Stáří a samota

Zavináči, to je moc krásné! Paráda veliká!

Tak Vás opravdu nechápu...

Všichni jsme sami, stále sami, člověk je neustále sám, i když má rodiče sourozence, ženu, muže děti vnuky, známé kamarády přátele, to vše je jen clona, za ní jsme vždycky sami, sami se rodíme a sami umíráme nikdo jiný tu není jen "my sami" i kdyby kolem stály miliony lidí a všichni vás drželi za ruku jste sami, člověk není sám proto že by někdy "s někým byl" ale proto že je "vždycky sám" pouze "teď" si to uvědomil. Samota je věčnost, plnost nekonečnost, hloubka a z toho jde strach, i Bůh v nás je sám

No to právě nikomu nikdo nepomůže v nemoci ani ve smutné náladě, ono je to tak, že druzí mohou pomoci "hmotně" něco zařídí, pomohou, odvezou apod., ti bližší "podrží za ruku" ale vždycky jsme s tou nemocí nebo problémy sami, jestli mi rozumíte, na té vnitřní úrovni, ale určitě pokud je člověk "pohyblivý a samostatný" tak aspoň vyjít z domu, zajít kamkoliv mezi lidi alespoň trochu se rozptýlit...

Samota řekl bych je problém dnešní doby, je to asi tím že dřív např. ještě devatenácté a počátek dvacátého století byli lidé většinou "nuceni" z ekon. důvodů žít víc pospolu více generací, nebo aspoň "těsně vedle sebe" takže tu "samotu" tak nevnímali ale zase tam byly jiné problémy jak spolu vyžít a vyjít, "soukromí" v dnešním pojetí "moc neexistovalo" ale pro někoho je to možná menší zlo než být tedy v domácnosti "sám" záleží i na povaze a taky na zvyku..., je-li někdo zvyklý že je kolem "stále živo" a pak najednou "nic" tak pak je to problém jistě...

Pokud se na ten život podívá člověk opravdu "reálně" a odhodí takové ty "ochranné iluze" co si pěstujeme pak to opravdu není růžové. Ostatně tohle ví "lidstvo" již od "věků", pokud jste trochu "filosoficky" naladěná vezměte si třeba východ, dálný východ vždycky tvrdil že život člověka je jen a jen utrpení zrození je utrpení stáří je utrpení a rovněž tak nemoc a smrt a jsou to etapy kterým se nikdo z nás nevyhne. Ta myšlenka většiny východních duch. škol je v tom, že jsme vnitřně věční a božští a proto máme tendenci hledat zde totéž ale v tomto světě to "není" tudíž vzniká rozpor "utrpení". Vezměte si např. Buddhismus, sám Buddha prohlašoval že nepřišel hlásat "další věrouku" ale jen utrpení a cestu jak se ho zbavit. V buddh. textech najdeme krásné příběhy o docela "prostých lidských věcech" jako je smrt milovaného člověka, ztráta dítěte...A jak je to učení staré! Již tenkrát o tom tedy lidé přemýšleli kulisy se mění vlivem tech. pokroku ale ty základní věci jsou stále a stále stejné po tisíciletí...

Čili jsou zhruba dva základní přístupy, ten západní ve kterém jsme vychováni říká: "není to tak zlé život je fajn, pojďme si to společně namluvit" co záleží na tom že vnitřně cítíme že to není pravda, ten východní přístup říká realisticky že život není fajn, zároveň ale dodává že je možné se od něj vnitřně osvobodit a tím dospět k radosti plnosti a kořenu samotného bytí...

A přece myslím že jsem pochopil , to srovnání s tím chromým tak to opravdu nebylo myšleno,to je právě "západní myšlení" máš dvě nohy tak si nestěžuj, tam jde spíše o "cestu" návod "jak".bez ohledu na to je-li člověk zdravý nemocný apod. ..Ale je pravda že tady se to pár větami řešit nedá...

Inu jak myslíte

"janm", vezměte si Bibli, už tam je řečeno "není dobře člověku samotnému", "proto Bůh učinil muže a ženu". Muž a žena se mají doplňovat a tvořit spolu jeden celek. Kdo má víru v Boha, není nikdy sám a tak pro něj ani odchod z tohoto světa není tak těžký. Koukněte na videa na YT o Hospicech: Marie Svatošová: "Hospice a umění doprovázet".

Pt-Vezmu si raději Tomášovo evangelium, ...když sebe poznáte znáni budete a budete vědět že jste syny živoucího Otce když se ale nepoznáte pak v bídě jste a jste bída,- důležité je jít také dovnitř a hledat tam a tam si nikdo nemůže vzít ani kamarády ani rodinu byť má familii jakkoliv velkou, tam je ten poklad ne "v davu".("kde jsou dva nebo tři ve jménu mém tam jsem já uprostřed nich"- bylo interpolováno význam změněn) Kdyby tomu totiž tak bylo jak uvádíte pak by celé mnišské hnutí jak na západě tak i na východě bylo "falešné" já je ale naopak beru jako jednu z nejpravdivějších a nejautentičtějších cest...

