Váš největší kolaps v životě- zatím největší

Určitě vše dopadlo dobře, už jste doma...

ale bude to jistě zajímavý příběh, těším se...

Ještě za totality jsme jeli vlakem do Rumunska s dětmi na dovču. V kupé s námi seděl příjemný mladý pár, jeli do Bulharska, ale cesta ktrvá dlouho a začali se hádat. A když jsme projížděli tunelem už v cizině, ona se naštvala, vzala jeho pas a mskla ho s okna ven. Jak to s nima dopadlo, to nevím, rumuni jsou dost neochotní, protože i my měli hned druhý den ráno pěkný průser,vrátili jsme se ze snídaně a půlka věcí byla pryč, dětem, zmizely hračky, pár oblečení j., ale nejhorší bylo oboje moje plavky. Jsem silnější postavy a koupit se v místě nedaly. slitovaly se nade mnou dvě paní ze zájezdu a každá mi půjčila jedny. Ovšem šok bylo vedení hotelu, které absolutně neragovalo, odmítali se bavit jinak než rumunsky, nechtěli mi to ani potvrdit, stetjně tak průvodkyně, takže jsme to nakonec sepsali a nechali si to podepsat od 4 lidí ze zájezdu ka pojišťovna nám pak ztrátu uhradila.

Zážitků mám spoustu a to hlavně díky cestám bez tlumočníka a díky totalitě, kdy anglicky uměl jen totální exot. Např. jsme si zaplatili v Izraeli zájezd na 4 dny do Egypta a i když se jen přejede autobusem sinajská poušť, vyšel nás stejně draho, jako bychom odlétali z ČR. Taxík, který byl agenturou objednán, aby nás odvezl na jistou křižovatku daleko za městem, kde nastoupíme do autobusu směr Egypt, nejel a nejel, a my byli na mrtvici. Nevěděli jsme, co budeme dělat, když zaplacený zájezd prošvihneme, jak to česky budeme, a komu, vysvětlovat a už jsme se loučili s výletem, i 20ti tisíci. Po nekonečném čekání přijel, ale to už jsme nemohli stihnout. Přesto jsme tam dojeli a začali se sápat do správně označeného autobusu, jak bylo uvedeno v papírech. Řidič nám stále něco marně vysvětloval, nic jsme nechápali, jen to, že nás do autobusu nechce. Pak přijel další, stejně označený a my hurá, to je on, asi měl zpoždění! Ale situace se opakovala, řidič nám stále ukazoval něco na jízdence. Ale co? Lelkovali jsme tam asi 20 min. a pak přijel autobus plný úctyhodných a vážných arabů, všichní v bílých hábitech. Řidič z autobusu, kam jsme se vehementně drali, mluvil s řidičem arabů a pak bylo vidět, že se ptá cestujících a nakonec na nás mávli, ať k nim vlezeme, že nás vezmou. No jo, ale kam? Měli jsme všechno předplacené a v kapse pár peněz na blbosti, hotel, stravu, i poznávačky předplacené, co když nás někde v Egyptě vyloží, protože si myslí, že se tam potřebujeme jen dostat a zpátky se nedostaneme, když nemáme peníze? Ale oba řidiči už začínali být nervózní, ať rychle nastoupíme, spěchali, a my se s mužem nemohli dohodnout mezi sebou, co udělat. Muž nechtěl a já, že to risknem. Něco jsem matně pochopila o autobusu, ale bez souvislostí. Nezbývalo, než doufat, že alespoň oni vědí, co dělají - na naši zodpovědnost... Ukecala jsem manžela a jeli jsme neznámo kam, ale do Egypta. Cestou jsme se nervovali, dohadovali a děsili, co nás čeká. Manžel říkal, že tam hned zavírají a z jejich basy se hned tak jeden nedostane, třeba kdyby jen o den zůstal v Egyptě déle, než má povoleno. Když jsme přijeli na egypt. celnici, čekala tam na nás naše průvodkyně a celý autobus! Nechápali jsme. Spadl nám ale obrovský balvan ze srdce! Později nám vysvětlila, že se řidiči mezi sebou domluvili vysílačkou, a my se na smrt vyděsili zbytečně. Autobusy, do kterých jsme se marně snažili vnutit nenesly název CK, ale bylo to označení dopravní společnosti, jako bychom se u nás cpali do všech autobusů, označených ČSAD! A to byl teprve začátek! Pokud si budete přát, tak toho můžu pustit i víc.

