Neuvěřitelné příhody

Bývalá kolegyně přišla náhle o maminku. Vídavala ji stát nebo sedět u své postele. To by se ještě dalo vysvětlit, psychika si s námi může zahrávat. Ale i její malá dcerka vždycky hlásila "babí je tady"... M.

Já už jsem to tady, na jiném místě, psala. Když jsem se nastěhovala do tohohle bytu, nějakou dobu se mnou tady bývala, v kuchyni, stará paní. Nebála jsem se jí, věděla jsem, že je hodná a jen přišla na návštěvu. Věděla jsem, kde právě je a jak vypadá. Jen jsem nemohla jíst a řešila jsem to tak, že jsem si koupila něco venku, když jsem šla se psem,a po cestě jsem to snědla. Po nějaké době už nebyla a já si začala povídat se sousedkou. Popsala jsem tu návštěvnici a sousedka říkala, že ta paní takhle vypadala a zemřela ve spánku, v posteli v kuchyni.

Neměla spánkovou paralýzu když viděla to dítě?

Nepovím Vám duchařskou historku, ale ta moje je stejně zajímavá, i když se jedná spíš jen o opravdu zvláštní náhodu. Od srpna mám kočky. Jedna z nich se mi takhle válela u nohou, když jsem seděla u stolu a pročítala stránky na FB, kam lidé posílali fotky a příběhy svých koček. Na jedné z nich byla kočka, která měla z pusy povytažený jazyk. Prostě jí kousek čouhal ven. Majitel kočky tam psal, že to jeho kočka dělá, když je uvolněná, spokojená. Už jsem pár koček s povytaženým jazykem viděla, ale nikdy jsem netušila, proč to dělají, a pomyslela jsem si, jak by bylo hezké, kdyby to dělala ta moje. V tu chvíli jsem se na ni podívala... a ona ho měla! Povytažený jazyk! Nikdy předtím to neudělala, a ani nikdy potom. Dokonce jsem ji pár dní sledovala a pátrala po tom jazýčku, jestli se jí tam objeví, ale nikdy nebyl. Nikdy.

Ze včerejška...

S maminkou jsme se kolikrát bavily na téma, jestli je něco po smrti. Jednou i řekla, abych byla klidná, že určitě umře dříve a jestli něco je, tak mi to dá vědět. Smály jsme se tomu. Pak po letech umřela. Nebylo to pro mne pochopitelně lehké, jak si dovedete představit. Ale pak se staly dvě příhody. Maminka umřela koncem března. Na "čarodějnice" v noci mne ze sna probudily hrozné rány. Byla jsem dost vykulená, ale ne vystrašená, což je samo o sobě divné. Vstala jsem a šla se podívat co se děje. Věděla jsem, že sousedky syn měl návštěvu nějakého kamaráda a že spolu pili a slavili ty čarodějnice. Myslela jsem si že jsou ožralí a blbnou a proto jsem se asi nebála. Chtěla jsem otevřít dveře, ale nešlo to, něco tomu bránilo a pčři tom jsem pořád slyšela jak dopadají rány na ty dveře. Koukla jsem oknem vedle dveří ven a nikoho jsem neviděla. Bylo kolem půlnoci, asi jedna ráno. Protože jsem byla přesvědčená, že to jsou ti blbci tak jsem prostě silou ty dveře otevřela a nikdo nikde nebyl, ale přede dveřma byly naházené kameny ze silnice vzdálené asi pět set metrů. Vylezla jsem ven a opravdu jsem nikde nikoho neviděla. Ticho a klid. Šla jsem spát a v klidu usnula. Nechápu proč jsem byla tak klidná. Ráno jsem šla a řekla sousedce, že je její syn opravdu blbej, protože jak házel ty šutry, tak mi mohl vymlátit okna. Koukala jako blázen a řekla, že ani teď není doma, že s tím kamarádem už včera navečer odjeli někam jinam k jiným kamarádům a že tam zůstal spát. Jeden z těch šutrů jsem našla ještě letos v létě v okapu na střeše. Já sama pak zkoušela ty šutry házet na dveře a vůbec nebylo možné, aby je někdo házel a já ho u toho neviděla. Mám všude kolem dokola okna a vidím ven a i na chodník. Tu druhou příhodu ani vyprávět nemohu, protože bych to musela názorně ukázat. Prostě divné. Ale já vím, že to byla moje máma. Takže já vím, že smrt není konec.

Táta odešel od maminky když byla nemocná,odešel k jiné ženě,ale neměl se tam dobře,nakonec i on onemocněl.Chodili jsme z rodiny za ním do nemocnice,našli jsme mu i menší byteček,tam se však vrátil jen na dožití.Krátce na to zemřel. Pohřeb jsme mu udělali rozptylem popela na loučku. To bylo v květnu a v létě jsem se tam šla podívat,zapálit svíčku a u vchodu asi 4 metry ode mne stál malý bílý pejsek a díval se mi tak zvláštně do očí,přímo,upřeně,vyčítavě,měl takový divný pořád dlouhý pohled na mě,takový jaký psi nemají,až jsem musela od něho odtrhnout oči a vešla jsem na hřbitov.Jak jsem se do těch očí dívala,tak jsem věděla,že je to táta,nebo spíš,že jsou to oči tátovy a že nám vyčítá pohřeb,jaký jsme mu udělali.Ještě zaživa mluvil o tom,jaký by chtěl mít jednou pohřeb.Když jsem se otočila,pejsek už nebyl nikde. Neumím to vysvětlit,že jsem věděla,že to jsou oči tátovi.Prostě jsem to v ten okamžik věděla.Něco jako v sobě máme ten pocit,že víme, že se zamilujeme,nebo máme smutek,prostě to cítíme.Ale nikomu jsem to ani neříkala,mysleli by si o mně,že jsem cvok.

Když mi bylo asi šest, bydleli jsme ve starém pavlačovém domě. Měl jsem vlastní pokoj a do kychyně vedl jen závěs. Každou noc jsme nemohl usnout a mě pocit, že v kuchyni někdo je. Jednou v noci, když jsem opět nemohl usnout, jsem uviděl na druhém konci místnosti u dveří do kuchyně nad skříní otáčející se hlavu. Nevím, jestli byla lidská, nebo třeba psí, ale nikdy se mi nic podobného nestalo. Pak tam byla ještě věc, kterou jsem jako dítě neřešil, a to že v kuchyni byla na zdi podlouhlá nahnědlá skvrna - cákanec, která nezmizela ani po malování. Prý se takto chová krev?

Pár let poté jsme se z toho domu odstěhovali, protože ho měli bourat. Při demoličních pracích pak údajně v našem čísle popisném našli ve sklepě pod zemí lidskou kostru. Jestli to vše mělo nějakou souvislost, těžko říct, ale pochopitelně mi to hlodá.