Jste spokojeni v praci?

Podle mne by bylo slušné začít u sebe...

ivzez to máte pravdu, je to zde zvykem začít u sebe, me to ani nedošlo, že od Práce tu není ani čárka, co dělá.

Prace prodavacky me velice bavi,jsem rada mezi lidma.Ale nebavi me ta nesmyslna buzerace ze shora.Plat moc velky neni,kdybych byla sama bez partnera mela bych dost vely problem to financne zvladnout

Dík za optání Spokojený, práce mě baví. V minulém zaměstnání jsem dělal prakticky stejnou práci, jen u jiné firmy a v jiném kolektivu, a byl to opruz. Ono to asi nebude o té práci jako takové, ale o tom, v jakých podmínkách ji kdo dělá.

Někde jsem se dočetla, že peníze, plat, je až na 4 místě při volbě práce. Já jsem z generace, kdy práce byla to, co nás živilo. Moje maminka, když si někdo na práci stěžoval, říkala: "Co chce? Je v teple, nesněží na něho, pracuje v čistém, fasuje monterky, mistr na něho neřve, není sprostý. Co by chtěl?" To bylo vrcholem dobré práce. Já jsem svoji práci měla ráda, ale občas mě štvala. Jenže to jsem vůbec neřešila. Bylo třeba uživit 2 děti, zaplatit složenky. Co bylo nutné, nevyhnutelné, to jsem neřešila. Asi tak.

Jsem již v důchodu, ale moc mne bavilo, když jsem pracovala jako prodavačka u pultového prodeje v papírnictví. Ten neustálý styk s lidma byl pro mě zábavný, avšak peníz jsem dostávala minimální, Pak jsem si doplnila vzdělání a přešla do komerční banky do kanceláře a tam jsem to přímo nesnášela. Vadilo mi jak sezení po celou pracovní dobu, tak pracovní náplň, která byla pro mne nezáživná, jednotvárná, ale zase jsem si hodně finančně polepšila, takže jsem tam nějaký ten rok vydržela. Ted si vzpomínám, že jsem měla mezí tím ještě jedno zaměstnání a to pokladní na poliklinice, kde jsem byla spokojená, chodila jsem na poštu a do banky, vydávala zaměstnancům výplaty a pacientům cestovné za jízdy na vyšetření a do lázní, také prodávala stravenky. Tahle práce mne fakt bavila, ale když si vzpomenu na práci v bance, tak to byla pro mne pěkná otrava a také jsem tam byla často nemocná, ale zase jsem tam získala tu nejlepší kamarádku, kterou mám.

Jsem naprosto spokojen. Poměr odvedená práce / finanční ohodnocení je nevídaný (v můj prospěch, samozřejmě), nemusím tzv. pracovat s lidmi a mám pracovní dobu, která výtečně nahrává mým zálibám, pro něž mám tak spoustu času. Na předchozím postu jsem pracoval s lidmi, lezly mně z toho nehty a proto jsem se nechal při první příležitosti přeložit. Teď si už dvanáct let medím a nehodlám na tom nic měnit.

Já se svou prací spokojený jsem z hlediska toho co dělám, ale absolutně nejsem spokojený s tím, kolik si vydělám, takže si hledám něco jiného.

Tak do práce samozřejmě chodím kvůli penězům (a ukažte mi někoho normálního, kdo ne). Kdybych je nepotřeboval (nebo měl jiný zdroj), do práce bych samozřejmě nechodil a svůj čas bych strávil po svém - lépe.

Ale když už do práce musím, tak ta, co mám teď, mě docela baví. I když je jasné, že by to mohlo být ještě lepší.

Svoji práci dělám jen a jen pro peníze, rozhodně mě ničím nenaplňuje. Placen jsem dobře, pracovní prostředí slušné, kolegové až na vyjímky dobří, zacházení a jednání je většinou také korektní. Nestěžuji si, vážím si toho, mnoho lidí tohle napsat nemůže. Jinak ale v podstatě svou práci opravdu nemám rád a dělám ji jen z výše uvedených důvodů. Ale vydržet se to musí, za zábavu mě nikdo platit nebude, tak vše řádně plním a těším se na víkendy - jako třeba dnes, kdy na vše zapomenu.