"janm", jenže člověk nebyl stvořen, aby žil, jako mnich někde sám v bezdomoví. Ale jako muž a žena a měli založit rodinu, společenství lidí. Víte, člověk se učí jeden od druhého, tvoří a naplňuje život činností. Kdyby byli všichni někde, jako mniši, nemělo by lidstvo žádný smysl a také by vymřelo.

Však každý není stejný a mnišství není určeno pro každého zrovna tak se může a také věnuje i člověk v partnerském vztahu svojí duchovní cestě, rozdíl je ale v tom, že mniši nejsou zatěžováni existenčními problémy nemusí přemýšlet jak uživit ženu a děti jak vše zajistit a postarat se, čili má-li někdo to "volání povolání k mnišství" podobně jako někdo do partnerství tak jde tou cestou která jeho jest Dobře to popsali Athonští mniši (pravoslaví orthodoxie) někteří jsou povoláni k poustevnictví těm pomáhají andělé poustevníci pak pomáhají mnichům a mniši pak (i spolu s dříve jmenovanými) pomáhají lidem žijícím ve světě kteří jim píší nebo se na ně obrací v těžkých životních situacích a hledají duchovní pomoc, jelikož jsou tito mniši především "praktici" a lépe naladěni na boha podobně jako rádio na jistou frekvenci mohou pak lidem účinně pomoci ať již na úrovni fyzické ("zázračná uzdravení") psychické nebo duchovní, je zde prvek který se ze západního křesťanství již zcela vytratil a to je že lidé ve světě trpí nemocemi a jsou v podstatě "nemocní" chrám klášter jsou pak "nemocnice" kde "lékaři mniši, kněží starci, a další hluboce věřící kolegové" pomáhají uzdravovat...tento rys není ale jen doménou východních křesťanů ale i jiných duchovních škol zase je to třeba velice výrazný prvek opět buddhismu kdy buddha je taktéž brán jako "lékař" léčící duši člověka pravým poznáním aniž by se chtěl míchat do jiných učení nebo škol...

Smyslem lidského života je ptát se po podstatě pátrat po pravdě ať je jakákoliv proto i v tom zmíněném TE je zajímavý výrok tuším hned zpočátku "Kdo hledá ať nepřestává hledat dokud...atd."

"janm", spíš bych použila slova: dar oddělení pro službu Bohu a tím i bližním, ale neznamená to, že všichni : "Avšak každý má své vlastní obdarování od Boha, jeden tak, druhý jinak." "Jestliže se však neovládají, ať vstoupí do manželství; neboť je lepší vstoupit do manželství, než se pálit žádostivostí." 1. Kor. 7 kapitola

No asi takto ano

No tak Váš příspěvek se mi líbí. Jsem na tom podobně.Nemám kamarádky, protože jsme pobývali s manželem většinouna chalupě, tu jsem ovšem prodala, byla to nutnost, přátele jsem měla tam, s těmi si občas vyměním email a to je vše. Zkoušela jsem si najít kamarádku přes internet, ale nějak se nedaří. Nejsem moc podnikavá, ostatně ani zdraví mi už tolik neslouží, takže nebaví mě lítat po památkách, výstavách apod.. Většina žen, které odpovídá, má spoustu známých a na inzerát odpoví jen tak, když mají zrovna dlouhou chvíli. Zkoušela jsem to i v městské části, ovšem akce pro důchodce nejsou pro mně ,pořádají se ruční práce, ty mně nebaví, pc zvládám, pamět mám zatím dobrou.a hodinové cvičení jsem musela vzdát. Chlapa už nechci, ale jak najít tu kamarádku, která je stejně osamělá, to je těžké a mnozí se budoui divit, ale je to daleko těžší ve velkém městě.

Dam Moc děkuji. Napravil jste mi mé pochroumané sebevědomí.

K otázce Zavináče. Stále jsem nepochopila, jak to Zavináč myslí, protože je to velmi činorodá paní. Není upoutaná, samotná, na kolečkovém křesle. Teď mi to došlo. Všichni se rozhlížíme a hledáme odpověď na otázku tam, co je kolem. Ve věcech, v činnostech. Ale to tak není. Odpověď je v nás. V každém z nás. Je jedno, jestli jsme v davu nebo na pustém ostrově. Na poušti nebo uprostřed velkoměsta. Zdraví nebo plní bolesti. Láska, nenávist, zmar, štěstí, osamělost, naplnění, klid. Konec konců i Bůh.To všechno je v nás a sami v sobě to musíme hledat a hlavně! najít! Pokud se došouráme na wecko, k ledničce a do postele.

"zavinác", já Vás chápu, vím, že na tom není každý zdravotně stejně. Každý jsme dostali do vínku jinak, každý jsme jinak podědili, každý jsme jinak zdravý. Pokud je někdo i po 60 čilý, zvládá práci kolem sebe bez problémů, tak si vždy najde činnost, která jej zabaví a a zabere čas. Horší, pokud už člověk nestačí, nezvládá, pak je to bezmoc. Vidím to na sobě, jak síly rapidně odcházejí. Za mlada člověk skákal, jako veverka, udělal práce a teď jsem na sebe naštvaná, že nestíhám, co dřív, častěji jsem unavená, častěji odpočívám a nestíhám. Ale říkám si, no a co? Hlavně, že si povídám s vnoučátky a kašlu na to, že nemám umytá okna. Nějak mně víc záleží na vztazích, než aby bylo všechno ťip, ťop, jako dřív. Možná v tom domově důchodců, by byla i prča, záleží s kým by se tam člověk sešel.

