Máte pro to nějaké vysvětlení?

Laicky řečeno - žena na sebevraždu nemá koule.

Jedná se o nějaký pud sebezáchovy. Předpokládám, že většina těchto sebevražd má spojitost s alkoholem či drogami. Chlapi nemají žádné zábrany a s chutí řeší své problémy akčním stylem. Ženy se zhroutí, pláčou, třeba pijí, ale nedokážou se hýbat. Agresivní chlap jde něco rozbít nebo sebe zabít...

Jaký mají důvod? Zcela individuální věc a přitom je to u všech stejné. Nemají důvod žít nebo mají takové potíže, že to sami nezvládnou. Kdo nemá pomoc od jiných, vzdává to např. formou sebevraždy.

Souhlas s přdešlími a navíc žena jako matka cítí větší odpovědnost k dětem, rodině atd.

Ženy se o sebevraždu pokoušejí častěji než muži, ale zkoušejí to prášky atd., navíc doma, takže je snadné je najít a zachránit. Kdežto když se pro sebevraždu rozhodně chlap, tak se jde oběsit do lesa, kde ho najdou tak po týdnu. A to už se pak těžko zachraňuje.

Sulcidium, není to tak nejhorší, vede Japonsko, Litva, Maďarsko, Rusko a v naší kotlině v letech 1960-1970 při budování komunismu pod vedením normalizátorů byl průměr okolo 3000 kousků ročně.

A poslední slova sebevrahů před smrtí byla "soudruzi, já opravdu budu mlčet"

moula-drobná oprava komunismus se u nás nikdy nebudoval, budoval se socialismus

janm: Preambule Ústavy ČSSR z roku 1960:
Socialismus v naší vlasti zvítězil!
Vstoupili jsme do nového období našich dějin a jsme odhodláni jít dále k novým, ještě vyšším cílům. Dovršujíce socialistickou výstavbu, přecházíme k budování socialistické společnosti a shromažďujeme síly pro přechod ke komunismu.

K dotazu: Možná je to proto, že muži jsou častěji v bezvýchodné situaci. Žena má častěji šanci, že se o ni muž postará, uživí ji, ale naopak to myslím nebývá až tak obvyklé.

jethro

Však ano budoval se socialismus ono "síly pro přechod ke komunismu" k budování komunismu však již nedošlo vždy šlo pouze o socialistickou výstavbu "budování" , nikdy ne o budování komunismu tak to bylo a dnes se záměrně "překrucuje" jakože se už budoval komunismus nikoli

respektive "přechod ke komunismu" byl a zůstal pouhou myšlenkou realizován ale nebyl, zato socialismus ano

Moulo, ta pravá normalizace v 1970 teprve začala...

Kdo nezažil deprese, nepochopí, takže i když vám tu někdo napíše důvod a nebyl jste nikdy v té situaci, težko to pochopíte a vžijete se do toho, stejně jako my nikdy nemůžeme zcela pochopit a vžít se do toho jak např. někteří žili a přežili válku, koncentrační tábory atd...

Takže vám radím, pokud jste zdravý, nikoho z vaší rodiny nebo vás se to netýká a nemáte důvod, nezabývejte se tím v takovýchto otázkách a užívejte si života.

důvodem můžou být deprese, existenční problémy, nemoc, jiná bezvýchodná situace - dnešní doba je plná nejistot... a proč víc mužů? řekla bych, že to vychází už ze samé podstaty ženy, která myslí víc na druhé a mnohem víc vydrží...

Jen drobná oprava. Statisticky se o sebevraždu pokusí +- stejný počet mužů i žen. Rozdíl je v tom jaký způsob sebevraždy volí, to zapříčiňuje rozdíl v počtu spáchaných sebevražd u mužů a žen. Dalším mýtem je, že nejvíce sebevražd se koná kolem období Vánoc a Silvestra, ve skutečnosti dle statistik se nejvíce dobrovolných odchodů ze života uskuteční v červnu/červenci.