Zdravím.!

Tož asi tak... Prošel jsem toho dost. A můžu říct, že nejlepší a nejspolehlivější kolektiv byl

v havírně, na dole. Tam totiž nebyl čas ani pomyšlení na kraviny typu pomluv a různých

šmejdstev. Zkrátka, co se řeklo, muselo se udělat a hotovo.

Pak jsem dělal hrázného - elektrikáře na přehradě. To jsem byl vlastně takový "domovník"

ve větším. Krásná práce v nádherném prostředí. Rád na to vzpomínám.

Pak jsem takřka dvacet let dělal svářeče na "Jaderné energetice" ve Vítkovicích, kde jsem byl

docela vážený, jelikož jsem dost "pintlich". Měl jsem plno úředních zkoušek jak na plyn, tak na obal. elektrodu,

automat pod tavidlem, austenity, návary tvrdokovů, hliník, měď... zkátka, co bylo potřeba. Taky krásná práce...

Ovšem ta mě celkem zdevastovala. Ono svařovat dvanáct hodin parogenerátor, který je nahřívaný na 250°C

není žádná selanka a časem se to projeví na zdraví. Mnoho mých kolegů, včetně toho nejlepšího, který mě

vše naučil jsou už v Pánu. Ale to jsem vlastně "odbočil".

Každou práci jsem dělal rád, až na to, kdy jsem pracoval jako údržbář na škole...

Nedokážete si představit, co všechno dokážou rozmazlení spratci zlikvidovat.!

Naprosto Sisyfovská práce, bez nějakého naplnění. Po roce jsem "hrdinně zdrhnul"...

Potřebuji práci, kde je po mě vidět nějaký výsledek. Hmotný, hmatatelný.

Nedokázal bych dělat něco, jako ...Burzovní makléř, či realitní agent, nebo pojišťovnictví.

To jsou pro mne prázdné věci. Musím za svou prací vidět hmatatelný výsledek.

Třeba, péct chleba. To by mě bavilo.!

2kedar, takhle péci chleba? http://www.wimp.com/a-very-en…fficient-bread-maker-at-work/

Zdravím.!

Jo.! To už jsem někdy, někde viděl. Ten kluk už po práci opravdu nepotřebuje chodit

do posilovny. Ale je to šikula, že.?

To video je fascinujici - jak byste takovou praci financne ohodnotili? Navic - zdatne mladiky by to mohlo v ramci souteziveho kolektivu i bavit

Tak tohle je extrém. Podobná hezká videa se dají najít i pro jiná řemesla, např. zedník. O to smutnější pak je vidět ve skutečnosti pracovat ty takyřemeslníky tady všude kolem, kteří jsou k sehnání, když něco potřebujete udělat. Na dobrého řemeslníka narazíte jen vzácně a ... nemá čas (je zamluven) aspoň na 2 roky.

Zdravím.Já jsem 20 let pracovala jako zdravotní sestra.Práce mě bavila,no bohužel jsem tam nechala zdraví.Jinak souhlasím s názorem,že není nejdůležitější,jakou práci člověk dělá,jako spíš v jakém prostředí a kolektivu ji dělá.

Měla jsem tu kliku, že jsem skoro celý život dělala pouze to, co mne bavilo. Ale určitě bych nedokázala stát někde u pásu a celých osm hodin dělat ty samé pohyby. To bych stoprocentně zešílela. Ale i takovou práci musí lidé vykonávat a některým to ani nepřijde. Prostě potřebují pracovat a jinou nenajdou, nebo jim právě tohle vyhovuje. Zase na nic nemusí myslet, nic obstarávat, nic nevylepšovat, prostě si odkroutí svou směnu a jdou domů. Ten dělá to, a ten zas ono. A co děláte Vy a jak jste spokojený Vy? Co Vás vedlo k takovéto otázce? Děláte nějaký průzkum, nebo jste jen tak zvědavý? Nebo jste nespokojený a hledáte podporu u stejně postižených lidí?

