Poslední měsíc života

Já myslím že se na to odpovědět nedá. Taková situace člověka změní i když je připravený na vše. Já bych asi do poslední minuty hledal možnost jak tento stav zvrátit. A když už, tak bych rád umřel š´tastný.

No mě hlavně udivujou tyhle morbidní a divný otázky...Život je krátkej a krásnej.A vyptávat se po internetu po diskuzích co by kdo dělal v takových strašných chvílích...Nevím,divná otázka ale třeba jsem divnej já...a je to normální.

- no - stačí si nějaký čas počkat a budete to vědět sám !

robin-

- tím chci říct jen to, že každý z nás se ocitne jednou v situaci, kdy bude mít před sebou jen ten měsíc.

Pokud bych to věděla s jistotou dopředu - a pokud by mi ještě zbyly nějaké síly tělesné, nebo duševní, dopřála bych si ještě všechny neřesti, které nyní nemohu, neboť jsou "nezdravé". Asi bych ale nechtěla umřít střízlivá - na to se moc bojím - a Bůh mi nepomůže. Toť vše - jen doufám, že Váš dotaz byl (prozatím) čistě filosofický. Zdravím.

podle mě je to nesmyslný dotaz - když budete vědět, že vám zbývá několik týdnů života, budete asi nemocný a to tak, že dost... takže na nějaké akce vám nebudou zbývat síly... zažila jsem, když mi umírala máma i táta i muž, tak o tom něco vím - v těch posledních týdnech už nezbývá sil na cokoli...

No myslím si nebo doufám, že bych obešla všechny svoje kamarády a známé a všem bych řekla, jak je mám ráda, všem bych odpustila nějaký křivdy, zakázala bych jim, aby byli smutný z mojí smrti, zkoukla bych ty nejkrásnější filmy, přečetla ještě nějaký knížky, hrála bych na klavír a když bych měla štěstí a nezbláznila se z toho, že vim, že umřu, tak bych se snažila být prostě šťastná (i když vim, že by to pravděpodobně nebylo v mých silách).

Jo, a zrušila bych si účet na facebooku.

Taky jsem o tom už několikrát přemýšlela a zdá se mi to normální, nic není tabu, co se nás dotýká. Jen jsou lidi, který mají strach na to jen pomyslet, natož se tím zabývat. Každý máme jiné životy, výchovu, prostředí,životní zkušenosti, proto i reagujeme rozdílně. Mám -li mluvit za sebe, asi bych se jen trápila, ve stavu krajního ohrožení jsem ochromená, i když jinak velká bojovnice. Záleželo by na tom, kolik by mi zbývalo energie, pokud málo, tak bych to asi odevzdaně přijímala. Určitě bych ale nebyla aktivní a neplnila si na poslední chvíli nějaké sny. Pokud bych měla ještě sílu, určitě bych zlikvidovala své osobní, intimní věci (zápisky, literární výtvory, vše velmi osobní).

Asi má tazatel měsíc do konce života,když pokládá tak divný dotaz.

Asi bude rozdíl, když někdo přiskotačí k doktorovi, že ho píchá tady a po vyšetřeních se dozví, že má pár dnů. Anebo někdo leží na kapačkách, pospává pod narkotikama a je mu celý svět ukradený. Moje paměť Jak se jmenuje americký film, šel nedávno, když se dva, ne úplně, dědci sejdou ve špiátále a mají nějaký zbytek života před sebou. Ten jeden je v balíku a tak si udělají seznam, co v životě chtěli, ale neudělali. A vydají se do světa a plní si ta přání. Freedman a ještě někdo v hlavních rolích? Jenže, tak to nefunguje.

Film, jojo, je to tak. Jak jsem mohla zapomenout na nádherného protivu Nicholsna?!

Žiju den ze dne, nikdy nevím zda ráno vstanu z postele, moje nemoc umí zázraky, večer pohoda a ráno byste se raděj neviděl. Asi bych obešla všechny přátele, nic jim neřekla a zcela jistě bych ujasnila manželovi, jaký pohřeb si přeji.

Nevěřil bych tomu.

Tak, musím přiznat, že naplánováno fakt nemám. A nemám tušení, jak by to probíhalo. Zkusil bych dotáhnout některé věci, aby to žena a děti měly snazší, ale za měsíc toho člověk moc nestihne. A já toho mám rozdělaného tolik (nejen fyzicky). Velkou pravdu má sebod, člověk by měl žít tak, jako by věci, které dělá, dělal naposled. Poněvadž ta paní s kosou je tu furt.

Ohomilo by mě to, rekapitulovala bych co jsem životě udělala dobře a co ne. Čekala bych smířená , ale takhle žije asi každý starý člověk, protože nikdy neví kdy smrt přijde, ale ví že už je to blízko. No což, musíme tam každý.