Výchova dnešních dětí

Každá rodina má své způsoby výchovy, naše tři vnoučata umí automaticky pozdravit a poděkovat, děti našich sousedů též umí pozdravit. Proto mne překvapilo chování tří chlapců na rekreaci, rodina se nastěhovala a kluci přešli několikrát kolem, "nezabučeli" ani jednou...

Jak já ty rozvody nenávidím. Kyždý chce vychovávvat děti a neumí vychovat sebe.Lidé jsou zvyklí, všechno, co se jim nehodí, vyměnit za nové a to i partnera, rodiny se rozpadají a děti ztrácí pocit jistoty, pocit domova, pocit lásky. Děti potřebují příklad a laskavý přístup. Kdo chce, poslechněte si na YT přednášky od MUDr. Ivana Rusnáka, přečtěte si něco od MUDr. Zdeňka Matejčka, například: "Zdeněk Matějček o střídavé péči" http://www.jedendomov.cz/odbo…enek-matejcek-o-stridave-peci

Třeba děti na táboře jí každá jídla, je to taky tím, že jiná možnost není, ale nikdo si "nestěžuje". Takže je to stejný jako vaše generace za komárů (jeho xicht teď straší u náměstí), jsou rozmlsané až skromné zastoupeni.

Mečíku, já se omlouvám, ale toto je debata k ničemu. Nenadávám nehodnotím, jen konstatuji. Ikdyž my, parodiče budeme vidět zásadní chyby ve výchově, stejně jsme naprosto bezmocní. Jen se s námi půjde stín odporu, porhdání (děda si myslí, že ví všechno!), nedůvěry, rezervovanosti. Svými radami mladé akorát vytočíme, odeženeme je, ale nezměníme nic! Přece si nemyslíme, že když mladým něco řekneme, že to změní. Že?! Naše děti o nás začnou mluvit s despektem. Ani si nebudeme moci s našimi mladými o dětech popovídat. Jen tak, bezcílně pokecat. Ať řekneme cokoliv, mladí se ihned postaví do opozice a začnou je obhajovat a vysvětlovat, ikdyž nic nevytýkáme, jen si chceme vyměnit informace. Děckám se všechno ukládá v paměti a zůstane tam pouze a jen ubrblaná babka a věčně nasratý děda, kterému je lepší se vyhnout! Za naše vnuky jsou zodpovědny naše děti. Ty děti, které zapoměly na to, jak a k čemu byly námi vychováváni. To všechno si myslí a praktikuje babička vnuků 30 + 11 + 9 let a prababička 3 + 2 měsíce.

Pane, dej mi sílu přijmout to, co nemohu změnit. Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu a dej mi moudrost odlišit jedno od druhého.

Přesně takhle jsem svůj dotaz myslel. My staří nemůžeme a nezmůžeme vůbec nic. Šlo mi jenom o to udělat si jasno a názory ostatních to dokazují, že v tom nejsme sami a že hodně lidí prožívá stejné těžké chvíle s našimi nejmilejšími.

Dnes je doba, kdy se fandí jen sobcům, kteří tzv. něco dokážou a jdou jen za svým prospěchem. Můžete vychovávat děti, jak chcete, ale tlak společnosti je velký a dělat něco, z čeho nic nemám? Jste padlý na hlavu, nééé? A co jako z toho, že se zdraví kdekdo? Žéééé? Já doufám, že nakonec se vše nějak k lepšímu obrátí a ta současná nevychovanost nebo jak to nazvat, se změní. To jediné si pamatuji z učení Marxe a Engelse, že se kvantita změní v kvalitu, vůbec jsem to nechápala už jako dítě, ale na útěchu dobrý.

Mluvíte mi z duše. Ó, jak já jsem se těšila na vnoučata! Dočkala jsem se jich až v pozdním věku a jsem těžce zklamaná. Např: místo slůvka "prosím" (když něco chce) sebou řampnou o zem a vřeští; v jídle se matlají, jako by bylo jedovaté (přičemž z důchodu nakoupím vždycky to nejlepší, když mají přijet...); ale neuvěřitelně vysoká spotřeba bonbónů a čokolády, tyto komodity jsou nekompromisně vyžadovány...pokud je nedostanou, tak se bulí a trucuje...

Když se nesměle podivím, dozvím se : "vždyť je ještě malý", nebo "doma je úplně hodná"

Co myslíte, nebylo by na místě občas plácnout přes zadek? Tu a tam něco zakázat, přikázat, nedovolit?

Jste babička, tak jim v klidu vysvětlete, že se má říkat slůvko "prosím a děkuji", vždy je za to pochvalte a děti si to zapamatují a začnou ta slůvka používat...

Vřelý souhlas s pt I hodně malé dítě pochopí, co si kde a u koho může dovolit. Když se může v jídle patlat doma, u mě, u babičky, rozhodně ne. U mě už je veliký na takové chování. A takové chování neřeším s rodičem, ale s dítětem. Celoživotní poznání staré kantorky.