Ano, tohle, co napsala "zavináč", že - nemá cenu si pořídit něco nového do bytu, nemá cenu si obléci co se vám líbí,aby jste nebyla pro smích - to mě taky zarazilo a taky to tak nevidím. Proč si nepořídit něco, co se mi líbí a co mi udělá radost? No a co, že už to třeba není pro vaši věkovou skupinu? A co na tom, co si pomyslí sousedi? ... možná už je načase, začít se starat víc o sebe a míň o své blízké a co tomu řekne okolí, máte přece povinnost i vůči sobě, zaplnit svůj život něčím pro vás smysluplným a žít ho tak, jak vás naplňuje - začněte třeba nějakou drobností, a postupně pokračujte dál...

Ano je to zkrátka o "úhlu pohledu" někdo se může cítit sám i když má početnou rodinu spoustu kamarádů známých zájmových aktivit klubů apod., naopak někdo žije v malé tiché vesničce, v podstatě "osamocen" a přesto vlastně nikoho "nepostrádá" čili pocit "osamocení" zkrátka "nevzniká" není tu ta "potřeba"/s někým trvale být/ a právě míru té potřeby máme každý nastavenou jinak v tom to celé asi bude. Jako jeden můj známý fajn chlap v partnerství měl trochu smůlu přesto nakonec "našel tu svou" ovšem jak se mi sám svěřil ty období kdy byl bez jakéhokoliv partnera nesl velmi velmi těžce, u něj právě šlo o ten pocit "osamocení"...naopak znám také fajn lidi kteří jsou když se to tak vezme skoro "celý život sami" bez partnera a vlastní rodiny jsou radostní veselí spokojení a dost si to "užívají" byť nejsou už nejmladší (předdůchodový věk apod.) . Je to zkrátka velice relativní

V šedesáti jste stará? Já mám též přes 60, milion zdravotních problémů a o stáří začnu uvažovat v 80ti. Ne, stáří se nebojím, bojím se různých nemocí, ale to se mohou bát i třicátnici. Až v 80ti přijde stáří, tak si řeknu - no holt každého to musí potkat, žila jsem na plno a teď je čas na odpočinek. Proč se mám 20 let dopředu zabývat negativem (stářím)? Ani náhodou.

Není to jen o věku, ale hlavně o zdraví. Moje tchýně si k 80. narozeninám přála běžky a dožila se celkem v pohodě 84 let, maminka se dožila jen 73 let a v posledních letech trpěla stařeckou demencí. U mne se to zlomilo v 65 letech, do té doby jsem byla maximálně aktivní a pak najednou konec. Dá se říct, že každým dnem se mi rozšiřuje seznam činností pod nadpisem " UŽ NIKDY " . Snažím se být připravena na všechny možnosti dalšího života a snad nejhorší eventualita je být ve všem na někoho odkázána. Nechci, aby se o mne starala rodina, našetřila jsem si dost na kvalitní profesionální péči. Na samotu jsem si zvykla natolik, že bych v ní ráda i dožila, nepociťuji to jako újmu, zajistila jsem si ale denní dálkovou kontrolu, že ještě žiji. Takže moje odpověď je - ne, stáří ani smrti se nebojím...

ano, bojím se stáří. Bojím se toho, že budu nemocná, že se o sebe nepostarám, že budu dětem přidělávat starosti atd...

@zavinac - nerada to zmiňuji, ale já ten pocit důvěrně znám, protože syna už nikdy neuvidím. Letos to bude 24 let, ale nic se nezměnilo, stále to bolí. Tam do neznáma mne už předběhlo tolik blízkých, mnohem víc, než mi jich tady zůstalo. Nezbývá, než k tomu přistupovat racionálně a nestresovat se víc, než je nezbytné. Je to náročné, ale jde to...

Tak moc jsem se do odpovědi vcítila, až jsem si vyrobila depku jak dům. Jasný důkaz toho, že o podobných věcech není dobře uvažovat, nic dobrého z toho nemůže vzejít...

Mám ale jednu radu, třeba se může někomu hodit - já se totiž pro svou dceru postupně vtěluji do každého rozkvetlého jasmínu. Dělám to tak, že už dlouho jí každý rok připomínám, že kvete jasmín, až si na to zvykla a už mi to i sama připomene. Mám téměř jistotu, že až tu nebudu, minimálně u kvetoucího a hlavně voňavého jasmínu si na mne vzpomene...

Tak to já si do bytu občasráda něco nového pořídím, stejně tak na sebe, dělám to pro svoji radost.

