Docela by mě zajímal názor vás všech, co tady píšete: Co si myslíte o dnešních dětech. Jsou to jenom drzí spratci, nebo se chovají podle toho, jak se k nim chovají dospělí- rodiče, učitelé, ...lidé kolem nich-úředníci, vláda, parlament? Jsou jiní než řada dospělých?
0x
Děcka jsou náš obraz. A dneska nejsou o nic horší, než jsme byli my. Mají to o dost těžší v tom, že za nás nebylo tolik lákadel a to hlavně těch negativních. My jsme kouřili trávu, ale opravdovou, no fuj! 
A nebo jsme se snažili kouřit skutečné doutníky od rybníka - další fuj! Tyhle pokusy ale nebyly určitě návykové. Jsou lépe informované, učí se jazyky a to je důležité. Ale na druhou stranu mnohdy více uzavřené do svého světa internetu. My jsme žili více ve společenství různého věku dětí - jak si tak vzpomínám v rozpětí třeba i pěti let. Ale byla to banda z celého blízkého okolí. Jiné zábavy moc nebylo. A v žádném případě jsme si neměli co závidět. Všichni jsme chodili v teplácích - kluci, holky, jeden střih a mnohdy i jedna barva. Největší módní výstřelek byl nějaký pěkný šátek - nemyslím ten rudý. 
Okolo mých oken chodí děcka do školy - možná víc používají drsnější výrazy, ale to je přeci naše výchova. A v našich nejvyšších také nemají ten správný vzor. Ale jinak v žádném případě nad nimi nelámu hůl - to určitě ne! 
0x
Plně souhlasím s paní Lidkou, dříve se děti více družily, hrály se hry, stavěly bunkry atd...to dnes děti vůbec neznají, mají počítač a svůj virtuální svět, většinou...Také jsem někde četla, že přispívají k hyperaktivitě dětí různá barviva v sladkostech, gum. medvídcích atd...že toho dnes jedí děti hrozně velké množství...Dám příklad: Moje babička koupila kdysi lentilky a dávala mi je podle barev...V pondělí modré, v úterý zelené, ve středu hnědé, ve čtvrtek žluté, v pátek červené...no prostě jedna krabička vydržela na týden, zůstalo mi to v hlavě, jako taková vzpomínka na babičku, a ještě mi nezapomněla vždy připomenout-a cucat né kousat!Něco na tom asi bude, dnes ty děti mají vše na co si pomyslí, a to není úplně dobré...
0x
Je to banda malých rozmazlených smradů... Mi je teprve 20 a je mi na blití z těch rádobý drsných týpků co jim není ani 12, ale otvírají si na každého hubu. Rodiče mají na výchovu určitý vliv, ale kdo se haj*lem narodí, už jím zůstane... Jak jinak si vysvětlit, že 2 sourozenci, já 20, bratr 15, stejná škola, stejný domov, stejné podmínky a ze mě se stal seběvědomý slušňák, nekuřák a alkohol tak 3-4 pivka za týden, kdežto brácha malý kuřák, pije vác jak já a chová se ke všem jak ho*ado. Jediné co mizí jsou tresty... Já když jsem měl průser, mamka mě zmydlila vařechou, dala zaracha aj na to co nešlo a byl klid... Tohle těm smradům už chybí... Sice všeho s rozumem, ale přísnější režim by to chtělo
0x
Tak mohu posloužit některými fakty z výzkumu ohledně sexuálního chování mládeže a vzorů u dětí, co jsem kdysi dělala, pokud by to někoho zajímalo a měl by náladu si počíst:
Stále slyšíme, že dnes mladí lidé dospívají rychleji, sexuální žívot zahajují mnohem dříve, než tomu bývalo dříve. Podle některých ohlasů by se dalo soudit, že vnější znaky takovému tvrzení nasvědčují. Pamatuji se na telefonáty během mé praxe na Lince důvěry, kam občas volávali zdrcení mladí chlapci, ale i dívky kolem 14ti let s čerstvou sexuální zkušeností, když jim pohlavní styk připadal jako něco vrcholně odporného a místo příjemných zážitků si odnášeli zděšení, hnus a strach z otěhotnění a pohlavních chorob.
Na internetových diskuzích rozebírají své sexuální praktiky již 13ti leté dívky, jedním z nějčastějších témat patnácti až šestnáctiletých děvčat v těchto diskuzích je problematika hormonální antikoncepce a nejsou tu nikterak vzácné ani diskuze např. o tom, jak překonat bolest při análním styku. Některé matky bývají šokovány, když si otevřou časopis pro mladé (Bravo, Cosmo girl ap.) a dočtou se o věcech a praktikách, které souvisejí s pohlavním životem takové informace, o kterých ani ony samy neměly tušení a potažmo ani zkušenost. Tyto signály a zkušenosti ve mně vzbudily potřebu srovnat dřívější výzkumy a současnost a zjistit, kam se posunula hranice zahájení pohlavního života a jaké problémy se spolu s tím objevují.
