Kdo to umí, ten to dělá

Mám zákaz učit se s dítkem dějepis. Učebnice je možná v pořádku, i když strukturu bych změnil. Vadí mi, jak skáčou po oblastech, ale už si neuvědomí, že současně se v jiné oblasti dělo něco návazného, takže souvislosti unikají. Hlavní problém je ale paní učitelka. Přijde mi, že ten předmět nenávidí. Takže už mám za sebou i pohovor po zkoušení ratolesti, kde se odvážil říct něco navíc, než jim paní uč. diktovala do sešitu. Mám k dispozici pár kvalitních knih a prostě jsme tehdy o látce mluvili podrobně. Jenže "ideový" záměr tím vyzněl trochu jinak a já byl na dálku i pak osobně napomenut. Šlo o látku z 15. století, to ta holka snad nemůže pamatovat. Vyřešil jsem to tak, že se naučí skandovat hesla ze sešitu a na výletech si pak řeknem víc. Po sérii rodičovských schůzek, kde se setkáváme, jsem pochopil, že to je nejsnažší řešení, nemá cenu dítěti dělat zle. Ostatním to nepřijde tak důležité, hlavně, když mají jejich děti jedničky a klid.

​

Řekl bych, situace jak přes kopírák. Ve škole se učí papouškovat a my se přizpůsobujeme, naprosto stejným způsobem. Třídní nám naštěstí vyměnili (po 2 měsících střídavé buzerace a nicnedělání a dalším měsíci suplování) máme konečně Učitelku. Jen ta vlastivěda nám zbyla v popisovaném stavu.

Tahle moudra do učebnic produkují naprosto zbyteční sociální inženýři, kteří se zde vyskytli v průběhu posledních dvaceti let a kteří se nehodí na nic. Vystudovali nějakou veledůležitou školu s humanitním zaměřením a myslí si, jakým jsou pro svět přínosem. Já říct třídnímu, že se železná ruda vyrábí, tak dostanu od něj po tlamě. Tohle snad už je ohrožování mravní výchovy mládeže, to není možné!

Nesmutnější na tom je, že autoři, či interpreti jejich mouder za katedrou, nepoužívají selský rozum. Ta učebnice je pro ně někdy jak písmo svaté. Nám kdysi dávno při hodině tvrdila jedna soudružka učitelka s vysokoškolským titulem, že prkno je tlusté dvacet centimetrů. Při dotazu, jestli to nebude milimetrů, se jasně odkázala na učebnici. Zda to byla chyba autora, nebo ona si to špatně opsala, nebo snad v tiskárně, nevím, ale podle toho, kolik různých dalších nesmyslů nám s odkazem na učebnici tvrdila, myslím, že pachatel byla ona. Ještě jeden malý příklad. Ona, a cca dvacet nás studentů koukáme přímo na věc dlouhou devadesát metrů. Ona nám tvrdila, že měří devět metrů, nu což, nula sem nula tam. Neukecali jsme ji, že to bude devadesát, autor učebnice má přeci vždycky pravdu.

Takoví učitelé byly vždycky. V roce 1964 jsem přecházel z jedné základní školy na jinou a když jsem se nové ruštinářce snažil vysvětlit, že se slovo "пожалуйста" nevyslovuje "požalujsta", ale "pažálsta" (jak nás to učili v předchozí škole), dostal jsem výtku za drzost. Ona to přeci musí vědět líp, je to tak přece napsané v učebnici. Takže nic nového.

Pul roku zpatky sme byli v Trebici na stale expozici pro deti Cesty casem (popravde nic moc). Na jednom miste meli na zemi natazeny papir jako dlouhou casovou osu a na ni hracky reprezentujici zajimavosti z dane doby.

Kdyz sem (kuratorku?) upozornil na to, ze se jim mamut zatoulal do druhohor hned vedle T-Rexe, byl sem usmernen, ze tak je to spravne a at jim do toho nekecam.

K cemu je ale pak takova vystava dobra? Jako naucna asi ne.

Prostě platí "Jaký národ takový prezident". Zeman taky nikdy chybu nepřizná a stejně jak ta kurátorka by řekl "Je to správně a nekecej do toho b..e" Stejně se bude chovat autor knihy, pokud mu to prokážete tak to hodí na tiskovou chybu atd. Holt typický český člověk...

Správná reakce by byla: "Zajímavé, ověřím to a jestli to tak opravdu je tak to opravím"

Problém je, že do školství dnes kecá kde kdo. Doba jednotné školy a učitele je fuč. Někteří by to chtěli, pak místo učitele může být robot. Sěcka mohou sedět doma a sledovat natočené. Nemá striktně nařízeno, co použít (berme i soukromé školy), takže je to na jeho schopnostech odlišit co je co. Pro některé je PRAVDA to, co někdo napsal, řekl, jako občané, bylo to v TV, novinách a intu kde píše kdo je schopen dlabat do klávesnice. I pro učitele je jednodušší něco opakovat, nepřipustit diskusi, nehledat řešení, hledat o tom co učí informace.
Školství je bohužel o umění si zapamatovat a odkecat, ne přemýšlet, odvozovat ... Všeci spokojeni a řekněmě si pravdu, i děckám se nechce přemýšlet, obšlehnou co se dá, viz zde včetně VŠ. Kolik jich různé práce zpracuje samo?
Jak to tedy řešit?

Jak to řešit? Jsme v začarovaném kruhu. Právě učíme děti, jak "ojebávat" systém. Nauč se to, co chce paní učitelka, tak jak to chce paní učitelka. Už to je ústupek, který učíme vlastní děti. Učitelka má pravdu (aby snad neztratila autoritu), autor knihy má pravdu (proč se vzpírat systému, stejně s tím nikdo nic neudělá) ... Jediný způsob, jak to rozetnout, je začít od sebe a od drobností. Učebnici nikdo nepředělá a z hlediska statiskického je+/- v pořádku. Pokud to učitelka vezme slovy: Učebnice je dobrá, je v ní pár chyb, každý děláme chyby, ale je potřeba je opravovat a prohodí strohý text učebnice praktickou ukázkou, neztratí čas, protože smečka žáků zpozorní, neztratí tvář, protože rodiče si přestanou doma navzájem stěžovat, co ta píp zase vymyslela za totální píp. Negativní postoj kohokoliv je špatný, je třeba brát to pozitivní co zbývá.

úplně normální. Si představte situaci, že nastoupíte do nadnárodní firmy a do oddělení, kterému šéfuje francouz. Abyste se lépe domluvili, tak vám firma zaplatí kurs francouzštiny. V kurzu francouzštiny dostáváte domácí úlohy a obvykle jsou to popisy nebo povídání nebo překlady, které vám píše a případně koriguje právě tento francouz.

Česká učitelka franštiny do francouzových francouzských výtvorů škrká a čmárá, že prý nejsou francouzsky.

Takže asi tak. Zachovejte klid. Časem si zvyknete.