Zavináč, tomuhle dost rozumím. Také tady mám sousedku, která sem jezdí pouze na víkendy, protože ještě pracuje a bydlí jinde. Takže vím, že v pátek večer přijede, přijde sem třeba na hodinu, nebo víc a popovídáme si. Pak je tady ještě dva dny a to už se skoro ani nevidíme, nebo jenom na pár minut. Ona se pachtí na zahradě a já také něco dělám a tak za ní třeba zajdu na dvě minuty k plotu. Větší potřebu nemám. Ale to vědomí, že je tady, je takové zvláštní a naprosto dostačující. Pokaždé si ke konci týdne řeknu, jo, je čtvrtek, zítra přijede Eva. Ono je to asi také v tom, že mám tady ve městě ještě jiné známé, kam stačí zatelefonovat že přijedu na návštěvu a je to. Nikdy mi neřeknou, že nemají čas. Ale je to asi proto, že jim teda zavolám opravdu velmi zřídka. Takže je neotravuji. Kdybych jim volala každý týden, tak bych jim začala lézt na nervy. Ty tam asi nemáš žádnou kamarádku a v tom to bude. Ono je něco jiného, když si samotu člověk vybere sám a něco jiného je, když nemá žádnou jinou možnost. To je určitě dost tíživý pocit. Ale v tom Ti nikdo asi neporadí. A není tam u vás třeba nějaký klub pro důchodce, kam bys zašla a s nějakou paní se seznámila? Tady takový klub je, já tam teda nechodím, ale chodila tam moje maminka jednou týdně. Měli vlastní hudební skupinu která jim hrála k tanci a moji mamku to moc bavilo. A pamatuji se, že k ní chodily ty kamarádky z toho spolku i domů. Asi Ti nezbude nic jiného, než vylézt mezi lidi, jinak se s nikým neseznámíš. Moje máma tam poprvé šla také sama, měla ráda dechovku sama hrála velmi dobře na harmoniku a za mlada zpívala dokonce s Kmochovou kapelou v Kolíně, tak si tam šla prostě sednout a za chvíli měla plno známých. Zkus něco udělat, abys to posunula někam jinam. Když budeš sedět doma a jenom nad tím přemýšlet, nic nezměníš.

Má smysl si klást otázku " co by bylo, kdyby..."? Na to stejně nikdo nedokáže odpovědět a většina z nás by si musela hned teď hodit mašli . Starala jsem se několik let o známou, která byla už úplně sama na světě, ale byla povahou úžasná optimistka. Když vcházela do dveří nemocničního pokoje, odkud byl návrat nepravděpodobný, dokázala najít pozitivum aspoň v čísle pokoje, který jí připomínal určité příjemné datum. Byla jsem u ní skoro do konce, v posledním záchvěvu vědomí se po mně ptala a když jsem ji ujistila, že tam jsem, upadla do agonie. Zemřela deset minut po mém odchodu, i v tom zachovala dekorum. Pro případné rejpaly - ne, nedědila jsem po ní

Nevím proč máte takové myšlenky, nikdo nevíme kdy odejdeme a třeba Vás manžel přežije...myslím, že si děláte zbytečné starosti.

Zabírejte se radši radostějšími věcmi , které vám přinášejí pohodu do všedních dní.

Aha, tak já to pochopila jinak. To, že máš manžela jsem věděla, ale nějak z Tvého psaní vyznělo, že spolu vlastně nekomunikujete. Tak jsem si myslela, že Ti chybí komunikace s někým. Až teď jsem pochopila, že si asi představuješ, že on zemře dříve než Ty a že budeš doma sama. Víš, ono je někdy těžké toho druhého pochopit. Já nevím, ale myslím si, že jsem o něco starší než Ty a takováhle otázka o stáří a samotě, by mne vůbec nenapadla. Podle Tvé odpovědi si myslím, že Ti vůbec nic neschází a že jsi naprosto vytížená. Proč si teda kladeš takové otázky, na to budeš muset najít odpověď sama. Ale podle mne se jenom něčím užíráš úplně zbytečně. A třeba mi teď napíšeš, že se neužíráš, že to tak není. Proto je velice nesnadné odhadnout co má ten druhý v hlavě. Asi jsi jen chtěla vědět, jak stáří prožívají jiní lidé. Tak za mne mohu říci že hezky, protože mám prozatím zdraví v pořádku a jsem soběstačná. A tím, až nebudu, tak tím se budu zabývat až v momentě, kdy to bude aktuální a budu to muset nějak řešit. Určitě se nemíním trápit všelijakými představami už od teď, když se nic neděje. A většinou jsou takové představy k ničemu, protože ono je to pak stejně úplně jinak ve skutečnosti. A strach má velké oči...

Tak jsem si ještě přečetla co bylo doplněno včera a najednou mi je jasné, že k této otázce se vlastně nemohu vyjádřit. Ale když jsem odpovídala poprvé, nebylo ještě řečeno všechno. Ty mluvíš o strachu z toho, až budeš skutečně sama. A já zrovna k tomuhle nemám co říct, neboť jsem sama víc jak třicet let a určitě sama zůstanu dál. Ale psala jsi i o strachu ze smrti. Tak Smrt jsem si představovala v dětství, měla jsem k tomu své důvody, bála jsem se o život babičky a byly to děsivé představy o prázdnotě. Ale čím jsem starší, tím méně na smrt myslím. Dokonce jsem si ji začala představovat jinak, než jako tu bezednou temnou prázdnotu, kterou si ani nebudu moci uvědomit. To strašné Nic kterého jsem děsila jako dítě, najednou ve stáří dostává rozměry a dokonce i naději. Ale to by bylo nesnadné povídání, protože k tomu nemám žádné vědecké podklady. Je to prostě o stavu duše...