Dřívější výzkumy uvádějí průměrný věk při zahájení pohlavního života 17 let, jedná se o výzkumy dělané před čtyřiceti lety. Podle MUDr. Makalové zde je i nyní průměrný věk 17,3 let. Protože internetové ankety dávají rozporuplné výsledky, nejčastěji se drobí odpovídající do dvou skupin, kdy jedna zahájila pohlavní život kolem čtrnácti let a druhá velká skupina po roce dvacátém, napadlo mne tedy tato fakta ověřit a provést aktuální výzkum na diskuzním serveru nyx, navštěvovaném především středo a vysokoškolskými studenty. Hlasovalo 855 lidí s následujícími výsledky:
Kdy jsem měl/a první pohlavní styk:
13 let a méně
25 (2.92%)
14-15 let
94 (10.9%)
16 let
101 (11.8%)
17 let
123 (14.3%)
18-19 let
215 (25.1%)
20-25 let
127 (14.8%)
26 let a ještě pořád jsem sex neměl/a
25 (2.92%)
je mi méně než 26 a ještě jsem sex neměl/a
145 (16.9%)
Když provádělo rozsáhlý výzkum sexuálního chování mládeže CEVAP, Centrum etické výchovy a prevence sociálně patologických jevů. Ve zprávě o souvislosti s předčasně zahájeným sexuálním životem u mládeže publikovalo, že:
77- 90 % českých žáků a studentů uvedlo, že mladí lidé lidé potřebují větší podporu sexuální zdrženlivosti. Dotazováno bylo 1903 pražských a mimopražských žáků 8. a 9. tř. ZŠ a 1.- 3. ročníků SŠ
Z negativních důsledků předčasně zahájeného sexuálního života uvedli žáci především:
Obavy z těhotenství a strach z pohlavně přenosných chorob.
Lítost z toho, že ke styku došlo v nesprávnou dobu.
Pocit viny ze zneužití důvěry a využití druhého člověka, aniž by zde byl skutečný závazek.
Mnoho dospívajících zažívá ztrátu sebeúcty a sebevědomí. Cítí se použiti, nikoli milováni.
Mnozí cítí, že něco, co mělo být velice speciální, bylo znehodnoceno. Mnoho chlapců cítí pocit viny, jestliže lhali, když chtěli dívku přesvědčit, aby se s nimi vyspala.
Často také odmítnutí jednoho z partnerů poté, co je spojovalo intimní pouto sdílené sexuality, narušuje schopnost dospívajících znovu někomu důvěřovat.
Mnoho dospívajících zažívá hluboké rozčarování až vztek z toho, že byli zrazeni a odkopnuti tím, koho dříve tolik milovali.
Mnoho dospívajících, zvláště dívek, uzavře tento hněv ve svém nitru a upadne do depresí, které někdy mohou mít až suicidální následky (myšlenky na sebevraždu, sebevražedné pokusy, v nejhorším případě dokončené sebevraždy).
Jejich sebevědomí je podlomeno a vzhledem k tomu, že během svého sexuálního vztahu zpřetrhaly všechny ostatní vztahy, zjišťují často, že je těžké znovu obnovit vztahy s bývalými přáteli.
Vzhledem k tomu, že svou energii investovali do sexuálního vztahu, ostatní aspekty rozvoje jejich osobnosti stagnovaly a neměly možnost se plně rozvinout.
Domnívám se tedy, že navzdory některým znepokojivým trendům se současná mládež nijak neliší v zahajování pohlavního života od svých rodičů a většina mladých lidí je si dobře vědoma, že tento akt je něco speciálního, co je potřeba prožít s milující bytostí v čase, kdy jsou oba dva na to dobře připraveni.
Čas od času proběhne novinami článek o špatných příkladech z televize, kopírování filmového násilí, sebevraždě inspirované nevhodným životním vzorem, napodobování anorektické krásy modelek až ke sebezničení a dalších neblahých a zhoubných vlivech, které ohrožují naše děti. Reklama už dávno těží z popularity idolů a přirozené tendence lidí napodobovat známé osobnosti. Třeba tím, že zajdou do obchodu a nakupují výrobky, které vůbec nepotřebují. Ale jak to doopravdy se vzory u dětí je? Proč jsou některé z nich náchylné se nechat snadno ovlivnit nežádoucím způsobem a jiné dobře odlišují realitu od filmové fikce a nevhodné vzory je vůbec neinspirují?
