Kamarádky mě jen využívají

Tak mám pocit,že tato odpověď je trefa do černého.Jenže ono najít kamarády kde je "chemie" je zatraceně těžké. Proto se snažím skamarádit s každým,s kým se nějak náhodně potkám a dám do řeči.Tzn. i s lidmi,se kterými se necítím úplně nejlíp,protože si říkám,že každý je nějaký a při troše tolerance se dá bavit s každým.Mimichodem stejné je to i s partnerstvím.Jedinej chlap,kde fungovala chemie,mě nechal a ostatní vztahy ztroskotaly právě na tom,že kde nebyla chemie,snažila jsem se hledat rozumné důvody,proč zůstat a nikdy to nedopadlo. Ještě mě napadlo,jestli to nemůže souviset se sebevědomím.

kolikrát už jsem se k tomu chystala,ale nakonec jsem nic neřekla. Specielně jedna sousedka,se kterou si občas dáme kafe,tak když se rozváděla,byla u mě pečená,vařená,nikdy jsem ji neodmítla,i když mi to věčné stěžování už lezlo krkem. Když jsem si chtěla postěžovat já,doporučila mi psychologa. .Ale zase když marodím,dojde nakoupit,uvaří polévku nebo vyžehlí.Tak nevím? Člověk asi musí brát i to dobré.Největším problémem asi je,že se nemám s kým zasmát. Možná jedna jediná kamarádka,ale ta zase nemá čas,když je mi zle.Tzv.kámoška do pohody. Tak nevím?

Ano a taky si té její péče vážím,bylo to myšleno tak,že ona neumí vyslechnout a máme každá úplně jiný smysl pro humor,takže se spolu moc nezasmějeme.Ale to,že se postará,když je mi ouvej,toho si cením,to udělá málokdo.

A pročpak se ptáte?

Aha. No já jsem ještě docela mladá ,ale díky nemoci jsem skončila doma s částečným inv.důchodem. A přesně jako vy třeba za celý den řeknu jen to "dobrý den" v obchodě.Synek mi říká,že "telatím"-jeho pubertální výraz.Zapomínám mluvit a kolikrát ani nemám,co říci. Když je totiž člověk doma,nemá žádné zážitky....No až najdu práci,snad to bude lepší.

To ano,poučit se člověk taky může.Já se poučila,jak hrozné je,když je někdo pořád negativní a jen si stěžuje a pomlouvá. Proto si stěžuju co nejmíň,abych druhým nebrala energii.

Ještě k té "vrbě"...já jsem taaak slušně vychovaná,že bohužel nebo možná bohudík,i kdyby ten druhý mlel sebevětší hlouposti,nehnu ani brvou.Jiný už by vyvracel oči nebo si nenápadně ťukal na čelo. Proto si asi všichni myslí,že mě všechno zajímá a rádi se vrací.Skutečnost je kolikrát taková,že jsem celá zpocená,trnou mi koutky od nuceného úsměvu a modlím se,aby ten druhý už šel.Mimochodem,čeho je to vlastně důkaz? Že jsme každý někde jinde a přátelé z nás nikdy nebudou? To by mě zajímalo...

Úžasné,to si musím zapamatovat. Velice dobrá předsevzetí.

Ještě bych se zeptala na názor.Co si myslíte o tomto.známá ke mě chodí 1-2x týdně na kafe(známe se z práce).Byla u mě asi 10x. K sobě mě ale nepozvala,tak jsem se pozvala sama,že někdy dojdu podívat se na její nový byt. Domluvily jsme datum,pak mi volala,že nemůže,že něco má.To samé udělala i další týden,s tím,že ten následující je to na tuty. pak se ale vůbec neozvala. Když jsem jí volala,koktala do telefonu,že je na nákupech a hned,jak bude moct,přijde a popovídá mi,co všechno ji potkalo.O návštěvě u ní ani slovo. Tak nevím,jak to mám chápat? Má mě "na háku" nebo to tak neřeší? Je taková trošku roztržitá...

Tak si čím dál víc myslím,že za všechno bohužel může výchova. Upjatá a puritánská.Bála jsem se na něco zeptat,když už jsem sebrala odvahu,ty reakce bych nikomu nepřála vidět. Hrůza. Všechno bylo trapné,nevhodné atd.jen mlčet a poslouchat. Naši se k nám i v těchto našich středních letech často chovají,jak k nesvéprávným.A to nepřeháním! Pak se jeden nemůže divit,že jsem z toho zmatená a nevím,co je vlastně správné,vhodné atp.Takže se omlouvám,chtěla bych si v tom udělat trošku jasno.

Víte co,blbosti v tom smyslu,že je to často monolog,kdy dotyčný semele kde,co. Když něco začnu já,je vidět,že mě moc nevnímá a jen čeká,až si zase vezme slovo.

To je přesně ono,že mám pocit,že tak nějak přitahuji hlavně sobce,zahleděné do sebea sledující svůj zájem. Ještě poslední postřeh a už přestanu psát.Před chvílí jsem se vrátila z bazénu,kde jsem byla s kamarádkou,kterou jsem dlouho neviděla. Řekla jsem jí,že tak hodinku zaplavat,víc nezvládnu. A ona na to,že to jsem měla říct,že ona se chce hlavně opalovat.Po hodince se mnou v bazénu,páč jí asi bylo trapné tam se mnou přijít a pak jen ležet na dece, se rozloučila,že zůstává na to opalování. Myslela jsem si,že ho oželí a dáme si na zahrádce ještě občerstvení a poklábosíme,když jsme se dlouho neviděly. Alespoň já bych to tak udělala na jejím místě. Asi se budu muset naučit být taky sobec.