tou mentalitou. Okolní vesnice též náležejí Slezsku. Mohu vám říci, že česká společnost vůbec není homogenní, jak tvrdí některé studie, opak je pravdou. Zde je zásadní rozdíl v mentalitě Čechů, Moravanů a Slezanů. Každý ať si prostuduje svou genealogii, třeba tam na to najde odpovědi, já je z části mám, tak vím proč ta vykořeněnost. Jen jazyk, to je to pojítko. Ale asi jsem velký individualista.

I zde je kde chodit, přesto předevšechno, hned kousek za městem, ať je to okolí Opavice (Opava) nebo Odry, najdete místa, kde můžete načerpat energii a podněty pro tvůrčí práci, nebo jen tak v klidu chodit a pozorovat c ose v přírodě děje. Kde kolem vás se neřítí cyklista, a neohrožuje vás. Agresivita na cestách (řidičů) je zde značná, i cyklistů. Pak se nedivte, co k nim člověk pociťuje. Nazval bych to "budu si dělat co chci", to je jejich mentalita. Ale co chcete v této zemi. Samota je velmi důležitá, pro mě rovněž, jen tam vznikajáí zajímavé myšlenky, tam člověk nachází klid.

S Ruskem nebo Ukrajinou nemám žádné zkušenosti. Jen internet, a určité povědomí co se tam děje. Rozhodně je to jiná mentalita, absolutně, nesouhlasím s tím, že tady exstuje nějaká jednotnost "nějakého Slovanstva". Za prvé, už jsme psali, že s tou etnicitou je to složitější, za druhé, ta kultura je odlišná, lidé v těchto zemích prostě žili jinak byli zvyklí na jiné věci, a mám právem obavu, že si to myšlení přivážejí i do těch zemí, kde chtějí žít, takže potom se nedivte, proč ten starch z Rusů a Ukrajinců, za prvé nedobré zkušenosti historické, a to amjí i Poláci a Slováci, a potom ty polistopadové zde. Ale abych nevypadal, že mám předsudky, nehme se překvapit. Otázka je, jestli jsou ty změny které probíhají až tak dobré pro všechny, ne že by probíhat neměly, ale ne vše co se na západě "ujalo" je v reálu dobré, a hlavně dlouhodobě. Proč to píši, ať si kdokoliv jede žít do jaké země chci, když to budu udělat já, udělám to. Jde o to, že nejvíce je vlastně nakonec "postižen" ten člověk, který migruje, mu hrozí ta vykořeněnost, to nepochopení, to odmítání druhými, nebo prostě ani sám nechce zapustit ty kořeny, drží se svých tradic, a to může být v dané zemi problém. Je tu jazykový problém, kulturní a náboženský problém. Pochopím, že někdo prchá, že chce za lepším, ale něco i stratí identitu. A na toto západní člověk nemyslí, vlastně to i chce, on hned vidí potenciální zaměstnance a konzumenty současného světa-západního, všech těch výrobků. Asi tušíte na co narážím, na současné Německo, a nejenom to. Já se nedívám jako na oběť na ty místní, ale na ty uprchlíky, oběť propagandy západu. Propagovat svou kulturu za každou cenu, a je to i důvodů strachu z islámu. Tady můžete mít odlišný názor. Prostě západní společnost ztrácí poněkud dech, je dosti ateistická, konzumní a vysoce individualistická, na rozdíl od lidí z "východu" ty vytváří nějaké jednotící skupiny, to je drží pohromadě, to jim dává sílu. Já jsem pro nestejnost světa, jednota je nudná, nepřirozené, ty rozdíly, kontrasty dávají společnosti smysl, ne jedno náboženství, ne jedna kultura, to ale neznamená, že mohou žít v klidu pohromadě, ve starém "světě" ano. Takoví Indie, tam to funguje, je to tradice, vícerá etnika i náboženské skupiny, tady se toho lidé bojí. Nebo je to prostě nezajímá.

Dalo by se o tom psát mnoho, ještě snad napíši. Asi jste si všimla, že zrovna obdovovatel velkých a nových změn moc nejsem, já chci změny, ale úplně jiného charakteru, zvláště ta lidská povrchnost, to je ubíjející.