Mne léta živila kantořina. Bavilo mne to, naplňovalo, ale vyčerpávalo. Poslední třída mi odmaturovala před osmi lety. Pak mne vycucávaly roky péče o nemohoucí matku. A až ve svých šestašedesáti jsem si našla konečně práci, která mne baví a nabíjí, byť je fyzicky náročná. Starám se o květiny, keře, záhony, parkovou úpravu kolem jednoho luxusního hotelu. Velké to je nejmíň, jak fotbalové hřiště. Mohu si přijít kdykoliv, být tam, jak dlouho chci, pak zas nejít, když prší nebo se necítím. Prostě chodím tam, jako na svoji zahrádku a udržuji ji, aby byla pořád hezká. Stříhám, pleju, přesazuju. Jezdím nakupovat keře a trvalky a vymýšlím, co kam příjde. To sázení je přímo vzrušující. No a večer smyju slanou rašelinu s těla a padnu do peřin. Nepotřebuju prášky na spaní, a když naopak zaspím, jdu tam až odpoledne. Peníze tu ani tak nerozhodují, mám důchod, se kterým vyjdu . Za těch pár tisíc navíc podnikám cesty po ČR.

Do práce, chodím hlavně kvůli penězům. Kdo říká, že do práce nechodí kvůlu prachům, aůe kvůli tomu, že ho to naplňuje, tak je buď blázen nebo kecá. Jsem učitel na střední škole.

Za socialismu byla velmi malá mateřská, jen pár měsíců, ne jako ted několik roků a tak mámy odcházely brzy od dětí do práce a to bylo špatné.
Za socialismu nebyly žádné dávky, bud jste pracovali, nebo vás zavřeli, ale mohli jste umřít i hlady, pokud jste nekradli. Pracovat se zkrátka muselo, dokonce ani romové neměli dávky, museli pracovat.
Nějaká pomoc ze strany socialistického státu nebyla. Důchody byly nízké jako ted a tak většina důchodců pracovala, dávky nebyly, aby se jednak uživili, jednak aby pomohli mladým, když jim stát nepomáhal. Kdyby mladí i po svatbě několik let nebydleli u rodičů, tak nevím kde by bydleli, protože žádné odvolání nebylo, že nemáte kde bydlet.
Byly rafinované zákony, že rozvedený manžel nesměl vyhodit druhého manžela, jedině že by mu sehnal byt a podobné pitominy a nesplnitelné utopie.

Takže pracovalo velké množství žen a ty se musely přizpůsobit zaměstnavateli a jeho potřebám. Většinou i inženýrky pracovaly jako uklízečky, protože jim to umožnovalo péči o malé děti.
Jinak muži a často i ženy nemívali práci snů, pokud neměli známé, zkrátka protekci nebo členství ve straně.
A proto tvrdit, že jak kdysi, tak i nyní je práce pro lidi smyslem života, by bylo přehnané tvrzení. Je jen málo lidí co žijí pro práci - dejme tomu zapálení vědci, těžko třeba popelář.
Smyslem života nejsou často ani děti, jen si lidé uvědomují, že jednak by neměli komu odevzdat majetek a jednak jsou i lidé co se nudí, když nemají starosti, tak si nějaké přidělají tím, že si pořídí rodinu. A nakonec je třetí skupina lidí a to jsou ti, co se bojí stáří a doufají že jim pak pomůžou děti, což často bývá krutý omyl.
Takže jsem celý život pracovala jen pro peníze, kdybych je měla, spadly by mi ruce do klína. Znám tisíc jiných činností, které by mě bavily víc než práce. Přesto jsem byla uspěšná, protože pracovitá a spolehlivá.
Takže bych o práci netvrdila že je smyslem života, je ale opravdu matka pokroku, bez ní by nebylo nic a skákali bychom po stromech, zároven ve mně nevyvolává bujaré nadšení.
Otázku bych položila jinak - co je pro vás smyslem života? Já tvrdím že smyslem života je žít. Jinak nic. Povolání prozrazovat nebudu, nebylo až tak podmínkou otázky.

Jinak ještě dodám, že socialistické země nebo postsocialistické země neumí lidem práci zaplatit. Pokud mám příjem jako chlap, že z toho nemůže rodina žít, dětem nedám nic, třeba soukromou slušnou školu, nemám co odkládat na stáří, tak to bylo a pořád je špatně. Takže socialismus nebo rádoby kapitalismus, je to na jedno brdo. O neschopných politicích.