Výzkumy vzorů se provádějí právě u dětí, předpokládá se totiž, že s rostoucím věkem potřeba mít vzor klesá, dospělý člověk už ví, jak na to. Děti jsou k nápodobě nejnáchylnější, a právě na nápodobě je založena jejich schopnost se učit. Stovky dětí odpovídaly ve výzkumech jejich vzorů už v šedesátých letech, kdy probíhal jeden z prvních českých výzkumů na toto téma a další stovky dětí jsem zpovídala v rámci výkumu jejich vzorů já. Zajímalo mne srovnání v čase, jestli a jak se změnily vzory u dětí a podle čeho si děti své vzory volí.
Srovnání rozdílu obou výzkumů bylo velice zajímavé. Zatímco dřívější potomci volili spíše vzory vzdálené - úspěšné sportovce, literární hrdiny ap., jejich potomci sáhli pro inspiraci vzorem z více než padesáti procent přímo do rodiny. A nestyděly se k tomu přiznat ani patnáctileté děti. Je však pravdou, že rodičovské vzory poněkud více inspirovaly děvčata. Každopádně tento fakt určitě vybízí k zamyšlení: jestliže totiž polovina dětí vědomě napodobuje chování rodičů a vidí v nich vzor, nikoho nepřekvapí, že z dětí vyrostou pravděpodobně hodně podobní lidé, jako jsou jejich rodiče. A pochopitelně je třeba vzít v úvahu i to, že každý z nás vědomě i nevědomě napodobuje modely rodičovského chování. Dokonce někdy i když se tomu vyloženě brání. Mnoho rodičů překvapilo sama sebe právě při výchově svých potomků, kdy zjistili, že dělají stejné výchovné chyby, ba dokonce používají stejné fráze k plísnění a chovají se přesně tak, jak kdysi dávno odsuzovali coby děti chování rodičů svých a rovněž s úžasem pozorovali svá dítka, kterak jim předvádějí jejich chyby. Někteří si trpce vzpomenou i na to, jak si tehdy přísahali, že takto se ke svým dětem nikdy chovat nebudou, až nějaké budou mít a s rozladěním pozorují, že ač se tomu tehdy tak bránili, dnes se chovají stejně. Pozitivní je však to, že pokud si toto uvědomí, často jsou schopni takové nežádoucí chování přerušit.
Bohužel nutno také podotknout, že některé rodinné problémy se táhnou všemi pokoleními jako červená nit, a dokonce nejen nemizí, ale stále se zesilují. Uvedla bych příklad jedné rodiny, kterou jsem měla příležitost sledovat v průběhu času velmi dlouho - matka se snažila vymanit z nelaskavého rodinného prostředí odchodem z rodiny a měla v šestnácti letech za svobodna dceru, kterou vychovala doslova v polních podmínkách, načerno si ji s sebou brala i do práce, kde obě spaly, protože neměly kam jít. Svou ekonomickou situaci řešila později přidružením se k recidivistům, kteří přepadávali a okrádali automobilisty. Několik let pobyla v nápravném zařízení. Oba její synové nepracují a mají problémy s policií, jeden je mentálně retardovaný vandal a násilník, druhý se živí překupnictvím kradených aut. Její nejstarší dcera se otevřeně věnovala prostituci a všechny její děti skončily v dětských domovech. Jedno z těchto dětí spáchalo sebevraždu, dvě žily jako vlčí děti nějaký čas v bytě bez péče a bez kontaktu s lidmi, následkem čehož se rozvinulo u obou dětí nevratné mentální poškození. Ano, jedná se o extrémní případ, ale dobře ilustruje zhoršující a plynule se prohlubující problémy této rodiny. K podobným závěrům došli i Jana Drtilová a František Koukolík v knize Vzpoura deprivantů.
Které děti si vybírají určité vzory a proč? Položila jsem si jako jednu otázku výzkumu, jestli jejich volba souvisí s rodinným prostředím a jejich výchovou. Z výzkumu vyplynulo, že vzory agresivních a násilnických svalovců preferují často chlapci s nějakým fyzickým handicapem, kterým tento vzor pomáhá překonávat pocit vlastní nedostačivosti a chlapci, kteří žijí v rodinách, kde po citové nebo výchovné stránce není něco v pořádku. Hoši, kteří rodinné prostředí měli harmonické, sáhli ke vzorům spíše do rodiny a děvčata takovéto vzory nevolila vůbec.
