Stáří a samota

Jsem zvědavá, kdo odpoví. Kdo odpoví, protože tohle, na co se ptáte, zná na vlastní kůži anebo ten kdo četl, slyšel a má pocit, že to zná, že je to snadné, jen chtít. Takový život má svá veliká omezení. Zdraví, peníze a energii. Komu dovolí zdraví, ten to má úžasné. Do kroužku na počítače, kde chodíme samé babky a dědkové, je parta, která je zdravá a má na to. Ti jezdí na výlety a na zájezdy. Jsou velice nadšení a povídají, co viděli a zažili. A už plánují další výlet a těší se. Jsou hodně aktivní. Ten, kdo může, to má úžasné.I na nádraží jsem několikrát viděla partu starých lidí, jak se scházeli a chystali se na výlet. Kdo však, z nějakého důvodu nemůže, ten to má horší. Já patřím k těm, kteří nemohou. Zavináč, také ve vás zůstal pocit povinnosti? Naprosto nesmyslný pocit, že musím nebo bych měla "něco". Nesmyslný pocit, protože nemusím vůbec nic. Jen to, co chci. Ty počítače máme v Ostravě ve Středisku volného času a pak také v G-centru. Nemáte v okolí něco takového? Nová činnost, nové poznatky, noví lidé. Je to bezva, ikdyž to život nenaplní. Rodině jsme dali všechen čas, neměli jsme koníčky a teď nějaká činnost navíc, nám chybí. Anebo zdraví nám nedovolí, provozovat je.

Nejsem sama, mám manžela a on má mě, ale jelikož jsme se v mládí rozhodli, že nechceme děti, tak zákonitě jeden nebo druhý z nás sám zůstane a předem s tím počítáme. Má to své výhody i nevýhody. Výhodu v tom, že nás nečeká kruté zklamání z toho, že se na nás děti vybodnou a nevýhodu v tom, že budeme jednou opravdu odkázaní jen sami na sebe. Teď budu mluvit jen sama za sebe. Snažím se udržovat v kondici. Cvičím, jezdím na koni, na kole, na motorce a tiše doufám, že mě moje tělo bude sloužit až do smrti. Strašně ráda čtu, hraju na kytaru a miluju zahrádku. Mám obrovskou výhodu v tom, že miluju samotu. Těším se na manžela až přijde z práce, ale zároveň jsem ráda, že mám na směny a občas se třeba týden nevidíme. Těžko to pochopí někdo, koho samota trápí.

Doporučila bych najít si koníčka, zálibu, při které se budete setkávat s lidmi a najdete si mezi nima přátele.

Jsem sama už devatenáct let a zvládám to s přehledem. Zpočátku jsem na tom byla ještě zdravotně celkem dobře, tak jsem budovala v bytě a na chalupě a provozovala spoustu dalších činností, ale to jsem ještě chodila mezi lidi. V posledních letech je to úplně jinak, zdravotní stav mi téměř nedovoluje opustit byt a každá fyzická námaha mne vysiluje, ale stejně se nenudím. Dost času trávím u počítače, dá se tu najít spousta zajímavostí, hodně čtu a vymýšlím jak si zjednodušit zcela obyčejné činnosti. Moc mne baví vaření, i pro jednu osobu se dají vymyslet různá kouzla. Nezvu téměř žádné návštěvy, jen každé pondělí večer chodí ke mne kamarádi na Scrabble. Skoro všechno nakupuji přes internet (včetně potravin ), to je taky skvělá zábava. Společnost mi dělá kocourek mazlíček, to mi úplně stačí...

Asi jste člověk, kterému chybí společnost, protože já, čím jsem starší, tím méně mám času a méně se mi někam chce chodit. Nejraději jsem doma, od jara na zahradě, přes léto a na podzim hodně v lese. Mám manžela, který je hodně nemluvný, kolikrát neřekne za celý den slovo, sedí u počítače, jde se psem, někdy dělá na zahradě, chodí do práce a přesto, když se stane, že se ráno probudím a místo v práci je doma, tak mně to po ránu nemile zaskočí. Jsem docela ráda sama. I když jsem bývala velmi společenská, asi jsem si zvykla. Rok od roku mám méně a méně času (nebo mi už všechno dýl trvá), dny letí, jak o závod a já si říkám, kdy si konečně najdu trochu času na ty záliby, které jsem odsouvala do důchodu! Mám nakoupená malířská plátna, barvy, štětce, zakoupila jsem nový šicí stroj, mám ještě spoustu nepřečtených knih, vedlejších prostor k přerovnání, zahradu s neustálým plevelem a nekonečnou prací a nakonec - největší žrout času - internet. Na Fb už mi ani nezbývá čas, proto nakouknu jen 1x za čtvrt roku k přátelům. Jednou za 1/4 roku pozvu nějakou kamarádku, za půl se sejdeme s partou přátel a ještě občas vyrazím někam na kole. Do toho hlídám občas vnoučata přes víkend, a to už pak týden doháním, co jsem zameškala. S kamarádkama si občas pokecáme mobilem a mám toho až kam!

Jsem na tom obdobně,,Ten můj je také nemluvný a já zas bych si chtěla s někým popovídat a tak různě.Jsem také samotář,ale musím mít pocit,že někoho někde mám a přijde.A "pokecáme" o čemkoliv.

Také mám koníčky -plno- maluji obrazy,mám zahrádky 2 ,mám čivavku,ale chybí mi dospělý člověk s podobnými zálibami jako mám já.Mám děti i vnuky,jsou hodní,ale cítím se sama.Děti vesměs mají málo času ,jak to dnes bývá.Takže jsem vesměs na PC,a dělám různé fotomontáže a pod.Chtěla jsem chodit do kurzu malování,ale nemám s kým.Začněte malovat je to velice fajn,,jsem ve skupině tady malířů ,ale to jsou kapacity ,,já jsem více na květiny ,zátiší a pod.

Zavináči, to je moc krásné! Paráda veliká!

babkazov ,,děkuji

Tak Vás opravdu nechápu...

Sama jsem 15 let a z toho 5 let v důchodu. Věk si moc nepřipouštím a necítím se být stará. Horší je samota - tedy večery. Mám sice tříčlennou kočkopartu, která mi dělá společnost, ale přecece jen ...

Na začátku jsem dávala do pořádku domek, ptacovala na zahrádce, šila pro sousedky a připravovala akce pro děcka z místní ZŠ. Teď už dva roky musím pracovat. Dík podvodníkovi je moje finanční situace dost katastrofální a tak pracuji na pokladně hypermarketu. Tu práci jsem sice nikdy nedělala (pracovala jsem v geologickém ústavu), ale baví mě, protože mám ráda lidi. I když v práci vidím lidí víc než dost (třeba teď před Velikonocemi), ty večery ´, kdy se vracím jen ke kočičákům jsou dost smutné... Někdy vařím, jindy si čtu a nebo píšu drobné historky, které jsem zažila.

Když mám volný den, snažím se nebýt doma - teď v zimě. Už se téším, až bude lepší počasí že vyrazím někam do lomu s kladívkem a batůžkem..a pokud bych našla néco zajímavého, navštívím bývalé kolegy...

Nemám problém s tím, že bych nevěděla co s časem...spíš bych potřebovala, aby měl den 48 hodin.

Jen ta samota mě trápí. Snažila jsem se to řešit, ale dotyční hledali buďto pouze posluhovačku a nebo potřebovali sponzorku pro své podnikání To fakt nemohu sloužit a kdybych mohla, nechtěla bych)

trnca,,,,,,,proč mne nechápete,,Ano mi se jedná právě o ty večery, přes den se zabavím-v zimě třebas ty obrázky,ale stále není chuť.Ale i přes den,kdy člověk si potřebuje s někým popovídat.A také si zajít mezi lidi ,kteří jsou na tom podobně.

stáří je na "ho... " !

- jo - všechny začátky jsou světlé, plné naděje a očekávání - ale ty konce ! - a konec vždycky přijde - nikdo a nic se mu nevyhne...

Prostě radím zaměstnávat se tím, co Vás celý život bavilo. Nejlepší je třeba práce. Vidím to na své třiasedmdesátileté matce. Celý život dělala v pohostinství. Dnes už slábne, ale stejně nás dokáže pěkně zešikanovat. I když už se spíše klidí k nádobí. Ale naučil jsem jí dělat docela dobré espreso (myslím, že ho umí lépe než v 70 % restauracích). Stejně nám všem nezbyde, než dělat do smrti. Kdo se s tím smíří, bude mu líp.

