Netvrdím, že je to pravidlo nebo že to tak má každá matka. Ale všímám si už pár let stejného vzorce, tj. že spousta žen se ke svým synům chová láskyplněji než ke svým dcerám, a to i když už jsou obě děti dospělé. Dám obecný příklad: když syna bolí hlava, matka se z něj i v jeho dospělosti může s prominutím podělat a všeobecně mu promine mnohem víc věcí než dceři, které na zdravotní problémy například jen velmi stroze a prakticky poradí, aby se nezačala příliš litovat, přičemž se k ní celkově chová přísněji a trestá či kritizuje ji za věci, které by u syna přešla.
Proč tomu tak je? Cítí v dceři podvědomě konkurenci? Dokáže se do ní lépe vžít, a tak ji jinak vychovává? Nebo jde o úctu k opačnému pohlaví, které by ji jednoho dne mohlo lépe "ochránit" a zabezpečit? Zajímaly by mě Vaše názory.
0x
Dobrý den, myslím si, že se to liší případ od případu, moje tchyně má rozhodně radši manželovu sestru než jeho, někdy je její chování až groteskní - jakoby nám i záviděla, když se nám něco povede nebo si něco koupíme.
S tou závistí jsem se setkal právě vzhledem k dcerám - dcera si najde šikovného a spolehlivého partnera, podaří se jí zhubnout nebo si lépe rozumí se zbytkem rodiny a vypadá to, jako by na ni matka podvědomě žárlila, nedokáže s ní sdílet radost. Ale věřím, že podobná situace může nastat i v případě syna, jak píšete. Řešíte to nějak nebo Vám to do života až tak nezasahuje?
Správná matka má ráda všechny své děti stejně a nedělá mezi nimi rozdíly.Já mám jen jednoho syna,takže nemůžu z tohoto pohledu posuzovat.Někde jsem ale četla,že někdy se matky chovají jinak k dítěti,ke kterému mají povahově a temperamentem blíže,více si s ním rozumí,ale neznamená to,že ho má radši. Pak to tak může mylně vypadat,že ho upřednostňuje.
Když píšete "správná matka", myslíte tím slovem "správná" to, co se od ní ve společnosti očekává nebo opravdový, upřímný cit k dítěti, který vzniká bez ohledu na požadavky okolí? Ze svého hlediska to bohužel nemohu říct, těhotný jsem nikdy nebyl a zřejmě nebudu 
Dokážu se ale nicméně vžít do toho, že jsme všichni pouze lidi, a že i láska může být nerovnoměrně rozdělená mezi děti, takže skutečně dochází k upřednostňování. Mateřský cit může být určitě velmi silný, ale nevím, jak moc je bezpodmínečný, když je dětí více.
0x
Tak já znám pouze opačné případy.Pokud nějaký takový znáte,může to být tím,že matky cítí,že ví všechno lépe,protože už přeci vychovaly děti a dcera je ještě nezkušená,hloupá.Tak to mám já s matkou,cítí že mě musí poučovat.Jinak si myslím,že na tom není nic pravdy.Někdy si více matky rozumí s dcerami,jsou pořád v kontaktu,svěřují se a jindy má tohle matka se synem.Nic jiného bych v tom nehledala.Taky jde o to jaká je kdo povaha.Já si s matkou nikdy rozumět nebudu,je jiná jak já,její povahu nesnáším.Brart má povahu jako ona,proto mají k sobě blíže.
doplněno 26.06.16 18:24:
Třeba v rodině mého muže je to tak,že jeho(jako syna)matka má ráda,ale protože dcera je jí podobná nejen vzhledem,ale i povahou,svěřuje se jí,volá jí...je to dcera která je protěžována,zastává se jí a taky proto z ní vyrostl namyšlený hajzlík.Můj muž(syn)matce nevolá,nesvěřuje se...a proto si o něm myslí,že jej nevychovala dobře,není jí blízký,ale on má jen takovou povahu,nemyslí to zle.
0x
Kostivale, to je hrozně individuelní...zase někdo trvrdí, že každý otec se ve své dceři vidí, přitom to vůbec není pravidlo...jak už jsem výše četla. - případ od případu...s tím zcela souhlasím...
0x
Taky jsem ve svém okolí nabyla dojmu, že synem se matky více pyšní.
mé kamarádky, ( jsme přes 40 ) opravdu , mají-li syna a dceru, jedná se tedy o mladé lidí 15-20 let, tak mluví hlavně o synovi, chválí jeho schopnosti, záliby, většinou používají zdrobnělinu jména - Honzíček, Tomíček, zatímco o dceři spíše mlčí a zdrobnělinku neuslyšíte.
že by v tom bylo něco ze stereotypu starších časů? - muž je hodnotnější -živitel, zabezpečí to , co žena sama tolik neumí, obydlí, těžší práci atd. atd?
