Zdá se mi to, jak to vidíte vy?

Od: Datum: 04.09.16 17:28 odpovědí: 12 změna: 05.09.16 17:51
avatar

Věci nám do života přicházely zcela přirozemě, nic jsme nepitvali a nerozebírali, nebo je to tím, že mladí tenkrát neměli kam napsat dotaz, jako nyní např.sem. Mám na mysli témata kolem depresí v dětství, v mládí, jestli potřebuje psychologa, co na deprese a také co dělat sama doma, dále bezradnost kolem sexu...měli jste tyto problémy v dětství, v mládí? Mě připadá, že šlo tak nějak vše samo, alespoň kolem mne jsem tyto problémy neviděla, nebo se tutlaly, nikam se to nepsalo?Mám na mysli tak padesátá, šedesátá léta...


Seznam odpovědí:
 
moment čekejte prosím, probíhá přenos dat...
Zobrazení struktury odpovědí v otázce
Skrytí struktury odpovědí v otázce
Zobrazení struktury odpovědí v otázce

 

Odpovědi na otázku:
Datum: 04.09.16 17:29
avatar

Já teda vše řešila jen s kamarádkami.

Od: maky®
Datum: 04.09.16 17:36
avatar

Já taky ajo, školní lásky jsme probíraly s kamarádkami, pak jsem potkala kluka, když přišel z vojny, tak jsme se vzali...

Datum: 04.09.16 17:34
avatar

My jsme to taky moc neřešili,měli jsme asi trochu víc práce a na deprese nebyl čas

Datum: 04.09.16 17:45
avatar

Mohu hovořit pouze za osmdesátá léta...těžko říct, optimál bych viděl někde mezi. Tehdy se o podobných věcech nemluvilo, ale to neznamená, že takové problémy neexistovaly. Teď se o nich mluví až příliš a jejich napravování už dávno začalo žít vlastním životem, nejen kvůli tomu, že jde zpravidla o výnosný byznys. Každopádně platí, že dřívější generace byly podstatně odolnější vůči "krutému světu". *nevi*

Od: maky®
Datum: 04.09.16 18:03
avatar

venkov, máš pravdu, že nějaké problémy být musely, ale všechno se tutlalo, hlavně před dětmi *mala*

Datum: 04.09.16 19:09
avatar

Ono je třeba si uvědomit, že byla zcela jiná doba a jiné podmínky pro život. Sice 50. a 60. léta nepamatuju - zase tak starý nejsem (teda konec 60. let pamatuju, ale dotazované problémy jsem řešil až v letech 70.)
O mnoha věcech se normálně nemluvilo (nebylo to tzv. slušné, ale to nebylo v 50. a v 60.letech ani přiznat to, že se někdo rozvedl), ale rozebírání těchto problémů se řešilo v časopisech pro mládež (legendární poradna Saly v Mladém světě), případně kdo se chtěl něco dozvědět, byla dostupná literatura - názvy všech už si nepatuju, ale opět legendární knížka "Děvčata na slovíčko" s gramofonovou deskou namluvenou Danou Medřickou, pak tady byly odborné knížky (psané lékaři) a posléze také populárně naučné knížky MUDr. Plzáka (K lásce připraven, K manželství připraven atd.) Takže kdo chtěl tato témata studovat, mohl, jen musel trochu hledat.
Samozřejmě fungovala tzv. šeptanda mezi kamarády, ale většinou to byly informace zkreslené, tak nějak po klukovsku podané.
Byly i různé poradny - manželská a předmanželská, psychologická atd. Přestože byly různě propagovány, přiznat jejich návštěvu se nehodilo, stejně jako to, že někdo byl u psychiatra. Prostě to nepatřilo tzv. k dobrému tónu - to pokračovalo z doby první republiky - přiznat problém dotyčného veřejně degradovalo. Tohle se přehouplo do opačného extrému až po r. 89, kdy se sem dostal trend ze západu (hlavně z USA) - najednou měl každý ze všeho "depku" (hlavně holky), začalo být IN chodit k psychlogovi, psychoterapeutovi, protože na západě se v té době už nosilo, že kdo chce něco znamenat, musí mít svého psychoterapeuta.
Samozřejmě celý teno problém souvisí s vývojem ve společnosti - nejistota práce, bydlení at. pomáhá těmto stavům, které tady lidi dřív neznali - práce po vyjití ze ZŠ (případně po ukončení studií) až do důchodu včetně té penze jistá, každého 12. a 27. peníze (výplaty - záloha a dobírka), bydlení jisté..., takže možnost stresu vcelku minimální. Dnes stačí když vás propustí z práce a máte k depresi (třeba jak zaplatíte složenky) jen kousek (tedy pokud nejste milionáři).
Deprese v dětství určitě také byly (hlavně u holek - nejsem tlustá atd. jen se to řešilo mezi holkama a nelezlo se s tím na veřejnost). Nebyly ale třeba dětské deprese z toho, že se kamarádi posmívali mezi sebou vzájemně, že někdo neměl něco značkového - pokud už se někdo takový, kdo se chtěl vyvyšovat našel, většinou měl jen svou skupinku svých obdivovatelů a ti ostatní se od něj prostě drželi dál.
Že se děti neumějí zabavit samy (typicky otázka" co dělat doma") je dané opět dobou a technikou - dřív byly všude venku party dětí a pro děti bylo za trest muset být doma, dnes je to obráceně). Seberte dnešnímu dítěti či puberťákovi mobil či pc a je schopný se jít oběsit, protože bez toho prostě už neumí žít.
Bezradnost v sexu je také daná tím, co se o tom kde píše - každá (a každý) musí být ve všem perfektní hned od začátku atd. Hledání, zkoušení a učení se v této oblasti tak, jak ho známe my starší, už dnes není IN. Takže pak jsou tady ty otázky, které mnohé z nás překvapují. Protože ono je mnohem jednodušší se zeptat než informaci někde hledat nebo dokonce neanonymně přiznat, že "nejsem takový sexuální borec jak bych podle časopisů a názoru mnohé veřejnosti měl být".
Holt vývoj nezastavíš...Ale někdy se tím docela slušně bavím.