Přestože situační výzkumy, kterými bylo dokázáno, že po sledování televizního násilí stoupá bezprostředně po shlédnutí takových scén u dětí počet her na válku a s násilím, aby zpracovaly to, co viděly, z douhodobého a hlubšího hlediska se ukázalo, že tyto vzory většinu děti netáhnou k trvalejšímu napodobení. Svou roli nepochybně hraje i to, že takové vzory nemohou nabídnout dětem návod, jak se chovat v běžných životních situacích, rejstřík chování a prožívání těchto hrdinů je totiž také žalostně chudý.
I menší děti zřetelně odlišují funkční vzor - tedy toho, koho se snaží napodobit do větších detailů a dlouhodobě a povrchní nápodobu idolů, která je krátkodobá a mělká. Ze snahy provokovat, odlišit se a hledat svou vlastní identitu se tedy může zejména dospívající mládež připodobňovat k lecjakým šokujícícm osobnostem, a přesto mít v hloubi duše potřebu se stát něčím podobným jako jejich otcové či matky. Vzhledem k tomu, že současná mládež čte jen minimálně a je ochuzena o hlouběji propracované vzory literární, klesá u dětí rapidně i představivost a fantazie. U současných dětí je také snížena i schopnost se aktivně bavit a zapojit se do kolektivní zábavy, nepochybně díky pasivní osamělé zábavě s počítačem a televizí. Děti jsou tedy přímo tlačeny k povrchnímu napodobování mediálně prezentovaných osob, protože hlubší informace jim jednoduše chybí.
Z výzkumu vyplynula i další skutečnost, která je hodna zamyšlení - čím bývala dříve výchova v rodině lepší, tím více děti oceňovaly na svých vzorech morální vlastnosti jako píle, čest, statečnost nebo sebeovládání. Se zhoršující se výchovou naopak stoupal obdiv pro výkon. Jaký je pak výsledek takového vzoru je nasnadě - člověk, jehož hlavním životním cílem je trumfnout ostatní. Penězi, kariérou, slávou. Nežene ho vnitřní potřeba po sobě zanechat něco, s čím by byl spokojen, ale potřeba oslnit ostatní. Často se pak takové puzení stane bludným kruhem slávy bez štěstí. Takovíto lidé svůj život snadno promění v pavlačové žití na efekt pro ostatní.
Oblíbenou kategorií dětských vzorů, z nichž mají rodiče často zamotanou hlavu jsou vrstevníci, nejobávanější jsou právě ti, kteří dítě "kazí" a na které rodiče svádějí zhoršující se prospěch a chování svých dítek a marně přemýšlejí, jak takovému nevhodnému kamarádství učinit přítrž. Nejlépe při tom uspějí rodiče, kteří se zamyslí nad tím, proč si díte takového kamaráda našlo, často je to totiž pro dítě východisko z nouze, kdy díky nevhodným zlozvykům, které podědilo po rodičích a nedostatečným komunikačním dovednostem na něj už lepší kamarád prostě nezbyl, případně takový kamarád je zhmotněním chování, na které by si dítě samo netrouflo, ale touží po něm.
Ať tedy říkáme našim potomkům jaká chceme vznešená (a z našeho pohledu jistě inspirativní a výchovná) moudra, budou z nás přejímat a napodobovat především naše činy a to, jak se budeme chovat my, z velké části převezmou do svého rejstříku chování vědomě či nevědomě i oni. Mějme to vždy na paměti a alespoň občas se snažme být pro naše děti dobrým vzorem, a to ne slovy, ale především svými skutky.
Dejavu, prosím, a co vyplývá z výzkumu dětí vychovaných v dětských domovech? Jakým vzorem a v čem, pak mohou být pro své děti? PT
0x
Když vidím chování dospělých, tedy rodičů těch dnešních dětí, nedivím se ničemu, to jsou někdy vzory! - dnes už ani někteří učitelé neumějí odhadnout, co je vhodné pro který věk (filmy, besedy, pc hry) - a z pohodlnosti jim takto berou právo na bezstarostné dětství bez všech "dospělostí" - strašně brzo, myslím. A spousta dospělých je dnes zaměřena jen na sebe, svá práva na štěstí, požitky a pohodlí - a ty děti jen tak na okraj, když už tu jsou, hlavně aby moc neotravovaly, ať si sedí u počítače... A my bychom po nich chtěli, aby byly jaké? Vychované? Někdy je mi z toho smutno, naštěstí kolem sebe mám dost rodin, kde je to úplně jinak a z toho čerpám optimismus...