Všichni jsme sami, stále sami, člověk je neustále sám, i když má rodiče sourozence, ženu, muže děti vnuky, známé kamarády přátele, to vše je jen clona, za ní jsme vždycky sami, sami se rodíme a sami umíráme nikdo jiný tu není jen "my sami" i kdyby kolem stály miliony lidí a všichni vás drželi za ruku jste sami, člověk není sám proto že by někdy "s někým byl" ale proto že je "vždycky sám" pouze "teď" si to uvědomil. Samota je věčnost, plnost nekonečnost, hloubka a z toho jde strach, i Bůh v nás je sám

jann,,,ano jsme sami,,ale vyplnit ty chvíle ,které k životu potřebujeme a naplnit nás,si tu "samotu" vyplnit.Někdo může žít úplně sám,což ve stáří nepochopím.Je to o něčem jiném,když člověk je sám od cca 50let.to ještě baví si něco na sebe koupit ,něco si doma přejinačit,,,ale nyní jak je ve věku,tak tohle již nespadá do zájmů.Nemá cenu si koupit třeba nový obyvák ,aby nebyl směšný se obléct tak jak se mu to líbí.Je tolik krásných věcí a je tomu konec.Jezdit po světě,,,nemáte nikoho a pak se i bojí člověk sám ,Takže jedině mít pejska,,pokud je zahrada tak zajít a něco si pro radost zasadit,,,ale je to prázdný život,,,Tak to cítím já.S nikým si nepopovídat doma.To je to ,co mi vadí...

Bezelstně se přiznám, miluju Babkuzov a pak ještě jednu ženskou, občas jí vrzají kolečka, ale pro mě je radost je číst i když zanedlouho za tohle dostanu vynadáno. Holky, jste skvělé! Být sólistou je svým způsobem umění i jmění zároveň. Vy sama víte kudy jít a čemu se vyhnout, Už tento dotaz Vám pomáhá nebýt samotnou, tady se můžete vykašlat na nemoci, průšvihy, bordel, ještě se zde nestalo nechat jedince v průšvihu i v nemoci, průšvizích a jiných lapálijích. Věk je dohad pitomce jenž ještě neochutnal let bez padáku...

Ono tady mi v nemoci nikdo nepomůže ani v nějaké smutné náladě,,pouze slovy i to někomu stačí,,ale já potřebuji mít člověka vedle sebe,,Asi ještě nemáte ten správný věk k tomuto zamyšlení..Zde si člověk může napsat něco...ale ten -který si vás přečte -stejně poradí dle sebe ale pak vypne PC a jsete opět sama jen s vidinou u některého ,že nejste v téhle situaci sama

Jak jsem byla mladší,,měla jsem sousedku vedle v domě vdovu a jí bylo moc smutno a chtěla abych někdy k ní přišla a popovídala si sní..A já to v tom mém věku ještě tohle nějak nechápala,,byla mi ochotna i za to,aby nebyla sama zaplatit.Jo časy se mění...

No to právě nikomu nikdo nepomůže v nemoci ani ve smutné náladě, ono je to tak, že druzí mohou pomoci "hmotně" něco zařídí, pomohou, odvezou apod., ti bližší "podrží za ruku" ale vždycky jsme s tou nemocí nebo problémy sami, jestli mi rozumíte, na té vnitřní úrovni, ale určitě pokud je člověk "pohyblivý a samostatný" tak aspoň vyjít z domu, zajít kamkoliv mezi lidi alespoň trochu se rozptýlit...

Samota řekl bych je problém dnešní doby, je to asi tím že dřív např. ještě devatenácté a počátek dvacátého století byli lidé většinou "nuceni" z ekon. důvodů žít víc pospolu více generací, nebo aspoň "těsně vedle sebe" takže tu "samotu" tak nevnímali ale zase tam byly jiné problémy jak spolu vyžít a vyjít, "soukromí" v dnešním pojetí "moc neexistovalo" ale pro někoho je to možná menší zlo než být tedy v domácnosti "sám" záleží i na povaze a taky na zvyku..., je-li někdo zvyklý že je kolem "stále živo" a pak najednou "nic" tak pak je to problém jistě...

Jistě,,,rozumím,,ale myslet stále že jsem v tom sama ,,není líbivá představa,,proto by člověk měl mít kolem sebe lidičky ,aby na to nemyslel.Víte,,ale aby jsem byla ráda,že se mohu projít pouze okolo domu,je smutná představa.A co pak?Nikdo kolem jdoucí --nemají čas ..dnes lidé opravdu nemají čas ..ani inevím proč,,jen si telefonují a přímý kontakt ubývá.Mladé lidi chápu je taková doba,,vjdím to v rodině,,takže člověk je sám i když není sám...

Pokud se na ten život podívá člověk opravdu "reálně" a odhodí takové ty "ochranné iluze" co si pěstujeme pak to opravdu není růžové. Ostatně tohle ví "lidstvo" již od "věků", pokud jste trochu "filosoficky" naladěná vezměte si třeba východ, dálný východ vždycky tvrdil že život člověka je jen a jen utrpení zrození je utrpení stáří je utrpení a rovněž tak nemoc a smrt a jsou to etapy kterým se nikdo z nás nevyhne. Ta myšlenka většiny východních duch. škol je v tom, že jsme vnitřně věční a božští a proto máme tendenci hledat zde totéž ale v tomto světě to "není" tudíž vzniká rozpor "utrpení". Vezměte si např. Buddhismus, sám Buddha prohlašoval že nepřišel hlásat "další věrouku" ale jen utrpení a cestu jak se ho zbavit. V buddh. textech najdeme krásné příběhy o docela "prostých lidských věcech" jako je smrt milovaného člověka, ztráta dítěte...A jak je to učení staré! Již tenkrát o tom tedy lidé přemýšleli kulisy se mění vlivem tech. pokroku ale ty základní věci jsou stále a stále stejné po tisíciletí...

Čili jsou zhruba dva základní přístupy, ten západní ve kterém jsme vychováni říká: "není to tak zlé život je fajn, pojďme si to společně namluvit" co záleží na tom že vnitřně cítíme že to není pravda, ten východní přístup říká realisticky že život není fajn, zároveň ale dodává že je možné se od něj vnitřně osvobodit a tím dospět k radosti plnosti a kořenu samotného bytí...

janm...je mi líto,ale nepochopila jste mne...Máte své vysvětlení,ale to se netýká si myslím mé otázky a cítění,,Nemohu se přece utěšovat,že se někde lidé mají tak či onak a srovnávat to. To bych se muselela stále srovnávat s beznohým či jinak postiženým člověkem,,,a tohle já jsem takhle nemyslela..Myslím obyčejný řadový život

Promiňte ale nečtu Buddhu ani iné knihy tohoto směru,,které bych mohla porovnávat s obyčejnou ženou u nás žijící a budu se radovat že mám 2 nohy,když ten má jen jednu. Tohle není styl mébo bytí a žití. O tom jsem vůbec nezavedla toto psaní...díky

janm...je mi líto,ale nepochopila jste mne...Máte své vysvětlení,ale to se netýká si myslím mé otázky a cítění,,Nemohu se přece utěšovat,že se někde lidé mají tak či onak a srovnávat to. To bych se muselela stále srovnávat s beznohým či jinak postiženým člověkem,,,a tohle já jsem takhle nemyslela..Myslím obyčejný řadový život

Promiňte ale nečtu Buddhu ani iné knihy tohoto směru,,které bych mohla porovnávat s obyčejnou ženou u nás žijící a budu se radovat že mám 2 nohy,když ten má jen jednu. Tohle není styl mébo bytí a žití. O tom jsem vůbec nezavedla toto psaní...díky,,Uvažuji realisticky a ne to co je napsáno v knihách a podle nich žít,,jsem v realitě...

A přece myslím že jsem pochopil , to srovnání s tím chromým tak to opravdu nebylo myšleno,to je právě "západní myšlení" máš dvě nohy tak si nestěžuj, tam jde spíše o "cestu" návod "jak".bez ohledu na to je-li člověk zdravý nemocný apod. ..Ale je pravda že tady se to pár větami řešit nedá...

,,píšete o něčem jiném,,,,než jsem měla na mysli.

Inu jak myslíte

"janm", vezměte si Bibli, už tam je řečeno "není dobře člověku samotnému", "proto Bůh učinil muže a ženu". Muž a žena se mají doplňovat a tvořit spolu jeden celek. Kdo má víru v Boha, není nikdy sám a tak pro něj ani odchod z tohoto světa není tak těžký. Koukněte na videa na YT o Hospicech: Marie Svatošová: "Hospice a umění doprovázet".

Pt-Vezmu si raději Tomášovo evangelium, ...když sebe poznáte znáni budete a budete vědět že jste syny živoucího Otce když se ale nepoznáte pak v bídě jste a jste bída,- důležité je jít také dovnitř a hledat tam a tam si nikdo nemůže vzít ani kamarády ani rodinu byť má familii jakkoliv velkou, tam je ten poklad ne "v davu".("kde jsou dva nebo tři ve jménu mém tam jsem já uprostřed nich"- bylo interpolováno význam změněn) Kdyby tomu totiž tak bylo jak uvádíte pak by celé mnišské hnutí jak na západě tak i na východě bylo "falešné" já je ale naopak beru jako jednu z nejpravdivějších a nejautentičtějších cest...

