Jak najít sebe sama

Ahoj.
Možná se tento dotaz jeví jako zvlášní, nebo dokonce výstřelek... Ale já nevím, jak se najít.
Víte, všichni se chovají stejně. Některí jsou ke všem pořád milí, nedokážou říct ne ani jim ublížit. Druzí ubližují a nehledí na ostatní. Další jsou v pohodě, ale jakmile dojde na konflikt, tak se neznají... atd...
Ale já? Já už nevím, jak se najít, jak poznat, co jsem já. Zkoušela jsem se na všechny usmívat a být pozitivní člověk, ale užíralo mě to. Držela jsem ten úsměv, i když mi do smíchu nebylo. Pak jsem naopak zkoušela být taková neutrální, s nezájmem o okolí, mračit se na všechny, co mě otravují... Na jednu stranu mi to tak proti nebylo. Navíc obě babičky jsou/byli takové umračené. Jedné se báli kamarádi mamky, i když to byla tak hrozně milá, ochotná osoba. Ze všeho si dělala srandu a nikdy s ní nebyla nuda. Podle povídání mamky, co ta její udělala bych svou babičku tipla na rebela své, no možná i dnešní doby, to si jen tak někdo nedovolí :D
A druhá babička, ta byla a je taková podmračená. Sama se často mračím, někdy nevědomky, když vědomě, působím agresovně, alespoň to tvrdí učitelka a rodina :D No, jenže to ode mě odhánělo lidi ještě více, že se mnou neprohodili slovo vůbec. Navíc být ta nepříjemná, co jí nic nezajímá není úplně pro mě. Jsem sice tišší, ale když mluvím, tak vkuse :D Taky jsem jednu dobu byla výbušná. Kopl mě někdo? Kopla jsem ho víc... cokoliv mi udělali, jsem jim vrátila.
Snažila jsem se chovat různě aniž bych to dělala vědomě. Všichni se chovají pořád stejně a já střídám chování jak na běžícím pásu. Tento rok jsem se začala chovat jako velká frajerka a rebelka a obsadila lavici klukům, starším a vyšším (o nějaký půl rok až rok. šli později) kteří tam seděli už několik let. Takže z toho nebyl jeden z nich nadšený a druhý ani nebyl ve škole... Přijede z dovolené a zítra bude ve škole, navíc jim tam nejspíš učitelka zase dovolí sedět... ale zase se nechci toho místa pustit. No prostě se chovám pokaždé jinak, v sedmé třídě jsem se zase rozbrečela, když jsem něco neměla. Tím jak chování střídám, si přijdu jako melancholik, jenže určité chování sedí do něčeho jiného, ale když se na to podívám z téhlé strany... Nevím, jsem prostě nějaká divná, ustálené mám jen názory, které neměním, pokud se nestane něco, kvůli čemu bych je musela přehodnotit... Snažím se mít názory pravdivé, tak, jaké ve skutečnosti jsou a jak je vidím, takže se mění málo, většinou nikdy, protože moc událostí, co mi názor změní se nestává. Změny mám ráda, ale ne jakékoliv, musí to být třeba menší, když jsou velké, tak opravdu něco, co mi nevadí, ale potěší. Asi bych nebyla nadšena ze změny, kde se celkově změní řád, když jsem na něj byla zvyklá, ale zase, pokud bude víc vyhovující, tak ho uvítám...
Já nevím, jsem celá divná a říká mi dost lidí, že se mám léčit. Asi to nemyslí doslova, ale mě to vadí. Naučila jsem se podobmé věci neřešit, ale není to příjemné... nevíte, jak mám sebe sama najít?