Pokud se člověku někde nelíbí, pak je asi opravdu lepší odtud odejít... S Ostravou opravdu nemám zkušenosti, akorát jsem na vysoké měla jednu spolužačku z Ostravy, se kterou jsme si docela rozuměly . Mě osobně v rámci českých měst nejvíce vyděsilo Ústí nad Labem a také Děčín. Připadala jsem si tam jak v jiném světě, ale v tom velmi špatném slova smyslu. Někomu, kdo tam vyrostl, se tam možná líbí (nevím, ale vyloučit to rozhodně nemohu); pro mě to byl šok ze všech možných hledisek, a to jsem tudy opravdu jen projížděla a v obou městech jsem se zdržela maximálně hodinu (v každém). Rozdíl mezi obyvateli různých krajů je zcela jistě, ale já nemám ráda zjednodušené charakteristiky... Myslím, že ty rozdíly jsou sice zaznamenatelné, ale zároveň obtížně vyjádřitelné. Co se týče Brna – to je taková brána jižní Moravy. Hodně lidí říká, že město je jakoby rozdělené na dvě poloviny, severní a jižní. Jsou mezi nimi určité rozdíly: třeba v podnebí (severní část je ovlivňována Drahanskou vrchovinu, zatímco ta jižní rozpálenými úhory jižní Moravy), ale také v lidech, kteří se hl. dříve stěhovali do částí města, které přiléhaly k jejich oblasti. Jižní část Brna byla vždy poměrně dost zemědělská a stále taková je. Severní je více průmyslová, dělnická.

Slované dost možná nebyli od počátku jednotným etnikem; existuje názor, že to byly původně různé národy, které se sjednotily pod jedinou kulturu a jazyk. Těch náhledů je více, ale mně se tento zdá dost pravděpodobný. Jinak bych řekla, že Češi mají obecně dost blízko k Ukrajincům; třeba k Rusům už méně, protože Rusové jsou mj. dost sblížení např. s Finy a jinými neevropskými etniky. Rusové jsou oproti Čechům ne snad přímo chladní, ale mnohem odtažitější, udržují si větší odstup, především k cizím a méně známým lidem.

To, co bylo před listopadem 1989, si nepamatuji. Byla jsem ještě v kočárku, když se tyto události proběhly, takže i na ta počáteční 90. léta mám spíš mlhavé vzpomínky. Co ale vím, je to, že naší rodině napáchal komunistický režim mnoho zlého... část těch, kteří žili v SSSR, byla deportována na Sibiř a Ural (někteří to nepřežili); ti, kteří žili v Československu byli pronásledováni, vysídleni (a nesměli se ani podívat do své rodné obce). Byli to "nepřátelé vlasti" a někteří se v počátích komunismu různě skrývali v lesích. To všechno proto, že mezi nimi byli potomci (venkovské) šlechty a také pro spojení s církví.

Podle mě by měly evropské země (a to zejména ty, které svého času prosperovaly z kolonií, ale přidat by se mohly i jiné, protože prostředků máme všichni poměrně dost) pomoci obyvatelům těch zemí, ze kterých přicházejí imigranti, aby měli u sebe doma důstojné podmínky k životu – a nikoho sem masově nepouštět. Není to na nic dobré, když se nějaká část světa vylidňuje.

Odejít ,to je nutnost. Je to je i naděje. O Ostravě bych toho mohl hodně napsat, ale nechci vás zbytečně zatěžovat negativismy. Ostrava vždy byla taková, jak jsem napsal, ale i taková Praha se hodně změnila, a ne k dobrému. Příčin je více, ale vše souvisí s polistopadovým vývojem, a jen slepec, nechce vidět i ty negativa, vedle pozitiv. Když jsem psal o cizincích, tak jsou dvě strany mince, jsou ti cizinci, kteří utíkají právě před tím, co sám nemám rád, kteří sami třeba vicítí zločinnost která v jejich zemích už není tolerovatelná, vycítí nemožnost se uplatnit, necítí naději do budoucna, tak takovéto chápu, ti problémy dělat nebudou, a je jedno, jaké etnicity jsou, ale jejich docela málo. Potom je tu bohužel velký počet těch, kteří si myslí, že když se octnou v zemi, vew které vycítí že její obyvatelé zrovna nepředstavují pro ně respekt, že se začnou sami chovat jako pání, a to cozí zemi, kde jsou jen na náštěvě. A to právě cítím z lidí ze zemí toho bývalého východního bloku. Psala jste o odtažitých Rusech (zkoro až chladných), říka se že prý to jsou vřelé národy, asi jak kteří lidé, mě jsou daleko bližší Slováci a Poláci, etnicky i Maďaři, ale tam je jazyková bariéra. Ukrajinci nevím, ti zde mají určitou pověst, ne moc dobrou, ale ví by ste mě určitě přesvědčila o lepších stránkách jejich povah. Jde o to, ten, kdo trpěl už v děství, a tvrdost v Rusku a na Ukrajině je opravdu veliká, ten tím musí bý poznamenaný. Buď to bude velmi citlivý člověk, nebo naopak chladný cynik.

Ústí nad Labem jsem poznal, také problémy s ovzduším, je to ale malé město, takže s Ostravou nelze srovnávat, ale ty gheta která tam po odsunů původních obavatel vznikla, jsou trochu podobná i některým místům zde.