"janm", jenže člověk nebyl stvořen, aby žil, jako mnich někde sám v bezdomoví. Ale jako muž a žena a měli založit rodinu, společenství lidí. Víte, člověk se učí jeden od druhého, tvoří a naplňuje život činností. Kdyby byli všichni někde, jako mniši, nemělo by lidstvo žádný smysl a také by vymřelo.

Však každý není stejný a mnišství není určeno pro každého zrovna tak se může a také věnuje i člověk v partnerském vztahu svojí duchovní cestě, rozdíl je ale v tom, že mniši nejsou zatěžováni existenčními problémy nemusí přemýšlet jak uživit ženu a děti jak vše zajistit a postarat se, čili má-li někdo to "volání povolání k mnišství" podobně jako někdo do partnerství tak jde tou cestou která jeho jest Dobře to popsali Athonští mniši (pravoslaví orthodoxie) někteří jsou povoláni k poustevnictví těm pomáhají andělé poustevníci pak pomáhají mnichům a mniši pak (i spolu s dříve jmenovanými) pomáhají lidem žijícím ve světě kteří jim píší nebo se na ně obrací v těžkých životních situacích a hledají duchovní pomoc, jelikož jsou tito mniši především "praktici" a lépe naladěni na boha podobně jako rádio na jistou frekvenci mohou pak lidem účinně pomoci ať již na úrovni fyzické ("zázračná uzdravení") psychické nebo duchovní, je zde prvek který se ze západního křesťanství již zcela vytratil a to je že lidé ve světě trpí nemocemi a jsou v podstatě "nemocní" chrám klášter jsou pak "nemocnice" kde "lékaři mniši, kněží starci, a další hluboce věřící kolegové" pomáhají uzdravovat...tento rys není ale jen doménou východních křesťanů ale i jiných duchovních škol zase je to třeba velice výrazný prvek opět buddhismu kdy buddha je taktéž brán jako "lékař" léčící duši člověka pravým poznáním aniž by se chtěl míchat do jiných učení nebo škol...

Smyslem lidského života je ptát se po podstatě pátrat po pravdě ať je jakákoliv proto i v tom zmíněném TE je zajímavý výrok tuším hned zpočátku "Kdo hledá ať nepřestává hledat dokud...atd."

"janm", spíš bych použila slova: dar oddělení pro službu Bohu a tím i bližním, ale neznamená to, že všichni : "Avšak každý má své vlastní obdarování od Boha, jeden tak, druhý jinak." "Jestliže se však neovládají, ať vstoupí do manželství; neboť je lepší vstoupit do manželství, než se pálit žádostivostí." 1. Kor. 7 kapitola

No asi takto ano

No tak Váš příspěvek se mi líbí. Jsem na tom podobně.Nemám kamarádky, protože jsme pobývali s manželem většinouna chalupě, tu jsem ovšem prodala, byla to nutnost, přátele jsem měla tam, s těmi si občas vyměním email a to je vše. Zkoušela jsem si najít kamarádku přes internet, ale nějak se nedaří. Nejsem moc podnikavá, ostatně ani zdraví mi už tolik neslouží, takže nebaví mě lítat po památkách, výstavách apod.. Většina žen, které odpovídá, má spoustu známých a na inzerát odpoví jen tak, když mají zrovna dlouhou chvíli. Zkoušela jsem to i v městské části, ovšem akce pro důchodce nejsou pro mně ,pořádají se ruční práce, ty mně nebaví, pc zvládám, pamět mám zatím dobrou.a hodinové cvičení jsem musela vzdát. Chlapa už nechci, ale jak najít tu kamarádku, která je stejně osamělá, to je těžké a mnozí se budoui divit, ale je to daleko těžší ve velkém městě.

Ajo,,ano přesně to jsem také myslela.Díky

Dam Moc děkuji. Napravil jste mi mé pochroumané sebevědomí.

K otázce Zavináče. Stále jsem nepochopila, jak to Zavináč myslí, protože je to velmi činorodá paní. Není upoutaná, samotná, na kolečkovém křesle. Teď mi to došlo. Všichni se rozhlížíme a hledáme odpověď na otázku tam, co je kolem. Ve věcech, v činnostech. Ale to tak není. Odpověď je v nás. V každém z nás. Je jedno, jestli jsme v davu nebo na pustém ostrově. Na poušti nebo uprostřed velkoměsta. Zdraví nebo plní bolesti. Láska, nenávist, zmar, štěstí, osamělost, naplnění, klid. Konec konců i Bůh.To všechno je v nás a sami v sobě to musíme hledat a hlavně! najít! Pokud se došouráme na wecko, k ledničce a do postele.

Samotu zřejmě pociťuje člověk až ztratí partnera a nemá nikoho blízkého ve svém věku, aby je třeba spojovala doba, ve které vyrostli a žili. Pamatuju si, jako malá, že k večeru se sešly sousedky a babička, to už bylo po práci a povídaly si. To dnes není vidět, každý se doma zavře, zapne TV nebo PC a je sám. Kdo má zahrádku, tak v létě prohodí pár slov se sousedem, kdo má pejska prohodí pár slov s ostatními pejskaři, ale není to ono. Člověk je tvor společenský a potřebuje kolem sebe zase lidi, blízké lidi. Pokud má kolem sebe v blízkosti děti a vnoučata je to lepší. Jinak nevím, zatím jsme s manželem na všechno dva a ve dvou se to lépe táhne. Takže pokud zdraví slouží, tak na nějaký zájezd, výlet, kde se sejde více lidí. - pt

pro "zavinac"

ano pt,,,tak je to myšleno,,pokud jsou 2 tak je to i ve stáří lehčí.Ale jak člověk zůstane sám ---je to smutné.Ano potřbuje kolem sebe lidi..Pokud nějací jsou,,hrozím se domova důchodců ...jen tak...

"zavinác", já Vás chápu, vím, že na tom není každý zdravotně stejně. Každý jsme dostali do vínku jinak, každý jsme jinak podědili, každý jsme jinak zdravý. Pokud je někdo i po 60 čilý, zvládá práci kolem sebe bez problémů, tak si vždy najde činnost, která jej zabaví a a zabere čas. Horší, pokud už člověk nestačí, nezvládá, pak je to bezmoc. Vidím to na sobě, jak síly rapidně odcházejí. Za mlada člověk skákal, jako veverka, udělal práce a teď jsem na sebe naštvaná, že nestíhám, co dřív, častěji jsem unavená, častěji odpočívám a nestíhám. Ale říkám si, no a co? Hlavně, že si povídám s vnoučátky a kašlu na to, že nemám umytá okna. Nějak mně víc záleží na vztazích, než aby bylo všechno ťip, ťop, jako dřív. Možná v tom domově důchodců, by byla i prča, záleží s kým by se tam člověk sešel.

domnívám se, že pocit samoty hodně záleží na okolnostech - já ji neměla nikdy ráda, ale pak jsem vychovávala dceru v malé garsonce, čili minimum soukromí, pak jsme tam dokonce musely fungovat i s jejím miminkem, až jsem se odstěhovala a pořídila si s přítelem domeček, s ním ale vztah postupně přestal fungovat, až se odstěhoval, tak teď jsem šťastná a vděčná za klid a samotu, prostor pro sebe... mám psa a kočky, občas přijede dcera s malou na návštěvu, přátelím se s pár lidmi po vesnici, zabavím se zahradou, knížkami, filmy, internetem, výlety, chodím na cvičák, ale určitě se budu snažit najít v okolí další lidičky na nějaké společné aktivity... je pravda, že zatím neřeším problém stáří a fyzických omezení, a jsem za to vděčná...

zavináč - ještě bych dodala, že pro ty v důchodovém věku fungují např. v knihovně různé přednášky a zájmové skupiny - určitě bych se po něčem takovém v okolí podívala...

minda,,ale já mám co dělat,,ale nastane doba a té se určitě bojí každý,, že zůstane sám,,"kdo mu bude utírat zadek" a je neschopný moc pohybu,,na výlet se nedá jít či knihovny.Znám pár lidí,kteří jsou opuštění ,,a nakonec v tom věku člověka takové aktivity již nezajímají.I když mu to myslí.

Já jsem jezdila do zahraničí každý rok i 2x ,,ale dnes s přibývajícím věkem již to tak lehce nejde,,,Sám? Koukám se po dovolených ,,,ale na druhou stranu si říkám ,,vždyt jsem téměř všude byla a dnešní doma to ne..Já nejsem sama ,,ale hrozím se být sama jak má matka,,,umřela na mrtvici a nikdo jí nemohl pomoct,,,asi tak..v tom směru--

Já tedy nevím, ale každá ženská nebo skoro každá má kamarádky s kterýma si pokecá. Já třeba ne, ale to je jen proto, že jsem o kamarádství nestála právě proto, že jsem ráda sama, ale která chce, tak přeci kamarádky má a popovídají si, pomůžou, poradí, půjdou pocourat, nakoupit...vy kamarádku nemáte?