Jinak u těch, které mají jen dceru, tam je to stejné jako u synů .
já sdílím jiný názor, opravdová matka miluje své děti stejně a nedělá rozdíl jedná-li se o dceru či syna. Já mám syna a dvě dcery a hodnotím jejich postoj k životu , zodpovědnosti a jejich schopnostem.Obdivuji u každého něco jiného , prožívám jejich plusy i mínusy a hlavně oni vědí že dokud jsem tady mohou se na mne obrátit a budeli to možné pomohu.Bolí mě jejich zklamání a zároveń mě těší jejich radost. Nemohla bych vědomě jednomu z nich nadržovat a vědět že druhým sourozencům to bude líto.asi takhle můj názor...
Korina - to je ovsem citankovy priklad spravne matky, takovych je jako safranu, ale v zivote je to opravdu ruzne. Oblibene hyckane dite byva rozmazlene, samo moc nedokaze, spoleha na pomoc rodicu i v dospelosti a byva nespravedlive uprednostneno na ukor sourozencu. Ale ve stari se potrebni rodice na mazanka obvykle spolehnout nemohou.
neřekla bych, že by moje kamarádky měly snad dcery méně rády, to ani nemohu vědět. Ale synem se více pyšní. Synové jsou nápadnějí, všichni vyrostli do výšky Potkáme např. syna ve městě, jak jde ze školy, a kamaradka " to je můj velkej SYN " - možná obdivuje trochu i to,jak chlapec vyrostl, mladý, vysoký..
možná i ta rychlá proměna z dítětě v mladíka pár letech... o dceři jsem ještě neslyšela říct
" to je moje velká DCERA " dcery tedy nemají těch 190 cm naštěstí )
možná jsou hoši jen více vidět, a mají zajímavější, akčnější zájmy a sporty
Má babička toto říkávala a dodnes věřím, že to myslela naprosto upřímně, nicméně rozdíl v chování vůči synovi a dceři tam zkrátka byl. Není přece až tak nesmyslné si představit, že matka může mít jedno z dětí raději nebo méně ráda než další. Nebo je to hloupost? Myslíte, že je podíl mateřské lásky vždycky stejný?
A děkuji za názor
0x
Jojo, jednou jsem to někde četla krásně popsané - matka, která drží na rukou syna, vypadá jako madona, syn je její Ježíš. Matka, která drží dceru, vypadá jako žena držící dítě.
Já mám za to, že to pochází od konfliktu žena x žena, který se vyvíjí mezi matkou a dcerou celé dětství a naplno propuká v pubertě a vrcholí "osamostatněním" dcery a vztah se pak přehoupává v rovnoprávnější vztah připomínající kamarádství. Pro syna bude naopak matka vždy matkou. I proto je tolik mamánků, ale již méně podobně založených žen.
Mimochodem, všimla jsem si - a to již když jsem byla dítě - že matka syna je (tak z 80%) většinou krásná jinak, než matka dcery. Její krása má jiskru, sex-appeal, je to spíš vnější krása, půvab, elegance. Krása matky dcery vychází zevnitř, nemá tolik původ v rysech, postavě, oblečení a jednání, ale spíš jakoby v povaze, v úsměvu, v pohledu.
Brnkáte na moje struny, naufrago :D Tak nějak si to vysvětluju i já.
Ten dodatečný odstavec myslíte, když je žena těhotná nebo i pak po celý zbytek mateřství?
A proč myslíte, že má syn mnohem větší predispozice k tomu, že bude zbytek života matkou rozmazlován? Kvůli tomu, že tam je méně třecích ploch než mezi dvěma ženami? Matka se nesnaží syna tolik kontrolovat, aby dělal všechno správně, tzn. jako ona?
Ano, tak nějak by se také dalo nazvat, třecí plochy.
Ten poslední odstavec myslím po celou dobu života - před, během, po těhotenství. Dost často se mi daří podle toho odhadnout pohlaví dítěte, i když dvakrát - když šlo o blízké lidi - jsem se sakra mýlila 
a určitě to nefunguje vždy.
Ale v jednom Vám musím oponovat. Neřekla bych, že matka má syna raději, než dceru. To vůbec ne, a možná z toho vychází mnohá nedorozumění v tomto vláknu. Jen ho prostě vychovává jinak. Je na nějméně náročná, více mu promíjí, méně ho usměrňuje, cepuje, dceru dříve osamostatňuje, nechává ji poradit si s problémy samotnou, syna vede více za ručičku, ale méně určuje, co má dělat a jak... občas mi to připadá, jako by matka chtěla dceru připravit dobře do života, připravit ji na to, že život je svině, aby byla odolná, aby si dokázala poradit, ale syna ne.
