Změnili byste něco v životě?

Ano, já bych změnila všechno,nějak jsem se celý život přizpůspbovala lidem kolem mě.Byla to fatální chyba, což už téměř nejde napravit.Zapomněla jsem být sama sebou...Velmi jsem podléhala rodičům, partnerovi,spolužákům ,lidem v práci atd.Byla jsem vychovaná tak, abych byla hodná, poslušná,nedělala problémy,poslouchla...Byla to chyba.Udělala jsem spoustu špatných rozhodnutí,na která jsem doplatila.Jsem neprůbojná a skromná, neumím prodat to, co vě mně je.Ve svém okolí vidím hloupé a drzé lidi, kteří se nacpou tam, kam ani nepatří a neberou na nic a na nikoho ohled,ubližují,bonzují atd.Tak jsem se politovala a jede se dál,ve starých kolejích...

Měnila bych místo k životu. Mám ráda léto, ale ne suché vedro, takže kdybych se narodila někde u moře, jih Španělska, jih Francie a tak podobně...

Ne. S intimním životem jsem spokojen, mám zaměstnání snů (nepovím) a místo k životu jsem si po zralé úvaze vybral sám. Nic zásadního měnit nechci.

zmenila bych všechno, ale tak je to zařízeno, abychom předem nev´ěděli a z chyb se pak poučili...

Já bych neměnila nic.

Všechno, co člověk prožije, mu něco dá. Mám pocit, že mne "méně příjemné" prožitky a zkušenosti vždycky posunuly někam dál....

- těžko říct - i kdyby člověk dostal tzv. "nový život" - stejně by zase něco zblbnul ... chybám se nikdo nevyhne. A pokud byste začínali jako mladí se "starými" zkušenostmi - tak už by život neměl žádný půvab, protože byste všechno znali, všechno věděli, nic by vás nepřekvapilo ...

Hancule, neměnila bych nyní nic. Vše špatné bylo k něčemu dobré a co jsem si přála, to jsem změnila.

Píšete - Např.výběr partnera,povolání,místo k životu apod. Kdo to chce udělat, tak ať to udělá dokud dejchá. Pak už se nedá změnit nic

Já jsem třeba doplatil na to, že jsem neposlouchal svůj rozum a řídil jsem se podle rad druhých. Ale změnit to už nejde.

V "osobním" životě jsem nadělal řadu chyb, ale vzhledem k mé povaze a výchově to asi jinak nešlo. Nevím, jestli bych to podruhé dělal jinak. Možná to chtělo víc pohybu, nemusel bych teď řešit bolavá záda. V životě "profesním" jsem se vyučil přesně tomu, po čem jsem toužil. Po čase jsem ale změnil firmu a pak následovala asi fatální chyba, když jsem ve zkušební době z nového zamastnání odešel. Kdybych překonal počáteční problémy, mohl jsem po pár letech být špičkový odborník na výpočetní techniku.

Jiné místo pobytu? Nevím, možná. Cešlý život žiju ve velkoměstě, s přestávkou 30 let dokonce ve stejném domě. Líbilo by se mi žít někde na polosamotě, kde by byl větší klid a prostor, lesy, skály. Ale nevím. Ono je něco jiného někde trávit pár dní o dovolené, nebo tam žít trvale.

Něco bych změnila, něco ne.

Partnera bych si po 41 letech zkušeností nechala stejného. Je to hodný člověk, i když i jemu zkřížil cestu alkoholismus, dneska je to už 9 let za námi a já si ho velice vážím za to, že dokázal vstát a jít dál zase s čistým štítem. To každý nedokáže.

Asi bych změnila bydlení. Manžel byl nechtěně jedináček, mladší bráška mu jako miminko zemřel, další děti už nemohly přijít. Proto na něm rodiče silně lpěli. A chtěli, abychom bydleli u nich, aby měli syna doma. Přistavěli jsme nahoru. Ovšem všetečná tchyně nám tam neustále lezla, nakukovala do skříní, zda mám dobře srovnáno, i do lednice, zda a co mám uvařeno. Klidně i přede mnou, chyběl jí naprosto stud. Dnes si myslím, že jsem asi musela být svatá, když jsem to 40 let vydržela a neshodila ji do přízemí, kam patřila. Myslím si, že mladí by měli žít opravdu sami, sami řešit své problémy, sami se učit hospodařit a vše, co k tomu patří. Já strávila mládí pod komandem tchyně. Nehledě k tomu, že dnes v té ohromné halapaši žijeme nahoře sami, dole 91 letá tchyně. Až nebude, zůstaneme sami dva. Vytápění a celkový provoz je velmi nákladný. A co s tím dál, až nebudeme moci? Opravy...Takže - být dneska mladá - už nikdy. Něco malého a sami.

Děti bych neměnila, jsou zdravé, hodné, spokojené, mají své rodiny a my máme prima vnoučata. I tohle je velký kus štěstí. Při pobytu v lázních jsem občas zašla procházkou k dětské léčebně. A říkala si, jaké ohromné mám štěstí, že jsme měli zdravé děti i zdravá vnoučata. Člověk tam viděl takové věci, že rychle přehodnotil své priority. Zdravé dítě je nadevše.

Změnila bych své jednání v 19 letech. Tehdy mi umřel znenadání táta, den po mé maturitě. Na infarkt, bylo mu 49 let. Kromě mamky a mě zůstala 12 letá sestra. Mamka byla dosti /blbě se to píše, je to přece jen matka/, sobecká. Byla jediná dcera živnostníka, měla se celý život dobře. I za války, když jiné děti neměly kousek chleba, ona baštila bábovky a vánočky. Ale přeju jí to. Jenže se naučila myslet jenom na sebe. Já chtěla po gymnásiu studovat přírodní vědy /botaniku/. Mamka mi to po smrti táty perfektně rozmluvila. Prý mě na studiích sama bez táty neudrží, a co navíc chudinka 12 letá sestřička? Hrála mi na city. A já ustoupila. Začala jsem pracovat v kanceláři za 700 Kč hrubého měsíčně. Prý musím přispívat na domácnost, ona sama to neutáhne. Z těch 700 hrubého po mně chtěla 500 čistého jako příspěvek! Další školy /nástavby/ jsem si dělala už dálkově, jako vdaná, ale na tu botaniku se smutkem vzpomínám dodnes. Škoda. Dneska už leccos vím o sirotčím důchodu, stipendiu, brigádách, tehdy jsem jako telátko věřila všemu, co mi mamka nabulíkovala. A ještě jsem ji litovala, že přišla o muže. Dneska bych neustoupila, školu bych zkusila. A věřím, že udělala. To jediné snad mě mrzí nejvíc ze všeho a chtěla bych tu školu dělat. Tehdy jsem byla opravdu trdlo, které o životě nevědělo nic. A mamka si se mnou mávala, jak sama chtěla. Lituji, že jsem tenkrát podlehla jejímu kvílení.

Ale co nadělám, už je to za námi. Poznala jsem v životě dosti špatného, ale zároveň i hodně pěkných chvil. Nic není jen černé, nebo jen bílé. Asi to tak musí být. Aby si člověk víc vážil všeho, čeho dosáhl. Jaga.