Před týdnem se zastřelil soused. Dlouho se onkologicky léčil. Asi před 2 - 3 týdny jsem ho potkala a říkala si, že dobře vypadá. Ale přijel z nemocnice, kde se zřejmě dozvěděl něco nepříjemného, a konal. Smutné. Možná ty škaredé konce nepřál sám sobě, možná své rodině...

bimbam- Nedivím se že se soused zastřelil, mám osobní zkušenost a konce této nemoci (pro ty co se nevyléčí) bývají doslova hrůzostrašné a žel někdy velmi pomalé, bude to znít špatně ale opravdu je lepší že se zastřelil než aby čekal na konec, ušetřil si spoustu utrpení, řeči o paliativní péči a plané filosofování jsou úplně mimo, kdo něco takového neviděl nebo nezažil nepochopí...

Nemyslím si, že lidi páchají sebevraždy proto, že něco nezvládají. Mnoho lidí, zvláště pak mužů dobrovolně skončilo se životem proto, že nezvládli hlavně sebe. Řekněte, co chYbělo Mukovi, Svobodovi, M.Štěpánkovi. Určitě bych si vzpoměla nebo vyklikala další. Byli slavní, úspěšní, bohatí, nevím, nakolik zdraví. Rozhodně na onkologii nebydleli. Prostě, nechtěli žít. Neviděli důvod žít.

Otázka zněla, proč se zabevražďují. Kolik žen vychovává a vychová děti na pokraji bídy, samoty a beznaděje a nepášou sebevraždy? Jsou silné, protože silné musejí být. Mají zodpovědnost. Ne vůči sobě, ale vůči dětem, které jsou jejich volbou. Zasebevraždění mužové za nikoho zodpovědnost necítili a se sebou žít neuměli, nemohli, nechtěli.

To, že je někdo slavný a bohatý nebo fyzicky zdravý vůbec neznamená, že mu nic nechybí. Psychické onemocnění si nevybírá podle postavení, a hlavně je hůře diagnostikovatelné, léčitelné, a bohužel i chápané.

To by ovšem znamenalo, že ženy - matky, i když vychovávají děti na pokraji bídy, samoty a beznaděje v žádném případě sebevraždy nepáchají, protože mají odpovědnost. Takže ty ženy co zemřou jsou svobodné?

Nevím, jestli jsou svobodné, ale jsou to ti, kteří jako životní náplň mají pouze sebe. Mohou mít rodinu a děti, ale neřeší je. Řeší jen sebe. Nechci tvrdit něco, co není pravda, ale tak si to myslím, tak mi to příjde. Je docela možné, že to vidím blbě, ale prozatím. . . Chtělo by to přesnější statistiku. Nějen muži a ženy, ale i nemocní a zdraví, bohatí i bídní atd.

Kolikoli, já rozumím a chápu. V lázních vystavoval nějaký malíř obrazy. Když jsem je viděla, musela jsem ho politovat. Řekla jsem, že své bolavé tělo bych za jeho bolavou duši neměnila. Lituji každého, koho to potká. Nicméně, chudáci, bezdomovci a ti nejubožejší, si života váží mnohem více, sebevraždy natvrdo nepáchají. Možná, že páchají, ale neví se o tom. Nikdo jejich trápením a koncem neplní stránky bulváru.

Také je dokázáno, že lidé trpící PTSD (posttraumatická stresová porucha - mají ji hodně často oběti únosu, přeživší z války nebo nějaké katastrofy) mají fyzicky změněnou struktutu mozku, než před vypuknutím PTSD. Takže kytičky a láska nepomůže. A spoustu lidí, kteří tyto psychické nemoci mají, si je nechtějí připustit, aby si sousedi neříkali, že je blázen. No a pak jim jednou "přeskočí" a zabijí se.

Z tohoto (z těch sebevražd) musíme vypustit ty, co páchají sebevraždu demonstrativní (vědí, že budou nalezeni a zachráněni) nebo ze zoufalství (mají rakovinu, bojí se ztráty majetku a možnosti života na ulici atd.)