Babko, vyrolovala. A přečetla. A rozumím. Ona ta otázka byla zpočátku hodně zavádějící. Nedalo se ze dvou vět rozpoznat o co vlastně Zavináči jde. Proto jsme to každý pochopil po svém. Až později, když se rozpovídala, dalo se tomu lépe porozumět. Ale stejně jsou otázky tohoto typu ošemetné, neboť jsme každý jinak založený. A to, co bolí mne, může být pro druhého úplná prkotina a naopak. Dá se o tom diskutovat, ale nic to nevyřeší. Stejně to bude každý jedinec cítit dál po svém...

Suzy, vyrolujte si na mou odpověď z 26.3. v 10.30h

Karhan, doprčic, je mi zrovna tolik a klidně bych na motorovém kole do divadla 25 km jela. Kdybych teda do toho divadla toužila jet, tak by mi v tom nikdo nezabránil.

Ahoj Zavináč. Tak jsem si ještě přečetla co jsi dovysvětlila a dopsala. A jen se tak zeptám, co Ti vlastně chybí, proč máš v hlavě tyto otázky? Ano, vím, že nejsi sama, vím, že se nenudiš, neboť se umíš zabavit, vím, že Ti samota zase až tak nevadí. Nad čím teda tak přemýšlíš? Je to jenom to, že manžel nekomunikuje tak, jak by sis představovala? Jestli to je jenom tohle, tak na to už jsi určitě dávno zvyklá. Přece spolu žijete spoustu let. Já tomu přestávám rozumět. Kamarádku nechceš, protože na kamarádství nevěříš. Tak co Tě vlastně trápí? To, že stárneme? Ale to je přece normální. Zrovna před chvílí jsem tady měla návštěvu kamarádky s jejím přítelem. Její maminka má "alzheimera", museli si vzít k sobě, vyklizují po mamince byt. Kamarádka je celá zničená a zrovna jsme mluvily o tom, že se prostě nedá nic dělat. Musí dát maminku do ústavu, nezvládá to, protože chce žít a ne být v padesáti letech uvázaná doma a starat se o maminku, která už neví že svetr je svetr, že musí jíst, musí jít na záchod a tak dál. Dělala by to ráda, ale je to strašně náročné. Tak tomuhle já říkám velký problém, protože má člověk výčitky a neví jak by se zachoval co nejlépe.

Vám je dobře, nic Vám nechybí, jste soběstačná, umíte se zabavit, máte vnoučata a hodné děti. Jediný problém je, že Váš manžel nekomunikuje. A kvůli tomu se takhle trápíte?

Tak se směj. Je mi o dost víc než tě babičce a v únoru na kole 10 km na ples. Auto neměl nikdy a ani nechci. V neděli která byla jako sobota z jiného plesu vlak skončil 10 km před domovem. Tak na stopa. Naděje tak 1:100 No našel se dobrák.

Horší je že si člověk ani pořádně nezatancuje . Ty nad 55 nejenže to neumějí, ale hejbat se nechtějí. Teda já měl kliku že mě oslovila jedna tak 45 nádherný valčík vlevo. Se divím, že ji to manžel dovolil. Pak se pochlubila, že závodně tančila. Škoda jive, salsa a další by jistě taky bylo něco.

ahoj všichni kdo se nazýváme důchodci, senioři,dříve narození atd.I já patřím do tohoto lidského článku kde jsme ve finále života a proto musíme žít a né živořit, fňukat a zlobit se ma ty mladší. Mám na to svou filosofií, kdo se nenarodí ani nezestárne a neumře. Tak to je a myslím si že to je jediná spravedlnost pro všechny . Jinak ti bohatí by byli stále mladí a starý by byli ty chudý, ti by si mládí nemohli koupit.Já osobně mám tolik aktivit , zájmů a práce že bych potřebovala aby týden trval déle než sedm dnů.Ráda cestuji , chodím do přírody, jezdím na výlety, sama ještě řídím auto, mám chatu a zahradu kde je práce a vylepšování do alejuja. Ráda se setkávám s kamarádkami s kterými se znám mnoho let, dáme si dobré červené vinko , něco si vyrobíme na zub a hezký odpoledne , nebo večer je jasný.A vnoučata ty mě taky potřebují . Mám jich pět ale tři žijí v zahraničí kam za nima létám na měsíc. s dvěma co mám tady se snažím být a užívat si jejich dětství.Taky moje veliká záliba je kniha to je moje vášeň ale hlavně v zimním období. No a internet to je bomba, to mne baví moc. jsem s dcerou na skypu i s vnoučaty.Někdy mne chytne básnické střevo a zplodím báseň o životě, lásce a mládí.Jo a když jsme u té lásky tak to bylo těžké rozloučení s ukončením vztahu muž- žena.Měla jsem ráda ten stav zamilovanosti, milování a těšení se . Moc mi chybí ty doteky, polibky, smích a radost z hezkých chvil.Tak to mi chybí upřímně přiznávám a sebe hodnější kamarádka vám muže nenahradí.No co možná se stane zázrak a ještě někoho poznám, ale upřímě než být v partnerství , které nefunguje , jdou si dva na nervy nic hezkého neprožívají tak to by pro mne nebylo. Teď bude jaro těším se na záhonky s kytičkami , přátelé u ohně a do lesa na procházky a na houby.Hlavně to zdraví které taky někdy zradí at nám ještě vydrží. tak ahoj a usmívejte se , jo a zatancujte si při rádiu třeba i v kuchyni . vaše Korina.