0x
Vspomínám si na dobu před třiceti lety a to jsou spomínky pěkné .Posledních dvacet let to nestojí za nic. Všichni známí se honí za penězi a na společenský život jaksi není čas.Teď se již nescházíme každou sobotu a neděli u ohníčku abychom opekli buřty a pokecali nikdo nemá čas.No a naprostým opakem jsou děti ale ony nepotřebují ohýnek a buřty .Diskotéka a hospoda .Pokud jsou malí tak si nemají kde hrát protože dospělým vadí křik .Vrchol hraní je , že za sámoškou na silnici kopou do míče.Né že by hráli kopanou oni jen tak kopou ten míč do zdi sámošky.Ale já se jim ani nedivím on je hraní nikdo neučí.Rostou jako dříví v lese a na to dopadají ještě dobře.
doplněno 21.11.09 01:50:A to jsem zapoměl na zářné vzory v televizi.Tam se dozví , že okrade - li důchodce a přitom ho zabije , tak se mu nic nestane a ani se nesmí říci jeho jméno to by chudák dítě mělo trauma na celý život.Chce to ještě párkrát zazvonit klíči a ono se to všechno spraví.Neviditelná ruka trhu třeba něco strčí i do mojí kapsy.
0x
Nejlépe se vychovávají cizí děti, na těch svých rodiče chyby nevidí. Děti jsou pořád stejné, jen díky tomu, že se jim otevřely obzory mají dnes jiné priority jako my před lety. Také jsme chodili kouřit tajně, krást sousedům třešně., každý šel určitě někdy za školu nebo opsal úkol v šatně.Když se to rodiče dověděli dostalo dítko par facek a byl klid. Dnes je za vše 2 nebo 3 z chování a děti bohužel vnímají jak se chová zbytek světa a podle toho, že dravci mají zelenou se chovají i ony.
0x
každé mládě (a je jedno jestli je to dítě, štěně nebo hříbě) od malička zkouší, co mu okolí dovolí. a čím mu dovolí více, tím je z něj větší grázl. Ze štěněte vyroste nezvladatelný pes, z dítěte spratek bej jakýchkoliv zábran.
A nes bohužel společnost jako taková dovolí dětem čím dál víc, snižují se tresty, povinnosti a zákazy. Omlouvají se jakousi falešnou domněnkou, kterou vymyslel jakýsi vyšinutý odborník, že omezováním a trestáním dětí utrpí jejich psychický vývoj...
Cožpak když před lety děti běžně dostávali za lumpárny výprask nebo za zlobení ve škole od učitele pohlavek, tak z nich vyrostli nervově labilní blázni? Co vyrostlo šikovných a jedinečných lid! Dnes? nikdo nic neumí, nikdo nic neví, hlavně že má práva a umí se připojit na FEJSBŮŮŮŮK. To jsou dnešní hodnoty. Ne slušnost, um a znalosti, to nikoho nezajímá.
Ale nemůžou za to děti, ale rodiče a společnost. Dnes se všichni honí za prachama a na výchovu svých dětí nemají čas a náladu. Pak ale stojí za zamyšlení, proč si někdo pořizuje dítě, když se o něj nehodlá starat a vychovávat ho...
Když jsem chodil do školy a učitel si na mě postěžoval dostal jsem od táty přes hubu. Dnes jdou tátové dát přes hubu učiteli. No a děťátkům stoupá nezdravé sebevědomí. Hezký den. R.
0x
My dnešní senioři, jsme natolik usmýkáni posledními dvaceti roky obecně a všemi těmi novo-ismy zvláště, že sice ještě víme, že je škoda každé rány, která padne vedle, jenže se nám do plnění téhle POVINNOSTI nechce z řady důvodů. Pochopitelných, leč neomlouvajících. A tak se svou shovívavostí a domnělou velkorysostí, za kterou se ale skrývá jen pohodlnost a zbabělost, dnes a denně na svých budoucích nástupcích hanebně proviňujeme.
Jednou nás za to proklejou. Nejpozději tehdy, až zjistí, že jsme je nenaučili, jak zacházet se standardně rozjívenou generací po nich nastupující...doplněno 28.11.09 11:41:
Na omluvu nám snad aspoň v tom kterém konkrétním případě budiž, že i sám velký Konfucius tu a tam resignoval: "Shnilé dřevo nelze vyřezávat, zeď z lejna nelze vymalovat. Má ještě smysl kárat takového člověka jako je Jü?"
(Sebrané výroky V/10)
Pro dejavu:
Dejavu, prosím, a co vyplývá z výzkumu dětí vychovaných v dětských domovech? Jakým vzorem a v čem, pak mohou být pro své děti? PT
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.