Zavináč, přelouskala jsem odpovědi kromě od janm (toho přeskakuji, nerozumím mu). Píšete, že nemá cenu si pořídit něco nového do bytu, nemá cenu si obléci co se vám líbí,aby jste nebyla pro smích, že potřebujete lidi u sebe, kolem sebe atd.

Jsem úplně opačného názoru - když bych měla finance a chtěla bych novou linku tak si jí pořídím, prostě udělám si radost i kdybych za rok umřela. Pokud se mi líbí halenka, tak si jí koupím i když je asi určena pro mladší. Vhodně ke svému věku doplním ošacením a cítím se skvěle - já se oblékám pro sebe a ne co by tomu řekli druzí !

Internet máte tak hledejte akce kolem vás. Je jich všude hafol, jen vám se nechce zapojit do akcí neboť si myslíte - co tomu řeknou druzí, že jdu sama? Vždyť jsou i cestovky pořádající dovolené pro věk 55+, proč nejedete? Navíc můžete najít kamarádku, která tam také bude sama a pro příště již budete podnikat akce ve dvojici.

Pokud nedokážete sama si najít aktivitu, přestěhujte se do domova s pečovatelskou službou a tam je akcí opravdu hodně. I fešáka si tam můžete najít. Asi potřebujete aby vás někdo organizoval. I toho je řešení.

Čím jsem starší, tím více toho chci stihnout, co jsem celý život odkládala z důvodů jiné potřebnosti ( je to moje blbost, že jsem si myslela, že všichni mají přednost). Doma vydržím ve stereotipu maximálně dva dny a musím do pryč. Život je krátký abych si jej proflákala a ještě k tomu byla smutná.

Tak se rozhoupejte a hurá do toho. Nečekejte až vám zdraví nedovolí nic. Časem sdělte co se vám povedlo.

Ano, tohle, co napsala "zavináč", že - nemá cenu si pořídit něco nového do bytu, nemá cenu si obléci co se vám líbí,aby jste nebyla pro smích - to mě taky zarazilo a taky to tak nevidím. Proč si nepořídit něco, co se mi líbí a co mi udělá radost? No a co, že už to třeba není pro vaši věkovou skupinu? A co na tom, co si pomyslí sousedi? ... možná už je načase, začít se starat víc o sebe a míň o své blízké a co tomu řekne okolí, máte přece povinnost i vůči sobě, zaplnit svůj život něčím pro vás smysluplným a žít ho tak, jak vás naplňuje - začněte třeba nějakou drobností, a postupně pokračujte dál...

Ano je to zkrátka o "úhlu pohledu" někdo se může cítit sám i když má početnou rodinu spoustu kamarádů známých zájmových aktivit klubů apod., naopak někdo žije v malé tiché vesničce, v podstatě "osamocen" a přesto vlastně nikoho "nepostrádá" čili pocit "osamocení" zkrátka "nevzniká" není tu ta "potřeba"/s někým trvale být/ a právě míru té potřeby máme každý nastavenou jinak v tom to celé asi bude. Jako jeden můj známý fajn chlap v partnerství měl trochu smůlu přesto nakonec "našel tu svou" ovšem jak se mi sám svěřil ty období kdy byl bez jakéhokoliv partnera nesl velmi velmi těžce, u něj právě šlo o ten pocit "osamocení"...naopak znám také fajn lidi kteří jsou když se to tak vezme skoro "celý život sami" bez partnera a vlastní rodiny jsou radostní veselí spokojení a dost si to "užívají" byť nejsou už nejmladší (předdůchodový věk apod.) . Je to zkrátka velice relativní

Ale já si koupím co chci,a přece si nedám mini ,,,,i když se mi to líbí...ananosila jsem se jich dost.Ono víte-záleží kolik vám je,Já tady píši o stáří cca 60let i více.A ne ze ebe dělat osla...Babička diblík.

Já žiji plným životem,ale musí mít takový člověk soudnost-co si může dovolit.Ale já tady píši již po několikáté,,,jestli se bojíte stáří..Kolik vám je -že takhle píšete to nemyslím zle.Trochu zauvažujte ..

V šedesáti jste stará? Já mám též přes 60, milion zdravotních problémů a o stáří začnu uvažovat v 80ti. Ne, stáří se nebojím, bojím se různých nemocí, ale to se mohou bát i třicátnici. Až v 80ti přijde stáří, tak si řeknu - no holt každého to musí potkat, žila jsem na plno a teď je čas na odpočinek. Proč se mám 20 let dopředu zabývat negativem (stářím)? Ani náhodou.

Ano..já také žiji naplno jak se říká,,ale stále mi dáváte rady ..možná že žiji aktivněji než vy...ale já píši jestli se bojíte stáří..Zatím žádná odpověď,,

V 80letech budu mít třeba rozum na 40 a budu blbnout s nábytkem,,tak to asi ne.Stáří jsou nemoce a jak jsem psala už člověka takové aktivity nebaví..jaké mi doporučujete. díky za ně,,ale mne se to netýká,,také se bojím stáří jak mnoho lidí ,,,ale snažřím se dělat co zmohu,,,lozím po stromech,střeše,,jen tak aby jste si nemyslely že nic nedělám a třebu se nad každým přibývajícím rokem.Tak to ne,,,,Teď jdu na zahradu sadit cibuli...

Není to jen o věku, ale hlavně o zdraví. Moje tchýně si k 80. narozeninám přála běžky a dožila se celkem v pohodě 84 let, maminka se dožila jen 73 let a v posledních letech trpěla stařeckou demencí. U mne se to zlomilo v 65 letech, do té doby jsem byla maximálně aktivní a pak najednou konec. Dá se říct, že každým dnem se mi rozšiřuje seznam činností pod nadpisem " UŽ NIKDY " . Snažím se být připravena na všechny možnosti dalšího života a snad nejhorší eventualita je být ve všem na někoho odkázána. Nechci, aby se o mne starala rodina, našetřila jsem si dost na kvalitní profesionální péči. Na samotu jsem si zvykla natolik, že bych v ní ráda i dožila, nepociťuji to jako újmu, zajistila jsem si ale denní dálkovou kontrolu, že ještě žiji. Takže moje odpověď je - ne, stáří ani smrti se nebojím...

ano, bojím se stáří. Bojím se toho, že budu nemocná, že se o sebe nepostarám, že budu dětem přidělávat starosti atd...

patronka - tak by to mělo být,,já se bojím,,že už nikdy...že bude konec,,neuvidím děti,,,,a pod..

@zavinac - nerada to zmiňuji, ale já ten pocit důvěrně znám, protože syna už nikdy neuvidím. Letos to bude 24 let, ale nic se nezměnilo, stále to bolí. Tam do neznáma mne už předběhlo tolik blízkých, mnohem víc, než mi jich tady zůstalo. Nezbývá, než k tomu přistupovat racionálně a nestresovat se víc, než je nezbytné. Je to náročné, ale jde to...

Tak moc jsem se do odpovědi vcítila, až jsem si vyrobila depku jak dům. Jasný důkaz toho, že o podobných věcech není dobře uvažovat, nic dobrého z toho nemůže vzejít...

Mám ale jednu radu, třeba se může někomu hodit - já se totiž pro svou dceru postupně vtěluji do každého rozkvetlého jasmínu. Dělám to tak, že už dlouho jí každý rok připomínám, že kvete jasmín, až si na to zvykla a už mi to i sama připomene. Mám téměř jistotu, že až tu nebudu, minimálně u kvetoucího a hlavně voňavého jasmínu si na mne vzpomene...

Tak to já si do bytu občasráda něco nového pořídím, stejně tak na sebe, dělám to pro svoji radost.

Jsem sama. Ale jsem sama už od dvaatřiceti let. Prostě jsem se tak rozhodla. Jsem ve své podstatě velký samotář, i když jsem byla do osumapadesáti let velmi společensky aktivní, protože to byl můj život, jinak jsem to udělat nemohla. Ale teď mi je 67 let a pokaždé, když se mě někdo zeptá kolik mi je let, musím se na chvilku zamyslet. Prostě svůj věk nevnímám. Nepřijde mi, že bych byla stará, netrápím se tím. Akorát když se kouknu do zrcadla , tak to prostě vidím. Jinak v hlavě jsem stále mladá. Společenský život jsem nadobro s radostí opustila a vůbec mi to nechybí. Došlo to tak daleko, že už ani tu televizi, ani radio každé ráno nepouštím jako tomu bylo dříve. Nepotřebuji poslouchat žádné hlasy zvenčí. Mám jich plno ve vlastní hlavě. Ale blázen nejsem . Nebo možná pro některé jsem. Jenomže mínění druhých mi je naprosto fuk. Důležité je, jak se cítím já. Někdy nepromluvím třeba tři dny vůbec s žádným člověkem, protože nikam nejdu, ani na nákup. Nechce se mi. Mluvím teda na kocourka a pejska, to jo, ale oni neodpovídají, a vůbec mi to nevadí.