Nas zatim nejvetsi zazitek,prima dovca v Thajsku,ostrov Koh Samui.Byli jsme na mesic a posledni tyden zaclo ne prset ale lijaky-konev je nic (dusledek boure nekde u Australie)honem na letistatko,je tam takove male,ale tam uz hafo lidi,kolem 800 set,letiste uzavrene,ranvej pod vodou.3dny jsme stravili tam,dostali jsme karton na osobu,spali jsme na zemi,ale pochvala pro thajce,veskere jidlo a piti po celou dobu dostatek a zadara.po3dnech letadlo do Bangogu,nase letadlo do Frankfurtu uz bylo pryc,dalsi za 4 dny,hotel,krasne vylety do kralovskeho chramu,lezici Budha,takze diky zaplavam na Samui jsme videli plno krasy,na to vzpominame je to zazitek na cely zivot.

Tohle se mi přihodilo v r. 1971. Byla jsem s tříletou dcerkou na paragrafu, těsně před Velikonocemi. Už byla dobrá, vyprala jsem záclony a spolu jsme šly na dvůr mezi paneláky, ty záclony sebrat z napínacího rámu. Malé jsem řekla, ať mě počká, že ji vynesu do 3. patra a fičela jsem s těmi záclonami nahoru. Na cestě dolů na mě sousedka zavolala, že malá je okatá brebta. Nezastavila jsem se s ní. Seběhnu dolů a děcko pryč. Oběhla jsem barák a malá nikde. Dvůr a okolí prázdné, bez lidí. Nikde nikdo, malá nikde nebyla. Nebyla nikde až do odpoledne, kdy se vrátily děti ze školy a všichni hledali, pěšky i na kolech. Volala jsem policii, dala popis a fotku. Šílené! Ještě šílenější! Konečně křik na chodbě, že nesou malou. Po schodech šel člověk, za ruku dítě a v náručí tu mou, tepláčky naruby. Ztratila jsem nervy a řvala, kdeže malá byla. Člověk řekl, že u něho doma, ve vedlejším vchodu. Byl bledý a měl podivný pohled. Odešel. Malá byla celá, beze změny, bez zranění, jen celá ulepená..

Po chvíli jsem se vydala s chlapem si to vyříkat. Dveře do jejich bytu byly pootevřené a on seděl v předsíni, ve vodě na zemi, kouřil a klepal popel na zem. Že přišel z práce a v jejich zamčeném, zdevastovaném bytě, cizí dítě. Nebudu to protahovat, ale chvíli trvalo, než jsme si to vysvětlili, než jsme se dopátrali pravdy. Telefon s paní bytu všechno objasnil. Když já jsem ze dvora odešla, malá se vydala do vedlejšího vchodu za kamarádem Pavlíkem. Na schodech ji potkala žena, která zaslechla, že ji v bytě zvoní telefon. Vrátila se tam, nechala dveře otevřené a to moje zlato vešlo dovnitř a šlo do dětského pokoje. Paní domluvila, vyběhla z bytu a tu malou tam zamkla. Když malá dostala hlad, vlezla do ledničky a na židli do špajzu, našla čokoládu a s tím vším se vydala do ložnice, do čistě povlečených postelí. Čokoláda, jídlo, načurané, puštěná voda, vysypané mouky a hrách ze špajzu, tekoucí lednička, Velikonoce za několik hodin. No, řekněte! Věřili byste tomu? Už jsem se nedivila, že pán vypadal jeko chudý duchem.

Tenkrát únosy a vraždy a tragedie nebyly, neznali jsme to. Ale stejně, nikdy, vůbec nikdy bych takovou hrůzu nechtěla znovu prožít. Korino, je tohle kolaps?

Pokud se týká letecké dopravy, tak asi nejhorší trapas byl u mě na letišti Ruzyně (i současný název Václava Havla - proč ne - máme JFK, Ch. de Gaulle atd.) v.r. 1984 při odletu do Berlína. Tenkrát stála letenka asi 400 kč. to byla výzva. prošvihli jsme výzvu (jako neznalí cestováním letadlem). nakonec nás osobně vyzvedl Východoněmecký kapitán letadla IL 18 a šli jsme s ním jako VIP do letadla. Byl to fešák. Málem nám to uletělo. Tenkrát se ještě v letadlech kouřilo (slintá tady někdo?), tak jsme šli do kuřáckého. Jen ty turbovrtulové motory se tak nějak divně točily a o turbulencích jsme taky tenkrát taky moc nevěděli. Nejhorší let byl z Budapešti do Prahy Tu 154. (1985) Očouzené motory nevypadaly dobře. Letiště Ferihegy tenkrát vypadalo asi jako naše hlavní nádraží (dokonce se tam vybíralo na záchodech). Pilot to zvednul tak, že jsem si myslel, že letím raketoplánem. Přistání v Praze bylo poněkud tvrdé. (Od té doby jsem do letadla nevlezl).