Mentalitu Moravanů vůbec neznám, pochybuji že mám vůbec nějaké předky odtamtud. Vykořeněnost, tím nemyslím jen tu etnickou, ale spíše mentální, a to se může člověku stát úplně všude. nemusí si rozumět ani s vlastní rodinou. U mě je rodina jediná naděj, ale jen ta nejbližší, zbytek je rozprchlý po světě.

Ono asi není jednoduché říci kdo to vlastně ti Češi vůbec jsou, jediné co tu lidi spojuje je jazyk. Ani kultura ne, protože si tady přinášeli lidé vlastní kultury, případně už jí byli zbaveni. Mě nikdy v minulosti, v dětství nijak nezajímali mí předci, a byla to obrovská chyba, protože jsem se stotožňoval s něčím, kde mám jen částečný původ. prostě chci znát všechny předky v rámci toho co jde, někde už to není možné, protože zápisy z matrik už jsou zničeny. Takže nevím jestli se mám tak srašně cítim Čechem jen proto, že jsem se tady narodil. Ale urití lidé, zvláště v západní Evropě si myslí, že mohou jen tak, a bez ůjmy zbavovat lidi jejich náboženství, jejich kultury, jejich přirozenosti, že to nebude mít následky, bude. A ne dobré ani pro uprchlíky, ani pro původní obyvatele.

Tady se stále pere to nové se starým. Já se neřadím ani k levici, ani k pravici. Chci něco stabilnějšího. Mám obavu, že většině lidí je to jedno, a tak si nechávají diktovat, resp.servírovat těmi dnešními "politiky" takové ideje, které člověka zavedou do ne příliš pěkného světa. Dobře známe moc reklam, internetu, zábavy. Lidé si demokracii pletou s pojmem "mohu si dělat co chci". A obtěžovat i někoho, kdo to dělat nechce. Už jsme to psal, tato země, si mohl vzít ze západu to dobré, zvolila bohužel to špatné, a dnešní Praha podle toho vypadá, tak za to se stydím. A bohužek dnešní představitelé univerzit nemají zájem bý nějakými vzory, nebo ani nemají ten potenciál-spíše. Politická scéna-sprostota, ale zábava, pro lidi. O tomto by se dalo psát, ale nebudu.

Skoro mi to zase připadá, že přichází ta doba, jako v Komenského Labyrintu "uzavřít se ve vlastním srdci". Jenže, já si myslím, že tuto "čecháčkovskou" povahu já nemám. Boj může být i myšlenkový, tady chybí podněty. Ty nejmladší ročníky si také uvědomí, že s tou všeláskou to není tak jednoduché, a to proto, že tady budou vedle sebe nadále žít různé generace, různí lidé, a teď přibávají i ti cizinci. Nebude to jednoduché.

Co se týče studia – proč by ne, je to nesmírně užitečná záležitost, pokud to člověka baví a něco si odtamtud odnese. Mimochodem, není potřeba si hned vybírat nejnáročnější obory (některé z nich je reálné vystudovat pouze prezenčně, jinak se z toho zblázníte). Já bych si v takové situaci asi vybrala nějaký zajímavý, ale ne nadměrně zatěžující – a různé lákavé předměty z jiných oborů se potom dají přidat ke studiu jako volitelné. Každopádně ale uvažte i to, že praktické vzdělání se také rozhodně neztratí a v podstatě je jisté, že ho dokončíte.

Ohledně občanů postsovětských republik – tam je potřeba vědět, že za hranice často směřují i různé negativní živly, kterým je doma těsno. A ti jsou také nejvíce vidět (o těch slušných člověk většinou ani neví). Já osobně si více rozumím s Ukrajinci, i když je pravda, že je mezi nimi mnoho nacionalistů tvrdého zrna (bohužel, Ukrajina má poměrně nešťastné dějiny a musí se to tak brát). Ukrajinci mají podobný způsob myšlení jako Češi/ Moravané, podobné zvyky, více méně podobné názory. Je tedy pravda, že mám k Ukrajině odmalička velmi romantický a vřelý vztah. Především z toho důvodu, že jsem nejvíce času trávila s dědou a babičkou, kteří mi vyprávěli různé příběhy z Volyně . A protože s věkem má člověk zřejmě tendence si své mládí idealizovat, i ty jejich vzpomínky byly vesměs velmi idylické. Dokonce to u mne docházelo i tak daleko, že jsem občas ráno vstala velmi brzy, sbalila jsem si raneček na hůlku a vydala jsem se cestou mezi poli, směrem, o kterém jsem byla přesvědčená, že mě dovede na Ukrajinu. Ta cesta byla vždy má oblíbená (je to opravdu vysoce estetické místo) a byla jsem si jistá, že po tak krásné cestě se musí dojít do krásné země. Zastavila jsem se vždy až u silnice, protože ta se s mými romantickými představmi moc neshodovala. Toto jsem podnikala klidně 2x-3x do týdne, ve věku tak 4-6 let. Pořád jsem věřila, že se něco stane, a místo ošklivé silnice uvidím pokračování té nádherné cesty a dojdu tam, kam potřebuju. Ono to zní jako nesmysl, ale já to mám v sobě dodnes a už to nikdy ze mě nevytluče... Dokonce ani to, když jsem před časem začala zkoumat ukrajinské matriky a staré mapy, a bohužel jsem zjistila, že kolonie, ve které děda s babičkou žili, už neexistuje – po odchodů Čechů se v ní skrývali banderovci a tak byla podpálena.