Je to složité. Každý to má úplně jinak. To malování je hezká zábava. Také jsem malovala. Koupila jsem si stojan, barvy a plátna, ale nějak mne to opustilo. Myslím si, že člověk musí zaměstnat ducha. A nezáleží a tom jak. Někdo se hrabe v zahradě, někdo maluje, někdo čte, někdo píše, prostě je to v tom, jak na tom je člověk vnitřně a k čemu tíhne. Když to dokáže najít, tak najednou zjistí, že mu je vlastně samotnému dobře...

suzy..já jsem také ráda sama,,ale musím vědět,že někdo přiijde-třeba za týden-ale že existuje.

Zavináč, tomuhle dost rozumím. Také tady mám sousedku, která sem jezdí pouze na víkendy, protože ještě pracuje a bydlí jinde. Takže vím, že v pátek večer přijede, přijde sem třeba na hodinu, nebo víc a popovídáme si. Pak je tady ještě dva dny a to už se skoro ani nevidíme, nebo jenom na pár minut. Ona se pachtí na zahradě a já také něco dělám a tak za ní třeba zajdu na dvě minuty k plotu. Větší potřebu nemám. Ale to vědomí, že je tady, je takové zvláštní a naprosto dostačující. Pokaždé si ke konci týdne řeknu, jo, je čtvrtek, zítra přijede Eva. Ono je to asi také v tom, že mám tady ve městě ještě jiné známé, kam stačí zatelefonovat že přijedu na návštěvu a je to. Nikdy mi neřeknou, že nemají čas. Ale je to asi proto, že jim teda zavolám opravdu velmi zřídka. Takže je neotravuji. Kdybych jim volala každý týden, tak bych jim začala lézt na nervy. Ty tam asi nemáš žádnou kamarádku a v tom to bude. Ono je něco jiného, když si samotu člověk vybere sám a něco jiného je, když nemá žádnou jinou možnost. To je určitě dost tíživý pocit. Ale v tom Ti nikdo asi neporadí. A není tam u vás třeba nějaký klub pro důchodce, kam bys zašla a s nějakou paní se seznámila? Tady takový klub je, já tam teda nechodím, ale chodila tam moje maminka jednou týdně. Měli vlastní hudební skupinu která jim hrála k tanci a moji mamku to moc bavilo. A pamatuji se, že k ní chodily ty kamarádky z toho spolku i domů. Asi Ti nezbude nic jiného, než vylézt mezi lidi, jinak se s nikým neseznámíš. Moje máma tam poprvé šla také sama, měla ráda dechovku sama hrála velmi dobře na harmoniku a za mlada zpívala dokonce s Kmochovou kapelou v Kolíně, tak si tam šla prostě sednout a za chvíli měla plno známých. Zkus něco udělat, abys to posunula někam jinam. Když budeš sedět doma a jenom nad tím přemýšlet, nic nezměníš.

Suzy,,já mámdoma chlapa ,nejsem sama,jen ta představa kdybych byla sama.Toho se bojím.Nevím jak to mám vysvětlit.Já na kamarádky moc nejsem ,jsem aktivní člověk,syny a vnuky mám muzikanty 2 profíky takže já si zajdu na ples sem tam.Já jsem třeba na zahradě byla ale já nemám potřebu někoho shánět a pokecat.Na skype ani moc nechodím.

Já jsem napůl takový chlap hihi,,,udělám si hodně mužských prací sama,,vydláždím..dělám keramiku bez pece. maluji jak jsem psla,mám psíčka..Teď klukovi zařizuji co potřebuje do bytu,,rozvádí se,tak dokupuji mu věci..Já se nenudím,,to ne ,,jen se bojím samoty,že třeba ten můj již nikdy neotevře klíčem dveře.Tohle co dělám --by pro mne nemělo cenu a kámošky,,ty jen pomluví.Mám fůru možností

Takže rady co mám dělat já nepotřebuji ,,já jen uvažuji dopředu co bych asi dělala.I když mám 2 chaty a můj je na té druhé je zcela obyvatelná..také tam jsem jak je delší dobu hezky..jinak tady mám kousíček tu druhou,a baví mne kytky ,,hodně čtu..dopisuji si s malíři a předvádíme svá díla ,,mám již nějaké roky a tak někdy uvažuji.Ani o chlapy bych neměla nouzi,,jen bych to již nedokázala...už ne ,,zvykat si na jiné zvyky ,i kdyby přišel na chvíli.. tak to ne.Člověk srovnává..a to mi nejde. Snad mi rozumíš. Utíkám na zahradu ,dělala jsem úklid ,a pak si zajdu do Obchodu..Můj ten leží a kouká na telku..

Má smysl si klást otázku " co by bylo, kdyby..."? Na to stejně nikdo nedokáže odpovědět a většina z nás by si musela hned teď hodit mašli . Starala jsem se několik let o známou, která byla už úplně sama na světě, ale byla povahou úžasná optimistka. Když vcházela do dveří nemocničního pokoje, odkud byl návrat nepravděpodobný, dokázala najít pozitivum aspoň v čísle pokoje, který jí připomínal určité příjemné datum. Byla jsem u ní skoro do konce, v posledním záchvěvu vědomí se po mně ptala a když jsem ji ujistila, že tam jsem, upadla do agonie. Zemřela deset minut po mém odchodu, i v tom zachovala dekorum. Pro případné rejpaly - ne, nedědila jsem po ní

Nevím proč máte takové myšlenky, nikdo nevíme kdy odejdeme a třeba Vás manžel přežije...myslím, že si děláte zbytečné starosti.

Zabírejte se radši radostějšími věcmi , které vám přinášejí pohodu do všedních dní.

,,ono se dobře píše,jak se nejedná o sebe,ale druhýho.

Aha, tak já to pochopila jinak. To, že máš manžela jsem věděla, ale nějak z Tvého psaní vyznělo, že spolu vlastně nekomunikujete. Tak jsem si myslela, že Ti chybí komunikace s někým. Až teď jsem pochopila, že si asi představuješ, že on zemře dříve než Ty a že budeš doma sama. Víš, ono je někdy těžké toho druhého pochopit. Já nevím, ale myslím si, že jsem o něco starší než Ty a takováhle otázka o stáří a samotě, by mne vůbec nenapadla. Podle Tvé odpovědi si myslím, že Ti vůbec nic neschází a že jsi naprosto vytížená. Proč si teda kladeš takové otázky, na to budeš muset najít odpověď sama. Ale podle mne se jenom něčím užíráš úplně zbytečně. A třeba mi teď napíšeš, že se neužíráš, že to tak není. Proto je velice nesnadné odhadnout co má ten druhý v hlavě. Asi jsi jen chtěla vědět, jak stáří prožívají jiní lidé. Tak za mne mohu říci že hezky, protože mám prozatím zdraví v pořádku a jsem soběstačná. A tím, až nebudu, tak tím se budu zabývat až v momentě, kdy to bude aktuální a budu to muset nějak řešit. Určitě se nemíním trápit všelijakými představami už od teď, když se nic neděje. A většinou jsou takové představy k ničemu, protože ono je to pak stejně úplně jinak ve skutečnosti. A strach má velké oči...

Tak jsem si ještě přečetla co bylo doplněno včera a najednou mi je jasné, že k této otázce se vlastně nemohu vyjádřit. Ale když jsem odpovídala poprvé, nebylo ještě řečeno všechno. Ty mluvíš o strachu z toho, až budeš skutečně sama. A já zrovna k tomuhle nemám co říct, neboť jsem sama víc jak třicet let a určitě sama zůstanu dál. Ale psala jsi i o strachu ze smrti. Tak Smrt jsem si představovala v dětství, měla jsem k tomu své důvody, bála jsem se o život babičky a byly to děsivé představy o prázdnotě. Ale čím jsem starší, tím méně na smrt myslím. Dokonce jsem si ji začala představovat jinak, než jako tu bezednou temnou prázdnotu, kterou si ani nebudu moci uvědomit. To strašné Nic kterého jsem děsila jako dítě, najednou ve stáří dostává rozměry a dokonce i naději. Ale to by bylo nesnadné povídání, protože k tomu nemám žádné vědecké podklady. Je to prostě o stavu duše...

Babko, vyrolovala. A přečetla. A rozumím. Ona ta otázka byla zpočátku hodně zavádějící. Nedalo se ze dvou vět rozpoznat o co vlastně Zavináči jde. Proto jsme to každý pochopil po svém. Až později, když se rozpovídala, dalo se tomu lépe porozumět. Ale stejně jsou otázky tohoto typu ošemetné, neboť jsme každý jinak založený. A to, co bolí mne, může být pro druhého úplná prkotina a naopak. Dá se o tom diskutovat, ale nic to nevyřeší. Stejně to bude každý jedinec cítit dál po svém...

