Došla Bohu trpělivost?

Já jsem taková praktická, rozumová, rozumná, ale na Osud věřím. Viděla jsem tolik naprosto nepochopitelných náhod, že si myslím, vlastně nemyslí, vím, že existuje. Osud se zahledí a řekne: "Hej, ty, pojď, už stačilo! Končíš!" Nebo: "Ty pojď, udělám tě slavným a bohatým. Marně se šprajcuješ! Budeš!"Občas lískne tak, že člověk uvidí vztyčený ukazováček:"Bacha! Nemysli si!"

Vašeho kamaráda je mi líto. Stejně tak, jako mého souseda, zdravého, skvělého mužského. Nebyl to kamion, byla to prasklá cévka v hlavě.

Zvlastni je, ze nam denne priroda ukazuje prirozeny kolobeh. Zrozeni, zivot, smrt. Smrti ale zivot nekonci. Prave naopak. A proc nam ma byt lito nekoho, kdo odesel? Neni to hloupost? Nektere kultury oslavuji odchod a nektere breci. Kdo ma pravdu? Vsichni a predse nikdo...

Holt, nikdo z nas to tady na zemi neprezije ... jak krasne to komentoval ogar: "jak zranitelné je jeho pobývání na tomto světě, a přesto si ho často znepříjemňuje nebo nechá znepříjemňovat hloupostmi"

Dekuji

Ale my nelitujeme ty, kteří nás opustili. Těm je dobře a jsou na nejleším možném místě. Pláčeme proto, že si nedovedeme představit, co teď bez nich budeme dělat.

Já v osud nevěřím,,,každý je jeho strůjce a že mu praskla cévka ,,to se běžně stává,,můj názor..

je to téměř ztracený pud sebezáchovy ,,takových šílenců je moc..

Na osud se nechá svést všechno. Moje vysvětlení je takové, že svojí aktivitou a zřejmě leckdy za hranou, šel vstříc možným problémům a v tomto případě smrti. Takových je mnoho a prostě jednou to nevyjde. Takových znám více.

- no, Bohu dojde takříkajíc "trpělivost" s každým z nás.

Pokud "Divočák" žil bouřlivým způsobem života - holt mu to jednou nevyšlo. Alespoň umřel "v botách" - a ne někde v hospici na hadičkách, v bolestech, neschopný si ani dojít na záchod.

Jsou opravdu různé osudy.Teď mám otázku vedle na dizkusi...ale.

Osud se netrápil ani s přítelem od máti,s kterým se před 17lety seznámila a dali se dohromady.On víceméně bezdomovec,protože vše přenechal manželce,jelikož mají spolu syna a šel.Určitě to znáte.

Seznámil se z mojí máti a začli spolu žít,nejříve u nás a postupně začli budovat spolu své bydlení.Během oněch 17let přítel pracoval,dá se říct dnem a nocí a vysledek byl nový postavený dům a zaplaceny veškeré dluhy.

Jednoho dne v letě na koupališti jsme se bavili,že už mají vše a že by bylo dobré začít i trochu žít,zajed si občas na dovolneou atd.

Ten den jsme si krásně užili letní koupáni a netušil jsem,že to bylo spíše rozlouční,na druhý den přitel zemřel,bylo mu 49let.Žehnám mu...

Omluvte smajlík,ale jen tak se má na mrtvé vzpomínat,s usměvem...

kejmilos. Stalo se mi něco podobného. Před více jak 10ti lety jsem seděla doma na zahradě a přemýšlela nad tím, jak se mám MOC dobře. Milujícího () manžela, zdravou dceru (já taká zdravá), krásný dům, vybudovanou velkou firmu. Prostě vše bylo naprosto prima... Ten den si pamatuji naprosto přesně i ten krásný pocit na zahradě. Druhý den se vše začalo měnit. Velice rychle. Během tří měsíců jsem přišla naprosto o vše . To bylo prostě neuvěřitelné, hrozné... Asi jsem v ten letní den na zahradě v myšlenkách zhřešila, a KDOSI mi předvedl, jak člověk může spadnout až na naprosté dno.

Já myslím, že v tomto případě to není ani tak osud, jako pravděpodobnost. Když bude deset lidí hrát ruskou ruletu, tak budou všichni "čerpat" svůj osud až na posledního, ten je VYVOLENÝ. Jenže tohle platí jen do okamžiku, kdy uděláme druhé kolo. Příroda má ráda chaos, jen člověk to rád učeše to uchopitelných tvarů.