Podle mě je každý určitým způsobem připoután k místu svého narození a asi není úplně nutné/ dobré všechny vazby zpřetrhávat. Na druhou stranu, pokud se někde cítíme špatně, nemá cenu se trápit. Mentální vykořeněnost se dá alespoň trošku řešit internetem, protože zde člověk potkává obrovské množství lidí a ta naděje, že tam bude někdo s podobnou povahou/ názory, se mnohonásobně zvyšuje. Sice to není úplně plnohodnotná komunikace, ale "alespoň něco". A je pravda, že v současné společnosti je mnoho negativních jevů; na druhou stranu nás nikdo nenutí, abychom tomu podléhali... Mně hlavně vadí, že spousta lidí neumí a odmítá samostatně myslet, mít svůj názor. A pokud vy sám nějaký vlastní vyhraněný názor máte (takový, který se odlišuje od většinového), jsou z toho úplně rozhozeni, a podle toho, čeho se to týká, vás označují za fanatika, asociála... Nejsem ani jedno, ale dnešní doba je bohužel velmi relativistická a jakékoli pevné přesvědčení lidi děsí.

Některé ani jinak než prezenčně studovat nelze. Ale mě osobně vyhovuje dálkové studium, jak jsem psal, gymnázium jsem studoval právě dálkově, jistě vysoká je těžší. Záleží skutečně na oboru, škole.

Souhlasím, že to praktické vzdělání má svůj smysl, nejsem ani první ani poslední co trochu zapochyboval o sobě. Ale něco z toho snad vzejde, to pozitivní.

Máte pravdu, určité předsudky člověk má, jstli si já s někým nejvíce rozumím, teoreticky by to asi měli být podobní vykořeňenci jako já, jenže atkových je velice málo, takže osobně ais budu mít mnohem blíže k východu (v mém případě Slovensko, Polsko, a potom ještě snad i Maďarsko-tady je bariéra jazyk, prarodiče ho uměli, já už ne.) Asi víte, že historické události asi moc nepomohli ke vztahu mezi Poláky a Sověty, proč, to je jasné, carská ndavláda, později Katyňský masakr, tak to bude trvat jěště velmi dlouho a to není zdaleka jediné. Nenávist mezi Slováky a Maďary, další známá věc, to byla uherská nadvláda. Vztah mezi Slováky, Maďary a Rusy, resp. bývalými Sověty nebude rovNěž růžový, protože vím co prováděli Sovětští vojáci na obyvatelstvu. Tak toto jsou staré křivdy, zahrabat pod koberec to nemůžeme, stejně jako třeba historii polských židů. Psla jste o Arménech, že tak trochu vypadáte, tak to byl další masakr. Křivdy jsou, co s nimi? Různí neznámí lidé trpěli, dnes už na ně nikdo nemyslí, a byly to různé národy. Já bych se velmi rád někde zařadil, ale nemohu, prostě jsem směs, takových lidí tady až tak moc nebude. Mám rád lidi citlivější, Češi jsou pro mě dost chladní, Ostrava mi vůbec není sympatická, ta menatlita, nepřál bych vám to poznat, těch citlivějších výjímek, zvláště meti muži, je strašně málo. Tady v minulosti opravdu platily pěsti, a nedávno jsem slyšel, že to stále platí. Ten region nemá budoucnost, to vím, mám vizi, nepotřebuji poslouchat manipulátory.

Mezi lidmi jsou dosti veliké rozdíli, kulturní vzorce, a mě tak připadá, že tady někdo chce mermomocí vše měnit, za každou cenu, a vím odkud to jde, je to západní Evropa. Jenže oni nepochopili, že ta vykořeněnost se neprojeví v prní generaci, ale třeba až v druhé, takže za takových 40 let. Já ale vím, že to vědí. Jianak jsem obdivovatel různých etnik, líbí se mi pestros, a nepotřebuji jednotný a nezajímavý svět, to je můj názor. Nepotřebuji jednotný ateismus, ale ani jednu jedinou víru. Ať každý hledá, a to po celý život, než najde to pravé.