Ale litováním a brečením nikomu takovému nepomůžete. Je to jak s někým, kdo je třeba slepý nebo hluchý, akorát to nejde vidět nebo poznat na první pohled. Je potřeba těmto lidem nabídnout pomoc, musí se změnit pohled na psychiatry, protože, když někdo ztrácí zrak a jde k očaři, tak to nikomu divné není, ale když má někdo psychickou nemoc, tak buď o něm ostatní říkají, že je blázen, protože chodí k psychiatrovi, nebo ten člověk tam nejde, protože si o něm ostatní budou myslet, že je blázen. Spoustě takových lidí se pak pomoc vůbec nedostane, i když by jim pomohl třeba jeden prášek. A to je na tom to nejsmutnější.

A k bezdomovcům - opět - psychická nemoc si nevybírá. Někdo může vyrůstat v úplné rodině, být zahrnut láskou a dostatkem financí k tomu, aby prožil plné dětství s výlety, dovolenými a nevšedními zážitky, ale bude nešťastný a depresivní. A někdo může vyrůstat na ulici, být třeba i bit, znásilněn, může přijít o rodinu a spousta dalších tragédií, ale nebude psychické potíže s depresemi. Vůbec to není o tom, kdo si váží a neváží života. Když někdo dostane gangrénu, tak to taky neznamená, že si neváží svých nohou. Když někomu odejdou ledviny, neznamená to, že si nevážil svých ledvin. Prostě tohle spolu nesouvisí. Pravda, špatná událost může být spouštěč, ale pořád je to ve změnách v mozku, ne v náladě nebo vnějších podmínkách (pro někoho bude spouštěč ztráta milovaného, pro jiného to bude špatné počasí v první školní den, ale jak už se to jednou spustí, tak není cesty zpět. Jenom pečlivá a důkladná léčba u odborníka a pravidelné užívání léků).

kolikoli : Jestli tomu správně rozumím, tak reaguje na to, co jsem napsal. To ovšem nebyla reakce na váš názor se kterým navíc souhlasím.

Pardon, blbě vidím :D. Nějak jsem myslela, že reagujete na mou odpověděď.

Pokud spolu manželé žijí 50, 60 let a stále jím to klape, pak po úmrtí jednoho z nich, ten druhý to nezvládne.

...jak říkají rozvedení chlapi,"vždycky za to může ženská"chlapi prostě jednají radikálněji a většinou kvůli ženským.Buď je nějaká opustí nebo mají kvůli ní finanční potíže...proto bude mrtvých chlapů vícŽenské jsou opatrnější a myslím,že si raději jen ubližují,asi aby každý viděl jak trpí.Třeba sebepoškozování je hlavně doména žen.Bude to stejné jako vrazi versus vražedkyně.Tam jsou taky chlapi ve vedení,žen vražedkyň je málo.Ženy nejsou tak agresivní a nic neřeší tak radikálně.Proto i chlastají doma tajně a né v hospodách jako chlapi...

Nějak tak to bude. Za mého života v mém okolí zemřeli vlastní rukou 4 muži a 2 ženy. U těch 3 mužů to bylo pro to, že od nich odešla manželka.

Vlastně taky téma samo o sobě, u některých našich soudů přetrvávající automatické nadržování matkám...tam by se dalo vyprávět, a asi i nějakého sebevraha pochopit...

Doto, nevíme, jestli nechtěl žít proto, že odešla manželka nebo proto, že on měl tak šílené stavy, že se s ním nedalo žít. A ona, aby se zachránila, utekla. Nevíme! Chápejte, já souhlasím s Kolikoli, jen tvrdím, že to, co toho chudáka obklopuje, co se mu děje zvenčí, není rozhodující. Je rozhodující to, jak to má on/ona, v hlavě nastavené. A tam nikdo z nás nevidíme.

