Jak a čím se motivujete?

Eulalie, otázka jak mně vyšitá na míru. Pohrávám si s tou myšlenkou už nějakou chvilku a cítím, že se toto nebo příští září buď vrátím do školy, nebo budu podnikat už napořád. Pořád totiž doufám, že se nějak do školy vrátím, protože... protože jinak? Hypotéku nedostanu (jak si mám tedy koupit byt?!), o dovolené si můžu nechat jen zdát a přes prázdniny budu akorát ráda, když bude práce, natož někam jezdit. Povaha mojí práce (a asi i té Vaší) je taková, že každá koruna je odpracovaná, není to firma, která se po nějakém čase rozjede a funguje sama a člověk si může odfrknout. Výdělky veskrze nižší než v zaměstnaneckém poměru, pokud tedy nepracuji 10-12 hodin denně. A taky mě trochu začíná ničit to, že dělám z části z domova, disciplína jde do háje a já zjišťuju, že neodděluji volný čas a práci. Práce je tu prostě furt, v jedné místnosti cvičím/dívám se na seriály/mám návštěvy i pracuji. A moc mi chybí pracovní kolektiv, taková ta soudržnost my x vedení, nadávání na šéfa a podmínky, prostě spojenectví lidí, co jsou na tom stejně.

Ale proč to vlastně dělám i přes ta negativa? Můžu říct "hele, tenhle kurz já nechci" nebo "tohohle blbečka učit nebudu", nikdo mi práci s někým, koho nechci, nařídit nemůže. Pracuju kdy chci, nehledě na přípravy, které si někdy udělám v klidu dopoledne a někdy mi ta hlava prostě funguje spíš v sedm večer (málokdy). To jsem moc ocenila teď v zimě - dopoledne, kdy lidi makají (od tmy do tmy) jsem si jezdila po městě s kočárem a chodila s prckama ven, sluníčko, čerstvý vzduch, pohoda. Krásná zima. Taky můžu říct, že mnohem víc vidím výsledky své práce, takže mě to trochu víc baví.

Vzhledem k tomu, že nevraživých pohledů jsem si užívala spíš jako učitelka ve škole, tak se mi tohle "jó, ty děláš na sebe, tak ty máš klídek" docela vyhýbá. A asi mám kolem sebe i dost lidí, co vědí, že to tak není. Akorát když někdo slyší, že beru 250,- na hodinu, tak si říkají, že vydělávám dobře. Že kvůli té hodině j(e)du 15-30 minut někam a pak zase zpět a že dalších 60 minut (průměr u firemní výuky) tu krásnou vyučovací hodinu připravuji, to už nikoho nezajímá. Prostě 250,- za hodinu je přece krásný výdělek, ne?

Jak je vidět, je to hodně o svobodě. Přitom to, co nás na ní těší nejvíc, je samotná její existence. Já si třeba cením toho, že si můžu o jednom sychravém víkendu sednout k přípravám, udělat si výuku na celý týden a mít tak ten týden volnější a třeba o nějakém dopoledni mít zase volno. Přitom jsem to nikdy neudělala, max. tak jeden-dvy dny dopředu. Ale přitom je to věc, kvůli které to dělám, ačkoliv té svobody vlastně nevyužívám. Zvláštní. Ale asi je to jako s tou svobodou lidskou obecnou: člověk nemusí jezdit pořád do zahraničí, ale zkuste uzavřít hranice, bude se vzpírat...

Naufrago, díky za odpověď. Asi to máme podobné. Mě u toho podnikání drží jen nezlomná vůle to nevzdat a urputná snaha být nezávislá na nějakém šéfovi, který když se ráno špatně vyspí, tak si vylije zlost na mně. Takových jsem si užila v zaměstnaneckém poměru habaděj. Takže to jsou mé motivace. V oboru se musím prakticky pořád samovzdělávat, ale to asi každý. O svých výdělcích se s nikým nebavím, stejně by mi nikdo nevěřil, že je to "z ruky do huby", a mně bohatě stačí ty pohledy, že jsem "jakože" doma. A pokud někdo závidí, tak ať si to zkusí sám.

Podnikání mi přináší svobodu, kterou osobně hodně potřebuji, dělat co chci, kdy chci, rozhodovat si o svých věcech sama, rozvrhnout si je podle svých potřeb a chuti. Nevýhoda, nemocenskou, dovolenou si platím sama. Záleží samozřejmě na druhu a náročnosti podnikání, každý to má trochu jiné. Já nikoho nezaměstnávám a jsem spokojená. Vydělám si slušně a jsem svou paní.

Já to mám blbý. Pohybuju se v takové oblasti, kde se to neřeší. Pohostinství. To byla kdysi docela výnosná oblast. Dnes už není.