Být sám sebou

V minulosti jsem si o sobě myslel, kdoví co nejsem. Přitom na základní škole jsem byl naprosto průměrný žák a později i horší. Ano, existovali předměty, které mně více či méně bavily, ale třeba matematika to nebyla.
Pozdější výběr střední školy byl zcela nesprávný. Ne, že bych ji hodnotil jako nějakou příliš obtížnou školu, spíše mně nebavilo se učit. Představa, že bych mněl tuto školu dokončit mi byla zcela cizí. Nezajímala mně. V té době jsem byl absolutně podprůměrný student, vlastně jsem vůbec nestudoval. Zajímaly mne zcela jiné věci, vlastně jsem myslel jen na hudbu. Školu, do které jsem chodil "duchem nepřítomný" jsem opustil.
Uteklo několik let, a já zjistil, že mi chybí oficiální vzdělání. Nabízela se jen jedna možnost, jít dálkově studovat. Mnoho toho na výběr nebylo a tak jsem vybral možnost dálkově studovat gymnázium. Někdo se asi zhrozí, jak může někdo, kdo nebyl zrovna skvělý student na toto vůbec pomyslet. Je pravda, že procházka růžovým sadem to nebyla a ani se mi to nepodařilo napoprvé udělat. Měl jsem zpočátku problémy s anglickým jazykem a matematikou. Musím ještě dodat, že jsem studoval na dvou školách, to první gymnázium jsem po dvou letech opustil (nepodařilo se mi uspět z matematiky, anglický jazyk jsem nakonec dal). Jiné předměty mi naopak nečinily potíže. Utekl nějaký rok, já nastoupil znovu na soukromé gymnázium. Ve výuce ani v požadavcích nebyl nějaký zásadní rozdíl, rozdíl byl ve mně. Rozhodl jsem se, že tentokrát to už musím dokončit. Začal jsem se učit. Anglický jazyk jsem zvládal daleko lépe, než na předchozí škole a v matematice jsem byl alespoň průmer. Jiné předměty mi šly dost dobře. Mnoho lidí si myslelo, že jsem kdovíjak chytrý, ale tak to není, prostě jsem se začal učit. Tentokrát jsem už došel až k maturitě a napoprvé ji udělal.
S určitou dávkou sebevědomí jsem i já v té době zatoužil studovat na univerzitě. Neměl jsem malé ambice, protože jsem chtěl studovat, spíše přírodní vědy. Rozhodoval jsem se mezi studiem biologie nebo dokonce fyziky (přece jen ta fyzika je ale podstatně matematicky náročnější, takže jsem jí vyloučil).
Napoprevé jsem se sice na univerzitu nedostal, ale později se to podařilo, nestrávil jsem však na ní déle než semestr! Tentokrát jsem sice školu neopouštěl snad z neschopnosti studovat, ale donutili mně jiné okolnosti.
Zůstal jsem tedy jen s maturitou a nyní přemýšlím, jestli jsem si v minulosti nevytvořil o sobě mylný obraz, že jsem něco, čím ve skutečnosti nejsem a čím ani být nemohu. Ve skutečnosti mě totiž předběhli ti skutečně inteligentní a úspěšně vystudovali školy. Já jsem tu školu jen vydřel, protože soukromé gymnázium dálkově asi nemá takovou úroveň, jako klasické denní. Na denní gymnázium bych se v životě nedostal a nevím, jestli bych na něm byl vůbec schopen tak dobře studovat, jak jsem studoval dálkově. Kdybych zabral, tak asi ano. Přemýšlím, že jsem v minulosti asi udělal chybu, protože jsem zvolil maturitní obor, na který jsem neměl, i když jsem později maturitu složil. Měl jsem zvolit učební obor, ten by odpovídal mým schopnostem. Teď akorát mám maturitu, ale vlastně nic neumím. Studovat univerzitu v mém případě je určitě zbytečné, nevím, co si o tom myslíte vy? Raději jsem se měl vyučit nějakému méně náročnému řemeslu-oboru jako třeba kuchař. Už delší dobu řeším tento problém a nemohu se dobře rozhodnout. Stále jsem myslel na studium, ale já fakt nejsem studijní typ, je to jen mé ego.
Jsem podle vás jen průměr, který přecenil své schopnosti a hledá se? Co byste dělali v mém případě? Opravdu chci začít už něco pořádného dělat a ne jen snít o tom, co bych mohl dělat. Mám raději zvolit to praktické. Co byste dělali na mém místě vy jen s maturitou na nic moc gymnáziu, mám si udělat nějaký kurz, či zkusit ten "dálkový učňák?"
A proč jsem si podle vás namlouval, že jsem, něco čím jsem nebyl a živil jsem tím i ostatní, protože jsem se nechtěl vyrovnat, že jsem jen průměr? Díky za vaše rady, a zkuste mi prosím odpovědět na všechny otázky, díky moc.