A že je svět nějaký? Neblázněte! Na lumpy a na vychcánky je hodně vidět, takové lidi hodně lidí sleduje. Na normální, skromné, hodné rodiny, děti, lidi, nesvítí reflektory. A jsou nenápadní. Takových je drtivá většina. Podivných rodin a podivných individuí je několik. Jednotky. Ale hodných jsou miliony. Nemá cenu lamentovat a zuřit nad těmi, kým opovrhujeme. Hledejme cestu, jak pomoci našim nejdražším, nestát se takovými.

Dajko a Waldemare děkuji. Moc hezké a pravdivé, jenom ta trpělivost jaksi někdy chybí.Aplácat mi staří můžeme, ale dozvíme se, že už k nám nepůjde, že druhá, třetí babička je hodnější-vše dovolí.

A nerouháte se moc? Buďte rád, že máte vůbec nějaké vnoučata a že jsou zdravé. Já si vždycky pomyslím, co by bezdětní lidé nebo lidé s dítětem postiženým dali za to, aby měli dítě zdravé, krásné a úplně normální a rázem mě přejdou myšlenky na nějakou nevychovanost, zpovykanost, zlobení, vzteklost a ostatní "neduhy", které k dětskému věku prostě patří. Však se formuje nová osobnost. Navíc to, jestli se dítě nimrá nebo nenimrá v jídle neříká nic o tom, jaký člověk z něj bude v dospělosti.

Vy zcela jistě také nesníte úplně vše, tak proč to chcete po dítěti? Každý má nějaké neoblíbené jídlo. Nátlakem nebo nadáváním se ho jíst zcela jistě nenaučí. Malé děti musí jídlo několikrát ochutnat, než ho začnou jíst. Takže stačí trvat na tom, aby ochutnali malinký kousíček. Třeba jim zachutná a třeba taky ne a nikdy ho jíst nebudou. No a?

Jako matka malého vzteklouna jsem se naučila jedno. Nátlakem ani rozčilováním se nikam nedostanu. Dítě se zasekne a nefunguje vůbec. Naopak klidným vysvětlováním a vlastním příkladem dokážu dítě zmanipulovat téměř k čemukoliv. Chce mu to jen vhodně vysvětlit, najít nějaká pozitiva a zajímavosti i na něčem úplně nudném, zaměstnat dítě činností, kterou zvládne a chválit i ve chvíli, kdy více škodí než pomáhá. Všimněte si, jak učitleky ve školce mají zmáknutý celý kolektiv dětí, aniž by na děli musely křičet, rozčilovat se nebo je nějak bít.

Taky k nám chodí nafrněná slečinka od sousedů, co hned tak něco nesní. Tak dostane trošku na talířek ochutnat, když jí chutná, dostane přidat, když nechutná, tak nedostane, ale nic jiného není.

Děkuji za hezkou úvahu.On je to pro nás velký skok.Když u nás spadl chlebíček na zem, to byl lamentací, vždyt to byl boží dar, když jsem v sedmé třídě požádal matku na městě,aby mi koupila 10 dkg salámu, že coby dospívající kluk mám hlad, bylo mi sníženo kapesné na jednu korunu na den abych nerozhazoval. Pravda je, že mít zdravá vnoučata je nade vše. Mám syna,který se obden loučí se životem, protože má roztroušenou sklerozu a díky tomu spoustu psycho pochodů.A co mu má matka nebo táta poradit?

To je všechno o výchově. Když s dětma jíme u stolu, neexistuje, aby děti něco nedojedly. Dcera dělá to, že nejprve vybere všechno, co je z masa a to ostatní jí už tolik nejede, ale vždy sedí u stolu, dokud to nedojí. Někdy mají opravdu větší porci, tak jim to necháme třeba k večeři, ale nic se nevyhodí, za tím si prostě stojím. Také nesnáším, když se u jídla začnou rozcapovat a dělat blbosti, to je okřiknu a když to nepomůže, tak říznu pěstí do stolu a děcka jsou v pozoru a je klid.

Když jsou u babiček a dědečků, ti je samozřejmě necepují a občas rozmazlují.

no není to vše o výchově. Myslím, že se shodneme, že každý člověk je osobnost, nezávisle na tom, kolik je mu let. Když něco funguje dobře, ještě to neznamená, že je to moje zásluha a naopak. Nezdárné dítko nemusí být výsledkem výchovy. Těžko dávat vztekací nebo extrémně tvrdohlavé dítě za vinu rodičům. Když má někdo doma andílky, kteří občas zazlobí a po bouchnutí do stolu se zklidní tak rozhodně neplatí, že to tak platí na všechny, jak píše "pb". Někdo má doma andílka, na kterého stačí zvednout hlas a na jiné aby měl člověk vysokou školu manipulace a politiky.