Hejkálku, při čtení odpovědi Fany, jsem přemýšlela úplně stejně. Že nejspíše spadla z měsíce. Ale podívej se, v kolik hodin tohle psala. Hodně unavený mozek vyplodí podivné závěry a fantazie.

Fany, jak to chodilo přesně za socialismu nevím, protože jsem byl malý, ale jinak souhlasím.

Za socialismu jsme dostali státní byt rok po ukončení VŠ. Nekoupili, jen platili přijatelný nájem. Na novomanželskou půjčku jsme si do něj pořídili vybavení.Nepamatuji se, že by v mém okolí byl někdo tak zadlužen, jako teď moje děti , když splácej hypotéku. Sice jsme dostali umístěnku každý v jiném okrese, ale práce byla.Kolikrát o ničem a hůř placená, ale na uživení to stačilo.Nebyli bezdomovci. Školky byly všude a nestalo se, že by děcko nevzali. Se školou se chodilo na lékařské a zubařské prohlídky. Některé soboty se společně dělaly brigády na úklid a vylepšení okolí. Myslím, že toho bylo dost, co mělo tak zůstat. A to jsem spíš pravičák.

Ano, to s vámi souhlasím, spousta věcí, které byly dříve dobré jsou pryč a ještě jsou kritizovány, jak byly špatné. Jinak také mám hypotéku ještě asi na deset let a je to na hlavu. Polovina výplaty zmizí a to se pak žije od výplaty k výplatě. Ovšem nutno podotknout, že bez hypotéky dnes dům stavět nelze.

Tak mě třeba do školky v 70. letech nevzali Když mi byly dva roky, narodili se předčasně mí dva bratři , po těžkém porodu oba s LMD ( lehká mozková disfunkce ) a maminka po delším pobytu v kojeneckém ústavu tedy byla s nimi doma , snažila se věnovat se jim co nejvíce, protože jejich vývoj byl velmi opožděný. léky doporučené lékařem na podporu rozvoje mozku sháněli známí v zahraničí.

a protože maminka nechodila do práce - byla v domácnosti, aby se mohla věnovat hodně opožděným bratrům, ani já jsem do školky nemohla- nemaje zaměstnanou matku. Dětí bylo hodně.

Na prvním stupni základní školy jsme chodili od druhé třídy na směny, týden vyučování ráno, týden odpoledne, když třídu opustila paralelní " třída " , vyučování tedy každý druhý týden začínalo až odpoledne a končilo podvečer. To by myslím dnes dost rodičů mělo problém přijmout. Nemluvím o plných třídách - na druhém stupni ZŠ a na gymnáziu 40 lidí ve třídě.

Proč by s učením na směny měly být problémy? Přece byla družina (teď tomu říkají jinak), školák tam ráno mohl přijít a po obědě šel do školy

Lety jsem zjistil jednu věc-raději pracovat za málo ale v dobrém kolektivu nežli za hodně peněz ve špatném!

Vše co jsem dělal dělal jsem rád-at již velitele čety pak roty,pak po revoluci opět vel.čety a nyní (v nové AČR to již nebylo to k tomu) zedničinu a aspoň si říkám-tohle to tu po mně ,až tu nebudu, zůstane!

Nevím jak to viděla Funny ale já to viděl jińak i když část její odpo je dobrá-příživníci at již cikáni (tehdy si ještě neříkali romové a navíc ti poctiví se při slově róm durdí a i by se prali pže jsou CIKÁNI!) nebo mezi další občné šli do vězení kde MUSELI stejně jako ostatní kriminálníci pracovat aby si na svůj pobyt v nápravném zařízení vydělali!Práce byla pro všechny!Ne jako dnes.

... kvůli penězŮM? To bych tam už nebyl.

Ano, svou práci mám rád. Učím angličtinu na jazykovce a občas příležitostně překládám. Učitelé byli vždycky, co se týče platu, podhodnocováni, vezmeme-li v úvahu, co se na ně klade za nároky a požadavky. Takže žádnej učitel to kvůli penězŮM dělat nemůže, ani kdyby chtěl...