Mentalitu Ukrajinců vůbec neznám, mám čich na rozpoznání etnicity, a to podle určitých znaků, ale je to jen přibližné. Psal jste o tom, jak vás na škole ne moc dobře přijímali, nazval bych to bílá vrána, mezi těmi černými, asi to ta většina nějak vycítí, že se člověk jinak chová, věří v něco v co oni třeba ne, psala jste o svých předcích (Češi, židé, šlechta), arménský vzhled, tak to vše může působit, nevím. Že si rozumíte s Ukrajinci, tak tomu rozumím, protože tám máte určité vazby. S něčí se ztotožňujete. A teď si představte, že určití politici chtějí takové vazby zničit, Muslimi rozředí, s Romy totéž, ale asi jim neuchází jeden fakt, že to jsou lidé skupin, ne jako evropští individualisté.

Běžně se mi představí Ukrajinec nebo Rus jako drsný muž, naopak ženy jako pohledné a citlivé, ale to je také idealizace, i když něco na tom bude. Mám rád ruské skladatele a operu, a krásné ruské a bulharské hlasy, pěvce vám tady jmenovat asi nebudu.

za prve, si musíme uvědomit, jestli chceme znát absolutní pravdu, měli bychom, tu poznatelnou ano. Takže historii a výkladat takovou jaká byla. To je těžké. Bohužel, například matrky, ve kterých byste mohla prátrat po svých předcích někde končí, nebo je zničili armády vojáků apod. Takže původ ,nebude nikdy jistý, já ho asi mám dost zajímavý, to vím. Ne urozený, to ani náhodou. Řeknu vám to na rovinu, českou mentalitu nemám.

Nakonec mi asi nezbude nic jiného, než to studium ještě jednou vyzkoušet, hodně jsem o tom přemýšlel, a nic vhodnějšího jsem pro sebe nenašel. Ty ostatní šinnosti snad časem. Prostě dám do toho vše, a snad to překonám.

I cukrář nebo pernikář může mít uměleckého ducha, ale jak jsem napsal, vše skončí nakonec v žaludku, jinak je toho škoda, ale jsou to mnohdy díla, a velké piplání se.

Ještě jsem chtěl napsat, že za mími neúspěchy určitě stálo i to, že jsem tvrdohlavý, rebel, byl jsem i trochu flegmatik, nejde jen o IQ.

Ale už to, že se teď o tom nestydím psát je pokrok, proč si namlouvat to, co nejsem a co jsem nebyl, není lepší přijmout to tak jako to je? Já se mohu zlepšovat, o to tady jde.

Já bych neřešil jen předpoklady pro studium,ale zamyslel se i na předpoklady pro povolání na které se studuje.

Ale to není jednoduché ty předpiklady poznat, jeden tady je, že bych tu práci nikdy nechtěl dělat, takových je u mě hromada.

Já netvrdil že je to jednoduché.Stejně jako život.Jestliže nemám talent na malování tak asi nebudu umělec.Pakliže v sobě nemám ani náznak autority tak asi nepůjdu dělat učitele atd.

Jsou tři druhy lidí, kteří mají problémy se studiem - ti, kteří mají geneticky sníženou inteligenci, pak ti, kteří jsou chytří, ale kvůli rodině, která je k ničemu nevede, si připadnou a okolí je také tak vnímá - prostě jaksi nanic a pak chytří, kteří na vše kašlou a jsou jen bez disciplíny. Takže každý ať si naleje čistého vína a "vo tom to je." Jen bych doplnila, že dnes se ta hranice posouvá a ten, kdo by cca před 30 lety s bídou udělal maturitu, tak dosoplí dnes i tu vysokou, ale kam to vede, si dokáže představit každý, kdo s podobnými "vysokoškoláky" pracoval nebo jednal na úřadech.

Z toho co jste napsala si připadám jako kombinace toho všeho, není jednoduché se zařadit.

Ale to vůbec není problém, že má čím dál tím více lidí maturitu, je všeobecný rozvoj, je to moderní trend na západě, těch opravdu "nenadaných" je v populaci asi jen velmi málo, protože každý má k něčemu schopnost. Pro mě osobně je daleko silněkší mít umělecký talent a emoce, než jen chladnou inteligenci, protože kde ta všude člověka dovedla?

Před 30 léty, ale už i více dávno už nebyly maturity to, co před 80 a více léty, klasická či reálná gymnázia, to byla vysoká úroveň. Já bych už tuto kritiku toho, kdo by měl mít a neměl mít maturitu nechal tak, ano, je nyní nižší laďka, ale kdyby nebyla, tak by ta motivace ještě více klesala. Ať existují elitní školy, tam ať je laťka vysoko.

Nenadaných je právě obrovské množství,všichni chtějí maturitu a proto školy snižují své nároky.Kolik lidí by se hlásilo na školu,kde by spousta lidí neprošla?Navíc spousta nenadaných je i mezi učitely.Třeba umění...Kdysi malíři malovali obrazy které něco znamenaly(lidé,zvířata atd.).Kdo toto nedokázal nebyl považován za malíře.Jenže bylo tu i spousta lidí co chtěli dělat malíře za každou cenu a toto namalovat nedokázali a proto se zrodilo "moderní umění".Toho se hned chytli ti co pořádně malovat nedovedli a začali to učit.Je to prostě bordel.