Korino, Vám naprosto rozumím a do posledního písmenka s Vámi souhlasím.. Na rozdíl od těch fňuken, které "jsou samy", protože s nimi jejich manžel nekomunikuje..

Dala bych nevím co za to, kdyby tu se mnou někdo byl..tedy někdo, kdo by mě bral jako partnera a ne jako posluhu a nezakazoval mi stýkat se s dětmi, protože jsou moje minulost... Naopak ve svých dětech vidím svoji budoucnost. Jsem ráda, že jsou to slušní lidé a těším se z vnoučat. Mám i spoustu zálib (čtení, psaní, fotografování, výpravy do přírody, hledání zkamenělin,..) jenže na ně nemám moc času, protože musím chodit do práce... Jak fajn by bylo, kdyby mě večer doma čekal někdo jiný než moje kočkoparta.. i kdyby moc nemluvil.. Ale co nadělám.. Třeba se to někdy změní.. a nebo třeba ne.. Sama nejsem. Jsou tu kamarádi a známí. Když mm volno, je kam vyrazit. Radka

pro Trncu, neumím si představit aby mi někdo bránil ve styku s dětmi. Jak si to vůbec může dovolit, děti nám patří od narození až po náš poslední den. Dnes jsem byyla se svou jednou dcerou na jednom sezení a byla jsem na ní tak pyšná jak mluvila , jaj se chovala a její příjemný vzhled mě naplnňoval pýchou. Vždyť jsme si je porodily a vychovaly . S druhou dcerou která žije ve státech jsem byla před chvili na skypu a viděla jsem jejího šéfa v realitce kde pracuje. Hezky se k ní choval , smáli se moc jí to slušelo a měla jsem z toho dobrý pocit.Jsem ráda že mám z dětí radost i ze syna , myslím si že si to zasloužím. No proto si neumím představit prožívat vaši situaci.Jak vubec na to přišel že děti nepatří ke stáří . ASI jeho vztah s dětmi asi není dobrý co_ držím palce at se to změní a vy si prosadíte své. ...hezký den P:S: možná jsem to špatně pochopila , když tak se omluvám Korina

Takže jde hlavně o nespokojenost s partnerem? No, mohlo by to být i o hodně horší...

Milá "zavinac@", jestli mám zrovna "zdravé nohy", tak to fak nevím..a nebo vím, že nemám. Před deseti lety jsem měla úraz - podélná ruptura achillovy šlachy. K lékaři jsem šla až po 5 dnech. Myslela jsem, že je to běžné pohmoždění. Dostala jsem gyps od špiček až po kyčel (což byla od doktorky pěkná blbost - sádrovat starý úraz). Já dostala zánět žil a trombózu a když mi sádru narychlo sundali, skončila jsem na JIP s oboustrannou plicní embolií...Při propuštění z nemocnice jsem nafasovala fr.hole a když jsem šla k lékařce na kobtrolu a ptala se j´, na jak dlouho to vidí, sdělila mi, že už nikdy nebudu normálně chdit..tedy jen o berlích a když budu hodně cvičit tak o holi. To bylo v květnu. Nechala jsem se okamžitě uschopnit - v účtárně mi hole nevadily a trénovala. V srpnu jsem jela na letní tábor se svým oddílem a šla i celodenní výlet. Večer jsem měla mohu jako slon, ale ušla jsem těch 22 km... Dnes, když jdu, nikdo nepozná, že se mnou není něco v pořádku.. jen sukně jsem přestala nosit, protože mi noha i těď stále natéká. Ta druhá mě zase čast bolí, protože jsem si zvykla víc ji namáhat, abych ulevila té zraněné... Když tak stojím 8-12 hod za pokladnou hypermarketu, není to žádná brnkačka. Na kamarádky nespoléhám..mám takové kamarády a kamarádky, se kterými mám společné zájmy - příroda, zkameněliny, rýžování - s těmi se občas setkám a nebo kočky, fotografován´a psaní - s těmi si píši.

Někdy se mi ráno zoufale nechce sednout v 5 ráno na kolo a jet na vlak do práce..ale co nadělám..a tak si řeknu neremcej a šlapej...bude to fajn. Ano, vím, že to vydržím i těch pár dalších let. Vydržím, protože musím.

Jsem ráda, že mi někdo konečně sdělil, jak se mají vychovat děti . Mým dětem je 37 a 30 let a jsme (a vždycky byli) kamarádi. Voláme si, občas se navštívíme a když někdo má problém, sejdeme se a pokusíme se ho řešit - jsme rodina. Ale ani své rodině bych nechtěla být na obtíž až přestanu být totálně soběstačná. Pak odejdu.