A ještě jeden důvod mě napadá: holčičky zrají rychleji, je tedy mnohem snazší je nechat osamostatnit. Já to sama vidím na sobě. Mám neteř, která je o 3 měsíce starší, než chlapeček, kterého hlídám. Když dítě potřebuje smrkat, neteři podám kapesník, ať se vysmrká. Nerozbaluji jej, ať se snaží sama. Když je to kluk, vyndám kapesník, rozbalím ho a podržím mu ho u nosu, on si ho sám ještě nepodrží. Proč? Ano, zčásti proto, že kluci jsou v těchto ohledech pomalejší, ale určitě zčásti proto, že ho nenechám si s tím poradit samotného. Prostě tyhle rozdíly ve výchově vidím sama na sobě. Hrozné, že? Naštěstí jsem v tomto docela sebekritická a občas mě trkne, jak jsem k neteři drsnější. Ke klukovi taky, ale jinak. Spíš jako chlap. Ráda s ním hraju fotbal, koukám na vlaky, lezu po prolejzkách a blbneme po chlapsku, odřenina sem, boule tam
0x
Já si myslím, ale jen myslím, že v ženách je stále výchova našich ženských předků, chlap je živitel, o chlapa se musíme postarat. Můžeme být sebeencipovanější, máme to v sobě. Mladí přijdou a já se nejprve zeptám zetě, co bude, na co má chuť. Pak kluků vnuků a nakonec se zeptám dcery, kterou z té mladé party miluji, možná, že i nejvíce. Anebo jí řeknu, v ledničce, na kredenci je, vezmi si. Příjde opravář a já se ho zeptám, jestli nemá hlad. Když příjde žena, nabídnu pití. Ale později, když už se mladí ožení, vdají, syn se více přikloní k ženě a její rodině, pro kterou je máma cizí člověk. Blíže zůstává dcera, která velmi pobně vaří, hospodaří, má uložené věci ve spižírně. Nevěsta, snacha je bezva, ale stále cizí.
0x
Já to vnímám trošku jinak, než se tu píše. Všimla jsem si, že díky tomu, že kluci jsou pomalejší ve vývinu a více, i déle, závislí na matce, nemívají tu "protivnou" ženskou povahu, jsou takoví tulivější, bezelstnější, tak to tu matku tak nějak odzbrojuje. Poznala jsem to u většiny matek i přímo u své dcery. Malej si strčí paleček do pusy a přilepí se na ni jak klíště, kdykoliv je třeba unavený, zatímco dcera bývá v takové situaci protivná a uřvaná. To klíště prostě matku odzbrojí, sama zažívám stejné pocity, když se na mně takhle, bez jakýchkoliv požadavků, přilípne a jen na mně leží. Připomíná to pocit při kojení. Ženská je hned na měkko. Holky jsou dřív samostatné, mají tisíce výmluv a víc prosazují svůj názor. Matky v nich podvědomě vnímají tu ženskou mazanost, kterou nemají rády u jiných žen, ale kterou máme všechny v sobě. Syn ji respektuje, dcera se jí víc staví. Tragédie ovšem je, když ta máma syna "neodstaví" ani v pubertě. "Petříčku, pojď si ke mně hajnout", říkala sousedka synovi ve 13ti a Peťánek rád šel. To samé mi jednou sdělila i moje kamarádka, jak si to spolu se synem (15 let) užívají v posteli, vedou tam důvěrné rozhovory, on se jí se vším svěřuje a že to jsou každý den nejhezčí chvíle. Nedovedu si představit, že bych, jako holka, říkala všechno mámě už v osmi letech. Pravda také je, že jsou matky na své velké syny hrdé, jakého "chlapa" to porodily. Dokonce i tchýně se mi přiznala, že na syna byla vždycky hrdá, i když měla své 2 dcery ráda a syn byl dvojčetem jedné z nich. Taky všechno musely dělat dcery a syn jen lítal po lese. (Měli hospodářství na vesnici). Možná i podvědomě se žena snaží být na dceru přísnější, jednou bude mít taky rodinu a musí všechno zvládnout. Po chlapovi se donedávna jen chtělo, aby uživil rodinu a měl splníno.
0x
Myslím, že je to hodně individuální - třeba naše sousedka má tři děti - dvě dcery a syna. Děti jsou již dospělé a mají vlastní potomky (v rozmezí 1-4 roky). Sousedka zjevně mnohem více upřednostňuje dcery a jejich děti, až se to synovi nelíbí. Takových příkladů znám víc, ovšem toto mám téměř denně na očích (navíc si nám sama pravidelně stěžuje, že syn "žárlí"). Podle mě tady jde často o to, že rodiče podvědomě upřednostňují dítě, které je jim povahově a vzhledově bližší. Často to bývá tak, že děti jsou podobné rodiči opačného pohlaví - ovšem ne vždy. Na zmíněnou sousedku jsou právě mnohem více podobné její dcery.
milá co co dík za vaše hodnocení , v životě jsem toho hodně prožila , viděla a jsou situace které obdivuji u druhých jak se s tím dokáží vypořádat.Myslím si že výchova našich dětí nebyla až tak složitá jako je dnes. Mám pět vnoučat od 5- do 23 let. Kolikrát mám jiný názor na jejich výchovu ale to si jen myslím . Děti jsou háklivé na nějaké poučování. Děti moje byly venku , hrály si s míčem, skákaly panáka atd.dnes sedí u těch svých moderních mobilů, počítačů a jsou spokojeni. Muj vnuk 10 letý se směje při mé poznámce že děti byly potrestané tím že si nemohly večer v posteli číst. to by pro ně trest nebyl.No nechám toho to je jiná kolonka. Jo děti to je někdy dilema !
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.