Jak se říká...Kdo umí,ten umí.Kdo neumí,ten učí a kdo neumí učit píše knihy.

Mimořádně nadaných a navíc s předpoklady pro studium+rodinným zázemím je jen velmi málo, ale ani u takového člověka nebude záruka, že se z něho stane hvězda, může mít nějaký problém, který ho vyřadí z "bitvy". Jak jsme napsal, od toho mají být elitní školy, na západě jsou většinou soukromé. Potom by tady měli být školy, řekněme lepší, také s vyššími nároky, potom ten zbytek, kde se už dokáže uplatnit každý.

Já vím, že těžkými školami by spousta lidí neprošla, vím to u sebe, také bych neprošel. Maturitu jsem udělal jednak díky mé snaze, nasazení, a jednak asi proto, že ta laťka šla dost dolů, nevím. Pokud jde o učitele, tak takové jsme potka na základní škole, ti tam neměli co dělat, ale šlo spíše o charakter. Pokud jde dnes o schopnosti dnešních učitelů, tak to posoudit nemohu, k tomu ať se vyjádří jiní, ale určitě existují i ti schopní, asi jich není mnoho.

Ano, někteří umělci nezvládli klasickou kresbu, buď začali pozdě, a už to nestihli, nebo jim ta schopnost chyběla. Ale mnoho z nich ji zvládlo, jen vytvořili originální styl, který šel proti zobrazování reality. Zátiší jsou krásná, stejně jako krajinářství, ale takový surrealismus, to je okno do duše, a také tam byli geniové, takže je to složitější, totéž platí o hudbě, literatuře a vůbec celém umění, včetně filmu.

Ta poslední věda ne vždy platí.

Vy se s tím nepářete... I když já na to (na postmoderní umění) mám tak trochu podobný náhled. Dříve se umělci zpravidla snažili, aby dílo bylo v prvé řadě krásné; dnes jde většinou o to, aby bylo zajímavé/ neotřelé/ provokativní a aby co nejvěrněji vyjádřili či odventilovali své pocity (většinou velmi rozhárané). Vyjadřovat vlastní pocity je jistě prospěšné, otázkou ale zůstává, zda je vždy nutné je takto odhalovat před světem (některé by si měl člověk možná raději nechat pro sebe). Nebo třeba takové konceptuální umění – to je spíše druh filosofie + experimetální psychologie; z toho umění tam zůstaly jen takové otisky (jako třeba vztah mezi tvůrcem a recipientem).

Máte svatou pravdu o tom, že odhalování svých pocitů, by často mělo zůstat jen přáním, ale ne realitou. Ale potom by nikdy nevznikly ty kontrasty.

Vždyť katedrály a chrámy (tak o tomto budete větět mnohem více než já) jsou plné takových kontrastů krásy i ošklivosti, třeba chrliče, krásné nejsou, ale jsou impozantní, stejně jako živí netopýři, hadi, vlci, v křesťanství ne zrovna oblíbená zvířata. Motivy pekla, na obrazech, krása andělů, ošklivost démonů, na mě velmi silně působí ta dualita, takže bych se tak chtěl vyjadřovat.

Asi bych mnohé šokoval, ale to už udělali ostatní. Krásu vnímám velmi silně, jak fyzickou, tak duševní. Antické sochy a vůbec antika, to je krása, tam ani Medůsa není ohavná.

Ale surrealismu, to jsou těžké motivy, a potom filmová díla.

Ale umělec by se trochu měl držet, i horor, by měl být vlastně krásný, ne to, so se natáčí dnes.

Jak jsem vám napsal, že mnoho motivů křesťanství působí ponuře, nebo silně emotivně, např umučení sv.Šebestiána, tam je právě ukázka mučednické smrti krásného mladého muže.

O tom budete vědět více, já jen skromně improvizuji.

Já jsem stále zastáncem poměrně realistické kresby a malby, abych člověk dosáhl toho silného efektu, to čmáranicí nedosýhnu.

Oni intuitivní umělci, asi nemají dostatek zdravého rozumu, tak pouštějí své chaotické představy do světa, a děsí druhé. Ale nemusí to být nutně zvrácenci.

Když se vrátím k Poemu, tak to byl vynikající básník a esejista, jeho dílo mě nadchlo, Stevenson rovněž.

A vzpomeňte na Erbenam není pochyb o tom, že byl věřící, a psal i hororové balady-Svatební košile, to je čistý horor, natočit to svýma očima, bylo by to mnohem děsivější, než co vytvořili před několika roky. Ale Erben byl etnograf, takže věděl z čeho čerpá.