A co se týká toho partnera, i tady je vždycky možnost volby. Buďto je pro mě důležitá jeho samotná existence .. a nemusí být žádný mluvka..a nebo mi leze na nervy a pak budu raději sama (já takhle vzadala vztah, kde bych se nesměla stýkat s dětmi). A beru to i z druhé strany. Pokud by na mě někdo pořád "hučel" a chtěl mi bez ohledu na moje přání věčně něco sdělovat a chtít po mně vyjádření, asi bych se také "sekla" a přestala mluvit.Taková byla moje teta. Bylo to jako když kolem vás věčně bzučí moucha.. časem ji máte chuť praštit

Paspulko, ještě se říká: Všichni se chceme dožít vysokého věku, ale nikdo nechceme být starý.

víte stáří by nebylo tak těžké kdyby měl důchodce dost fin. prostředků a jídlo by nebylo tak drahé. POčty jsou to jednoduché. v pruměru má důchodce kolem 10 tisíc a dvě třetiny zaplatí za byt, elektřinu, vodu, za topení a td. co zbyde na jídlo? drogerií a taky sem tam něco na sebe.Nic a z toho je člověk otrávený, nevrlý a se stále špatnou náladou.Mám kamarádku co žije 35 let v německu , její úroveň a výše důchodu to se nedá k nam přirovnat. A to nemluvím o důchodcíchv USA , byla jsem tam kde bydlí , úžasné. proto se tam lidé usmívají , jsou spokojený. No co naděláme nic. dokud člověk muže dělat brigády tak toho vyuižije , ale kdo je v 70 letech zdráv a čilý? málokdo.no budeme se těšit na slibované přidání na důchodu, doufám že to nebude 40kč.to at si nechají co?

Bim Bam, máš pravdu nenech se omezovat a žij si podle svých pravidel. Hele já jsem taky sama , nejdříve mi to vadilo snažila jsem se seznámit ale v tom nebyl problém . Ale sblížit se s někým ve všech bodech to je moc naivní a málokomu se to podaří.nebudu to pitvat ale jedno vím takových tipů žen jako jsem já se mužský bojí. Všechno si umím zařídit, sehnat , jsem veselá a pro člověka který je hodný a nepije tak ten má u mě zlaté časy. nic není lidštějšího než důvěra, upřímnost a ochota, Proto mám přátelé i to je fajn , holt člověk nemůže mít všecko. a život letí mílovými boty...

Dobrý večer. Náhodou jsem narazila na tuto diskuzi, vlastně ne náhodou, dnes jsem se cítila velmi sama. V květnu to bude šest let, co jsem ztratila manžela, a můžu říci, že dokud jsme žili spolu, o stáří jsem nikdy nepřemýšlela, byla všechno v pohodě. Teď není a už asi nikdy nebude. Mám hodné děti, vnoučata, dokonce i pravnouče, jezdím pravidelně k dceři hlídat malou vnučku, chodím s pejskem týdně na cvičák, jezdím do klubu seniorů, ale stále se cítím sama. Nikdy jsem sama nebyla, vždycky jsem měla kolem rodinu a pak i manžela. Děti se mi rozběhly po republice, jen tu nejmladší s tím hlídáním mám za kopcem. Mám i příjemný život, domeček, zahrádku, kterou mám ráda, zvládám i dneska nezbytné auto. Možná, že bych mohla jezdit na výlety, dovolené, ale měsíc před smrtí mi manžel koupil pejska, mám tři kočky, ten pejsek je na mně velmi závislý. A navíc jsem v místě, kde žiju, náplava, a to dokonce nežiji ani ve vesnici, ale v rekreační osadě, kde sice přibývají lidé bydlící na stálo, mám tu i pár známých, ale to nic neřeší. Prostě jsem sama, byla jsem zvyklá sdílet s někým, kdo se mnou tvořil pár, život. Ve všem. Dneska mi to moc chybí, někdy se mi tak stýská, že si myslím, že to až neunesu. A víte co je nejhorší? Že vím, že příjde doba, kdy na to , co žiji dneska, budu vzpomínat jako na štěstí, protože bude už jen hůř. Už bude jen hůř. Bude mí šedesát sedm a už nic takového, co jsem byla zvyklá žít, nebude. Je to nedobré pomyšlení a kdybych neměla doma ta zvířátka, už bych ani o život nestála. Vím, že se vám to nezdá nefér vzhledem k dětem a vnoučatům, ale jsem už jen babička. Děti mají hodně starostí, nemají na nic čas, většina vnoučat už je dospělá a jsou daleko a ta nejmladší taky vyrostou a babička už tolik potřebná nebude. Nedokážu si samotu nepřipouštět, nejde to. Vy všechny, které ještě nejste vdovami, važte si toho, že máte muže, a´t si je nemluvný, já nevím jaký, ale nejst samy, i když si to myslíte. Samota je vracet se tam, kde na vás nikdo, ale nikdo nečeká, prázdný dům, nikdo u stolu, ticho. A všechno, co bylo, je nadobro pryč. Nevěřím na restarty, zkoušela jsem je poctivě, ale nefunguje to

Dobře jste to ,,cen,, napsala.