Já bych na to řekla, že nevyzpytatelné jsou cesty boží - někdy se stane to, co snad ani není možné. U nás je jeden místní zbohatlík, kterému vše vychází. Asi před 10 lety dělal novou fasádu na baráku a z jedné strany mu sousedka nechtěla povolit, aby jim skákali po půdě, tak to nechal být. No a za půl roku ta paní umřela na infarkt, bylo jí 49, vždy v pohodě, prostě šla si dělat večer čaj, upadla a bylo po ní. Její manžel byl podpantofel, no hned další měsíc už se veselo zateplovalo a dělala fasáda.

Nedá mi si nevzpomenout na naše sousedy. Oba chlastali jak duhy, v noci se denně vraceli z hospody s řevem, doma pak mlátili dveřmi, nábytkem, vyhazovali kompoty a kyselé zelí zavřenými okny... Když jsme zakládali družstvo, odmítli zaplatit členský příspěvek. Všichni v domě jsme se na jejich byt složili a "platili" nám nájem. Jednou se paní ocitla s kamennými játry v nemocnici a za pár dní umřela. A pán se bez ní do měsíce upil. Přiznám se, že jsme to oslavili, poprvé za dlouhé roky jsme se vyspali... Jejich byt družstvo prodalo a za ty peníze máme všichni plastová okna.

Je dobré, že umřel "v botách", ale klidně to mohlo být o 20 let později a toho je nám líto. On s tím problém nemá. Vždycky jde o ztrátu pro ostatní tady na Zemi. Jde v podstatě o rozloučení na dlouhou dobu. Jsme smutní, když někoho jen dlouho neuvidíme a víme , že se třeba za dva roky vrátí, natož když ho tady na Zemi už nepotkáme. Taky se říká."Kdo s čím zachází, tím taky schází", je to pravděpodobné, ale taky se říká, že Bůh si k sobě nejdřív bere ty, které má nejraději. Tohle druhé rčení se mi v mnoha případech připomnělo, odpovídá to tomu, že někteří mimořádně dobří, skvělí a vyrovnaní lidé odcházejí brzy a lidi říkaj,proč odešel tak úžasný člověk a hajzlové zůstávají? Asi se mají ještě hodně co učit a ten, co odešel měl jednoduše "splnéno"?

Smůla ale určitě si to v životě užil a umřít v posteli by pro něj bylo utrpení. Myslím, že Bůh s tím nemá co dělat.

Liduš - Bůh má co dělat se vším, ale bylo to myšleno s nadsázkou.

Boha bych do toho netahal, spíš se jen potvrdilo přísloví: "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu..."

Víte člověk není na smrt nikdy připravený, zejména u lidí kteří mají k umření daleko. My máme takovou partu , scházíme se na pivko , grilování a plavání. Jeden muž se kterým jsem si moc rozuměla, hezky jsme si povídali , tak najednou nepřišel. Bylo nám to divné že se ani neomluvil.A víte proč on si jen tak umřel, nepřipravený na smrt ale stalo se. Byl to šok ale takový je život. Během tak 10 let se mi to stalo vícekrát., člověku je z toho smutno, ale nic s tím nenaděláme...

korina - Mně postupně umřely tři nejlepší kamarádky. Vždycky ta další nahradila tu, co zemřela. Bojím se o zbylé dvě, pak už nemám další, stejně naladěné duše, jen známé, se kterými se občas sejdeme, ale nejsou vyloženě moje krevní skupina, i když normální, hodné ženské. Jen mně to jejich téma hovoru moc nezajímá (co ,kdy, kdo, kde).

Vzpomněla jsem si na jednu myšlenku mého oblíbeného autora Carnegie: Kdybys teď, hned, na místě zemřel, kolik si myslíš, že by zaplakalo lidí?

magdon- I tak se to dá říct.

Moje maminka vždycky říkávala: "Kdo s čím zachází, s tím taky schází." Proč jen jsem si na ni, při čtení té otázky, vzpomněl?

Nemyslím si, že by nějaké tzv. vyšší moci nějak ubylo trpělivosti. Spíše si myslím, že se opět prokázala platnot přísloví: tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Tedy, matematicky viděno- čím déle trvá rizikové chování, tím více se zvyšuje pravděpodobodobnost nastání negativního jevu- v tomto případě smrti Vašeho známého. Tedy nejedná se o zásah tzv. vyšší moci, ale o zákonitost pravděpodobnosti. V tomto smyslu je zajímavé podívat se na videa nazvaná lucky people compilation. Myslím že jsou na you tube.

No fox given.

někteří lidé mají větší vitalitu a s ní se s bolestí a zraněním bojuje lépe. Možná už moc riskoval ...