Suzy, vyrolujte si na mou odpověď z 26.3. v 10.30h

Dle mého názoru se nejhůře žije lidem v důchodu na vesnici bez auta. Pokud nemáte přivýdělek k důchodu, na provoz auta už nezbývá po zaplacení nájmu. Do města 3 autobusy denně a bez auta se za kulturou nedostanete i kdybyste na to měli peníze. Vesnice dnes není to co bývalo dříve, lidi se uzavřeli do svých problémů a nemají potřebu se družit. Takhle to vidím já.

zebu,,ale dnes je výborná věc...motorové koloběžky se sedadlem i kola motorové.

Na té dědině máte pravdu ,,je to horší.Někteří ale vesměs tito lidé si myslím,ani nemají zájem,,je tolik programů v telce o jakých se nikdy nezdálo.Jo dneska je to jiné..

Tak to jsem se nestačil smát ! Už vidím moji 67 letou babičku, jak jede na motorovém kole 25 km do nejbližšího města na koncert nebo do divadla .

Karhan, doprčic, je mi zrovna tolik a klidně bych na motorovém kole do divadla 25 km jela. Kdybych teda do toho divadla toužila jet, tak by mi v tom nikdo nezabránil.

Ahoj Zavináč. Tak jsem si ještě přečetla co jsi dovysvětlila a dopsala. A jen se tak zeptám, co Ti vlastně chybí, proč máš v hlavě tyto otázky? Ano, vím, že nejsi sama, vím, že se nenudiš, neboť se umíš zabavit, vím, že Ti samota zase až tak nevadí. Nad čím teda tak přemýšlíš? Je to jenom to, že manžel nekomunikuje tak, jak by sis představovala? Jestli to je jenom tohle, tak na to už jsi určitě dávno zvyklá. Přece spolu žijete spoustu let. Já tomu přestávám rozumět. Kamarádku nechceš, protože na kamarádství nevěříš. Tak co Tě vlastně trápí? To, že stárneme? Ale to je přece normální. Zrovna před chvílí jsem tady měla návštěvu kamarádky s jejím přítelem. Její maminka má "alzheimera", museli si vzít k sobě, vyklizují po mamince byt. Kamarádka je celá zničená a zrovna jsme mluvily o tom, že se prostě nedá nic dělat. Musí dát maminku do ústavu, nezvládá to, protože chce žít a ne být v padesáti letech uvázaná doma a starat se o maminku, která už neví že svetr je svetr, že musí jíst, musí jít na záchod a tak dál. Dělala by to ráda, ale je to strašně náročné. Tak tomuhle já říkám velký problém, protože má člověk výčitky a neví jak by se zachoval co nejlépe.

Vám je dobře, nic Vám nechybí, jste soběstačná, umíte se zabavit, máte vnoučata a hodné děti. Jediný problém je, že Váš manžel nekomunikuje. A kvůli tomu se takhle trápíte?

karhan,,,,proč?je ještě mladá,,,,podle mne.Má matka jezdila v85 na kole. Já kdybych měla kam tak ho mám doma.Jenže jezdíme všude autem ,takže další sranda mi utekla.Ale na dědinu je to super,,do obchodu a pod...

Tak se směj. Je mi o dost víc než tě babičce a v únoru na kole 10 km na ples. Auto neměl nikdy a ani nechci. V neděli která byla jako sobota z jiného plesu vlak skončil 10 km před domovem. Tak na stopa. Naděje tak 1:100 No našel se dobrák.

Horší je že si člověk ani pořádně nezatancuje . Ty nad 55 nejenže to neumějí, ale hejbat se nechtějí. Teda já měl kliku že mě oslovila jedna tak 45 nádherný valčík vlevo. Se divím, že ji to manžel dovolil. Pak se pochlubila, že závodně tančila. Škoda jive, salsa a další by jistě taky bylo něco.

ahoj všichni kdo se nazýváme důchodci, senioři,dříve narození atd.I já patřím do tohoto lidského článku kde jsme ve finále života a proto musíme žít a né živořit, fňukat a zlobit se ma ty mladší. Mám na to svou filosofií, kdo se nenarodí ani nezestárne a neumře. Tak to je a myslím si že to je jediná spravedlnost pro všechny . Jinak ti bohatí by byli stále mladí a starý by byli ty chudý, ti by si mládí nemohli koupit.Já osobně mám tolik aktivit , zájmů a práce že bych potřebovala aby týden trval déle než sedm dnů.Ráda cestuji , chodím do přírody, jezdím na výlety, sama ještě řídím auto, mám chatu a zahradu kde je práce a vylepšování do alejuja. Ráda se setkávám s kamarádkami s kterými se znám mnoho let, dáme si dobré červené vinko , něco si vyrobíme na zub a hezký odpoledne , nebo večer je jasný.A vnoučata ty mě taky potřebují . Mám jich pět ale tři žijí v zahraničí kam za nima létám na měsíc. s dvěma co mám tady se snažím být a užívat si jejich dětství.Taky moje veliká záliba je kniha to je moje vášeň ale hlavně v zimním období. No a internet to je bomba, to mne baví moc. jsem s dcerou na skypu i s vnoučaty.Někdy mne chytne básnické střevo a zplodím báseň o životě, lásce a mládí.Jo a když jsme u té lásky tak to bylo těžké rozloučení s ukončením vztahu muž- žena.Měla jsem ráda ten stav zamilovanosti, milování a těšení se . Moc mi chybí ty doteky, polibky, smích a radost z hezkých chvil.Tak to mi chybí upřímně přiznávám a sebe hodnější kamarádka vám muže nenahradí.No co možná se stane zázrak a ještě někoho poznám, ale upřímě než být v partnerství , které nefunguje , jdou si dva na nervy nic hezkého neprožívají tak to by pro mne nebylo. Teď bude jaro těším se na záhonky s kytičkami , přátelé u ohně a do lesa na procházky a na houby.Hlavně to zdraví které taky někdy zradí at nám ještě vydrží. tak ahoj a usmívejte se , jo a zatancujte si při rádiu třeba i v kuchyni . vaše Korina.

korina ,,,také i tak se bojuje ...

Korino, Vám naprosto rozumím a do posledního písmenka s Vámi souhlasím.. Na rozdíl od těch fňuken, které "jsou samy", protože s nimi jejich manžel nekomunikuje..

Dala bych nevím co za to, kdyby tu se mnou někdo byl..tedy někdo, kdo by mě bral jako partnera a ne jako posluhu a nezakazoval mi stýkat se s dětmi, protože jsou moje minulost... Naopak ve svých dětech vidím svoji budoucnost. Jsem ráda, že jsou to slušní lidé a těším se z vnoučat. Mám i spoustu zálib (čtení, psaní, fotografování, výpravy do přírody, hledání zkamenělin,..) jenže na ně nemám moc času, protože musím chodit do práce... Jak fajn by bylo, kdyby mě večer doma čekal někdo jiný než moje kočkoparta.. i kdyby moc nemluvil.. Ale co nadělám.. Třeba se to někdy změní.. a nebo třeba ne.. Sama nejsem. Jsou tu kamarádi a známí. Když mm volno, je kam vyrazit. Radka

pro Trncu, neumím si představit aby mi někdo bránil ve styku s dětmi. Jak si to vůbec může dovolit, děti nám patří od narození až po náš poslední den. Dnes jsem byyla se svou jednou dcerou na jednom sezení a byla jsem na ní tak pyšná jak mluvila , jaj se chovala a její příjemný vzhled mě naplnňoval pýchou. Vždyť jsme si je porodily a vychovaly . S druhou dcerou která žije ve státech jsem byla před chvili na skypu a viděla jsem jejího šéfa v realitce kde pracuje. Hezky se k ní choval , smáli se moc jí to slušelo a měla jsem z toho dobrý pocit.Jsem ráda že mám z dětí radost i ze syna , myslím si že si to zasloužím. No proto si neumím představit prožívat vaši situaci.Jak vubec na to přišel že děti nepatří ke stáří . ASI jeho vztah s dětmi asi není dobrý co_ držím palce at se to změní a vy si prosadíte své. ...hezký den P:S: možná jsem to špatně pochopila , když tak se omluvám Korina

trnča,,no jo pokud máte zdravé nohy je to Ok,,ale jak nemáte kámošky,které by vám darovaly svůj čas tak to je horší

Děti se mají vychovat a nelpět na nich,,,mají svůj život.Já se také s dětma stýkám fyzicky i s vnukama,pomohou mi ja potřebuji.A nejsem sama,,už to píši po stopadesáté...ale kdyby jste žila vedle někoho s kým by jste si neměla co říct..a věčně jenom kamarádky,tak to není žití.Akorát ,,že pokud ho člověk přežije tak bere po něm důchod a o to já nestojím.Partner je proto,aby s vámi komunikoval ,řešil různé věci jakéhokoliv druhu a ne aby jste byla pro něho almarou.Pokud se ještě můžete pohybovat a pod,je dobře --ale co potom?Pomůže vám kámoška?