Mě zase, čím jsem starší, a chodím jen na pohřby a hřbitovy, tak se jenom více a více zhmotňuje a utvrzuje nápis: Co jste vy, byli jsme i my. A co jsme my, budete i vy.

Nikdy jsem tomu nevěřila, vše bylo tak vzdálené a ejhle, už se bojím, tak jako Vy, že už to bude jenom horší.

"cen", úplně mně mluvíte z duše. My jsme zatím dva už 46 roků a kolikrát si říkáme, jaké to bude až zůstane jeden sám. Můj manžel je velice pracovitý a miluje práci na zahrádce a kolem domu, já si udělám domácnost a na zahrádce pletí a kytičky, ale sekání trávy a těžší práce dělá manžel, tak nějak se doplňujeme. Také jezdím autem, vlastně už jenom já, ale na vše jsme zatím dva. Povídáme si o běžných věcech, vzpomínáme na společný život, jak rostly děti, a tyto věci nejdou sdílet s někým, s kým chybí stejný zážitek. Naprosto Vás chápu, asi nezbývá nic jiného než se s takovou situací smířit a vzpomínat na to pěkné. - pt

"zavináč", všichni spějeme k jednomu konci a pak už nikdy... proto by si to měl člověk uvědomit dokud žije, a mít pěkné vztahy s dětmi, s rodinou s okolím, dělat radost druhým a prožít ten život v radosti, v pokoji a šťastně, až přijde to "nikdy", aby zůstaly pěkné vzpomínky. Je také dobré, že si to zde můžeme sdělit a povzbudit se navzájem...

"babko", to nebude jenom o hlavě. Pokud je někdo zvyklý od mladších let žít sám, ať už od rozvodu nebo od smrti partnera, je to trochu jiné. Mladší člověk si najde svůj nový způsob života. Ale pokud s někým člověk žije 50 let, jsou už jako jeden a pak, když partner zemře, zůstane Vás půlka, tak to vnímá starší, či starnoucí člověk, tam už není tolik možností ani síly na změnu.

Pt, vážně? Já jsem tedy viděla pár vdov či rozvedených, které konečně začaly žít, protože se zbavily koule u nohy, kterou vláčely u nohy celý život... Každá nemá harmonické manželství.

Pt, hodně záleží i na psychice... no a na zdraví samozřejmě také. Mám třebas sousedku, ještě je poměrně mladá ženská, však co to je věk okolo padesátky. Jediné, co si s ní povykládám, je, jaká je drahota a jak je unavená a jak už je stará a ona už jen takové ty procházky, ale ani se psem nemůže jít ven, jak unavená je a kolik má doma okolo rodiny práce. Nic jiného ji nezajímá. Když ji poslouchám, tak na mě jde na mě depka a raději prchám domů. Jaká ona bude za dvacet let?

Když si občas postěžuji doma, tak ze všech chmur mě vyvede starší dítko. "A mami, co tě trápí právě nyní?". "No, nic," odpovídám. "No vidíš, a to je ono." Nemyslet na budoucnost, nemalovat čerty na zeď... apod., žít přítomným okamžikem. Kdo to ale opravdu tak umí?

Pt, právě že vím, co té mé sousedce je, jelikož mi o všech svých chorobách dopodrobna říká... Pomohl by jí ale hlavně pohyb na čerstvém vzduchu, je otylá, ale to jsou v její rodině všichni včetně dětí a psa. No co už. A zdraví, to je největší cennost, to máte pravdu.

Eulalie, no vždyť jo. Mladší člověk, se spíše přizpůsobí než starší. A začít žít může zase vdova, nebo rozvedená, která je jaksi ještě čilá. Ale kdo je chabrus se zdravím, tak se cítí osamoceně a navíc bezmocně, když ho to zasáhne nečekaně.

Elulalie, když on má každý člověk zdraví jiné. Mám sousedku přes 80 roků, jezdí autem, jezdí na kole, maká na zahrádce, ale takový byl i její otec. A naše dcera má od 40 let diagnostikovanou "fibromyalgii" odumírání svalové tkáně, za 4 roky jí buden 50 a říká, že neví, jak to vydrží a půjde do starobního důchodu. Již nyní pracuje jen 4 dny na základě lékařské diagnozy. U nás tato nemoc není ještě v podvědomí, lékaři byli přeškoleni v roce 2010. To už dcera měla svou diagnozu. Když s ní mluvím a říká mně své syndromy nemoci, vidím, že je mám také, jen tady se to neléčilo, neznalo. Věřím, že je spousta lidí vážně nemocných, neléčených. Když Vám řeknu, že jsem kolikrát myslela, že polezu z práce po čtyřech, ani mně nebudete věřit, byla to hrůza, bolesti svalů, šílená únava. Jak já jsem šťastná, že jsem v důchodu a dělám si po troškách, a zase odpočívám. A sousedka v 80 jde ještě na tancovačku. Takže, kdo ví, co je Vaší sousedce, třeba tu za 20 let ani nebude. Fakt je to vše hodně individuální. Buďte tastná, pokud jste pohyblivá a bez nepřetržitých bolestí, to je poklad.