Doto,jsi si jistá tím číslem?To je nějak moc,ale asi jsi to ověřila...dnešní doba je nejistá - ztráta práce,velká rozvodovost,nefunkční rodiny,drogy,nejsou peníze ...přitom tlak z okolí na to,aby člověk úspěšný byl - to si myslím,že muži mají těžší.Ženy mají děti a když je nejhůř,musí být pro děti.Myslím,že ženy prostě silnější jsou.

Ona statistika je o dokonaných činech, ale chybí pokusy v myšlence /dá se to rozvést/ a pokusy přežité - osoba zachráněna. Žádný stát se nebude chlubit obdobnou statistikou, věřte , že existuje každý třetí živší, jenž se setkal s tímto problémem v okolí, potom ty čísla statistiky nebudou lidsky fungovat. Kdysi spočítali, že hasič u zásahu se pohybuje necelé 3 minuty v roce. 15 let tomu zpět. Kdysi škoda nad milion byl extrém, dnes nic extra, ale původně se počítaly jen vzniklé škody na majetku. Proč lidé dobrovolně umírají? Ti jenž dokonali, neodpoví a ti jenž mají v náplni práce přemluvit adepta přežít budou tiše. Mimochodem také se píše kolik pacientů umře na chřipku a to je větší prázdné město, každý rok. V tom fofru bychom se mohli zanedlouho hledat lupou.

Myslím si, že každý má jinak odolnou psychiku a rozdíl je i mezi muži a ženami. Ženy jsou v životě nuceny zvládat více problémů najednou a nést zodpovědnost za sebe, děti, manžela, staré rodiče, chodit do práce, starat se o domácnost, řešit problémy všech okolo atd. Tím získávají svou odolnost. Asi taky hodně záleží na tom, co člověka potká, jestli se osudová událost trefí přímo do jeho nejcitlivějšího místa, jestli ten člověk je na dně opakovaně, nic se mu nedaří a ještě ho někdo opustí, prostě když dojde k pocitu, že na tom světě jen trpí a už to dál nechce, nebo nesnese. Jsou takové osudy. Jsme různě citliví i různě vnímaví, pro někoho je k neunesení situace, nad kterou by jiný za týden mávnul rukou a našel jiné řešení. Všichni známe lehkovážné lidi, co nad vším mávnou rukou, oklepou se, nic se jich tak hluboce nedotkne a pak lidi přecitlivělé, jemné, kteří leckdy "pověsí své představy na jeden hřebík", a když o něj přijdou, zhroutí se jim celý svět. Důvody jsou různé, jako jsou různí lidé, i jejich osudy. Ohledně depresí mám pocit, že jich možná nebude až o tolik víc, než dříve, jen už se víc lidí nebojí navštívit psychiatra a přestává to být hloupé tabu. Hlava, mozek, nervy, to všechno jsou orgány, jako jiné a taky je třeba je občas léčit. Na druhou stranu, pacienti ztrácí obavy, psychiatr je vázán mlčenlivostí, ale ve zdravotnické dokumentaci to s ním jde dál a setkala jsem se osobně s přístupem dvou lékařů, že když nemohli přijít na to, co mi je, tak nezapomněli /na interně/ dát dovětek, že pacientka se léčila u psychiatra. Dost mně to nadzvedlo. Oni se tím kryjí, jako že člověk je asi magor a vymýšlí si, když nevědí co mu je, a to že byl u psychiatra to asi vysvětluje. Po rozvodu po dvaceti letech a po následné smrti mého bratra, ještě mladý kluk, a dlouhodobě zhroucených rodičů, jsem začala trpět depresemi, které psychiatr vyléčil a od té doby jsem v normálu. Je to už 23 let, tak proč to uvádějí? Hlavně asi dnes lékaři by měli přehodnotit vztah k psych. potížím a rozlišovat těžká onemocnění od přechodných potíží. Pak by i mnohem víc lidí se nabálo psychiatra včas navštívit a třeba by ani nebylo tolik sebevražd. Pamatuji si už za totality, že lidi se báli jít k psychiatrovi, už jen proto, že mohli přijít o řidičák, a taky proto, že tehdy to byla ostuda a šlo to s nimi celý život v dokumentaci.