Matka srazila autem dvouletého syna

Asi jsi vstával nesprávnou nohou. Na netu lze najít i spoustu pozitivních věcí.

Samuraji, koutkem oka jsem ten titul o matce zahlédla, ale neotevřela ho. Nebudu se stresovat s trápit tím, co se už stalo, co nemohu ovlivnit, s čím nemohu pomoci. Den není černý! Vůbec! Sluníčko svítí, kdopak ví, co hezkého dnes na nás čeká, kdopak ví co hezkého pro své milované dnes uděláme my. Není černý den. Černý si ho děláme sami. Nic nás nebolí, můžeme se obléci nebo si zatopit, na talíři máme jídlo. Tak o co jde? Kde je den černý?

Tady to máte vy všichni, kteří se tak chlubíte že se bez auta dneska neobejdete. Raději tedy být bez auta, než náhodou přejet vlastní dítě...

Pro matku to je hrůza a ještě soudy. Vnučky nejdříve připoutáme do autosedaček a pak vyjíždíme, stejně při vystupování, zastavit a vysvobodit holky, uhlídat děcko za autem, před autem, nelze.

Je to už pár let co si u nás na chalupě přejel tatínek syna valníkem, on ho na tom valníku vozil, odseděl si to, rozpadla se mu rodina a pro vesnici to byl ten nejhorší vyvrhel, odstěhoval se, byl z něj totálně zlomený muž.

Jakýpak černý den, počasí nic moc, zima jak v Rusku ale z vnuček jde jen pozitivní nálada.

Lepší nic nevědět, když nelze pomoci. Mrňouska už to nezachrání a rodina bude nadosmrti nešťastná.

Znala jsem pana doktora - dobrého, uznávaného. Peněz měl asi dost, postavil si krásný nový dům a na zahradě bazén. Bylo to v době, kdy ještě bazény tak běžné nebyly. No a utopil se mu v něm taky asi 2letý synek. Člověk nikdy předem neví, co se stane.

Já spíš mám husí kůži z těch kamiónů na přejezdech, se sklopenými závorami - viz začátkem tohoto týdne na Hodonínsku. Vnuk si plní svůj sen a za pár let, když to půjde, bude asi taky fírou. Když si představím, že sedím v lokomotivě, na kolejích překážka a já jen na to zírám / rozjetý vlak se zastaví zhruba na 1.500 m/ a nemohu nic dělat - je mi všelijak. A je těchto hazardérů čím dál víc.

Připadá mi, že lidský život nějak pro lidi pozbývá ceny, jsou zbrklí, neopatrní, uspěchaní a nepřipustí si, že to může být jejich poslední den. Jaga.

Co na takovou nešťastnou bolestnou událost říct.Je to tragédie jak v prvé řadě pro matku, tak pro celou rodinu.Jenom nechápu, jak se to mohlo stát.S pocitem viny se matka nikdy nevyrovná, bude ji to provázet celý život.Nikdo si neumíme představit, jak ji teď musí být hrozně.Mám kamarádku, která měla před cca 30lety automobilovou nehodu a přišla při ní o 7letou dceru a ač ji nezavinila, ztráta dcerky ji natolik poznamenala, že je do dneška v péči psychiatra.

A k té druhé události, je mi z toho úzko,ve Francii čelí problémům s islámisty již pěkně dlouho a navíc jsem dnes četla, že tam měli zemětřesení. Samurraj, na základě každodenních údálostí, bych nazvala černým dnem snad každý den.,protože není dne,aby se něco nestalo.

Kdo někdy hlídal batole tak ví jak rychle dovede zmizet a ublížit si. Schválně to nebylo a je to tragédie která tu rodinu poznamená. Vinu má kdo prcka hlídal nebo měl hlídat. Pokud se manipuluje s autem, tak mimino musí být buď v autě nebo pod dohledem = dohled je u něj a k autu ho nepustí. Bez dohledu pokud mimino nevidim tak nejedu, vylezu z auta a hledám kam zdrhlo.

A odmala děcko učit že auto nezastaví, když mu neuhne tak ho přejede na placku...

Třeba to zachrání nějaký další...

Dřív se tohle moc neřešilo, dětí bylo jako smetí, hodně umřelo už při porodu, další na nemoci, úrazy, ve válce.. Holt bylo o jedno míň a jelo se dál. Dnes je v rodině jedno nebo dvě a "o jedno míň" je velká ztráta..