Před pár lety byla dcera s mužem na dovolené v Turecku. Hned po pár dnech se mu udělalo u večeře špatně, omdlel a byl v bezvědomí. Nezbývalo než volat sanitku a odvezli jej v Istanbulu do nemocnice, kde si poležel po celý zbytek dovolené. Dcera denně jezdile ráno taxíkem z hotelu do nemocnice, pak zpátky, aby absolvovala všechny výlety se skupinou a večer opět taxíkem z hotelu do nemocnice a to každý den. Naštěstí, se jeho zdravotní stav natolik zlepšil, že odletěli společně domů, ale bylo to o nervy. Byla to jejich poslední zahraniční dovolená, před třemi lety, ji muž zemřel.

Píšete o dvou Němcích..vůbec zážitky se spolucestujícími jsou něco...letěla jsem už před delším časem z Kanady,vedle vlevo Kanaďan,který se očividně bál létání a tak začal pít už před odletem.Vpravo Ind,který ,jakmile jsme vzlétli se začal okamžitě modlit.Takže-celých 8 hodin s nimi.Kanaďan byl v Praze na šrot,Ind úplně mimo...

Jeden z nej zážitků mám samozřejmě ze školky, jak jinak , zlatíčka umějí připravit infarktové stavy. Přišla k nám nová holčička, přivítání, nějaké ty slzy, pak jsme si spolu šly hrát a za chvíli se chytla skupinky dětí. Odešla jsem tedy k jiné skupince a za chvíli koukám, holka nikde. Zkusmo mrknu na záchod, taky nic. To už se mi lehce zvedl tep, znovu jsem proběhla třídu, náš sklad, wc... ale nenašla jsem ji. Tak letím dolů do přízemí, v šatně taky nebyla... máme na chodbu dveře šoupačky, takže kdyby dítě chtělo po anglicky zmizet, nemá to zas tak těžký. A protože to bylo asi týden dva po incidentu, kdy učitelce kdesi v republice uteklo ze školky dítě na ulici, normálně jsem se orosila a začala se mi motat hlava. Proběhla jsme celé přízemí a zase nic, vylítla jsem nahoru jak kometa s tím, že pokud dítě ve třídě fakt nebude, tak mám pořádný průser. Jenže ono nikde nebylo... až po další infarktové minutě jsem si všimla, že mě odněkud pozorují dvě malá potměšilá očka. Milá slečna byla zalezlá v dřevěném domečku zdravotnictví, až úplně vzadu v rohu ve stínu, kde nebyla skoro vidět, a celou dobu se velice dobře bavila, jak tam šílím.

Když čtu zážitek Martiny, musím napsat ještě jeden, při kterém drkotám zuby ještě teď Jedno z dětí ve školce mělo narozeniny a přineslo bonbony, obdoba těch cucavých mléčných, které známe z reklamy. Jen pruhované, jahodové. Děti seděly v půlkruhu a vždycky jedno přišlo dopředu a oslavenci řeklo básničku nebo zazpívalo a dostalo bonbon. Klid, pohoda, děti tiše seděly a bonbony cucaly. Najednou jedno z nich začalo kuckat a dusit se. Bonbon zaskočil. Pleskla jsem ho do zádíček. Prcek se nemohl nadechnout a regulérně se začal dusit, ať jsem bouchala jak chtěla. Vzpomněla jsem si na hmat, kdy zezadu prudce stiknu celý hrudníček. Nic! Děcko modralo! Tak jsem si řekla, že teď určitě žebra polámu. Stiskla jsem ze všech sil. Nic! Malý byl modrý. Ještě jednou, ale to mi bylo jasné, že hrudník rozdrtím. ŤUK a bonbon spadl na zem. Musím vám říci, že to bylo šílené! Třásla jsem se ještě odpoledne, když jsem to vyděšené mamince vyprávěla. A představte si, že tomu prckovi v sobotu, na chlupě, zaskočil tentýž bonbon znovu. Maminka vyprávěla, že mu do krčku sáhla a bonbon vypáčila. Říkala, že se vůbec nediví, že jsem byla tak mimo.