A teď se vás zeptám, není právě lepší, když má umělec nižší IQ, protože právě používá více intuici, nemá zábrany a vypustí do světa co ho napadne, možná to uní hloupě c ojsem napsal, ale stojí to za úvahu.

Ano, záleží jak se ta ošklivost pojme – musí mít nějaké vyústění v dobro, pak je to správné. Umění nemůže vyjadřovat jen "pozitivní" věci, neboť potom je oploštělé, bez života. Chybí tam katarze. Ale nemůže se ani v té špatnosti a ošklivosti jen utápět; to je to, co mi vadí.

Ty různé chrliče, nakolik vím, zpočátku (v gotice) představovaly podrobené démony, kteří navíc nemohou dovnitř do chrámu a musí zůstat jen venku; a později (v baroku a renesanci) to byla jen inspirace antikou. V antice měly ty různé obludy ochranný prvek, aby bránily stavbu.

Zvráceností jsem měla na mysli dekadenci (z větší části) a různé zvrhlosti, které se také často zobrazují. Někteří umělci se hrozně rádi plácají v bahně а vzhledem k silnému emocionálnímu náboji umění tam stahují i svoje recipienty. A potom je ještě umění, které bylo zneužito pro zlé potřeby. Bývá to o to horší, pokud je ta tvorba umělecky na výši – pro mě je příkladem takového díla třeba toto (bohužel nefungují skryté odkazy):

Podle mě není velikost toho běžně měřitelného IQ pro umělce zásadní. Jestliže Vás trápí, že Vám třeba někdy v testu vyšlo nějak málo, pak jste podle mě a) ty testy vyplňoval v nějakém nepříznivém psychickém stavu, což má také vliv, b) jste jedním z těch lidí, na koho to prostě nesedí. Někdo má prostě nestandardní myšlení, já takových lidí pár znám. Nemyslím, že jste hloupý. Nemá cenu se tím nějak zvlášť zabývat, protože už dnes je známo, že ty inteligenční testy nejsou úplné. Navíc je zřejmé, že v těchto testech mají "navrch" hlavně lidé s mnohostranným nadáním. Ti, kteří jsou nadáni více jednostranně, tam naopak hodně ztrácejí, protože jsou tam úkoly různého typu (tj. třeba by zvládli i nějaký mimořádně složitý úkol ze "své" oblasti, který tam ale není. Hodně bodů zbytečně tratí na těch ostatních zadáních a jejich vysoký potenciál v oboru, pro který mají skutečně talent, zůstává z větší části neodhalen).

Pro mě je podstatné, že všechny ty příšerky-chrliče atd, nejsou nějakým intuitivním produktem mozku, ale jsou tam patrné ty zvířecí rysy, takže autor velice dobře znal anatomii, nejenom tu lidskou. Příroda je inspirace.

Ne, zvrhlost neobdivuji, ani na tom nic nenaleznu, já opravdu myslel jen na ten surrealismus. Teď jsem se nedávno díval na film Spalovač mrtvol, znémé dílo Fukse, natočené už zmiňovaným Herzem, nebo si vemte Hitchcockovi filmy, v té době děs, dnes by to na znuděné a už duševně oploštělé publikum nestačilo. Ne, v umění musí být vyrovnaná krása v kontrastu s ošklivostí, ale musí tam být hlavně silný příběh, aby to strhlo lidi, to mi dnes chybí. Dnes jsou lidé už hodně ztechnozovaní, jako by se už málem ničeho nebáli, ale já vím, že člověk je stále stejný.

Mé názory na války jsou jasné, už v 18 letecj jsem napsal jsem antimilitarista, to platí dodnes. S pacifismem mám už dnes problém, a to kvůli druhým, je těžké se někdy ovládat, pro muže jako já fakt těžké. Potom člověk řekne věci, které by dříve nevyslovil, pěkná slova to nejsou.

Erbena mám velice rád, už od dětství. Svatební košile, nemá cenu to zde rozebírat, ale z ní vyplývá, že motlitba dívky ji vyrve z náruče smrti.Je to čistý horor. Záhořovo lože, je znich nejsložitější, polemika s Máchou a jeho obžalobou společnosti, to Erben-věřící, neuznával. Ale já tady nevidím vítěze ani poraženého. Mácha byl romantik, určitě problematická osobnost, silná individualita, Erben je pro mě tradicionalista, i když abych to mohl posoudit, musel bych ho studovat, pracoval pro Palackého, a to už je myslím blízko i jiným směrům, nebudu nutně říkat osvícenství, to byl Dobrovský.Ale o tom víte tísickrát více než já, protože oproti vám, já nemám moc načteno, jen malinko, s tím si musím vystačit.

