Už nemám komu věřit - je to strašný

Ono to tak je – čím jsme dospělejší, tím jsou naše starosti většinou závažnější a musíme důkladněji vybírat, komu se s nimi svěříme, a komu ne. Hlavní je se uklidnit, to každopádně. Možná někdo vyzradil nějaké vaše tajemství (snad to nebylo příliš závažné); teď už budete vědět, že si máte dávat větší pozor... Anebo nebýt tak tajnůstkářský? Většina problémů přece není takových, že by se je nemohl nikdo dozvědět. Já se přiznám, že znám hodně málo lidí, u kterých jsem si jistá, že nikomu nic neřeknou (možná jen jednoho nebo také žádného); proto vykládám jen to, u čeho mi nevadí, že se případně roznese.

Tak to prostě na světě chodí. Buď si své problémy budeš řešit sám a nebudeš potřebovat se svěřovat a vykládat a hledat vrbu. K tomu je dobré rčení: Ukažte mi vhodné roští, já si tam zalezu a pojdu.

Anebo naopak, nebudeš dělat s ničím tajnosti a všecko na sebe vykřičíš. Na to je nejlepší zahajovací věta: Já jsem takový debil. . . V podstatě to výjde nastejno. Východisko, řešení musíš tak jako tak, najít sám. A že tě někdo lituje? Možná ano, ale všimni si, jak mu zvědavostí svítí oči. Ale stejně, ten soucit, ten ti příliš nepomůže. Jen tě utvrdí v původní myšlence, že jsi debil. Nejzákladnější lidský zákon zní: Za svůj život jsme zodpovědný každý sám.

Nesvěřuj se, neměj pocit, že bys měl, ale hledej řešení ze situace, do které ses dostal! Hodně štěstí, babka

Labirinte, je mnoho důvodů, proč ti, na svěřování, nezůstal nikdo. Je docela možné, že ty sám neumíš vyslechnout, jen se svěřuješ a plačeš a řešíš, jen ty. Ostatní už toho mají dost! Zapořemýšlej a přestaň se litovat!

Ty situace, které jsou pro tebe problém, tak se s nimi smiř, přijmi je a nebojuj s nimi, až dojdeš ke "smíření", pak uvidíš řešení, dřív ne.

No. Já si myslím, že není zrovna rozumné zatěžovat svoje okolí svými problémy. Lidi okolo vás to nějakou dobu vydrží a pak se vám začnou vyhýbat. Je celkem jasné proč.

Jestli je váš problém už tak velký, že vás vyřazuje ze společnosti, pak máte nejvyšší čas s ním něco dělat. Chtělo by to návštěvu psychologa, protože ty vaše tajnosti a problémy se někudy musí dostat ven. Nečekejte na výbuch.

To je tak, když je někdo introvert, melancholik a do toho ten šedivej depkovej podzim. Jinej se ze svých starostí dokáže vykecat, zlehčit je, vzít je s humorem a ještě pobavit okolí. Jinej Ti řekne, když nejde o život, jde o h..no. A co Tě nezabije, to Tě posílí. To tak prostě chodí: Jednou jsi dole, jednou nahoře. Lidi nestojí o to poslouchat cizí stesky. Každej má svých starostí dost. A kdo je nastavenej opačně, tohle Tvoje trápení nechápe. A přitom takový by Tě vytáhl. Co jsi řekl kdysi a zpátky nelze vzít, k tomu si zakaž se vracet. Čas to zahojí. Koukej dopředu a naplánuj si akce, činnost, aby ses nevrtal v tom, že Tě někdo v něčem zklamal. Poučil ses, že lidi nejsou na to, aby nosili v hlavě Tvoje tajemství. To je plus.

- pokud máte potřebu se se vším svěřovat - vyhledejte nějakého psychologa - ten je na takové situace školený, dokáže poradit a nic nevykecá, protože musí dodržovat lékařské tajemství.

Jinak - řekla bych, že jen málo přátel nebo známých dokáže nezištně naslouchat Vašim problémům - jedině snad blízká rodina - já jsem měla například maminku.