To co píši se netýká mne,,je to jen otázka co kdyby...

..že píšete že jsou fňukny ..není na místě. --každý má jiné možnosti...

Takže jde hlavně o nespokojenost s partnerem? No, mohlo by to být i o hodně horší...

Milá "zavinac@", jestli mám zrovna "zdravé nohy", tak to fak nevím..a nebo vím, že nemám. Před deseti lety jsem měla úraz - podélná ruptura achillovy šlachy. K lékaři jsem šla až po 5 dnech. Myslela jsem, že je to běžné pohmoždění. Dostala jsem gyps od špiček až po kyčel (což byla od doktorky pěkná blbost - sádrovat starý úraz). Já dostala zánět žil a trombózu a když mi sádru narychlo sundali, skončila jsem na JIP s oboustrannou plicní embolií...Při propuštění z nemocnice jsem nafasovala fr.hole a když jsem šla k lékařce na kobtrolu a ptala se j´, na jak dlouho to vidí, sdělila mi, že už nikdy nebudu normálně chdit..tedy jen o berlích a když budu hodně cvičit tak o holi. To bylo v květnu. Nechala jsem se okamžitě uschopnit - v účtárně mi hole nevadily a trénovala. V srpnu jsem jela na letní tábor se svým oddílem a šla i celodenní výlet. Večer jsem měla mohu jako slon, ale ušla jsem těch 22 km... Dnes, když jdu, nikdo nepozná, že se mnou není něco v pořádku.. jen sukně jsem přestala nosit, protože mi noha i těď stále natéká. Ta druhá mě zase čast bolí, protože jsem si zvykla víc ji namáhat, abych ulevila té zraněné... Když tak stojím 8-12 hod za pokladnou hypermarketu, není to žádná brnkačka. Na kamarádky nespoléhám..mám takové kamarády a kamarádky, se kterými mám společné zájmy - příroda, zkameněliny, rýžování - s těmi se občas setkám a nebo kočky, fotografován´a psaní - s těmi si píši.

Někdy se mi ráno zoufale nechce sednout v 5 ráno na kolo a jet na vlak do práce..ale co nadělám..a tak si řeknu neremcej a šlapej...bude to fajn. Ano, vím, že to vydržím i těch pár dalších let. Vydržím, protože musím.

Jsem ráda, že mi někdo konečně sdělil, jak se mají vychovat děti . Mým dětem je 37 a 30 let a jsme (a vždycky byli) kamarádi. Voláme si, občas se navštívíme a když někdo má problém, sejdeme se a pokusíme se ho řešit - jsme rodina. Ale ani své rodině bych nechtěla být na obtíž až přestanu být totálně soběstačná. Pak odejdu.

A co se týká toho partnera, i tady je vždycky možnost volby. Buďto je pro mě důležitá jeho samotná existence .. a nemusí být žádný mluvka..a nebo mi leze na nervy a pak budu raději sama (já takhle vzadala vztah, kde bych se nesměla stýkat s dětmi). A beru to i z druhé strany. Pokud by na mě někdo pořád "hučel" a chtěl mi bez ohledu na moje přání věčně něco sdělovat a chtít po mně vyjádření, asi bych se také "sekla" a přestala mluvit.Taková byla moje teta. Bylo to jako když kolem vás věčně bzučí moucha.. časem ji máte chuť praštit

trnča,,já bych také zblbal z nějakého blekoty,co pořád mele.tak já to nemyslím..Přijdi a odejdi,,tak to dělá hodně žen,Nechtějí být vázány,Někam si vyjet i třeba na oběd,povykládat a tak podobně..Ne žádného lidového vyprávěče,to už si ta osoba vybere ,kdo jí vyhovuje.

Ať má každý svůj byt,,,

Hm,,u nás ženské sedí ,ale v pokladně tedy,,no mi také otékají nohy,,jak delší dobu chodím.Jak kdy.Jak je možné,,že nejsi v důchodu?Aspoň invalidním,Dneska pokud člověk jeěště dojde ,tak není šance..

Ono každý máme svou nemoc--i já a dost vážnou-ne jednu ,,ale také na to nemyslím a raději mažu na zahradu -pokud je hezky,a tam dělám jako chlap.Když je škaredě maluji...asi tak,,Hodně zdraví přeji.

Jak říká klasik - stáří je hrozné,ale jediný způsob,jak se dožít vysokého věku...já jsem řešila věc takhle - začala jsem se sportem-a to jsem nikdy nic nedělala-jízda na kole,docházím do klubu důchodců,chodím se skupinou na turistiku a přes den mám aktivity,že jsem ráda,že večer jsem sama v klidu.Setkávej se s lidmi - nejdřív třeba ten klub,domlouvej si návštěvu třeba i kina,apod.neodmítej nabídku na nějakou akci.Trochu se zpočátku budeš muset nutit,ale bude to jen lepší.

paspulka-------------já nejsem sama..díky

Paspulko, ještě se říká: Všichni se chceme dožít vysokého věku, ale nikdo nechceme být starý.

víte stáří by nebylo tak těžké kdyby měl důchodce dost fin. prostředků a jídlo by nebylo tak drahé. POčty jsou to jednoduché. v pruměru má důchodce kolem 10 tisíc a dvě třetiny zaplatí za byt, elektřinu, vodu, za topení a td. co zbyde na jídlo? drogerií a taky sem tam něco na sebe.Nic a z toho je člověk otrávený, nevrlý a se stále špatnou náladou.Mám kamarádku co žije 35 let v německu , její úroveň a výše důchodu to se nedá k nam přirovnat. A to nemluvím o důchodcíchv USA , byla jsem tam kde bydlí , úžasné. proto se tam lidé usmívají , jsou spokojený. No co naděláme nic. dokud člověk muže dělat brigády tak toho vyuižije , ale kdo je v 70 letech zdráv a čilý? málokdo.no budeme se těšit na slibované přidání na důchodu, doufám že to nebude 40kč.to at si nechají co?

korino,to je pravda pravdoucí,ale jako odpověď na otázku...

Hlavně pro Trnču (i když to není její otázka): Také jsem měla partnera, po rozvodu, který mi zakazoval kontakt s dětmi. Byl to slušný člověk, vím, že by mě byl na rukou nosil, ale děti mu vadily. Špatně nesl, když jsem se těšila na jejich příjezd, ještě hůř v situacích, když jsem někdy (jen zřídka) dala na jejich rady. A časem začaly vadit i kamarádky, dokonce i když jen telefonovaly, a moje péče o maminku a vůbec můj vlastní osobní pohled na spoustu věcí. Byl to jistý druh žárlivosti. Chtěl mě mít pro sebe. Prý co bylo "před námi", je pryč, teď máme být jen my dva. Cítila jsem se jako v kleci.

K samotnému dotazu se vyjadřovat teď nechci, i když jsem také stará(?) a sama. Ale jsem ve fázi mezi nemocí a snad zdravím. Hodně toho musím změnit. Říkám tomu restart. Ale celkově cítím, že je potřeba si v mysli udržet zásadu, že nejsem úplně stará a nejsem úplně sama.

Holky ve věku pokročilejším, držme e!

Bim Bam, máš pravdu nenech se omezovat a žij si podle svých pravidel. Hele já jsem taky sama , nejdříve mi to vadilo snažila jsem se seznámit ale v tom nebyl problém . Ale sblížit se s někým ve všech bodech to je moc naivní a málokomu se to podaří.nebudu to pitvat ale jedno vím takových tipů žen jako jsem já se mužský bojí. Všechno si umím zařídit, sehnat , jsem veselá a pro člověka který je hodný a nepije tak ten má u mě zlaté časy. nic není lidštějšího než důvěra, upřímnost a ochota, Proto mám přátelé i to je fajn , holt člověk nemůže mít všecko. a život letí mílovými boty...