Vůbec mě netrápí výsledky testů, já jsem v tomto realista, spíše kdysi bych se styděl kvůli druhým, dnes ne. Proč o sobě mluvit nepravdu. Není to psychickým stavem. Prostě některé úlohy buď nevyřeším, nebo na ně mám málo času. Měl jsem problémy i s testy OSP, natožpak TSP, to nemám šanci. Já v životě využiji takovou inteligenci jakou jsem dostal. Jinak máte pravdu v tom, co píšete. Takže z toho nic nedělám. A to že se tím trochu zaobírám poslední dobou je proto, že chci udělat ve svém životě určité změny, a k tomu je nutné přijmout sám sebe, takový, jaký jsem.

Mít předpoklady pro studium je krásná věc, ale ještě krásnější věc je mít předpoklady pro úspěch v pracovním životě - to jsou totiž dvě rozdílné věci. I ten, kdo neměl předpoklady pro studium, může v pracovním životě velmi dobře uspět a naopak ten, kdo předpoklady pro studium měl, v pracovním životě pak pokulhává.

Faktem je, že vzdělání za poslední léta VELMI citelně upadá a dnes už studuje VŠ i kdejaký student, který by dřív neudělal ani maturitu, maminy na mateřské, lidé při zaměstnání nebo učni po nástavbě... S IQ to už dnes má podle mě pramálo společného.

Samozřejmě, že vliv na prospěch ve škole mají jak genetické předpoklady, tak i rodinné zázemí. Kdo měl problémy v rodině, velmi často se to podepsalo na prospěchu, některé děti ze sociálně vyloučených lokalit většinou ani nemají doma motivaci, aby do té školy chodily, natož aby se učily. Dítě prostě potřebuje mít nad sebou nějaký ten "bič", aby se učilo a aby si vytvořilo nějaký návyk - když se nechává volně růst, tak zdivočí (ač vím, že tento názor se dnes mnohým rodičům nelíbí). Nějaký vliv mohou mít i učitelé - dobrý učitel, který umí zaujmout a namotivovat děti je k nezaplacení.

Je velikost IQ (inteligence) už determinující faktor k úspěchu?

- ne, IQ je jenom jedna složka osobnosti, která sama o sobě úspěch nezaručí. Chce to i nějakou snahu a píli (ta je důležitější než IQ)

Může snaha, motivace vykompenzovat nižší IQ (inteligenci)?

- určitě ano

Jaké vlastnosti by podle vás měl mít úspěšný žák a student?

- samozřejmě měl by mít i nějakou inteligenci, měl by mít disciplínu, měl by mít vůli se vzdělávat, měl by být trochu aktivní, měl by si náležitě plnit úkoly, měl by se umět slušně chovat

Má podle vás právo na univerzitě studovat téměř každý, nebo jen někdo kdo má k tomu předpoklady?

- právo k tomu má samozřejmě každý, bohužel spousta lidí na tu školu jde jenom tak, aby studovali, i když o studium ve skutečnosti zájem nemají, flákají to, pak je vyhodí a není z nich nic. A pak jsou takoví, kteří si ten obor vystudují, ale ani nemají v úmyslu se mu věnovat - to je taky dost na prd

Jak poznáte, zdali má někdo talent pro studium, nebo praktické obory (řemesla), či umělecké obory?

- podle toho, že mu ta činnost jde snadno, baví ho a vydrží u ní

Já sám jsem patřil spíše k problematickému žáku, škola mi moc nešla (ani základní, ani střední), zájímalo by mě proč?
- málo ses snažil, neměl jsi motivaci učit se, neměl jsi výdrž, nebavilo tě to, nevyhovoval ti styl výuky, nevyhovovalo ti to prostředí, měl jsi problémy v rodině, zdravotní problémy, nejsi na to stavěný... těch důvodů může být víc a většinou to je nějaká kombinace něčeho

S první větou plně souhlasím.

S tou druhou také, dálkově jsem studoval soukromé gymnázium, škola nebyla tak obtížná, a ten proces toho dálkového vzělávání vás sice donutí k samostatnosti, ale asi tu kvalitu neposkytne, takže při dalším studiu už jsem problém měl. Asi bych také dříve na tu maturitu neměl, měl jsem studovat učební obor, a byl bych se lépe uplatnil, takto jsem jen vymýšlel.

Popsala jste to realisticky, tak to je.

Ano, tak jak jste popsala mě v posledním odstavci, tak to jsem asi já. Ale v někteých věcech i kdybych se snažil sebevíce, dále to nešlo, třeba matematika, v češtině gramatika, cizí jazyk (ale to mě donutí, už jen kvůli zahraničí). Dělal jsem si v 17 letech IQ test-publikace, (ne internet, to ještě nebylo rozšířeno), vyšel mi slabší průměr, takže nic moc, ale oficiální testy ne. Ale myslím, že to číslo odpovídá reálu, protože jsem měl podobné hodnoty i na tom internetu.

Podle publikace, (nějaký německý psycholog) byl můj výsledek IQ 95-97, tak nějak.