Sám si jsem vědom spousty chyb ve výchově a zřejmě ještě více je těch, o kterých nevím. Ovšem jako otec extrémně tvrdohlavého, ale přitom velice citlivého dítěte vím, že za neúspěchy ve výchově nelze dávat vinu jen sobě.

Samuraji, jistě děti moc dobře vedete. Ale řekněte, když vám do výchovy začne mluvit děda nebo babi, kteří vaše děti vidí pár hodin za rok a už si utvoří závěry, ihned svou výchovu změníte? Nemůže to být i tak, že za těch několik málo chvil, kdy jsou děti s nimi, se chovají jinak? Testují je? Zjišťují, kde jsou hranice? Co babi a děda zkousne a za co bude rodičům žalovat, místo aby si je srovnal sám. A mají pak plezír z toho, jak se babi a děda, před nimi, s rodiči štěkají. A oni výjdou jako vítězové! S potutelným úsměvem sledují, jak táta dědu srovnal.

Když jsou u babičky ať u jedné nebo u druhé, tak to je jako když jim přeskočí a řáděj, jak z divokých vajec. Babča si pak stěžuje (ona to bere jakžtakž s humorem), že neposlouchali a že si dá mokrý hadr na hlavu. Naše děti jsou prostě děsně živé a jak jsou oba pohromadě, tak to je někdy opravdu na mokrý hadr. Jde o to, že prarodiče je nechají rozjet a nejsou schopni dupnout. Bohužel tohle většinou dělají i manželce, která je měkčí, co se týče výchovy. Já tento problém neznám. Ne, že by mi nezlobily, ale je to pořád v pohodě a když cítím, že se rozjíždí, tak rázně zakročím a je to v klidu.

Jinak Babčo, od prarodičů si do výchovy kecat nenechám, je to moje rodina, moje pravidla. Oni si své děti také vychovali po svém.

eivlis - kdybych viděl, že vyloženě nemůže, tak bych ho samozřejmě k ničemu nenutil, ale nechal bych ho to dojíst řeba k véče nebo tak. Ono něco jiného je, když dítě už opravdu nemůže a mezi tím, když to dělá naschvál. Nebojte, zas takový tyran nejsem

Tenhle problém mě zaujal natolik, že jsem tuhle otázku otočila a zeptala se našich dětí, jak se staví k naším radám, co do výchovy svých dětí, našich vnuků. http://www.poradte.cz/volna-diskuze/22203-date-na-rady-svych-rodicu-pri-vychove-deti.html Jsem hodně zvědavá na reakce.

Dovolím si také otočit podanou otázku. Když jsem byl malý, byl jsem asi také pěkný zmetek. Pokud jsem neměl svoji lžíci značky Bublik, odmítal jsem jíst a ječel jsem až mi ji našli. V noci jsem vřískal rozsvit a pokud se chtěli trochu vyspat, nasvítili. Postýlku jsem měl na kolečkách a když jsem se rozhodl ponocovat, otec vzal pásek a ..., přivázal ho k okraji a už jenom přitáhnout a nohou odstrčit. To jsem se dozvěděl, když coby větší jsem se ptal, od čeho jsou ty rýhy na prknech. A ještě jednu perličku o tom, co se nemá, ale někdy dělá. Děda měl k obědu ovocné knedlíky,malý vnouček seděl naproti. Děda dojedl a protože mu bylo líto vyhodit ten sladký a mastný zbytek na talíři, objel to jazykek. Vnuk s ledovým klidem reagoval. Babí vy tady nemáte myčku? Ne nemáme. Aha, tak proto musí děda čistit talíře jazykem?

A tohle chce chudáčky maličké moralizovat.

No vidíte . Děti nejsou dnes horší nebo lepší, mají svoje vývojová stadia, kterými si musí projít, jinak to ani nejde. A starší generace zapomíná na svá dětská léta, má už časem zkreslené a nejspíš zidalizované vzpomínky.

Děti nejsou cvičené opice, když si to uvědomíte, žije se vám mnohem lépe. Jednou se vnučka zeptala "proč mám zdravit tu paní, když se mi nepředstavila a já ji vůbec neznám". U jídla je to stejné "babi, proč nejíš ryby?" Jsem babička, já nevychovávám.

Já zase vnučkám řeknu co mají i nemají dělat co se nehodí nebo hodí.Rády mne poslechnou ,,ono-záleží jak jim to podáte.Nenechala bych si skákat po hlavě,jen proto,abych byla "dobrá" babička.U mne se musí chovat slušně ,žádné kravály a pod.nemíním se pak 2 dny po jejich návštěvě léčit.Doma ať se bibře v jídle,,ale u mne ne! A jde to i bez zuření.A pokud by rodiče chtěli pohlídat,,tak ať své děti vychovávají tak,aby se člověk nehrozil z jejich návštěv,(obecně(..V tom případě ať si je pohlídají sami.