Dobrý večer. Náhodou jsem narazila na tuto diskuzi, vlastně ne náhodou, dnes jsem se cítila velmi sama. V květnu to bude šest let, co jsem ztratila manžela, a můžu říci, že dokud jsme žili spolu, o stáří jsem nikdy nepřemýšlela, byla všechno v pohodě. Teď není a už asi nikdy nebude. Mám hodné děti, vnoučata, dokonce i pravnouče, jezdím pravidelně k dceři hlídat malou vnučku, chodím s pejskem týdně na cvičák, jezdím do klubu seniorů, ale stále se cítím sama. Nikdy jsem sama nebyla, vždycky jsem měla kolem rodinu a pak i manžela. Děti se mi rozběhly po republice, jen tu nejmladší s tím hlídáním mám za kopcem. Mám i příjemný život, domeček, zahrádku, kterou mám ráda, zvládám i dneska nezbytné auto. Možná, že bych mohla jezdit na výlety, dovolené, ale měsíc před smrtí mi manžel koupil pejska, mám tři kočky, ten pejsek je na mně velmi závislý. A navíc jsem v místě, kde žiju, náplava, a to dokonce nežiji ani ve vesnici, ale v rekreační osadě, kde sice přibývají lidé bydlící na stálo, mám tu i pár známých, ale to nic neřeší. Prostě jsem sama, byla jsem zvyklá sdílet s někým, kdo se mnou tvořil pár, život. Ve všem. Dneska mi to moc chybí, někdy se mi tak stýská, že si myslím, že to až neunesu. A víte co je nejhorší? Že vím, že příjde doba, kdy na to , co žiji dneska, budu vzpomínat jako na štěstí, protože bude už jen hůř. Už bude jen hůř. Bude mí šedesát sedm a už nic takového, co jsem byla zvyklá žít, nebude. Je to nedobré pomyšlení a kdybych neměla doma ta zvířátka, už bych ani o život nestála. Vím, že se vám to nezdá nefér vzhledem k dětem a vnoučatům, ale jsem už jen babička. Děti mají hodně starostí, nemají na nic čas, většina vnoučat už je dospělá a jsou daleko a ta nejmladší taky vyrostou a babička už tolik potřebná nebude. Nedokážu si samotu nepřipouštět, nejde to. Vy všechny, které ještě nejste vdovami, važte si toho, že máte muže, a´t si je nemluvný, já nevím jaký, ale nejst samy, i když si to myslíte. Samota je vracet se tam, kde na vás nikdo, ale nikdo nečeká, prázdný dům, nikdo u stolu, ticho. A všechno, co bylo, je nadobro pryč. Nevěřím na restarty, zkoušela jsem je poctivě, ale nefunguje to

Dobře jste to ,,cen,, napsala.

Mě zase, čím jsem starší, a chodím jen na pohřby a hřbitovy, tak se jenom více a více zhmotňuje a utvrzuje nápis: Co jste vy, byli jsme i my. A co jsme my, budete i vy.

Nikdy jsem tomu nevěřila, vše bylo tak vzdálené a ejhle, už se bojím, tak jako Vy, že už to bude jenom horší.

cen,,,,,,,,,,Opravdu by se nikdo nenašel kdo by s vámi vyjel?..Někdo může být sám a někdo ne,,Já tedy ne.Bojím se toho ,,i když se hádám s ním,tak si říkám kdyby už byl na chatě,,je tam přes léto.Já mám koníčky ,ale můj ne.Celý den jak vstane tak si opět pustí telku a doslova čumí než jde spát..To je ponorka jak hrom..Nemluví,nepřijde za mnou do pokoje jsem sama i když nejsem.To je také zlé.A řada jiných věcí,,ono když je člověk mladší tak snáší samotu lépe.Více věcí ho baví.

Já sice mám řidičák,ale nejezdím --já bych jezdila, ale bojím se,,Tak žiji se zahradou a psíkem,mám děti,ale voláme si ,je to fajn,,ale není to a nebude už jak to bylo a mi to degraduje žití nynější.,,,

Ty bydlíš na chatě? V zimě je tak asi prázdno,,,

"cen", úplně mně mluvíte z duše. My jsme zatím dva už 46 roků a kolikrát si říkáme, jaké to bude až zůstane jeden sám. Můj manžel je velice pracovitý a miluje práci na zahrádce a kolem domu, já si udělám domácnost a na zahrádce pletí a kytičky, ale sekání trávy a těžší práce dělá manžel, tak nějak se doplňujeme. Také jezdím autem, vlastně už jenom já, ale na vše jsme zatím dva. Povídáme si o běžných věcech, vzpomínáme na společný život, jak rostly děti, a tyto věci nejdou sdílet s někým, s kým chybí stejný zážitek. Naprosto Vás chápu, asi nezbývá nic jiného než se s takovou situací smířit a vzpomínat na to pěkné. - pt

Slovo nikdy je děsivé to asi těžko...tedy pro mne ,,,lehce se to říká..

"zavináč", všichni spějeme k jednomu konci a pak už nikdy... proto by si to měl člověk uvědomit dokud žije, a mít pěkné vztahy s dětmi, s rodinou s okolím, dělat radost druhým a prožít ten život v radosti, v pokoji a šťastně, až přijde to "nikdy", aby zůstaly pěkné vzpomínky. Je také dobré, že si to zde můžeme sdělit a povzbudit se navzájem...

Víte co mi došlo? Došlo mi, že pocit samoty není otázkou věku. Kolik mladých tady, na poradně, pláče, že jsou sami, že nemají kamarády, že jsou škaredí, že jsou nemožní, že nikoho nemají, že jsou osamoceni, že jim nikdo nerozumí, že je něco bolí a mají někde bebino. Spousty! A my jim nevěříme a oni nevěří nám. Takže se zase musím vrátit na začátek svého uvažování. Není to v tom, co nás obklopuje, v čem žijeme, ale je to v nás! Ať jsme staří jakkoliv.

Uško, vím, že to myslíte dobře, ale i na pláži, se psem v náručí, se budeme cítit osamělé. Je to v nás, máme to v hlavě. Moji mladí, že se poskládají na to, aby mě poslali do Paříže. Omdlela jsem hrůzou! Blbě chodím, jako většina z nás, a už se vidím, jak čučím s kamarádkou na Eifelovku!

"babko", to nebude jenom o hlavě. Pokud je někdo zvyklý od mladších let žít sám, ať už od rozvodu nebo od smrti partnera, je to trochu jiné. Mladší člověk si najde svůj nový způsob života. Ale pokud s někým člověk žije 50 let, jsou už jako jeden a pak, když partner zemře, zůstane Vás půlka, tak to vnímá starší, či starnoucí člověk, tam už není tolik možností ani síly na změnu.

Pt, vážně? Já jsem tedy viděla pár vdov či rozvedených, které konečně začaly žít, protože se zbavily koule u nohy, kterou vláčely u nohy celý život... Každá nemá harmonické manželství.

Pt, hodně záleží i na psychice... no a na zdraví samozřejmě také. Mám třebas sousedku, ještě je poměrně mladá ženská, však co to je věk okolo padesátky. Jediné, co si s ní povykládám, je, jaká je drahota a jak je unavená a jak už je stará a ona už jen takové ty procházky, ale ani se psem nemůže jít ven, jak unavená je a kolik má doma okolo rodiny práce. Nic jiného ji nezajímá. Když ji poslouchám, tak na mě jde na mě depka a raději prchám domů. Jaká ona bude za dvacet let?

Když si občas postěžuji doma, tak ze všech chmur mě vyvede starší dítko. "A mami, co tě trápí právě nyní?". "No, nic," odpovídám. "No vidíš, a to je ono." Nemyslet na budoucnost, nemalovat čerty na zeď... apod., žít přítomným okamžikem. Kdo to ale opravdu tak umí?

Pt, právě že vím, co té mé sousedce je, jelikož mi o všech svých chorobách dopodrobna říká... Pomohl by jí ale hlavně pohyb na čerstvém vzduchu, je otylá, ale to jsou v její rodině všichni včetně dětí a psa. No co už. A zdraví, to je největší cennost, to máte pravdu.

Eulalie, no vždyť jo. Mladší člověk, se spíše přizpůsobí než starší. A začít žít může zase vdova, nebo rozvedená, která je jaksi ještě čilá. Ale kdo je chabrus se zdravím, tak se cítí osamoceně a navíc bezmocně, když ho to zasáhne nečekaně.

Elulalie, když on má každý člověk zdraví jiné. Mám sousedku přes 80 roků, jezdí autem, jezdí na kole, maká na zahrádce, ale takový byl i její otec. A naše dcera má od 40 let diagnostikovanou "fibromyalgii" odumírání svalové tkáně, za 4 roky jí buden 50 a říká, že neví, jak to vydrží a půjde do starobního důchodu. Již nyní pracuje jen 4 dny na základě lékařské diagnozy. U nás tato nemoc není ještě v podvědomí, lékaři byli přeškoleni v roce 2010. To už dcera měla svou diagnozu. Když s ní mluvím a říká mně své syndromy nemoci, vidím, že je mám také, jen tady se to neléčilo, neznalo. Věřím, že je spousta lidí vážně nemocných, neléčených. Když Vám řeknu, že jsem kolikrát myslela, že polezu z práce po čtyřech, ani mně nebudete věřit, byla to hrůza, bolesti svalů, šílená únava. Jak já jsem šťastná, že jsem v důchodu a dělám si po troškách, a zase odpočívám. A sousedka v 80 jde ještě na tancovačku. Takže, kdo ví, co je Vaší sousedce, třeba tu za 20 let ani nebude. Fakt je to vše hodně individuální. Buďte tastná, pokud jste pohyblivá a bez nepřetržitých bolestí, to je poklad.

Děvčata, všichni co se cítíte sami a s pejskem, dohodněte se a jeďte na dovču. Zadejte si do vyhledavače - dovolená se psem - a vyjede vám hromada cestovek, co tyhle zájezdy dělají. Užijte si dokud je čas.