Od: maky®
Datum: 04.09.16 19:39
avatar

ronyx je to tak, lidé se hodně bojí, aby se nezesměšnili, no jo,připomínáte dr.Plzáka, úplně jsem na něj pozapomněla,taktéž na Sally - nějak to šlo mimo mě, asi jsem ty rady nepotřebovala. Jsem opravdu štastná, že naše vnoučata mají tolik zálib, že nemusí řešit co s volným časem a u pc nevysedávají, asi proto mne tu překvapily některé otázky mladlých lidí. Tak jo, svět se mění neustále, tak jako ostatně všechno, děkuji za odpověď ;)

Datum: 05.09.16 14:20

Jeden známý, co žil v USA, mi říkal, že v Americe hrozně lidí chodí k psychologovi, víc než u nás. A jako důvody viděl 1) tamější celkový životní styl, nastavení společnosti a tempo a 2) v USA se všichni musejí usmívat, jinak jsou looseři, navíc problémy stejně okolí nezajímá, a to často prý ani ty nejbližší. Nevím, ale možná na tom může něco být. A podle mě u nás taky žijeme jinak než dřív, možná jsme se přiblížili v něčem právě k té Americe. Ale fakt nevím, já znám Ameriku jen z televize a inernetu a podle mě se to tady ani nedá pořádne rozebírat :-D

Od: uska®
Datum: 05.09.16 14:58

Mne zaráží, že již děti ze základní školy používají často slovo deprese. Ve skutečnosti neví o co jde. Svádí na toto slůvko svoji lenost, špatnou náladu, neúspěch ve škole atd.

Také už něco pamatuji, ale tohle slůvko jsem ještě nikdy nepoužila a nebylo mi vždycky hej. Příčina byla vždy někde jinde a pokud se chce, dá se vše řešit s menším nebo větším úspěchem.

Datum: 05.09.16 15:36
avatar

To pravděpodobně záleží na konkrétním člověku... Já jsem zrovna ve školních letech (někdy cca od 11) měla úplně příšerné deprese, až mi z toho bývalo i fyzicky špatně; měla jsem kvůli tomu i silné horečky, třesavku vždy navečer. Nemělo to ve skutečnosti žádný konkrétní důvod, jedině snad stres z permanentně špatných vztahů ve škole (vždycky mě tedy u toho něco trápilo, ale zároveň mi bylo jasné, že to není ten pravý důvod tohoto stavu). Rodiče se mnou jezdili po doktorech - zameškala jsem kvůli tomu min. polovinu 7. třídy - ale stejně nic nepomáhalo. Někdy v 18 to přestalo jako když utne, z minuty na minutu. *sok*

Datum: 05.09.16 16:43
avatar

Já jsem nikdy deprese neměla. Lítala jsem pod koši v tělocvičně po mnoho let. 2x týdně tělocvična, zápasy o víkendu, skoro každý den klavír, jinak by mě vyhodili od maturity, odpolední škola. Doma práce, pomoc rodičům na zahradě a v domě. :)Potom umístěnka v pohraničí, ubytování v domku bez vody, s latrínou ve sklepě, se čtyřmi dalšími kantory a boj o chleba a přežití. *sok*Pak přišly děti a rozvody a zase boj o přežití, o chleba. Nemoc, které jsem se tvrdě postavila, ale v sobě nezpracovala, přinesla hrůzné sny, které jsem musela řešit Triticem, asi na půl roku, které mi napsala revmatoložka. *sok* Až jsem zůstala sama, pak syndrom prázdného hnízda, to bylo to, co se mnou zacvičilo opravdu hodně. Ale nepovedená psycholožka se mnou zacloumala tak, že jsem se rychle musela vzpamatovat¨, jestli jsem chtěla z toho vyjít se zdravou kůží. Ta by mohla lítat jako holubička. :-D Mám pocit, že se tomu všemu říká životaschopnost. Vždycky jsem si uvědomovala, že jestli chci žít, musím se bránit. A tak to mám doposud.

Od: gkvgx
Datum: 05.09.16 17:51
Znám několik rodin, kde se tenkrát nemluvilo o ničem, všechny zdravotní problémy se tajily, nemluvilo se s dětmi o menstruaci, co je sex, několik kamarádek nevědělo, ze otec byl předtím rozvedený a má už nějaké děti! Nevěr bylo taky požehnane. Všechno se tajilo, o ničem se nemluvilo, ale jsem přesvědčena, ze to existovalo úplně stejně jako dnes.

 

 

 

 

Přihlásit se k odběru odpovědí z této otázky:

Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz

 
Copyright © 2004-2016 Poradna Poradte.cz. Všechna práva na poradně Poradte.cz vyhrazena.